In situ ve Vídni
REPORT je rozhlasový festiválek, který se koná každý podzim na poloostrově Ždáň u Slapské přehrady; letos po jedenadvacáté. Většina účastníků jsou tvůrci Českého rozhlasu z celé republiky, mnozí z nich doprovázejí svá vlastní, do soutěže zaslaná díla (doprovod tvůrců je podmínka pro jejich přijetí). Přítomni byli i studentští adepti rozhlasové tvorby a dva hosté z Bratislavy.
Soutěž v kategorii II – publicistický pořad či dokument v rozsahu 20–45 min.: v tajném hlasování všech přítomných zvítězil suverénně pořad Lenky Svobodové a režisérky Yvony Žertové Zákon nestačí, který připravila Redakce náboženského vysílání ve svém cyklu Dobrá vůle pro ČRo 2. Námětem byl životní příběh předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové, která vyhrála pět procesů proti prezidentu a ministrům ČR.
Jako druhý se umístil dokument Tomáše Černého Prázdniny s hudbou (ČRo 3), třetí místo obsadil dokument Ivana Studeného (ČRo České Budějovice) Cesta kříže.
Ve třetí kategorii (dokument, pásmo, feature 30–60 min.) zvítězil dokument Radima Nejedlého (ČRo Brno) Rudá kráska, o dívkách, které trpí úchylkou sebepoškozování. Druhé místo získal dokument Jiřího Hubičky: Případ William Nathan Oatis a spol. ČRo 2. Autor zde zpracovává zachované zvukové záznamy z pražského procesu (1951) s americkým novinářem. Na třetím stupni se umístila polemika Bronislavy Janečkové Nemám žádné jméno.
O těchto opusech jsem již referoval na iDN – Time Out P.P. 47/1–3. Zde alespoň o dokumentu, který mne na REPORTu zaujal nejvíc. Jeho kritikou splácím i „silvestrovský dluh“. Mým tipem na vítěze byl totiž pořad Aleny Zemančíkové Slasti a strasti českých poslanců ve Vídni, připravený pro loňský silvestrovský program ČRo 3 Vltava, Vídeňský řízek, guláš, párek. Pořad o poslancích jsem tehdy, v rámci 23hodinového proudu, nespravedlivě pominul.
Dokument dokonale vyvažuje informačně naukovou a estetickou funkci, na lékárenských vážkách porcuje pasáže vážné a humorné, s minimálními zásahy autorky, která vlastně „jen“ pozorně a se zaujetím poslouchá výklad historika Luboše Velka, podávaný vždy autenticky „in situ“, ve Vídni. Dozvídáme se mj., že ve Vídni bylo okolo roku 1900 cca 400 000 lidí z království (českého), z toho ale pouze polovina Čechů, zbytek byli čeští Němci, především z jižních Sudet. Nezmíněno bylo, že sem patří i oba naši první „dělničtí prezidenti“.
Ve Vídni studoval střední i vysokou školu a přednášel na universitě syn moravské Němky (ve vzpomínkách uvádí, že maminka se až do smrti modlila Otčenáš německy), vyučený kovář, docent T. G. Masaryk, který šel pak do Prahy mj. za profesurou; ve Vídni se učil před I. sv. válkou truhlářem K. Gottwald (též proto mu později internacionalismus, upozaďující české vlastenectví, nedělal potíže).
Většina vídeňských Čechů byl dělný lid, ale byla tu i česká elita, studenti, úředníci (a básníci – J. S. Machar), vědci, lékaři, architekti a stavitelé (J. Hlávka), byly české spolky, byl vídeňský Sokol.
Poměry ve vídeňském parlamentu nám leccos připomínají, ovšem spory byly mnohem mužnější než dnes, fyzické konflikty nebyly výjimkou a konaly se i souboje (ženy neměly aktivní ani pasivní volební právo). To ovšem v pořadu nezaznělo: obávaným duelantem byl reprezentant českého venkova Fr. Udržal, 1866–1938, pozdější ministr národní obrany ČSR.
Velkým přínosem dokumentu byla i hudba, vybíraná bratrem historika, muzikologem Viktorem Velkem.
Komentáře k článku: In situ ve Vídni
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
