Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Improvizace VerTeDance trochu zrní

    Taneční skupina VerTeDance se znovu spojila s kapelou Zrní. Z minulého setkání vzešla inscenace Kolik váží vaše touha uváděná od prosince 2011 s úspěchem nejen u nás, ale i za našimi hranicemi, odnesla si také prestižní cenu Taneční inscenace roku 2012. Nyní – po čtyřech letech – se k úspěšnému konceptu obě skupiny vrátily, přesto poněkud jinak. Přizvaly si „improvizačního mága“ Davida Zambrana. Choreografa původem z Venezuely, který už několik let žije v Amsterdamu a se svým konceptem improvizace jakožto uměním křižuje svět, s více než čtyřicítkou umělců z různých zemí spolupracuje, a boří tak pomyslné hranice v uměleckém vyjadřování napříč jazyky a kulturami. A tak se zrodila i jeho spolupráce s VerTeDance a Zrní a výsledkem je projekt Ceviche.

    Cerviche

    Tereza Ondrová jako múza, která omamuje smysly FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Zatímco většina „verte“ inscenací vychází z jasného záměru, konceptu, s nějakým cílem a sdělením, Ceviche z pochopitelných důvodů tímto principem nedisponuje. David Zambrano nejspíše performerky instruoval k strukturované improvizaci, která nechává tanečnicím totální svobodu ve vlastním vyjádření, ovšem v intencích rozvržení představení, které má na starosti kapela Zrní. Ta zjevně různými hudebními motivy člení celek na několik dílčích úseků, v nichž buď všechny performerky spolupracují a navzájem na sebe reagují, nebo mají postupně jedna po druhé prostor jen pro sebe, zatímco ostatní čekají, dění na jevišti přihlížejíce.

    Na rozdíl od Kolik váží vaše touha je kapela přímou a neskrývanou součástí představení, což vrcholí v závěrečné neimprovizované části, kdy se postupně členové Zrní zapojí do dění na jevišti. Tato pasáž není jen vrcholem časovým, ale též obsahovým; logicky se uzavírá průběžná interakce mezi oběma skupinami v jakémsi mesiášském konci, kdy jedna z žen (Tereza Ondrová) přijme roli múzy, femme fatale nebo skutečně nedotknutelného proroka, který zbytku omamuje smysly a vyvádí jej pryč z tohoto světa.

    Člověka pochopitelně žene potřeba interpretovat, jaké téma tanečnice rozvíjejí. Vzhledem k tomu, že jde o improvizaci, je možné, že každé představení bude jiné, nicméně já viděl dvě a výrazně se nelišila. Ženy nejprve hledají své místo ve společenství, dochází tak k třenicím a soubojům. Vizuálním výsledkem tohoto hledání je ovšem spíše zmatené pobíhání po jevišti a chytání se každého stébla. Tanečnice spíše tápou a hledají ideální vyjádření, které by rozběhlo nějakou konkrétnější situaci. Na rozdíl od improvizace založené na řeči, která sází na slovní humor, je taneční improvizace zjevně o řád těžší. Naštěstí tanečnice vy­uži­ly zkušenosti z minulých projektů, v nichž si svůj určitý přístup k humoru vybudovaly. Projevilo se to asi v nejlepší části, nepočítaje závěr, kdy měla každá tanečnice prostor jen pro sebe a vždy z toho vyšla svým způsobem „groteska ženy“. Tato část je zároveň jakousi cézurou v „ději“. Od té doby dochází ke sbližování a vzájemnému porozumění. To je typově identické s první částí, jen agresivitu vystřídala láska, pobíhání však zůstalo.

    Překvapilo mě, jak málo dochází k interakci mezi kapelou a performerkami. Ačkoli jsou po celou dobu aktivně a viditelně všichni přítomni na jevišti, do dění se zapojí až v závěru. Je to zároveň jediná část, která improvizaci zřejmě vůbec nepodléhá (aspoň soudě dle obou uvedení, jež jsem viděl). Má i efektní atmosféru – dvě ženy u zdi stylizovaně předvádějí lehké děvy nabízející svá těla, zatímco před nimi netečně sem a tam chodí členové kapely.

    Protože je tento projekt založen na improvizaci, lze očekávat, že každé další uvedení bude nejen zcela odlišné (zřejmě vyjma závěru), ale snad i lepší. Účinkující si na sebe budou zvykat, budou vědět, co lze očekávat, na co publikum reagovalo pozitivně a výsledný tvar se více usadí. Otázka je, zda se pak neztratí „magie“ Davida Zambrana, ale, upřímně řečeno, zatím to vypadá, že VerTeDance konkrétní choreografie sluší více.

    VerTeDance – David Zambrano – Zrní: Ceviche. Choreografie David Zambrano, light design Katarína Ďuricová, kostýmy Mariana Novotná. Premiéra 21. listopadu 2015. (Psáno z představení 21. listopadu a 14. prosince 2015.)


    Komentáře k článku: Improvizace VerTeDance trochu zrní

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,