Ibsenovští hrdinové jako hračky na klíček
Ibsenova Nora aneb Domeček pro panenky budila rozporuplnou pozornost už v době svého vzniku. Hrdinka, která zjistí, že v lásce jejího muže k ní převažuje pouze majetnictví a že vnějšková „fasáda“ je pro něho důležitější než to, jak se věci skutečně mají, opustí manžela i děti. Také inscenační praxe tohoto opusu probouzí v inscenátorech zhusta odvahu k „jinému“ řešení, viz hostování berlínské Schaubühne v režii Thomase Ostermeiera na Festivalu divadel německého jazyka v roce 2003, kdy Nora manžela Thorvalda ve finále zastřelila.
Inscenace souboru Theater Oberhausen v režii Herberta Fritsche (je i hercem a účinkoval též v Praze prezentované „skandální“ inscenaci Franka Castorfa Sněhová královna) zdůrazňuje v důsledné stylizaci onen „domeček pro panenky“, tzn. mechaničnot, loutkovitost, také občasné „zaseknutí stroje“ při stálém opakování jedné repliky. Nora (Manja Kuhl) má šatečky jako loutka pro děti, na baletních piškotech zvládá i chůzi po špičkách, nabízí artistně vypracované pohyby a – s výjimkou finále – v podstatě stále vřeští, takže zvuková stránka inscenace, než si divák zvykne (a kdoví, zda každý), se jeví jako poněkud nesnesitelná. Tato infantilní Nora se stává také objektem touhy všech ostatních jednajících postav (manžel Thorvald, vyděrač Krogstad, doktor Krank – u Ibsena pouze Rank, ale též paní Lindeová). Permanentní sexuální dusno navodí hned zkraje zmínka o vánočním dárku pro synka, houpacím koni, při níž se Nora začne slastně pohupovat a vydávat orgiastické vzdechy. Občas dostane od svého manžela obřadně „na holou“ (výjev je ovšem cudně kryt anfasem) a stylizovaně – přes šaty – dojde později na scéně k mnoha sexuálním kontaktům, včetně Nořina kousání do mužských genitálií. Thorvald v podání Torstena Bauera působí jako sadistický suchar, Lindeová (Nora Buzalka) démonicky zpomaluje své promluvy i pohyby, fatální Krogstad (Jürgen Sarkiss) mrtvolným maskováním i „hrůznou“ hlasovou stylizací připomene Polańského Ples upírů. Umírající doktor Krank (Henry Meyer) má stejně jako ostatní postavy značně loutkovité pohyby, režisér chce extrémní pomalostí i nalomeností jeho jevištní prezentace dát dost výrazně najevo, že doktorovy dny jsou sečteny. Předvánoční atmosféra je sugerována jednoduchou, leč účinnou scénografií, jejímž autorem je samotný režisér. Hraje se především na zlatavě prozářené ploše (a jenom na ní se herci pohybují důsledně jako loutky, mimo ni ne vždy), na horizontu je primitivní tvar ostře zeleného stromku – jako obří dětská vystřihovánka ze staniolu. Stromek se občas pohybuje a jednající postavy za ním tu a tam vykukují. Zní lehce patetická hudba (autorem je Otto Beatus), atmosféra se průběžně násobí světelnými hrátkami, z některých nepříjemně „přechází zrak“. Herci hrají v rámci daného klíče znamenitě, někdy po svém výstupu zůstávají na scéně a jejich „zapomenutý odchod“ významově dotváří verbální přestřelky těch právě jednajících.
Na mnoha místech se z dusného Ibsena stává makabrózní komedie, řada momentů je zábavná, ale k citovému ztotožnění s postavami dojít nemůže, nejméně ovšem právě v případě hlavní hrdinky. Jakýsi lidský formát má především nemocný doktor, při svém posledním výstupu brutálně vyjme z Thorvaldovy náprsní kapsy doutník, s gustem si zapálí a typický odér se šíří divadlem (cítil jsem ho i ve 13. řadě parteru Stavovského divadla). Zatímco pomalu odchází, Nora vysvětluje manželovi, že dostala doktorův dopis s domluveným znamením černého kříže (Krank už s jistotou po posledním vyšetření u kolegů ví, že konec je nablízku), odcházející pak doutníkem zapálí zezadu stromek, rozjede se vánoční ohňostroj a do konce inscenace symbol Vánoc stále ohnivě fosforeskuje. Thorvald, který se během inscenace také vilně lísal k paní Lindeové a evidentně s ní „za scénou“ něco měl, „velkomyslně“ Noře odpouští nekrytou směnku, kterou podepsala Krogstadovi. Ten ji hodlal vydírat, aby se uchytil v bance, v níž působí Nořin manžel. Nora však za ony vypůjčené peníze kdysi zaplatila manželův ozdravný pobyt na jihu. Krogstad nyní nejprve vydíral, manžel se od hrdinky pobouřeně odvrátil, vyděrač pak však směnku vrátil a Thorvald si oddychl s tím, že teď tedy i mezi ním a manželkou je všechno v pořádku. Tento úhelný psycho-horor Ibsenova dramatu však aktéři – na rozdíl od méně podstatných zápletkových dialogů – prezentují nevypjatě, věcně, bez šklebu i patosu. Došlo k výraznému pootočení optiky, Nora opouští (a možná neopouští) bydliště i rodinu s neobyčejnou lehkostí, muže už nemiluje a vše je tedy dovoleno. Jakési nadskutečné finále je pak vyhrazeno opět velice stylizované děkovačce, v níž se aktéři přemisťují pomalu, jako by byli nataženi na klíček.
Inscenace je v jistém smyslu dokonalá, k hlubší emoci nebo přemýšlení o době, v níž žijeme, však nepřiměje.
Komentáře k článku: Ibsenovští hrdinové jako hračky na klíček
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
