I národ Švejků má své hrdiny
Letošní český vyslanec do oscarového klání splňuje předpoklady pro to, aby zaujal americké akademiky: silný a snadno čitelný příběh, atraktivní vizuální styl, výrazný hrdina, žánrový rukopis. Zároveň však má nejnovější film Davida Ondříčka Ve stínu (2012) mnoho stinných stránek. Kvůli nim tento snímek zůstal ne zcela zdařilým pokusem o detektivku podle vzoru filmových mistrů 50. let.
Rysy českého Bogarta jsou však až příliš ostře řezané. Zleva Martin Myšička, Ivan Trojan, Aleš Najbrt a David Švehlík. FOTO ARCHIV
Od prvního záběru jsou inspirační zdroje tvůrců zjevné: noční ulice, temné postavy v dlouhých pláštích, vytrvalý déšť – nezbytné rekvizity filmu noir. Samozřejmě neohrožený hrdina, sám proti zločinnému molochovi. Do schématu chybí jen tajemná fémme fatale; jsme totiž v Československu roku 1953 a policejního kapitána Hakla (Ivan Trojan) čeká ve spořádaném domově zákonitá manželka a malý syn. Hakl vyšetřuje banální krádež, z níž se však vyklube akce StB zinscenovaná za účelem jednak likvidace vedení pražské Židovské obce, jednak odvedení pozornosti od nadcházející měnové reformy. Hakl, poctivý kriminalista prvorepublikového typu, záhy odhalí politické pozadí případu. Proto ho odvolají, ale on pokračuje v pátrání na vlastní pěst. Jako svědek v procesu je z NDR pozván odborník na mezinárodní sionistickou síť major Zenke (Sebastian Koch) a ztělesňuje tak Haklova protihráče. Hakl si je vědom marnosti svého boje, protože jeho skutečným protivníkem je celý mocenský systém, šelma, jež pozřela právo a spravedlnost. Ale přesto se hrdinný detektiv nevzdá, hotov přinést své práci jakoukoli oběť.
Tvůrci se pečlivě věnovali vizuálnímu aspektu ve snaze navodit dobovou atmosféru. Kamera (Adam Sikora), to nejhodnotnější na celém filmu, vytváří tak krásné obrazy, až to jde snad proti smyslu: spíš než beznaděj socialistických padesátých let evokuje nostalgickou poezii technicolorových hollywoodských filmů. Taková mravenčí práce s rekvizitami, dekoracemi a kostýmy, jaká škoda, že si scenáristé (Marek Epstein, údajně spolu s Ondříčkem a Trojanem) nedali pozor na jazyk! Dobové argotové pojmy „káča“ a „chlupatí“ sice ovládají, ovšem do toho jim občas ujede výrok ryze současný: Psi ho nemuseli užívá zhovadilou vazbu z 21. století. Dramatická hudba (Muchow, Novinski) je použita nadbytečně – i tam, kde by situaci svědčilo spíše ticho. V rozvleklé první půlce filmu zní téměř bez přestávky, hluchotu některých scén však zaplácat nedokáže. Jen obtěžuje a mění detektivku v jakýsi melodram.
Divák nemusí být historikem, aby nezapochyboval nad věrohodností scénáře. Zdá se málo pravděpodobné, že by komunistická kriminálka v padesátých letech strpěla ve svých předních řadách nestraníka. Že by StB do své kauzy povolala zrovna německého majora s nacistickou minulostí, a ještě ho nechala bydlet v sousedství rebelujícího Hakla, aby spolu na pavlači nerušeně kuli pikle. A též těžko uvěřit, že by StB nepohodlnému Haklovi nezabránila ve vyšetřování daleko razantněji a neodstranila ho zavčas. Krom toho, zásadní politické události oné doby, jako úmrtí Stalina a Gottwalda, nejsou zmíněny ani okrajově. Scenáristé zřejmě počítali s tím, že oscaroví akademici nejsou znalci českých dějin a „drobné“ nesrovnalosti jim vadit nebudou. Film se tím usvědčuje, že byl dimenzován pro zahraniční publikum a předkládá spíše fantazijní story než proklamovanou realističnost.
