Anketa exministrů kultury (II)
Ilja Šmíd (nestraník za ANO), ministr kultury v první vládě Andreje Babiše 13. 12. 2017 – 27. 6. 2018
Ministr kultury Pavel Tigrid chtěl své ministerstvo zrušit, podle něj by ho nahradilo pár úředníků na speciálním odboru ministerstva financí. Měl pravdu?
Ministerstvo kultury existovalo už za Rakousko-Uherska, nová republika v podstatě převzala jeho model. Kultura se původně spojovala s „osvětou“ či školstvím (jako v letech 1945–1969), ale nikdy nebyla potřeba centrální instituce koordinující veškeré kulturní aktivity zpochybňována. Podobná ministerstva existují ve všech demokratických zemích. Jeho zrušením bychom definitivně kulturu pasovali na marginální a pouze trpěnou sféru pár podivínů zabývajících se podobnými nesmysly, jako je vážná hudba či poezie. „Několik“ úředníků nemůže například vytvořit státní kulturní politiku, nemůže rozhodovat o miliardách pro památky či živé umění, pomáhat regionální kultuře, starat se o své příspěvkové organizace, navrhovat potřebné zákony, udržovat a rozvíjet mezinárodní kontext kultury, nemluvě o klíčových jednáních o státním rozpočtu atd. Ministerstvo by ovšem mělo být kvalitním a pružným servisem pro potřeby kultury a zejména obhájcem kultury jako základu společnosti vůči ostatním odvětvím – i ve vládě. To, že nyní nefunguje tak, jak by mělo, neznamená, že by mělo být zrušené.
Jaké úkoly jste ve funkci ministra plnil vůči kultuře a umění, vůči vládě a společnosti? Koho jste zastupoval, chránil, kontroloval? Koho a co jste ve funkci podporoval?
To je trochu podivná otázka, každý ministr zastupuje a chrání svůj resort. Ministr kultury hájí zájmy všech občanů v jejich přístupu ke kulturním statkům – těch, kteří kulturní bohatství naší země vytvářejí a rozvíjejí, i těch, kteří je ke svému životu potřebují a kulturní statky konzumují (což jsou všichni, i když si to ne všichni uvědomují).
Nakolik jste respektoval doporučení svých poradních orgánů a grantových komisí a nakolik jste rozhodoval podle svého osobního přesvědčení, případně vyhověl nesystémovým požadavkům? Z jakých důvodů?
Ministr nemůže všechna rozhodnutí všech komisí a poradních orgánů nerespektovat, protože je ani nestačí všechna pročíst – práce ministerstva je kolektivní činnost, musíte důvěřovat svým spolupracovníkům. Přesto jsem se snažil vše, co podepisuji, opravdu pročíst a rozhodnutí například grantových komisí prostudovat v souvislostech. Myslím, že ministr musí mít právo rozhodnutí komisí (jsou to vlastně „pouhé“ návrhy, byť by měly být fundované) opravit, samozřejmě odůvodněně. Vyhovět „nesystémovým“ požadavkům by ale neměl, na druhé straně, kdo jiný než ministr by mohl posoudit, zda náhodou některý z tzv. nesystémových požadavků není z hlediska některých třeba veřejnosti skrytých potřeb kultury oprávněný.
Jak se vám z perspektivy ministra jevil stav zdejší kultury a umění, co jste považoval za dobré a co za špatné?
Kultura není jen umění a památky, kultura nás obklopuje na každém kroku a vymezuje tuto společnost, je jejím základem – ve vztazích, chování, celkové společenské atmosféře atd. Byť nad ní mnozí lámou hůl, myslím, že každý, kdo vyjede do zahraničí, si uvědomí, na jak vysoké úrovni kultura u nás je jak v obecném slova smyslu, tak i ve vědomém vytváření kulturních hodnot. Jestliže za rok navštíví divadelní představení v ČR více návštěvníků než fotbalovou ligu, jestliže máme na deset milionů obyvatel deset operních domů a patnáct stálých symfonických orchestrů, fungující síť galerií, muzeí, knihoven, kterou nám závidí kolegové v zahraničí (jak jsem se sám přesvědčil), jestliže se zlepšuje stav památek – není to tak špatné. V zahraničí nás reprezentuje především kultura a zejména umění. Trápí mě ale, že si to tato společnost málo uvědomuje – slovo umělec má stále ještě u mnoha lidí skoro pejorativní nádech (a nespočívá to jen v nízkém finančním ohodnocení jejich práce), mnozí si myslí, že umění je jen taková nezávazná hra, která – pokud nepřináší zábavu – je zcela zbytečná. Proč platit z daní všech něco, co nepotřebuji, proč podporovat umělce, když na ně „nikdo nechodí“? – to je neustálá diskuse na sociálních sítích. Duchovní rozměr kultury a umění, nutnost podpory těch druhů, které jsou nákladné, je i v očích vzdělaných lidí často ještě stále zbytečným „luxusem“.
