Člověk, který lpí na životě
Inscenací hry Rolanda Schimmelpfenniga Idomeneus navazuje činohra Národního divadla Brno na řadu českých premiér děl výrazných současných světových dramatiků v divadle Reduta. Na rozdíl od Velmi, velmi, velmi temného příběhu Martina McDonagha (uvedeného začátkem září) nebo Protokolu Tracyho Lettse (únor letošního roku) se ale nejedná o nejaktuálnější Schimmelpfennigův text – napsal jej už v roce 2008. Nabízí pro autora typickou poetiku zcizovaného sborového vyprávění, která od inscenátorů vyžaduje nápadité zpřítomňování.
Mýtus o králi Idomeneovi vyprávějí naši současníci před zkrvavenou zdí (zleva Petra Lorencová, Michal Bumbálek a Ivan Dejmal) FOTO MAREK OLBRZYMEK
Idomeneus, král Kréty, se po deseti letech v trójské válce vrací domů. Před břehy ostrova ho ale na moři zastihne bouře a on přislíbí výměnou za svou záchranu obětovat první živou bytost, která ho na Krétě přivítá, nevěda, že to bude jeho vlastní syn. Děj mýtu existuje historicky v mnoha různých variantách (k nejmladším z nich patří Mozartova opera Idomeneo) a Schimmelpfennig je místo vytvoření zcela nové verze nechává zaznít střípkovitě vedle sebe. Různě se doplňují, dokonce si i protiřečí, až z nich Idomeneus vystoupí jako člověk, který lpí na životě – minimálně na svém vlastním. Pro Schimmelpfenniga ovšem není jasným hrdinou ani antihrdinou, ale prostě mužem, který svým slibem bezděky rozpohybuje řetězec událostí. Schimmelpfennigova verze je umožňuje prožít z odstupu, nezaujatě, pohledem dnešního člověka.
A jsou to právě dnešní lidé, kdo příběh v brněnské inscenaci vypráví. Autorem předepsaný chór deseti mužů a žen zde vystupuje v současném oblečení, čímž hned od počátku dochází k přiblížení antického námětu dnešku a k posílení odstupu aktérů od vyprávěného. Režisér Štěpán Pácl dává zprvu vyniknout především básnivému, silně rytmizovanému jazyku, jenž se blíží až hudební skladbě. Herci stojí v jedné řadě a téměř bez hnutí pronášejí úvodní část mýtu. Složitou kombinatoriku hlasů jen výjimečně doprovodí gesty rukou, například když si zakrývají obličej před hrozící smrtí. Posléze rozehrávají dění v prostoru, ale i když chvílemi fyzicky zastupují konkrétní postavy, nikdy s nimi nesplynou psychologicky, absolutně, vždy zůstávají především vypravěči.
Nejedná se však o vyprávění jednotvárné, právě díky zdůrazňované hudebnosti textu. Například v obrazu, v němž krétské ženy čekají v noci na pláži na vyplavená těla mužů ze sedmdesáti devíti lodí, které, na rozdíl od té královy, z bouře neunikly, promlouvají herečky sborově a protahují při tom všechny dlouhé samohlásky do stoupajících palčivých tónů. Evokují tak zároveň nářek i ostrý noční vítr. Jindy herci ilustrují atmosféru a místo dění také zvuky vytvářenými pohybem: synchronizovaným šoupáním chodidel vzniká šumění vln omývajících pobřeží, tleskáním hřbetů rukou o dlaně zase tlukot křídel racků.
Vyprávění je dynamizováno také proměnlivými světelnými přechody mezi jednotlivými obrazy, náhlými, ale plynulými. Stírají se tak hranice různých verzí mýtu, stejně jako u Schimmelpfenniga. Ústřední téma se vyjevuje i prostřednictvím výrazné scénografické proměny. Na začátku herci stojí před plechovou stěnou potřísněnou krví symbolizující jak násilí, které Idomeneus už vykonal, tak to, které teprve přijde. Ve chvíli, kdy král vystoupí na břeh Kréty, však doufá, že všechno dobře dopadne – a stěna hlučně padá na zem. Odkryje se tím prostor zdánlivě bezpečný, vykrytý dřevěnými panely, zakončený druhou stěnou, taktéž dřevěnou. Když ale ke konci přijde vystřízlivění, bortí se i ona a odhaluje tutéž plechovou, zkrvavenou zeď. Idomeneův slib je nevratný, člověk důsledkům svého konání neunikne, a to v žádné verzi mýtu ani ve skutečnosti.
Štěpán Pácl se v Národním divadle Brno zatím projevuje jako režisér slova, který zjevně velmi důkladně uvažuje nad dramatickým textem a poctivě jej na jevišti konkretizuje, zároveň s ním ale nepolemizuje, nesnaží se o konfrontaci s autorem. Takto se představil hned v Jiráskově Lucerně (premiérované v prosinci 2019) nebo aktuálně i v Topolově Stěhování duší (září 2020). Nejspíš právě proto si jej umělecký šéf Milan Šotek, který zjevně chce repertoárem činohry NdB oslovovat široké publikum, vybral jako kmenového režiséra. Otázkou však je, zda je takové směřování dnes dlouhodobě udržitelné a jestli je vůbec přínosné, když pak inscenátoři mají blíže k pouhým vykonavatelům autorova slova než k samostatným tvůrcům. Ačkoli v případě Idomenea má tento přístup smysl, jak se asi osvědčí u Racka, který (snad) bude uveden později v této sezoně, opět v Páclově režii?
Národní divadlo Brno – Roland Schimmelpfennig: Idomeneus. Překlad Tomáš Dimter, úprava a režie Štěpán Pácl, dramaturgie Jaroslav Jurečka, scéna a kostýmy Linda Holubová. Premiéra 2. října 2020 v Redutě.
Komentáře k článku: Člověk, který lpí na životě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
