Divadelní noviny > Rozhovor

Igor Orozovič: Už vím, že žádná hra netrvá věčně

V Národním divadle moravskoslezském zazářil v mnoha hlavních rolích a ostravské publikum ani po letech nezapomnělo na jeho Oidipa, Amadea, Nikolu Šuhaje ani třeba Jarka Lukavského z muzikálu Donaha. Před šesti lety se Igor Orozovič (1984) rozhodl přijmout nabídku, kterou dostal z Národního divadla v Praze. Opustit dosažené úspěchy nebylo jednoduché, ale věřil, že se může opřít o svoji pevnou vůli a touhu neustále na sobě pracovat. Opět měl – a má – štěstí na zajímavé herecké příležitosti. S několika výraznými rolemi se před časem musel rozloučit, ale současná doba mu v krátkém sledu tří premiér přináší další zajímavé výzvy. V Lazarovi Davida Bowieho, v Sofoklově Oidipovi i ve vlastním vytouženém projektu Bezruký Frantík, který se po pěti letech příprav představil divákům.

Z NÁRODNÍHO DO NÁRODNÍHO

Na co jste si musel zvyknout po příchodu do Činohry Národního divadla?

Tak například na to, že nemám divadlo přes ulici a nemůžu na zkoušky chodit v pyžamu a s čajem v ruce. Že všechno je zas o kus větší a tím pádem náročnější. Nemyslím jen jeviště, ale i rozlehlost budov a počet lidí, kteří k sobě mají dál. Což není lidmi, ti jsou všichni skvělí; je to samotnou institucí a provozem. Musím říct, že Dan Špinar a celé vedení se snaží, abychom měli dost společných akcí, kde máme šanci se potkávat. A konečně máme taky jídelnu, což je podle mě zásadní sociálně stmelovací zařízení.

V Ostravě jste byl za hvězdu…

Věděl jsem, že v Praze na mě nikdo není zvědavý. Zároveň jsem si ale říkal, že se mi nesmí stát, abych zapadl a byl jen nenápadnou kapičkou v záplavě herců. Nešlo ale o žádný plán. Spíš takový malý strašáček a majáček v hlavě. Měl jsem ale štěstí, že mi důvěřoval šéf Michal Dočekal a dramaturgie. Dostával jsem od začátku slušné role.

A co pražské publikum?

V Ostravě bylo publikum neuvěřitelně přímé, vřelé a pyšné na svoje divadlo a herce v něm. Tím pádem člověk i v celkem rozlehlém Divadle Jiřího Myrona věděl, pro koho hraje. V Praze je situace o poznání složitější. Někdy máme pocit, že musíme diváka přesvědčovat, že to opravdu nemyslíme zle. Ale i to se v poslední době zlepšuje. Anebo jsem si už zvykl?

Bylo výhodou, že jste už před vstupem do stálého angažmá hostoval v Devátém srdci režiséra Juraje Herze?

Rozhodně. I díky té oťukávačce jsem si ověřil, že v Národním jsou všichni „normální“. Po příchodu do angažmá jsem od starších kolegů čekal nějaký přísný bardský přijímač, ale nic takového se nekonalo. Pan Štěpnička sice vztekle vylomil dveře u šatní skříňky, do které jsem si zamkl věci a ona byla jeho; ale nutno říct, že netušil, že jsem to byl já. Vlastně to nevěděl dodnes. Naopak mě překvapilo, jak jsou všichni starší bardi fajn. U některých sice bylo cítit vědomí, že jsou léta letoucí v národním týmu, ale jistá bardská nadřazenost je citelná v úplně každém divadle. Věk a zkušenost na to mají právo. Mrzí mě, že v žádném divadle jsem se moc nepotkal s tím, aby zkušenější herci radili mladším. Přitom mi to přijde logické a zdravé. Nevím, v čem je chyba. Jsem rád, že v Národním divadle už je alespoň pár vrstevníků, se kterými se nebojíme si připomínky říkat. Ovšem nejvíc se navzájem připomínkujeme s paní Janžurovou. To je zábavné a obohacující.

Jak jste prožíval Strakonického dudáka – svoji první velkou roli v historické budově Národního divadla?

