Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí
Indiskrétní hulváti aneb Do Evropy II.
Ve dnech 19. – 23. srpna hostovalo brněnské Divadlo Reduta, komorní scéna Národního divadla Brno, s inscenací Jana Mikuláška Nenápadný půvab buržoazie na jednom z nejprestižnějších evropských festivalů Salzburger Festspiele. Inscenace byla zařazena do soutěžní sekce Young Directors Project. České činoherní divadlo se tak po dlouhých letech prezentovalo na velké evropské divadelní akci.
V aktuálních Divadelních novinách 17/2013 věnujeme tomuto hostování celou tiskovou stranu. Najdete tam text uměleckého šéfa Divadla Reduty (nyní ředitele pražského Divadla Na zábradlí) Petra Štědroně o tom, jak k hostování došlo, a několik ohlasů a kritik z rakouského, resp. německého tisku. Čtenářům i-DN nabízíme navíc analýzu inscenace z pera salcburského kritika Reinharda Kriechbauma, jak ji uveřejnil na německém internetovém portálu Nachtkritik.de.
Tento snímek Jana Hájka shlížel z festivalových plakátů. FOTO KIVA
Indiskrétní hulváti
Salzburg, 20. srpna 2013
„Entleinwandisierung“ („Deekranizace“) – jaká to povedená slovní kreace! Vděčíme za ni překladatelům do němčiny, či to v češtině zní také tak kostrbatě? Mladá dáma to slovo říká hned v jedné z prvních scén. Nadává přitom na to, že se v dnešní době mnohé divadelní ansámbly nevěnují divadelním kusům jim adekvátním, nýbrž že jen přenášejí filmový materiál na jeviště.
Zářný příklad takové „deekranizace“ se nyní objevil i na YDP (Young Directors Project) salcburského divadelního festivalu v podobě pozdního, Oscarem oceněného mistrovského díla Luise Buñuela Nenápadný půvab buržoazie (1972). Režisér Jan Mikulášek přitom odhalil zcela nápadnou a ještě méně půvabnou novodobou buržoazii v prostředí postkomunistického Česka. Zkorumpovaná lidská prasata, která se (stejně jako ve filmu) sejdou k večeři. Intenzívně jsou diskutovány dobré mravy. Znovu a znovu začne někdo z protagonistů rozebírat pravidla dobrého chování. Například jak jíst noblesně bramboru v omáčce – samozřejmě zásadně a jen vidličkou – rozhodně stojí za delší monolog.
Živí v převaze
Der diskrete Charme der Bourgeoisie. FOTO KIVA
U spoře prostřeného stolu se má hned v první scéně konat pohřební hostina. Smuteční hudba je připravena, všichni netrpělivě sledují hodiny. Umírající hrdina ale sedí ostentativně klidně a rozhodně to nevypadá, že by se chystal umřít. Takže je mu k tomu dopomoženo. Živí jsou přeci jen v početní převaze.
A tak to pokračuje – v devíti hercích – jako volná sekvence scén s vybraně synchronizovaným hyper slapstic. Napodobování filmových prvků u kostýmů, kulis i textových pasáží se nápadně hromadí. Parafráze, či šílená hra s chaotickým (ne)uspořádáním myšlenek? U Luise Buñuela a jeho scenáristy Jeana-Clauda Carrièra se absurdita odehrává v úrovni hluboce psychologické. Vybrané chování je pro protagonisty ve filmu prostě vším. Ale malé nehody vyvolávají opodstatněný strach a stávají se pro jednotlivce noční můrou. Koneckonců se zde obchoduje s drogami, hospodářskou korupcí jsou všichni prolezlí skrz na skrz. A i když se společně vydají na večeři, vzájemné nedůvěry je to nezbaví.
(Ne)omezenost
Brněnský režisér Jan Mikulášek odhaluje v české neoburžoazii arogantní nafoukance. Šňupou kokain a samozřejmě nejsou o mnoho méně korumpovaní než jejich francouzští kolegové raných sedmdesátých let. Nehledě na to jsou to prostě vidláci, takže udržet si jakýkoli náznak lidské úrovně se od samého počátku nemůže než nedařit. Na kulisách stojí napsáno Faux Pas. Sledujeme věrné citace z Buñuelova filmu, třeba ony scény, kdy do přísně uzavřeného spikleneckého mikrosvěta jistého společenského kruhu pronikne v podobě důstojníka někdo „zvenčí“. Jeho pozvání na večeři natrvalo rozhodí úzce ohraničený a důsledně kontrolovaný život této nóbl společnosti.
V Mikuláškově provedení ovšem nenajdeme diskrétní charismatické osobnosti, ale drzé burany, kteří okázale oslavují svoji neomezenost a pocit nasycení vším. Buržoazie jako módní výstřelek společnosti, která nezná hodnoty. Obrácené stěny kulis nám jako by chtěly napovědět, že fasáda je zde zcela orientovaná směrem ven. U Buñuela si oproti tomu každá z figur staví svoji malou fasádu i sama před sebou. Buñuelovy Potěmkinovy vesnice tak zasahují do duševního světa všech zúčastněných.
Mluvení ze spaní
U Jana Mikuláška se vše odehrává poměrně jednoznačně. Neoburžoazie, kterou nám představuje, nemá žádnou minulost, a proto tápe v přítomnosti. Přehnaně dobré chování, kterému všichni holdují, nemá žádnou tradici a je maximálně jen levnou pózou a nedokonalým převlekem. Komponenta dobrých i zlých snů zde přichází rozhodně zkrátka, i když se občas (jako u Buñuela) někdo přihlásí ke slovu a poreferuje o svých nočních můrách.
Vypráví se „silně divadelnicky“, v duchu tradic absurdního divadla. V krakovském Starém divadle (který vlastně není tak daleko od Brna), by to v době, kdy Buñuel svůj film točil, bývalo možná k vidění v podobném hávu. Grimasami se zde rozhodně nešetří. Gesta a výmluvné pohledy dosahují dimenze němého filmu. Pro jemnou ironii zde mnoho místa není, což je přeci jenom velký rozdíl od Buñuela. Parodie tak pravděpodobně působí mnohem vtipněji na ty diváky v publiku, kteří filmovou předlohu znají.
Reinhard Kriechbaum (Indiskrete Rüpel-Bürger, Nachtkritik.de, 20. 8. 2013)
/z němčiny pro DN přeložila Zora Schmidtová/
Komentáře k článku: Indiskrétní hulváti aneb Do Evropy II.
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
