I Did It My Way
Celá naše společnost je prorostlá korupcí, úplatky berou nejen obyčejní úředníci, ale také poslanci, senátoři a soudci. Dürrenmattova hra Komplic, zobrazující toto téma, by se tak logicky mohla stát aktuálním obrazem naší politické scény. Režisér Jiří Hájek se však v Buranteatru o přílišnou aktualizaci nebo konkretizaci nesnaží, zobrazuje obecný problém organizovaného zločinu a úplatkářských praktik, na něž můžeme narazit kdykoli a kdekoli.
Korupce hýbe světem
Možnost propojit inscenaci se současností by se nabízela i z hlediska hospodářské krize, která po třiceti letech znovu vypukla. Obětí ekonomického propadu se v inscenaci stává i zprvu úspěšný chemik Doc, jenž se následkem ztráty zaměstnání dostává na samé dno společnosti. Manželka od něj uteče s penězi i se synem, Doc přichází o dům a přijímá místo špatně placeného taxikáře. Život se mu však opět změní ve chvíli, kdy potkává mafiánského krále podsvětí Bosse, jehož největším problémem je nalezení místa, kam by mohl ukládat mrtvoly. Doc pro něj vymyslí nekrodialýzu, metodu rozpouštění mrtvol umožňující splachování rozpuštěných těl do městské kanalizace. Přestěhuje se do podzemí, kde si vytvoří vlastní laboratoř. Do ní však jednoho dne zavítá policejní inspektor Cop, jenž donutí Bosse k poskytnutí padesátiprocentního podílu na obchodě (přičemž se stává podílníkem i dosud opomíjený Doc). Tím se začíná roztáčet kolotoč nabídek, úplatků, objednávek vražd a bezskrupulózních praktik prorůstajících celou společností.
Inscenace se téměř doslovně drží Dürrenmattova textu a zobrazuje téma korupce, do níž se zapojuje celá byrokratická struktura politické garnitury. Cop se zprvu snaží zachovat čestně, odhalení organizovaného zločinu oznámí státnímu návladnímu, ten se mu však vysměje a ochotně se zapojí do soukolí korupčního systému. Stejně dopadne Cop i u starosty, guvernéra a nejvyššího soudce – peníze vládnou všemu a nikdo se neštítí spolupráce s vrahy. Za těchto okolností se již anarchistická touha Docova syna Billa vyvražďovat jeden parlament na zemi za druhým nejeví tak nepatřičná. Do klubka obchodních transakcí se zamotávají i rodinné vztahy, jež však situaci nijak výrazně nezkomplikují – nechat odstranit příbuzného není v tomto prostředí ničím výjimečným.
Inspirace komiksem a groteskou
Scéna Jiřího Hájka představuje Docovu suterénní laboratoř. Na stěnách visí kromě černých igelitových pytlů na mrtvoly i bublinkové folie, které slouží nejen k navození dojmu sterilního prostředí laboratoře, ale i k uklidnění postav, jež folii využívají ve chvilkách nervozity a praskají jednotlivé bublinky. Pytlů postupem času přibývá, až nakonec zaplní celou laboratoř, od níž je dalším igelitem oddělena chladicí místnost. Vedle stojí žlutě natřený generátor, od kterého vede hadice až k poklopu kanalizace. Scénu doplňuje zašlá pohovka, vpravo stojí židle a stůl s několika láhvemi alkoholu i prostředky na rozpouštění mrtvol.
Herci se nijak nekrotí, někdy až hyperbolicky přehrávají, a přestože by jim možná neškodilo trochu civilnější podání, ve výsledku dokážou ztvárnit groteskní, někdy až karikaturní postavy. Již jen jejich zjev upomíná na komiksové postavičky a filmové gangsterky. Vypomáhají si vycpanými břichy nebo – v případě Bosse – rameny, čímž docilují komického zjevu (široká ramena a zúžený pas v upnutém kabátě spolu s typickou šouravou „lachtaní“ chůzí připomíná animované postavičky největších zvířat podsvětí). Také oblečení pomáhá dotvářet vzhled figurek gangsterského prostředí, což je patrné zvláště u Doca v dlouhém kabátě a s kloboukem naraženým hluboko do čela. Naopak Cop může v saku s vyčnívajícími dlouhými rukávy košile a s kulhající nohou evokovat vzezření šlechtice Geoffreyho de Peyrac.
Hlavně vtipně
Intelektuál Doc je v podání Michala Isteníka nervózní, ustrašený člověk, jenž s obdivem vzhlíží k silnějším a mocnějším. Přestože dokázal vyřešit Bossův problém a posléze získává podíl na obchodě, je to ten nejposlednější a nejubožejší člověk, jehož v životě čeká jeden pád za druhým. Jeho bezbrannost se projeví především ve chvíli, kdy je svým zákazníkem Jackem (Igor Ondříček) donucen představovat psa na čtyřech nohách nebo skákat kolem pohovky tak, jak Jack pískne. Isteník se vyjadřuje velmi expresivně, jeho komické umění se projeví například ve chvíli, kdy se od své milenky Ann (Kateřina Dostalová) dozví, že se nechává vydržovat: vyvalí oči dokořán překvapením, zaťatou pěst si dá několikrát k ústům v němém výkřiku a protože najednou neví, co si počít, rychle prolistuje komiksový časopis, zvedne skleničku a nervózně vše zase pokládá, přičemž přerývaně a napjatě dýchá. Šok doveden do extrému.
Policejní inspektor Cop Jaroslava Matějky je naopak charismatickým člověkem („to je frajer!“), jenž si autoritu zjednává již jen svým pomalým kulhavým příchodem na jeviště. Přezíravě shlíží na ostatní a klidným hlasem s jasnou převahou nad mafiánskými zločinci klade téměř nereálné požadavky, jež jsou vždy splněny. Zetel se v roli Bosse projevuje z hlavních postav snad nejcivilněji, naopak Kateřina Dostalová hodně přehrává, z povrchní ženy dělá naprosto nesnesitelnou uhihňanou bytost, což se projeví například ve chvíli, kdy se ustrašeně (Doc se ji snaží vyděsit) a nesmyslně vrhá na zem, hystericky křičí a kope nohama ve vzduchu. Scéna jako z béčkových hororů s nepřetržitě ječícími hrdinkami. Skvělý parodický výkon podal naopak Igor Ondříček v roli Billova nevlastního strýce a bratra nejbohatšího muže v zemi.
Přestože jsou herecké výkony mírně nevyrovnané a občas sklouzávají do laciného přehrávání, dokážou herci ztvárnit své postavy s přehledem a komickou nadsázkou. Hlubší významy se v inscenaci možná trochu ztrácejí, herci je však nahradí vtipem a nadšením. Představením neustále prolíná píseň proslavená Frankem Sinatrou My way. Každý to dělá po svém. A v případě Buranteatru je to velmi dobře.
Buranteatr Brno – Friedrich Dürrenmatt: Komplic. Překlad Jiří Stach, režie a scéna Jiří Hájek, kostýmy Radka Vyplašilová, dramaturgie Lukáš Rieger. Premiéra 10. dubna 2010.
Komentáře k článku: I Did It My Way
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
