Ikarské lety III
Začali jsme točit koncem dubna v Kolíně a Bonnu (Klaunovy názory – Hanna Schygulla s Helmutem Griemem) FOTO ARCHIV AUTORA
Natáčíme
Ale hlavní konflikt a nejen s Angermeyerem, ale i s přítelem daleko bližším, Maximilianem Schellem, kolem Klaunových názorů se blížil, a to hned na začátku natáčení. To mohlo otřást vším. Otřáslo, ale nerozstřáslo. Když je mi nejhůř, rád si čtu pohádky nebo mytologické hrůzostrašné příběhy o hrdinovi, který musí projít všemi horory světa, najít živou vodu a slepit rozřezaná těla (dnes už doktoři dovedou, co stařenky vyprávěly v minulých stoletích). Jako třeba byl u nás Walda Matuška. Uřezal si palec na Floridě, ale chytrá a pohotová jeho Olinka ten prst vzala do nemocnice, oni mu ho znovu přišili a Walda prstem hýbe. Tolik k moderní době a také k pohádkám. V pohádkách je toho tolik, když se jim rozumí. Jako dítě jsem nejvíce miloval české tradiční pohádky o čertech. Ty se mi často šiknou při mé práci v cizině, jako poučení.
Začali jsme točit koncem dubna v Kolíně a Bonnu, bydleli jsme hezky v Bonnu, dali mi suitu, vždy nové krásné květy, a to se to pracovalo. Jenže já jsem chlapec také v čemsi podšitý, jako málokdo. Angermeyer i Schell mě žádali, abych vynechal a netočil scény o hitlerjugend, jak Pancerfaust spálí chlapce Georga před očima Hanse, desetiletého, abych vynechal scény s Kalickem a nacisty a s celým tím pro ně už zbytečným svědomím. A tlačili také určitě jiní pánové z různých stran, a hlavně shora. A já byl cizinec s rakouským pasem, ale jak říkali o mně: Der Tscheche. Proč neříkali Der Morave? Ten rozdíl už neznali. A když na začátku všichni šéfové byli v Mnichově a já měl točit trosky a malého Hanse, řekl jsem Aufnahmeleitrovi, tedy prvnímu asistentu producenta, ať mi dá více negativů, aspoň trochu, a že natočím ty protinaci scény také, že jsem si to rozmyslel, ale že to natočím během tří dnů podle plánu a že budu velmi šetřit materiálem. Ten dovedný produkční, který dělal hodně s Američany a nacisty také neměl rád, souhlasil, a taky si asi myslel, že jsem s producenty dohodnut. Já ty scény natočil a je to jedna z nejnovátorštějších částí filmu už použitím barvy pro přítomnost a černobílého materiálu pro minulost.
Když přijel Angermayer na denní práce, zesinal. Nic neřekl, po projekci odešel. Ale než odešel, řekl jsem mu, že ty scény ve filmu zůstanou, že je to rozhodnutí moje i Böllovo a jen přes naše mrtvoly. Téže noci Angermeyer propustil produkčního Jürgena Bieskeho, kterého mohl firovat, mě ne, za mnou stál Böll a nakonec i Maximilian Schell a určitě i pán Bůh. Nebo někdo z jeho andělů. Čertovi to nebylo přáno. A vidíte, všude je chleba o dvou kůrkách, já se bil také tady za pravdu a za pravdu poctivých Němců a tenhle film byl ve všech socialistických zemích zakázán. A tu se ptám, zdalipak to byly opravdu socialistické země? Spíš je to jednání podobné fašistům, začernit v učebnicích, zakázat, spálit, pomučit, zbavit povolání, nechat zametat ulice. To prosím nikde v Marxovi nestojí, proto ten dobrák Heinar Kipphardt pořád věřil na sto let starého vousáče v dobách, které už jsou zase úplně jiné. Moje Květa se občas diví, jak jsem kdys mohl věřit na ty všecky vousáče. Má pravdu, mladická nerozvážnost. Němci mají na to slovo velmi případné Jugendtorheit.
Po premiéře
[…] Teprve po hotovém filmu a úspěchu a premiérách mi Heinrich řekl, že různé německé vrchnosti na něj tlačily, aby mě vyměnil za německého režiséra, přece takový film nemůže dělat Čech. Ale Böll řekl: Vojtěch a žádný jiný. A když se ho ptali proč, říkal: Protože on je taky takový clown a jen on to bude dělat. Tahle Böllova slova jsou pro mě největší odměna a pocta.
Při premiéře v Mnichově v kině Tivoli dali na kino velikou reklamu, ale jen se jménem Böllovým, mě vynechali. Ale já psal scénář a prosazoval film. Beze mě by nebyl. Tak jsem řekl Theo Hinzovi, který to pro Constantin Verleih dělal, že tiskovka se mnou nebude, nezavolá-li, aby na kině bylo i mé jméno, že prostě chci být s kamarádem Böllem. Udělal to. Tiskovka se vedla dobře. Ptali se mě, jak já jako Čech jsem mohl tak dobře udělat tak dobrý německý film? Pravil jsem, protože vás znám z obou stran zákopů z války a pak jsem tu byl několik let a poznal Německo při práci, a hlavně přes Heinricha Bölla. Klaun byl velký úspěch. […] A je to dílo umělecké hodnoty trvalé. Jsou to Böllovi Rodáci a jsem v nich také já naplno.
