Pojďme si hrát na přiznání!
Předposlední premiéra Alfreda ve dvoře nazvaná I am the problem kritizuje způsob sociálního myšlení současné mladší střední generace vychované v představě, že osobní je politické. Autor konceptu a režisér Jan Mocek se zaměřil na zlozvyk natolik všudypřítomný, až člověk při představení občas zapomíná, že jde o částečně fikční, byť dokumentárně stylizovaný, vysměvačný mockument. Ani v běžném životě si ostatně nebývám jistá, co všechno moji vrstevníci myslí vážně. Jeden z facebookových známých například před časem přistál na pražském letišti a okamžitě si napsal do statusu, že konečně viděl, kolik lidí má v Praze bazén. A pak se do pléna zeptal, jestli je horší přiznat, že máte bazén, nebo že jste letěli letadlem. K mému údivu tím spustil celkem seriózně laděnou debatu.
Všechny tři postavy vypovídají zásadně formou zpovědí vzbuzujících klamné zdání, že se stoprocentně kryjí s míněním samotných herců. Mezi aktéry patří irský režisér Wayne Jordan, který zanechal rozjeté kariéry na prestižních dublinských scénách a utekl studovat „alternativní“ divadlo na pražskou DAMU (což potvrzuji na základě naší dávné osobní konverzace). Veřejně si vyčítal porušování vegetariánské diety, milostné vztahy s ženami, které v pubertě rozvíjel i přes svou homosexualitu, nebo koupi mobilu „špionské“ značky Huawei. Dále zde účinkuje Tinka Avramova, mladá divadelní režisérka bulharsko-americké národnosti, jejíž postava se cítí provinile za to, že často ignoruje starosti svých příbuzných a nebere jim telefony. Na živobytí si vydělává v korporátní sféře, chce převzít příjmení budoucího manžela a úzkosti zahání v napuštěné vaně. Problémy nejstarší zúčastněné, Iriny Andreevy, herečky ze skupiny Teatr Novogo Fronta, spočívají hlavně v tom, že sebeobviňování svých kolegů nerozumí. Hovoří se silným ruským přízvukem, neochotně a s výrazem provinilé žačky. Jordan a Avramova na ni napůl rozhořčeně, napůl škodolibě prozrazují, že nechodí k volbám a na divadelních zkouškách stále zdržuje. Všichni si nakonec doslova vjedou do vlasů, což brzy nabere podobu taneční choreografie (tato zcizující stylizace je jedním z nejvíce do očí bijících náznaků, že aktéři za své divadelní avatary osobně neručí).
Andreeva si prý dřív myslela, že když se bude poctivě věnovat umění, pomůže změnit společnost k lepšímu, ale nic takového se nestalo. Má generace žije v jiné iluzi, protože ji zřejmě pohltila víra, že stačí ukázat vůli chovat se sociálně i environmentálně zodpovědně a člověk může mít hned lepší svědomí než například popírači klimatických změn. Jenže pokud při tom stejně nakonec házíte obsah svého biokompostéru do směsného odpadu, čiší z vás pasivní agrese a chcete být se svými názory hlavně vidět, stáváte se především šiřitelem paralyzující úzkosti. Asi jako když Jordanova postava prochází mezi diváky a doluje z nich jejich vlastní „prohřešky“ nebo alespoň omluvu: Mrzí mě, že jsem si odpověď nepřipravil lépe.
A pak je tu ještě další podezřelá věc: když se někdo cítí doopravdy hluboce provinile, většinou se nesvěřuje formou zábavných historek, jako to dělají Jordan a Avramova. Janu Mockovi se podařilo přehledně a hravou formou zachytit rozšířený nešvar falešného sebezpytu i s jeho marketingovým kontextem. Zpovědi postav lze snadno převést do jazyka reklamních sloganů a značek, které zúčastnění průběžně píší na tabuli v pozadí nebo na podlahu. Facebookové logo a feministický výkřik I love to be a woman! tu dobře zapadají mezi nápisy vyjadřující pocity typu prázdnota či mezi nálepky jako Židovka. Všechno jsou to jen hesla, která ještě více podněcují zkratkovitý způsob myšlení postrádající jakýkoli solidní racionální základ.
Alfred ve dvoře, Praha – Jan Mocek: I am the problem. Koncept, režie a scéna Jan Mocek, umělecká spolupráce Sodja Lotker a Táňa Švehlová, světlo a zvuk Václav Hruška. Premiéra 5. října 2020.
Komentáře k článku: Pojďme si hrát na přiznání!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)