Ich dien (Sloužím)
Psát vzpomínku na člověka, který odešel na věčnost, je z mnoha důvodů vždycky ošidné. Třeba jen proto, že nikdy nebude úplná. Ještě složitější je to ve čtrnáctideníku, protože deníky vás pochopitelně předběhnou, a jestliže ten čtrnáctideník poprvé znovu vychází po dvouměsíční pauze od smutné události, je to málem marnost – vše podstatné už bylo dávno řečeno. Vladimír Justl zemřel 18. června 2010 – bylo mu necelých jednaosmdesát – a jeho lidskou osobnost vzápětí nejvýstižněji charakterizoval Jiří Peňás v Lidových novinách, když napsal, že byla symbiózou gentlemana a dandyho. Chtělo si mi tenkrát dodat, že jeho gentlemanství mělo meze, a když byl svědkem nějakého svinstva, neváhal jednat nemilosrdně. Jako praktikující katolík ale znal i „institut“ odpuštění a žádného hříšníka nezatratil navždy. Jenže to už poslední předprázdninové Divadelky dlely v tiskárně.
Nezopakovat stručně aspoň „výseč“ z Vladimírova kulturního konání – přesto, co bylo publikováno v denním tisku – však není, už pro pořádek, možné. V letech 1954 až 1990 byl Vladimír Justl redaktorem Odeonu, vymyslel, vyvolal v život, domluvil, zredigoval stovky titulů, mimo jiné nejlepší a zásadní počet ze Škvoreckého poetiky, soubor jeho povídek Hořký svět a také sérii hereckých memoárů, které jsou dodnes podstatným pramenem pro dějiny českého divadla ve XX. století. Ovšem asi nejvýraznějším Justlovým edičním počinem jsou Sebrané spisy Vladimíra Holana. Nebýt Justla, byla by možná poesie samotáře Holana ještě dnes na okraji. Vladimír, který byl básníkovým celoživotním přítelem, Eckermannem, i ošetřovatelem, dostal jeho dílo nejen do širokého povědomí, ale i evropského kontextu. Holanova Noc s Hamletem, v Justlově scénáři a režii, byla erbovním pořadem pražské Violy čtyřicet let. Uměleckým šéfem Violy se stal Vladimír Justl v roce 1965 a po ostrmanovském beatnicky vyhraněném období z ní vytvořil otevřený duchovní prostor pro tzv. mluvené slovo, který neztratil glanc a smysl ani ve složitých normalizačních letech.
Co v deníkových nekrolozích nebylo? Celoživotní Vladimírův kontakt se světem divadla. V šedesátých letech byl pilným recenzentem Divadelních novin, na jejichž tradici se pokoušíme navazovat. (To, že se stal členem naší Společnosti pro Divadelní noviny, bylo „v logice věci“.) Měl rád tzv. pokleslé žánry, kabaret, muzikál, divadla malých forem, psal o nich, v Semaforu byl členem umělecké rady a pro Semafor také vymyslel a zrežíroval Recital Evy Olmerové. Jediná a zásadní monografie o největším českém komediografovi je z jeho pera. Nazval ji jednoduše: Václav Kliment Klicpera. Když si tu knížku přečetl Jaroslav Seifert, napsal jejímu autorovi toto:
Milý pane Justle,
musím se přiznat, že jsem si ve Vaší knize s rozkoší početl. A hlavně se poučil o tomto člověku a básníkovi. Při jeho jméně vzpomínal jsem na dvě tři představení z mládí – vzpomínky velmi matné. A pak na jakousi idiotskou inscenaci moderní. Nebudu Vám psát kterou. A byl jsem přímo ohromen, co toho Klicpera napsal. A co toto dílo muselo znamenat pro naše obrození! Je dobře, že jste tuto knihu napsal. A napsal jste ji znamenitě.
Mohu-li si nakonec dovolit být osobní: považuji za nesmírný dar osudu, že s Vladimírem jsem se dobře znal už od svých telecích šestnácti let. Byl jedním (vedle Jana Schmida a Jiřího Suchého) z „nejlepších mužských mého života“. Možná nejdůležitějším – naučil mě tomu nejdůležitějšímu. Totiž, že smyslem jakéhokoli lidského konání v jakémkoliv oboru není (jen) seberealizace, hmotný statek, uznání, sláva, nýbrž služba. Ich dien, sloužím, tím heslem Jana Lucemburského se Vladimír Justl řídil po celý život.
(Dovedu si živě představit, jak by mi vyčinil za tenhle „patos“, kdyby si můj nekrolog na sebe sama mohl přečíst.)
Komentáře k článku: Ich dien (Sloužím)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