Z pohádky do Burgtheateru
Pojďme do dalšího roku 1976. Nenudil jsem se. Přišly nové nabídky po úspěchu Klauna. Úspěch dělá úspěch a neúspěch neúspěch. Ale jak praví stará čínská moudrost, hledej v neúspěchu zárodky příštích vítězství. A tak to bylo, je a bude.
Člověk nemůže pořád dělat jen velké filmy, ale i dobré a lidem také nějak prospěšné. Já takové filmy taky dělal. Takový byl můj další televizní celovečerní hraný film podle scénáře, moderní pohádky o mořské panně a její lásce ke kominíčkovi. Napsala to rakouská autorka Lotte Ingrisch a byla to koprodukce rakouské a německé televize. Vybrali si mě pro to televizní páni i autorka, žena známého skladatele Gottfrieda von Einem. Mám rád letectví a chtěl jsem se naučit létat po válce, ale maminka mi to zakázala, když můj bratr spadl s kluzákem po startu. A už pak nelítal. Já si myslel, že bych to dokázal, ale respektoval jsem maminčino přání. Rád mám ten stav, kdy je letadlo ve vývrtce. Něco takového mám rád také ve filmu, když improvizuji. Spojovat to, co je napsáno, s mou vlastní fantazií. A film Fairy [Víla, 1977] mi dával takovou příležitost. Ale také vím, že letec nemůže být pořád ve vývrtce, že to musí být také pořádný, normální let. Kdybych se ptal důsledně: Musel jsem dělat Fairy? Odpověď zní: Nemusel, ale mohl. Musel jsem dělat Klauna? Musel. Stejně jako Touhu, Kocoura a Rodáky. Jarní vody [1973] jsem dělat nemusel, ale mohl. Některé filmy, jako třeba Rodáky, jsem psal vlastní krví. Fairy, obrazně řečeno, jsem psal krásným zlatým perem s platinovou špičkou, ale inkoustem. Ne svou krví. V tom je rozdíl. Ne nadarmo kdysi Jean Cocteau natočil surrealistický film Krev básníka. Něco na tom je.
[…] Netušil jsem, že další cesta povede do Vídně, že zemře ve Vídni při zahájení zkoušení své inscenace her Václava Havla Alfréd Radok a že mě navrhne moje známá za náhradu a já budu mít zrovna čas. Koncem jara jdu zkoušet do Burgtheatru, první moje velká profesionální režie. Šlo o Havlovu Audienci, Vernisáž a Policajty Slawomira Mrožka. Co chcete víc? Velice rád mám písničku J & V & W: Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře, život plyne jak voda, která se ve víno promění a dále ještě krásněji jde text. Ale co je náhoda? Myslím si, že to jen tak vypadá, ale není. Že omezení má opak ve svobodě, nutnost a zákonitost potřebuje něco, co vypadá jako chaos. Je o tom nyní celá nová věda o chaosu. Ale je to oboje, pořád dohromady, jako dobré a zlé, chcete-li čert a anděl. Většina lidí viní jiné většinou, skoro vždycky. Staří Číňané mě naučili vinit jen sám sebe. I když jsou ostatní vinni také, ale já mám svobodnou vůli a mám rozhodnout o volbě či spolupráci či podmínkách sám. A jsem-li srab, nemohu vinit jiné.
Pokus o útěk
[…] Zkoušky v divadle jsme přerušili pro letní prázdniny, abychom pokračovali v září do zimy. Herce jsem dostal ty nejlepší, první garnituru. Jak mi tehdy nový ředitel Burgtheatru byl nakloněn, tak byl později při jiné inscenaci zase odkloněn, ale k tomu dojdeme. V létě jsem musel napsat v rekordním čase pro mnichovskou producentku Fluchrversuch neboli Pokus o útěk [1976] podle knížky a scénáře Waltra Wippersberga, který dostal peníze na scénář a produkci od rakouského státu a vybral si mě za režiséra. A já sehnal producentku Piu Arnold v Mnichově a ona sháněla německé peníze od televize a tak dál, aby byl film pro kina i TV. Na 35 mm. Ale dostat ty peníze, musel jsem jí napsat svůj nový scénář za neuvěřitelně krátkou dobu jednoho týdne. Skoro jsem nespal. Jen na hodinu dvě, jakýmsi silným jogínským spánkem, kdy se nic nezdá, a pak jsem psal dál, až jsem to napsal. A producentka peníze dostala a film se plánoval, jakmile skončím zkoušky na divadle a bude po premiéře. Byl to film o jugoslávských Gastarbeitrech ve Vídni. Tragikomedie, což mám rád. Dal jsem do toho daleko více tu známou tehdy růtu Graz – Jugoslávie, říkalo se tomu dálnice smrti. Turečtí a jugoslávští dělníci vracející se koncem roku na starých rozbitých autech, nevalní řidiči, tam doslova hynuli v automobilových nehodách. Psal o tom časopis Spiegel. Použil jsem to do filmu a přestavěl si děj více filmařsky a dal tam scénu pouštění draků nad rakousko-jugoslávskou hranicí. Jakýsi symbol volnosti. A dal jsem do toho útěku jugoslávského třináctiletého chlapce domů kus své emigrantské duše. Někdo se vymaluje, někdo vypíše, vymuzicíruje a já se vyfilmuju.
Výběr z Pamětí Vojtěcha Jasného, sepsaných v New Yorku v letech 1988–1989, edičně připravil Jiří Voráč (ediční úpravy jsou vloženy do hranatých závorek)
Komentáře k článku: Ikarské lety III
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