Nejdřív jsem měl pocit, že jde o danajský dar. Nakonec šlo o jednu z rolí, na které nikdy nezapomenu. Nejen díky skvělým spoluhráčům Filipovi Kaňkovskému a Magdaléně Borové, ale hlavně díky panu režisérovi Pitínskému, který mě dokázal naočkovat vším, čím režisér herce naočkovat má. Nadchl mě, inspiroval, naslouchal, bral nápady. O jeho fundovaném, zdánlivě dětsky naivním zápalu plném poezie a okousaném rukávu asi nikomu nemusím vyprávět. Tím je proslavený.

Jaká byla spolupráce s Michalem Dočekalem, který si vás vybral pro roli Bulanova v Ostrovského Lese? Funguje i po letech v menším prostoru Studia DVA.

Vlastně jsme spolu dělali jen jednou. Bavilo mě, že Michal Dočekal hodně mluvil o situacích a vždycky jsme si je dost podrobně rozebrali, že jsem potom na jevišti jen sledoval cíl svojí postavy a o nic jiného mi nešlo. Dlouho jsem na tu inscenaci neměl názor; nechápal jsem, o jaký přesně jde žánr. S odstupem několika let musím říct, že v žádné jiné hře jsem nedosáhl takového uvolnění a herecké svobody na jevišti. Žádné tlačení na postavu, žádná křeč v těle nebo hlase. Prostě jasná situace a myšlenka stačí. Tak to mám rád a diváci zjevně taky.

Kteří další režiséři na vás v těch posledních pražských letech zapůsobili?

Vždycky mě zaujme režisér, který dokáže herce vtáhnout do spolupráce na hře a bere je jako spolutvůrce. Třeba i ocení moji neustálou potřebu o připravované hře mluvit. Sám je do toho ponořený tak, že je to nakažlivé. Nejsilnější to bylo s Lucií Málkovou při zkoušení Svaté země. A potom v Ostravě například s Aničkou Petrželkovou, Pavlem Šimákem nebo Jankou Ryšánek Schmiedtovou. Jestli mám mluvit o posledních pěti letech, tak šlo právě o Pitínského a naposledy Jiřího Havelku při zkoušení Plukovníka Švece! Přišlo mi, že takové divadlo má smysl, když mě i diváky obohacuje a není sebevzhlíživé. Baví mě, jak je vždycky prací na inscenaci pohlcený Jan Frič. A dokáže v ní nahlížet na život ze všech možných stran. Podobně Martin Čičvák, kterému navíc oči vždycky úplně „žiarily“.

Je zřetelné, že máte blízko především k hereckému divadlu.

Proto mě těšila práce s Pavlem Ondruchem nebo Peterem Gáborem. Hodně mě baví přístup Hanky Burešové, která dělá precizně pevný výsledný tvar, ale dochází k němu jemnou a citlivou prací se všemi složkami divadla, jak jsem mohl zažít při zkoušení Lucerny v Divadle v Dlouhé. A pořád zažívám, protože i když už máme za sebou padesát repríz, stále chodí na všechna představení a neustále dostáváme připomínky.

Trendem je dnes „moderní“ režie.

To ano, ale mrzí mne, že hodně režisérů střední a mladé generace při tom rezignuje na práci s hercem. Chápu, že se dnes prolínají žánry a k výslednému efektu inscenace patří audiovizuální složka, která baví i mě. Není to tak, že by režiséři nepočítali s hercem, ale stává se z něj jen jedna ze složek a někdy se s jeho výkonem počítá tak nějak automaticky. Vím, že jako profík si mám roli zpracovat sám, ale zároveň všichni víme, že to úplně nejde. Hlavně nějakou cílenější prací s herci by tvůrci dosáhli třeba ještě lepších výsledků. Také mě již několikrát napadlo, že by někteří režiséři mohli mít vedle sebe ještě dalšího „hereckého ko-režiséra“, který by se věnoval práci s hercem v momentech, kdy oni bojují s prostorem a technologií.

Pokud vím, tak v Národním divadle spolupracujete s hlasovým lektorem.

U každého zkoušení nese lví podíl na výkonech herců legendární Zdenka Palková. Hlídá nejen srozumitelnost naší řeči, ale hlavně srozumitelnost myšlenky a jevištní existence. A to dokáže, aniž by zasahovala do práce režiséra. Naopak respektuje ho a pomáhá naplnit jeho vizi.

