Divadelní noviny > Kritika

Iná žena a starý dobrý Pitínský

Nová inscenace Divadla Husa na provázku Uršula / Iná žena dobře zapadá do dramaturgie J. A. Pitínského: podobně rozpolcené postavy přivedl na scénu už mnohokrát. Divoká a neklidná inženýrka z Devínské Nové Vsi hledá sama sebe a své šťastné místo na světě, a přitom způsobuje bolest druhým i sobě. Vyhrocené vztahy Uršulina příběhu spoluurčuje i archetypálně vnímané prostředí bratislavského předměstí.

Setkání se slovenským spisovatelem Rudolfem Slobodou, z jehož knížek Uršula (1987) a Rubato (1990) Pitínský a dramaturgyně Simona Petrů v inscenaci vycházeli, není pro režiséra novou zkušeností. Přeložil do češtiny Slobodovy romány Krev a Láska nebo hru Armagedon na Grbe. Má se Slobodou i leccos společného. Oba vedli či vedou, byť každý na jiný způsob, život „na okraji“ a přitom ve středu uměleckého dění. Oba se ve svém díle vztahují ke křesťanské spiritualitě, k jejím zlidovělým formám, ale stejně intenzivně s ní polemizují. Spojuje je hluboký soucit s těmi, kteří jsou „jiní“ a (z jakýchkoli důvodů) fatálně neschopni dostát nárokům svého okolí. Na rozdíl od „obyčejného“ literáta Slobody, který váží slova, tíhne excentrický divadelník Pitínský k estetizaci. Tenhle rozpor poznamenal také Uršulu na Provázku.

Silný příběh nestačí

Knížky Uršula a Rubato spojuje postava mladé ženy, jejíž osud, neustálé překračování hranic morálky, za které je „potrestána“ neplodností i výčitkami svědomí, připomíná antické hrdinky. V Uršule Sloboda hutně – na sto pětadvaceti stranách – vypráví část jejího příběhu: mladá žena v hádce zabije nevěrného muže, po návratu z vězení přebere nevlastní dceři přítele, je opuštěna, znovu se provdá, nepřímo zaviní smrt nevlastního syna a i druhý manžel je jí nevěrný. Na Uršule se mi líbí, že je to takový lapidární, rudimentární až barbarský text, krátké kapitoly, minimální rozvíjení myšlenek, žádné slobodovské úvahy, charakterizoval knížku Pitínský. V Rubatu je to ale naopak – ocitáme se uprostřed Uršuliných – Slobodových introspektivních úvah o Bohu a smrti, místě ve společnosti, vině… Celý román je vlastně monologem hrdinky, děje je málo, i když se příběh po letech uzavírá: nemanželský syn Uršulina muže se stane jejím milencem a manžel spáchá sebevraždu.

Pitínský a Petrů se opřeli o silný příběh a spojili obě knihy do divadelního textu o čtyřech dějstvích, nejspíš měli v úmyslu vytvořit moderní tragédii. Dialogy jsou stručné, často jsou použity jen holé věty: Koupíme si auto. Můžeme si zatím potykat. Socha je artefakt. Konverzace působí odosobněně, mechanicky, místy groteskně. Sloboda je také stručný, ale zároveň ďábelsky přesný. Ženské klábosení na Provázku ale připomíná spíš vyprázdněné insitní dialogy sester Piussi z Uhlárova divadla Stoka v devadesátých letech minulého století. Možná pokus ukázat, jak banálně se navenek naplňuje lidský osud? Jenže čím víc se tragické události kolem Uršuly vrší a ona „nosí neštěstí“ svým blízkým (když navíc dojde na věci víry), tento rychlý a přímočarý (vtírá se slovo prostoduchý) dialog se posouvá až k nechtěné parodii. Postavy si „dopovídají“ vypjatě dramatický děj, jehož peripetiemi proletí bez známek věrohodného vnitřního života.

Který ďábel mě sem přivedl! Devínská Nová Ves! Hrozí mi další neštěstí. Další katastrofa. Vím to, chrlí ze sebe Uršula, když se prozradí její vztah s gymnazistou Marcelem. I mladík, jehož matka se psychicky zhroutila, propadá panice: Máma je zoufalá. Ani mně už nevěří. Prý jsem cizí, odcizený. Tak jsem chtěl… chtěl jsem jí něco milého, hezkého o sobě říct. Potěšit ji… ale… Zničil jsem ji tím. Já jsem ji zabil. Já jsem se neměl stát tím ateistou. Už mě Bůh trestá. A mámu taky… Přímo vyjádřená pohnutí, která nenechávají nic zamlčeného, se v poslední části textu slévají do jedné veliké exprese, v níž se tragédie už potkává s telenovelou.

Paradoxně nejvýraznějším stylotvorným prvkem textu je střídání češtiny a slovenštiny. Ta je ale víc než nositelkou nějakého významu znakem „rurálního“ slovenského temperamentu, probouzí, podobně jako česko-slovenský program inscenace, lehkou nostalgii za bývalým Československem nebo ranými devadesátými lety, kdy se Pitínského vrstevníci v českém a slovenském divadle hodně potkávali.