S kapitánem Haklem se na plátno vrací klaďas, morálně nekompromisní chlapák. Rysy tohoto českého Bogarta jsou však až příliš ostře řezané. Svou dokonalou integritou, pevností postojů bez nejmenšího zakolísání, neohrožeností, dokonce asexuálností tento protikomunistický bojovník paradoxně připomíná tehdejší estetikou vnucované supermany leninského střihu. Tradičně dobrému Ivanu Trojanovi tak nezbývá než nasadit a dlouze držet jeden tón, a pak až do konce houst ve stejné tónině. Postava jeho zdánlivého nepřítele majora Zenkeho v podání Sebastiana Kocha, známého u nás z filmu Životy těch druhých (2006), působí plastičtěji, neboť prodělává určitý vývoj, či alespoň odhaluje další roviny své osobnosti. I díky tomu děj ve druhé půli získává dynamiku. Mnoho skvělých českých herců ve vedlejších úlohách je však odsouzeno představovat ploché šarže, tvořit schematické pozadí, na němž hlavní aktéři vystupují. Jsou ve svých rolích zasazeni jak gypsoví trpaslíci v zahrádce a v některých případech pouze deklamují text. Nezbytné dojetí má zajistit Haklův správně vychovaný synek (Filip Antonio), který se již nyní v dětských bitkách staví na stranu slabých a napadaných, a bezpochyby ponese otcovu pochodeň dál.
Námět sliboval, že by se film mohl stát důležitou připomínkou naší neblahé minulosti. Obrátit pozornost od hedonismu k heroismu je záslužné zvláště v době morálně relativní post-postmoderny, kdy v kolektivním vědomí již neexistuje velký příběh ani hodnoty, pro které by stálo za to položit život. V národě, mezi jehož stěžejní vlastnosti patří malost a připosratost, švejkování, umění přežít za všech režimů, je právě heroismus stínovým rysem. Epstein a Ondříček jej vytáhli na světlo. A mezi všemi těmi laskavými komediemi lakujícími čtyřicetiletou diktaturu na růžovo se stali jedním z hlasů (vedle např. Pout, 2009) upozorňujících na to, že „za totáče“ nebyla jen řachanda. Ve stínu je však gestem poněkud přehnaným. Vše je zde příliš chtěné, příliš doslovné, čítankově poučné; je v tom cítit cosi koljovsky podbízivého. Film tak doplácí právě na svou spektakulárnost. Jeho ambice z něj vyčuhují natolik, že mohou zastínit samotný příběh. Ten by si zasloužil jednak větší ohled na dobové reálie a jednak komornější zpracování bez pseudohollywoodských manýr.
Komentáře k článku: I národ Švejků má své hrdiny
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Pavel Trenský
Je to všestraně špatný film.
Jako detektivka či špionážní film to nemá logiku. Některé zápletky, např. projektil odvezený do zaharničí jako důkaz, jsou k smíchu. Z politického hlediska proces s neznámými židy byl po usvědčení Slánského bandy sotva potřebný. Mám podezření, že tvůrci Ve stínu zařadili sionistickou problematiku s nadějí, že tím ovlivní akademii, v níž je početné množství židů. Hakl je spíše donquijotský trouba nežli morální pilíř. A měnová reforma byla něco dost jiného, než jak to film popisuje. Nikdo nevyhazoval peníze z okna, to je naprostý nesmysl. Jsem dost starý, abych si to pamatoval. Jestli tento film vyhraje Oscara, tak nejméně tři roky nepůjdu do kina. Ale je to velmi nepravděpodobné, žijeme v jiné době, než když triumfoval Kolja.
29.11.2012 (4.43), , Trvalý odkaz komentáře,