Momentálně vás v ND čeká zkoušení Krále Oidipa v režii Jana Friče. Tuto roli jste si už jednou zahrál – v Ostravě pod vedením Jana Mikuláška. S jakým očekáváním k ní přistupujete nyní?

Prostě se těším. Je to poprvé, co budu hrát podruhé ve stejné hře. Taková první divadelní vráska. Myslím, že tím nebudu ovlivněný. Režiséři, ač oba dva Janové, jsou tak rozdílní, že o nějakém srovnávání asi nebude řeč. Fričův přístup mě baví, i když pro diváky často bývá trochu matoucí. Za pankáčským a někdy zdánlivě až pubertálním přístupem se skrývá jeden z nejchytřejších lidí, co znám. Kdybych věděl, že tohle nebude číst, nazval bych ho filosofem. Všechno má intelektuálně podložené a zároveň je intuitivní a citlivý.

Jak vzpomínáte na první setkání s Danielem Špinarem?

Věděl jsem, že pracuje jinak, než jsem zvyklý. Přiznávám, že jeho vidění divadla se od toho mého liší. Tak jsem se bál, že mě nebude brát. Opak byl pravdou a Daniel mi pořád dává příležitosti, které jsou výzvou a někdy i protiúkolem. Pro mě vždy bylo těžké zvládnout rychlost, s níž pracuje. A jak brzy chce nahodit kontury inscenace. Jsem naprosto opačný typ, který si pomalinku slepuje postavu ze všech možný střípků až do premiéry. Tak to mě Dan určitě alespoň zčásti odnaučil! O podobě činohry často diskutujeme.

Ve které Špinarově režii vás nyní můžeme vidět?

Momentálně ve Stavovském divadle v Noční sezoně od britské autorky Rebeccy Lenkiewiczové. To mám moc rád. Mám za sebou tuším pátou inscenaci v Danově režii. Tentokrát nás pustil dál do psychologicko-realistických poloh, ale zároveň zůstal věrný svému stylu. S neskonalou energií tady září Jana Preissová. A na příští rok nám Dan slíbil výsostně činoherní pojetí Idiota, tak se moc těším.

Zdá se, že Špinarovi sázka na „novou krev“ vychází. Chvíli musel překonávat různá nepochopení, ale nyní se o Národním divadle hodně mluví. Víc formuje i omlazený soubor. Jak to vnímáte?

V tomhle směru jsem jeho přístup vždycky hájil. Tedy vyjma způsobu, jakým někdy jednal a jedná s lidmi. Ale chápu, měl vizi a šel si za ní a při tom musel udělat i změny. Sám jsem mu na začátku řekl, že pokud mě v souboru nechce, tak radši odejdu, než abych byl trpěn. Povedlo se mu přilákat do divadla mladé lidi, má kolem sebe tým, který žije společnými projekty, nás herce zapojují do mnoha akcí a naslouchají nám. A pokud jde o soubor, je teď v Národním výtečná parta plná skvělých herců. A kdyby se mě někdo ptal na důvody, proč neodejít, tohle bude jeden z nich.

Nedávno měly derniéru dvě inscenace, ve kterých jste hrál hlavní role: Strakonický dudák a V rytmu swingu buší srdce mé, která vám přinesla dokonce užší nominaci na Thálii. Jaké je loučení s takovým představením?

Už jsem si zvykl, že v divadle žádná hra netrvá věčně. Kdysi jsem vůbec nedokázal pochopit, jak mi derniérou mohou sebrat milovaného Amadea nebo Nikolu Šuhaje, a hádal jsem se i s vedením. Teď už jsem porozuměl principům provozu divadla a vždycky jen pokrčím rameny a posmutním si soukromě.

CABARET CALEMBOUR

Se svými souputníky z DAMU Milanem Šotkem a Jiřím Suchým z Tábora jste oslavili již 10. sezonu Cabaretu Calembour. Vaše autorské divadlo, ve kterém si odskakujete z velké činohry k poetice divadel malých forem, má úspěch. Měli jste během těch let nějakou krizi?

Jako v každém vztahu. Manželství po deseti letech už není jen láska a vášeň. Ale zase je těmi krizemi utužené a hlubší. Za ty roky jsme se opravdu dost poznali a stále fungujeme velmi dobře.

Jste ještě kamarádi?