Inscenační vyhlídky

Inscenace Slobodových her Armagedon na Grbe (1993) a Macocha (1996) v bratislavském Divadle Astorka Kor­zo ’90 patřily několik let po listopadu 1989 k legendám. Připravil je režijně-scénografický tandem Juraj Nvota a Mona Hafsahl, který tehdy uvedl v Bratislavě s velkým ohlasem také Pitínského hru Matka. Po dvaceti letech tedy vstupuje Hafsahl jako autorka výpravy v Uršule tak trochu do „stejné řeky“.

Na jevišti Provázku stojí dlouhá řada ošuntělých skříní, každá jiná, mezi nimi sprchový kout s igelitovým závěsem, vpředu tři stolky se židlemi, stranou pohovka. Ošklivé sedmdesátkové retro, v němž se snoubí socialistický nábytek i předválečné kousky po babičce. Suché větve v koutě, před nimi holubník s živými bílými holuby, ten ovšem funguje jen jako dekorace. Scéna má, zvlášť pro pamětníky, silnou dobovou atmosféru. V pokoji, který je esencí zaměnitelných předměstských příbytků, visí i dva barvotiskové náboženské výjevy. Noční chlad a úzkost Krista na hoře Olivetské kontrastuje s žebrovím ústředního topení a naznačuje paralelu s Otcem opuštěnými slobodovskými postavami, kterým se nedostává jeho lásky. Panna Maria s dítětem a poletujícími andělíčky je jemně ironickým komentářem vracejícího se tématu mateřství. V druhé polovině inscenace se ale prostor ohraničený skříněmi otevře, nábytek zůstává nahromaděný v koutě a vše působí dojmem provizoria.

Pitínský inscenaci zalidnil množstvím epizodních figurek a příběhů. Jsou tu dvoje prarodiče, Uršulina sestra a sochař Pcihla, automechanik, tajemník, psycholog, právník… Někteří mají jeden výstup, jiní pár vět. Jejich herci ale průběžně tvoří Pitínského oblíbený „chór“ těch, kteří přihlížejí. V silném obraze pohřbu malého Míši, kterého Uršula neuhlídala a on vběhl pod auto, stojí všichni zády k hledišti, v kabátech a kloboucích a „od úst“ jim stoupá pára. Když se Uršula provdá, projdou se scénou, každý zarámovanou fotografii na prsou – ano, je to Balzac. Uršula se přece přestěhovala do Balzakovy ulice číslo 6 a právě začíná její příběh, novodobá Lidská komedie. Retro náladu mezi socialistickými fetiši, jako je televize (reprezentovaná fotkou v příslušném rámečku nebo znělkou Bakalářů), magnetofon či auto, posilují písničky jako Sklíčka dotykov, k Uršulině avantýře zní Biely kvet, a když atmosféra zhoustne, ironicky nastoupí Elán (Láska je tu s vami, buďte s ňou). Rekvizitami, všedními kulisami, silnou atmosférou, bezděčnou groteskností a bezprostřední odevzdaností postav svému osudu připomíná Uršula filmovou novou vlnu, ale s emocemi vytočenými na maximum. Pitínský ji „pouští“ od začátku tak nahlas a prudce, že ke konci už není kam přidávat.

Iná žena

Pitínský obsadil do titulní role provázkovskou stálici Ivanu Hloužkovou. Její Uršula je bezesporu nejvýraznější postavou inscenace, energií lehce přehraje o mnoho mladší kolegyně a kolegy. Bez zachvění a s lehkostí přistupuje na režisérova, občas i krkolomná, stylizovaná aranžmá. Bez zásadních přešlapů zvládá vypjatou expresi i pohyb. Pokud režisér hledal silnou ženu a silnou osobnost, zvolil správně. Ale možná pro jinou inscenaci. Kdyby se Uršulin příběh odvíjel od introspektivního Rubata, v němž se zralá žena ohlíží a hledá smysl toho, co ji potkalo, byla by Hloužková i ve scénách, kdy je jí pětadvacet, mnohem uvěřitelnější. A my bychom se o její hrdince možná dozvěděli více než z tohoto lineárního, na hranu vyšponovaného a přímočarého vyprávění, byť je poeticky ozvláštněné, chybí mu okamžiky ticha, usebrání a reflexe. Vždyť my se z té vizuálně poutavé a imaginativní inscenace nakonec nedozvíme o Uršule o moc víc než z černé kroniky.

Pitínský v Uršule zůstal věrný sám sobě. To se cení. Vyrostl z divadelní generace, která v podstatě opustila dramatický text a nahradila jej literární inspirací a scénářem. Dramatické situace vyměnila za asociace a obrazy, myšlenky za emoce. Nad Pitínského Uršulou na Provázku mě napadalo, že jsou věci, které přes veškerou režisérovu intuici, empatii a fantazii, náladotvorné bizarnosti a kouře jinak než slovem vyjádřit nelze.

Divadlo Husa na provázku, Brno – Rudolf Sloboda: Uršula. Podle románů Uršula a Rubato napsali a přeložili Simona Petrů a Jan Antonín Pitínský, režie Jan Antonín Pitínský, scéna a kostýmy Mona Hafsahl, hudba Richard Dvořák, Živé kvety, Ali Ibn Rachid, Dlhé diely, Richard Müller. Premiéra 26. února 2016.

• Autor: Marie Reslová
• Publikováno: 15. března 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Iná žena a starý dobrý Pitínský

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