Proč se slibuje jedno procento státního rozpočtu na kulturu prostřednictvím MK ČR a proč slib nikdo neplní?
Požadavek jednoho procenta ze státního rozpočtu se objevil začátkem devadesátých let, kdy proběhla pro umělce mnohdy drsná deetatizace a začal se formovat nový systém veřejné podpory. Jedno procento bylo časté ve vyspělých západních státech. Jenže je otázkou, zda se jedná o procento jen ze státního rozpočtu, nebo ze všech veřejných rozpočtů na všech úrovních. V rozpočtovém určení daní dostávají obce a kraje stále více, ale mnohé kulturu příliš nepodporují (ovšem například Brno dává ze svého rozpočtu více než deset procent na své kulturní instituce a projekty). Ministerstvo kultury nominálně v posledních pěti letech výrazně navýšilo, v roce 2014 mělo výdaje ve výši 10‚4 mld. (z toho na církve včetně majetkových vyrovnání 4‚9 mld.), v roce 2019 14‚8 mld. (církve včetně vyrovnání 4‚3 mld.) čili vlastně během pěti let se rozpočet MK bez církví zdvojnásobil. Mým cílem bylo dosáhnout onoho jednoho procenta na konci přepokládané mise, tj. v roce 2021, ale myslím, že je to z hlediska vývoje státního rozpočtu nereálné.
Má státní správa a samospráva přímo zřizovat kulturní a umělecké instituce? Nebo je má dotovat prostřednictvím fondů a nevládních organizací? Jsou dotační systémy (granty, programy atd.) na MK ČR nastaveny správně?
Klíčové instituce by měly být i nadále zřizovány samosprávou, tento systém, který institucím poskytuje existenční jistotu (byť omezenou byrokracií), nám kolegové na Západě závidějí. Ale příspěvkové organizace potřebují rozhodně transformaci, případně přeměnu na veřejnoprávní instituci v kultuře. Je ovšem zajímavé, že když jsem zjišťoval vůli po přeměně napříč republikou, více než polovina ředitelů příspěvkových institucí takovou změnu vůbec nepožaduje, spíše jen určitý stupeň rekonstrukce příspěvkové organizace, zejména v ekonomice.
Má se přijmout zákon o divadelní činnosti, případně zákon o veřejnoprávních institucích v kultuře? Nebo se má převzít některý zahraniční dotační systém (Francie, Německo apod.)?
Viz výše.
Jak se vaše profesní zázemí promítlo do výkonu ministerské funkce? Jaký profesní profil by měl mít ministr kultury? Má to být manažer, umělec, vědec, právník, politik? Musí to být milovník umění, nebo to může být člověk bez profesního a zájmového vztahu ke kultuře a umění? Jak často jste vy osobně navštěvoval divadla, výstavy, koncerty, kina… Konkrétně která?
Stávající ministr je sedmnáctý v pořadí od vzniku samostatné ČR, z toho bylo šest umělců, osm politiků, tři kulturní manažeři. Pavel Dostál byl oblíbeným ministrem, ale o jeho organizačních kouscích se vyprávěly historky. Jaromíra Talíře si pamatuji jako důsledného úředníka, ale kulturu miloval. To je asi to podstatné, mít ke kultuře vřelý vztah, ale také se v ní hodně odborně orientovat. Já jsem se celý život v kultuře aktivně pohyboval, jsem vystudovaný učitel a posléze muzikolog, řídil jsem významné kulturní instituce, pořádal koncerty a festivaly, stal jsem se hudebním manažerem a učím jej na vysoké škole. Jako ministr jsem považoval za samozřejmé, že pracuji celý den a večer jdu na kulturní akci. Řeči o tom, že ministr by neměl (byť se slůvkem „jen“) navštěvovat koncerty a divadla („aby se zalíbil umělcům, elitě“ – sic!), ale pracovat v úřadu, jsou nesmyslné. Ministr samozřejmě musí být v každodenním živém kontaktu s aktéry kultury a umění.
Co a proč se vám ve funkci ministra kultury povedlo a co nepovedlo?
To by měli posoudit jiní, mrzí mě, že jsem měl málo času, abych dotáhl své záměry – potřebné zákony a legislativní úpravy, transformaci dotačního systému včetně digitalizace, platy v kultuře, investiční akce jak při stavbě nových budov, tak i v opravě památek. Za vše: velmi mě mrzí opuštění myšlenky realizace Domu tance jako zázemí pro soubory moderního pohybového divadla včetně Pražského komorního baletu, kterou jsem těsně před odchodem z funkce se souhlasným stanoviskem premiéra projednal.
Přijal byste nyní znovu ministerskou funkci? A co byste dělal jinak než poprvé?
Ano. Měl bych možnost naplno pracovat hned od prvého dne, protože celou problematiku jsem během „svých“ šesti měsíců zcela poznal.
Doplňte prosím, pokud jsme se na něco důležitého nezeptali.
Není třeba.
Komentáře k článku: Anketa exministrů kultury (II)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