Určitě. Samozřejmě intenzita přátelství je mezi různými členy různá, ale to bych radši rozebíral třeba až za dalších deset let. Vždycky se na sebe těšíme. A v Cabaretu Calembour stále platí, že si děláme přesně to, co chceme. Samozřejmě s nějakými kompromisy. Společným soužitím a spoluautorstvím jsme vybrousili styl a poetiku, ve které nám je dobře. Naší jevištní souhře, utvářené desítkou let, se jen tak něco nevyrovná!

BEZRUKÝ FRANTÍK

Na konci září měla v Divadle Pod Palmovkou premiéru inscenace Bezruký Frantík. Společně s režisérem Tomášem Dianiškou jste byl iniciátorem a spoluautorem tohoto projektu. Kde se vzal ten příběh?

Kamarád kamarádky Johanky Vaňousové začal v hospodě vyprávět o své rodné vísce. Že tam končí silnice a že se tam všichni jmenují Černohous nebo Filip a že odtamtud pochází Bezruký Frantík, který se dostal až do Ameriky. Říkal jsem si: Sakra, to je, jako od Cimrmanů, akorát je to pravda. Ten kamarád mi půjčil knihu o Františku Filipovi a svazek časopisů o Jamném nad Orlicí. Začal jsem si dělat poznámky a pídit se po tom.

Jak dlouho trvala cesta od nápadu k realizaci?

Asi pět let. Nápad převést ten příběh na jeviště byl okamžitý. Byla to překrásná sága o pozitivním člověku, která skýtala nekonečné možnosti uchopení. Už jen proto, jaké motivy příběh obsahuje: sborový zpěv, loutky… Ale jak to udělat? Jako cirkusově pohybový projekt? Operu? Loutkové představení? Ze začátku jsme zvažovali možnost udělat to s Cabaretem Calembour, ale ten příběh nebyl vhodný jenom ke komediálnímu zpracování. Nabízel řadu dojemných i temných momentů. A hlavně jsem se nechtěl vzdát ságy, která sahala od Rakousko-Uherska až do padesátých let. Nechal jsem to zrát, psal si průběžně nápady, třásl jsem se, že mi ten námět někdo ukradne. Postupně jsem sehnal originály dvoudílného životopisu, který Frantík napsal nohama, a tři další jeho knihy… a doufal jsem, že v nich najdu nějaký klíč k jeho osobnosti.

Zdá se, že tím klíčem byl nakonec Tomáš Dianiška.

Zase jsme tak hořekovali s kamarádem Kubou Albrechtem, že bychom si spolu už někdy něco mohli zahrát. A já řekl: Hele, já bych měl takovej námět. V mžiku mi proběhlo hlavou, že Divadlo F. X. Kalby, kde působí taky Kuba, vlastně znám už léta a že by jejich poetika Frantíkovi sedla. A za pár dní jsme se domluvili s jejich uměleckým šéfem Tomášem Dianiškou, že hru napíše. Respektive že budeme psát spolu. Já jsem měl dlouho v plánu napsat scénář sám. Ale přesně jsem věděl, jak by hra ve výsledku vypadala, a to jsem nechtěl. Zároveň jsem se ale nehodlal vzdát spoluautorství. Už z ješitnosti. A také jsem měl představu, jak by to vypadalo, kdyby text napsal jenom Tomáš. A to jsem taky nechtěl.

Takže jste se pasoval do role spoluautora.

I když Tomáš naznačil, že rád píše sám, vnutil jsem se mu a přednesl svoji vizi. Tlačil jsem do něj všechno, co jsem měl o Frantíkovi za ty roky nastudováno, svoje nápady i představy. Probírali jsme spolu příběh, postavy i jednotlivé scény. Tomáš naslouchal a velkoryse bral každou věc, která se mu líbila. Vyfabuloval nádherně zábavné a dramaticky silné situace. Na mně bylo, abych pedantsky hlídal některá fakta, aby se neztratila sága a celkové vyznění příběhu.

Stát u úplného zrodu inscenace určitě přináší jiný druh uspokojení.

To největší! Byl to vysněný projekt. Cítil jsem zodpovědnost za všechny složky. Měl jsem nutkání do všeho kecat. Ale musel jsem si uvědomit, že přílišná láska k tématu může přinést nesoudnost a že ani jedna moje část není tak ideální, aby stoprocentně plnila moji vizi dokonalého představení. Nechtěl jsem být ponořený jen do jedné tvůrčí složky, abych se mohl věnovat všem ostatním. Takže jsem se pasoval na takového patrona projektu a jakéhosi výkonného producenta – ovšem bez peněz.

