Divadelní noviny > Názory – Glosy
I skleróza je někdy prospěšná
O skleróze toho bylo napsáno dost a dost a pochvalami dáma příliš neoplývá. Kdo by ji taky vítal, že… Vzpomínám si, když jsem bývala mladší, jak mi to přišlo komické. Například pan Z. Ř. se jednou chtěl ostatním kolegům svěřit, co dělal o víkendu na chalupě:
No, stavěl jsem. – A copak jsi stavěl, Zdeněčku? – Ále to, no, jak se to… jak se z toho kouří. – Myslíš, komín! Pan Ř. se vděčně rozzářil: Komín! A pak jsem ještě dělal podlahu… – Jo, podlahu! A jakou? – No dřevěnou, ošíval se dopředu pan Ř., protože už věděl, že si nevzpomene. Jo prkennou? Místo aby odsouhlasil prkennou podlahu, postavil si pan Ř. hlavu a jako správný bojovník za pravdu běžel vstříc dalšímu trapasu. Ne prkennou, ale tu, no, jak se ty prkýnka kříží… – Jo parkety! Zdeněčku, ty jsi šikovnej! usmíval se lišácky pan P.
Když je mi nejhůř, vždycky si na tenhle dialog vzpomenu.
Začíná to jmény: lidí, sousedních vesnic, ulic, toků i slavných umělců. A vůbec neplatí, jak se domnívají ti mladší, že ono jméno znal člověk asi velmi povrchně, když ho může zapomenout. Zapomenete jakékoli jméno, i to nejfrekventovanější. Respektive, vzpomenete si, ale později, mnohem později.
Rozvážným lidem, kteří nejdříve myslí a pak mluví, se možná daří tento handicap úspěšně skrývat. Řeknou si větu v duchu, a chybí-li jim slovíčko, prostě nemluví. Horší je to s povahami, které mluví a nevědí, kde skončí. Těm se může přihodit, že skončí uprostřed věty, popřípadě začnou obtěžovat přátele a rodinné příslušníky upřesňujícími dotazy: No ten, jak se jmenuje… ten holohlavej, jak se mu holka málem utopila v moři a babička šla dělat au-pair do Německa? A rodinný příslušník neznalý rodinných anamnéz zírá a prohlubuje trapnou situaci. Přemýšlela jsem, proč je to tak zařízeno. Nestačí počítač, mobil, bankomat, DVD přehrávač, empétrojka, digitální fotoaparát atd., abychom se my starší, technicky nenadaní, od rána do večera potili? Musíme ještě zapomínat?
Pak jsem onehdá potkala známého. Usmívám se na něj a vstřícně mávám rukama: Ahoj! Jak se máš? A on je takový zaražený, ani se neusměje, jen se tak významně dívá a mlčí. A já vykládám, dokonce si vzpomenu na všechna potřebná jména, až se kamarád taky usměje, docela roztaje. A nakonec mi podá ruku, což se dnes moc nedělá a on to nedělal nikdy…
Co to bylo? říkám si, když osamím. A nakonec si vzpomenu. Vždyť jsme se přece před půl rokem ošklivě pohádali kvůli politice! Ta moje skleróza!
A taky mravní poučení: nebýt mé sklerózy, určitě bych mu tak rychle, tak upřímně neodpustila. Pán Bůh ví, co dělá. Starce je třeba (než se odeberou na věčnost) cepovat všemi dostupnými prostředky.
Komentáře k článku: I skleróza je někdy prospěšná
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
