Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Immigrants Lives Matter

Co musí cizinec překonat, než získá povolení k pobytu v ČR? Co hledal, když přicházel? Kolik papírů už poslal na Ministerstvo vnitra? A jak se vyrovnává s vědomím, že člověk rozhodující o jeho osudu se s ním ze zákona nesmí setkat? Vstupenku si můžete nechat v kapse. Pro vstup požadujeme vyplněný formulář, praví se v instrukcích před vstupem na představení projektu 30 dní / 30 Days, který teprve potřetí uvádí festival Nultý bod.

Premiéru měla tato „zážitková hra, při které je divákovi stylizovaně simulován proces žádání o vízum“, 8. června v Cross Attic Clubu v pražských Holešovicích. Následující reportáž je z ní.

Divák po vyplnění formuláře vstoupí do hracího prostoru (v Cross Clubu to byla půda, kde se většina tamních produkcí odehrává), který je uzpůsoben jako přijímací kancelář české ambasády někde v zemi tzv. třetího světa. Dostane také nabídku seznámit se opuštěným pokojem jedné z přistěhovalkyň z tohoto světa do České republiky. Může si prohlédnout nejen artefakty jejího pokoje, ale číst i v jejím deníčku, ve kterém anglicky popisuje zážitky a pocity ze svého pobytu u nás. Vůbec se celá produkce, vzniklá formou skupinového, sdíleného – devised – divadla, odehrává více v angličtině než češtině (a to i závěrečná diskuse). Je to asi záměr posilující jazykovou bariéru, která je jedním z témat produkce, nicméně to – obávám se – přece jen trochu ztěžuje přímou komunikaci s „ryze“ českým návštěvníkem, kterému je tento projekt – myslím si – určen především.

Divák dostává pořadové číslo a čeká v čekárně, až bude vyzván k jednání s přistěhovaleckým úředníkem. Místnosti jsou od sebe oddělené stěnami z papíru, vesměs dokumentů (či paradokumentů), které musí žadatelé vyplňovat. Ty se povalují všude kolem, jsou na stolech, na židlích, na půdních trámech, na zemi. Symbolizují nekonečnou byrokracii našich úřadů, což dokládá i chování úřednic.

Současně se divák, v zásadě žadatel o dlouhodobý pobyt v Česku, formou imerzivního divadla setkává se stejně „postiženými“ lidmi kolem sebe, netuše, zda jde o diváky či herce. Ti mu vyprávějí své zážitky s českými úřady. Například v Indii, kde je české zastupitelství vydávající – byť jen přechodná – víza pobytu pouze v jediném městě (Dillí) a jeho úřední hodiny jsou tam tak omezené, že se musí stát fronta někdy i několik dnů. A jen drzost či protekce občas pomůže kladnému vyřízení žádosti.

Sledujeme útržky autentických příběhů tří studentek českých vysokých škol Ping, Sai a Meghany, které se se svými zážitky s českými úřady staly v této produkci – možná i tak trochu nedobrovolnými – herečkami. Někteří z diváků poslouchají, jiní se přidávají se svými zkušenostmi. Občas je někdo – na základě čísla, které jsme dostali při vstupu – vyzván přistoupit k okénku a tam je před zraky všech podrobován potupnému, hořce grotesknímu a hlavně přezíravému jednání úřednic fiktivní české ambasády. V dalším – třetím – prostoru pak může divák navštívit přímý on-line přenos s mladou dívkou z Japonska, která studovala u nás, ale musela se z důvodů propadlých víz a koronaviru vrátit domů, je ve svém bytě a nemůže se nyní vrátit, aby školu dokončila, a nedostala ani doklad, že ji studovala. S dívkou je možné komunikovat, ptát se na její příběh a situaci.

Asi nemá cenu tuto paradokumentární inscenaci více popisovat. Je a bude pokaždé trochu jiná. Když vše skončí, jsou diváci vyzváni k diskusi na dané téma. Té se účastní nejen tvůrci, ale i odborníci z řad humanitárních organizací a – aspoň na premiéře – i mladý právník z českého ministerstva zahraničí. Rozpřede se diskuse, ve které se diváci – na premiéře byla možná polovina lidí z různých koutů světa s obdobnými zkušenostmi, včetně zde žijících Vietnamců, kteří popisovali stejné problémy s úřady i přímo u nás – svěřují se svými zážitky. Mluví o jazykových bariérách, které znemožňují porozumění a komunikaci s českými úřady, o náročných zkouškách z češtiny, kterými musejí procházet žadatelé o trvalý pobyt. Ozvaly se i pracovnice z českých ministerstev. Osvětlovaly situaci přímo na ambasádách, mluvily o velké fluktuaci pracovníků dané mimo jiné i nízkými platy. Lidé hledali řešení, ptali se, co pro zlepšení situace mohou udělat (někteří se dokonce přímo na místě nabídli, že budou chodit pomáhat přistěhovalcům s tlumočením či překlady dokumentů), jak je tomu jinde v EU a proč.

Projekt tak naplnil to, co si předsevzal. Upozornil na daný problém, zastal se slabších a zasadil se, aby se daná problematika stala – v rámci možností – věcí veřejnou. Apeluje jak na české úřady, tak i na širší veřejnost, abychom se neohlíželi jen na BLM kdesi mimo nás, ale uvědomili si, že záleží i na životech dalších národností a etnik ze světů nám různě vzdálených, jejichž členové k nám přijíždějí (anebo chtějí přijíždět či zde dokonce žít), ale které nedokážeme plně respektovat, k nimž se chováme nadřazeně a přehlíživě.

Cross Attic, Praha – Debora Štysová: 30 dní / 30 Days. Koncept a scénografie: Debora Štysová, režie: Tinka Avramova, light design: Jiří Šmirk. Performeři: Meghana Telang, Sai Psyn, Yu En-Ping, Marie Anna Krušinová, Klára Lidinská, Magdalena Malinová. Produkce: Kristýna Kočová, Anna Němcová. Premiéra 8. června 2020 v Cross Attic Clubu.

///

30 dní / 30 Days je vítěznou inscenací projektu Co je DOMOV Charity ČR. Vznikla v rámci výzvy Domobrazy pro mladé talenty (15-30 let), kterou vyhlásil Projekt MIND, který se snaží bourat stereotypy a mýty týkající se migrace a migrantů a je financovaný Evropskou Unií #whatishome. Inscenace vznikla za podpory Akademie múzických umění v Praze (AMU).

Tvůrčí tým:

Debora Štysová (CZ) je vizuální umělkyní, studentkou scénografie na katedře Alternativního a loutkového divadla DAMU. Studovala na Fakultě architektury ČVUT a na taneční konzervatoři TCP. Pracovala ve studiu Artprojekt a v Centru architektury a městského plánování (CAMP). Pro Palác Akropolis vytvořila společně s Michaelou Starou taneční představení Parazit.

Tinka Avramova (BG/US) je divadelní režisérka, performerka, choreografka a dramaturgyně. Nyní dokončuje studium oboru Režie alternativního a loutkového divadla na DAMU. Věnuje je performancím, instalacím a site-specific projektům. Svoji tvorbu představila na festivalu 4+4 Dny v pohybu (How to Fail at Failing, OVERRULED) či ve Venuši ve Švehlovce (Pull My Finger). Ve svém posledním projektu Rockets and Bombs v Divadle DISK zkoumá téma identity.

…

Představení bylo možné navštívit 14. července v pražské Invalidovně na festivalu Nultý bod (více zde).

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 13. července 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Immigrants Lives Matter

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