Hlavně jste dal dohromady ty správné lidi.

Jsem pyšný na to, že se naplnila. Věřil jsem, že Jakub Albrecht bude skvělý Frantík, Tomáš Dianiška skvělý režisér, Lucie Brychtová skvělá zpěvačka, Ivan Acher skvělý spoluautor hudby a hlavně že se všichni navzájem výborně doplníme. Do týmu automaticky patřila ještě autorka výpravy Lenka Odvárková, dramaturg Ladislav Stýblo. Přizvali jsme choreografa Marka Zelinku. Byla to ta nejkrásnější tvorba, jaké jsem se kdy účastnil.

Jak jste postupovali při přípravě inscenace?

Na projektu jsme začali pracovat v úzké skupině s Tomášem, Kubou a Terezkou Dočkalovou. Udělal jsem opulentní představení příběhu u mě v bytě a tehdy jsme společně vymysleli to zásadní: o čem příběh chceme hrát. A nikdy nezapomenu na trochu podnapilého Kubu Albrechta, jak seděl v křesle a říkal: Kluci, a proč si toho Frantíka nechcete zahrát vy? A my s Tomem jsme odpověděli: Protože ty v tom budeš nejlepší! A byla to pravda. Navíc se Kuba Františkovi Filipovi trochu podobá. Přibrali jsme ještě Natašu Mikulovou a Adama Vaculu, poněvadž počet postav nám nabobtnal. A i to byla skvělá volba. Velmi mě bavil princip, na jaký byli Tomáš, Kuba a Tereza zvyklí z předešlých projektů, že kdo není na jevišti, sleduje ostatní a pomáhá herecké režii. Navzájem jsme si říkali připomínky a nikdo se nikdy necukal. Všem šlo o celek.

Měl jste nad vším supervizi. Takže roli učitele jste si vybral sám?

Ano, to je vtipné. Protože už léta se s Kubou Albrechtem popichujeme, že já jsem jeho herecký vzor a guru. A Kuba mi při zkoušení říkal: Nemůžu uvěřit tomu, že sis vážně napsal roli mého učitele! Jenže o to si říkal František Bakule – Frantíkův pedagog z Jedličkova ústavu, který nejvíc ovlivnil jeho život. Je to úžasná osobnost, která by si zasloužila svoji vlastní hru. Studoval jsem jeho život a práci. Nakonec jsme se do jeho osudů zažrali tak, že nám na chvíli začal přebíjet příběh o Frantíkovi, a museli jsme ho vědomě upozaďovat. Důkazem vítězství ducha nad egem bylo, když jsme kvůli délce a srozumitelnosti příběhu některé scény vyhazovali. Jinak ano, měl jsem jakousi supervizi a pod režií jsme podepsaní všichni. Ovšem režijní vavříny patří Dianiškovi. Bez jeho nápadů, elánu a zkušeností bychom to v tak krátkém čase nezvládli. Je fakt dobrej!

Jak došlo na spolupráci s Ivanem Acherem?

Přístup tohohle génia k práci na scénické hudbě jsem znal z Lesa a Bratrů Karamazových. Líbí se mi jeho způsob tvorby, ve které spojuje akustické nástroje a různé počítačové efekty a kejkle. Je mistr atmosféry. Dokonale cítí jevištní situaci a to, co hudebně vyžaduje. Pojmenoval bych to tak, že já jsem písničkář a klavírista a Ivan je skvělý skladatel a profík na poli scénické hudby. Bez Ivana Achera bych prostě měl jen dvě pěkné písničky a melodický motiv. Potřeboval jsem pomoc a hlavně věděl, podobně jako při práci s Tomášem Dianiškou, že když se naše přístupy spojí, vznikne něco nového a krásného. Byl tak velkorysý, že na to kývl a šel do spolupráce s touhle naší bandou nadšenců. Díky tomu vznikl k Frantíkovi dokonalý a zcela původní soundtrack.

LAZARUS DAVIDA BOWIEHO

Městská divadla pražská vám nabídla hlavní roli mimozemšťana Newtona v komorním muzikálu Davida Bowieho Lazarus. Jaká byla vaše první reakce?

