Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Ikony a světla

    Hipsteři znají svoje dějiny. Intelektuálové znají svoje dějiny a všichni ostatní také znají svoje dějiny. Protože dějiny jsou pop-art.

    Natírání Eiffelovy věže, masa lidí na prvním Woodstocku, Elvis Presley v armádě. Annette Kellerman propaguje práva žen na nošení jednodílných plavek. Nic než ikonografie.

    Když proklikával „60 historických fotografií, které musíte vidět“, neubránil se Leopold cynické slině. Dokonce neuchránil ani ohmataný touchpad svého MacBooku před touto pomalu a zcela transparentně skapávající cynickou slinou a byl nucen otřít místo dopadu dlaní.

    Co jej ale učinilo cynikem? Odkud se vzala ona hořkost a opovržení prostou, prosťáčkovskou radostí, jako je velká láska po první souloži a první várka banánů v Norsku?

    Už na osmiletém gymnáziu si vysloužil nelichotivou přezdívku Leo, po stejnojmenném magazínu pro muže. Až k maturitě se pak protloukal s kastrující pornografickou visačkou, komickým akcentem své nezkušenosti. Za tu však mohlo především jeho elitářství a pak také členství v jednom z brněnských ochotnických uskupení, kde se mimo jiné učil zvučit a svítit. Leo chtěl zkrátka něco dělat, což bylo v přímém rozporu s morálkou gymnazijního studentstva. Nestal se ovšem předmětem šikany, ne. Chlapecká populace už věděla, že je trestán palčivěji: žačky v porozepnutých blůzkách ani ty v pulovru s ním zkrátka nespaly.

    Když na brněnské Masárně zabředl do studia politologie a sociologie, zbavila ho jeho problému jakási prdelatá Vladimíra. Tehdy do sebe teorie a praxe narazily a Leopolda rozbolelo v rozkroku. Další pokusy, již poněkud úspěšnější, jej provedly studiem až k první pracovní nabídce: a tak se z Brna přestěhoval do Vinohrad.

    Chvíli působil v divadle Ungelt. Od počátku nové sezony ale zvučil, svítil a příležitostně i hrál v Záhřebské 21. Tam se seznámil s Lenkou a došlo k velmi příjemnému spojení něhy a naplnění potřeb: kulturních a později i sexuálních.

    Potkali se na první zkoušce Nocí letmé lásky, kde se měl zhostit ke svému štěstí jediné role, v níž mohl excelovat: totiž role rozklepaného podomního prodavače biblí. Na jeviště přicházel nejistý v kolenou a po nocích pálil Starý i Nový zákon, aby s ní mohl ulehnout v objetí na podlaze jejího bytu.

    Od inkriminovaného podzimu trávil v Záhřebské každou volnou chvíli, až nadešla noc, kdy se Lenka, jež se brzy měla stát jeho miLenkou, uchýlila k němu domů. Téměř k ránu, po několika hodinách sledování nezávislých filmů, mu ovšem řekla: „Teď ne…“ „Proč?“ „No… to je přece jasný.“ „Jasný? Jako co?“ „No víš jak… Prostě to tam teď není jako jiný týdny,“ řekla.

    „Jasný.“ „Víš, jak tomu říkají Dánové?“ chichotala se. „Komunisti v lunaparku.“ „Jakože holky mají v lunaparku jednou za měsíc komunisty?“ „Pěkný, ne?“ „Pěkný.“ Leopold se ušklíbl a o několik minut později vyřadil z provozu jedno ze svých froté prostěradel. A nejen to, už nikdy nemohl nechat matraci nepovlečenou. Ona poeticky uspokojená chvíle zanechala památku v několika vrstvách. Situace se ovšem měla opakovat.

    Na přelomu března a dubna, kdy se učil zvučit představení Perfect Days, jeho posedlost miLenkou vrcholila. A za všechno mohla právě krev. Ta ji učinila slabou, potažmo raněnou, tudíž: milovanou. Zároveň ale také bezpečnou. Jako by se ti komunisté rozhodli zůstat v lunaparku natrvalo. A Leopold se radoval, jelikož dokud tam jsou a dávají o sobě vědět, není čeho se bát. Nemohl tušit, že ono prokleté krvácení neznamená víc než prostou skutečnost: že se dívčí organismus, v posledních měsících vystavený nenadálému množství nechráněného sexu, pokouší zmást nepřítele. Jak to? Dvěma slovy: bouřlivá ovulace.

    Nyní si prohlížel „60 historických fotografií…“. Těhotná miLenka, i když nyní už spíše jen Lenka, postávala před oknem a dlaněmi něžně podepírala břicho. Stála v tom světle a její silueta se zdála bezmála ikonická. A Leopold se zastyděl. Právě tento obraz se měl totiž navzdory všemu cynismu vrýt do jeho mysli jako pop-art. Milovaný záznam jejich soukromých dějin.


    Komentáře k článku: Ikony a světla

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,