Zní to jako klišé, ale na ten moment nikdy nezapomenu. Vím přesně, kolik bylo a kde jsem se nacházel, když mi zavolali. Hrklo ve mně, roztřásl jsem se štěstím a zároveň jsem se lekl.

Co je na tomto díle nejpřitažlivější?

Tak na první dobrou fakt, že je to Bowie. Ale vlastně nakonec samotné dílo, které vůbec není na první dobrou. Přitažlivá je hloubka a nejednoznačnost textu. Silná je okolnost vzniku, David Bowie už tehdy věděl, že umírá. Přečetl jsem si román, který ho inspiroval – Muž, který spadl na zemi –, viděl i stejnojmenný film a beznadějně jsem se do toho příběhu zamiloval.

Role je náročná?

S přípravami jsem musel zodpovědně začít už v červnu. Šprtal jsem anglické texty a studoval všechny dostupné materiály o hře a Davidu Bowiem, abych ho do sebe trochu nasál. Samozřejmě že nejpodstatnější je zpěv. Nikdy v životě jsem nestál před tak obtížným pěveckým partem. Nikdy jsem nezpíval v angličtině. Takže jsem přestal kouřit a od června drtím sebe i peněženku lekcemi zpěvu. Musím zdůraznit, že Hanka Pecková je zázračná pedagožka!

Připomeňme, že vedle písniček pro Cabaret Calembour jste zkomponoval hudbu k inscenacím Skořápka v divadle Ungelt a Báječná neděle v parku Crève Coeur v Divadle Kalich. Teď přibyl soundtrack k Bezrukému Frantíkovi. Čím pro vás je komponování?

Je to obrovská část mojí umělecké seberealizace. Vlastně jde o moji největší tvůrčí radost, i když je to pořád koníček. Anebo právě proto. Mám pocit, že s každým projektem se posouvám dál. A na mnoho písní z Calembouru, na Operu Streptokok a obzvlášť na kvalitu hudební složky v Bezrukém Frantíkovi jsem hrdý. Píseň nazpívaná Dětským operním studiem Ostrava nebo swingovka, kterou pro Bezrukého Frantíka nazpívala Lucie Brychtová, jsou moje splněné sny.

Vaše diplomová práce z DAMU má název: Herecké techniky a přístupy v akademickém i profesionálním životě herce. Přemýšlel jste někdy o tom, že byste herectví vyučoval?

Odjakživa mě to lákalo, a proto asi i pořád mluvím o práci s hercem. Řekl bych, že k tomu mám i nějaké vlohy a cit. V tandemu s Evou Spoustovou, která přednáší na DAMU hlasovou techniku a se kterou konzultuji každou novou roli, jsem už jeden rok v rámci Katedry alternativního divadla na DAMU učil. Při té práci jsem byl opravdu šťastný. Jde však o velikou zodpovědnost. Takže pokud do toho někdy půjdu naplno, musím to mít pořešené se sebevědomím i s diářem.

IGOR JE CHLAP MNOHA TALETŮ!

Igor Ohrožovič vláčí světem spoustu vlastností, dávající šanci i talenty ozdobeným jedincům zazávidět si. Chlap jak z klipu od Madonny, má čas ničit posilovny a ještě hraje po nocích na piáno pallmall nejrozsrdcenějších kusů, navíc z vlastní dílny. Já bejt na zdrávce, tak ho milujem celej ročník. Zpívá, tančí, opravuje midišňůry a jako herec by byl nejlepší princ do všech českých i srbských pohádek. Zkrátka je dobrej a talentovanej delon; poslední společnou práci – Bezrukýho Frantíka na Palmovce – jsem měl moc rád. Dojali mě s Dianiškou, potvory puberťácký, jak makaj za pět korun na hodinu už roky na té důležité maličkosti o velikém rodákovi z Jamného. A je vtipnej. A ne nechtěně! Třeba jak mě úkoluje ještě tři měsíce po premiéře, to mě rozesměje spolehlivě.

Ivan Acher, září 2019

Muzika spojuje – skladatel Ivan Acher si se skladatelem Igorem Ohrožovičem dobře rozumějí Foto Roman Dobeš

• Autor: Vladan Drvota
• Publikováno: 14. října 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Igor Orozovič: Už vím, že žádná hra netrvá věčně

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