Divadelní noviny Aktuální vydání 18/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

18/2024

ročník 33
29. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Inscenace, jíž narostla křídla

    Baletní inscenaci Kytice režisérky Ireny Žantovské a choreografa Richarda Ševčíka připravilo Divadlo J. K. Tyla v Plzni původně pro Malou scénu jako představení pro malé diváky. Premiéru zde měla 7. září 2019. Ale v sobotu 10. října se přesunula z tohoto komorního prostoru na velkou Novou scénu Nového divadla.  Důvod byl provozní – Kytice byla náhradním představením za výpravnou inscenaci Anastázie, poslední dcera cara.

    Představení mělo zvláštní atmosféru – bylo takřka posledním, které mohli diváci vidět před nynějším zákazem všech divadelních a koncertních produkcí. Však také publikum ocenilo upřímným potleskem slova šéfa baletu Jiřího Pokorného, který diváky uvítal, vysvětlil důvody tohoto kroku a vyjádřil naději, že budou umělci moci opět brzy pro publikum vystoupit. Sdělnost celé produkce byla vysoká a díky mimořádné atmosféře byla ještě násobena. Závěrečná slova Karla Jaromíra Erbena z balady Věštkyně …Nenaříkejte, neštěstí a osud, že vás tak tvrdě potkaly, však naříkejte, že jste jimi posud rozumnější se nestali, se stala skutečným výmluvným apelem.

    Inscenace kombinující tanec, mluvené slovo a projekce, ztvárňuje stěžejní balady ze sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena Svatební košile, Vodník, Polednice a Zlatý kolovrat. Tančí se na zkrácenou hudbu z kantáty a symfonických básní a Antonína Dvořáka komponovaných podle těchto Erbenových balad. Hudba je výrazným nositelem kvality celé inscenace. Úvodem představení zní i první slova sbírky – báseň Kytice. Na scéně vystupuje sám Karel Jaromír Erben jako postava, která píše svoji sbírku, recituje části veršů a v příhodných okamžicích vstupuje do děje. Ten ztvárňují členové baletního souboru. Místy získává inscenace charakter melodramu nad úryvky působivé Dvořákovy hudby, která zní z kvalitních nahrávek. Text balad je promítán na pozadí scény a zároveň zní z reproduktorů v civilním podání členů plzeňské činohry (Andrea Mohylová, Zuzana Ščerbová, Apolena Veldová, Vladimír Pokorný, Michal Štěrba).

    Abigail J. Baker. Foto: Martina Root.

    Přenášení inscenací z malého prostoru na velký bývá riskantní, nemusí vůbec vyjít a protagonisté zvyklí na malé jeviště pak mohou působit ztraceně, dekorace a kulisy nepatřičně. Ale to rozhodně nebyl případ Kytice. Naopak. Perfektní práce s novým prostorem jí dala křídla. Že ji Richard Ševčík dokázal přenést na Novou scénu během dvou dnů je k neuvěření. Na jevišti je zcela kompaktní, působí velkolepě, přitom zachovává intimitu a komorní ladění všech příběhů. Zůstává vyvýšené malé pódium s historickým stolem, židlí a lampou pro Karla Jaromíra Erbena, u nějž píše svoji Kytici. Scénu a dobově pojaté kostýmy navrhl Aleš Valášek.

    Inscenace, která se na malém prostoru tísnila, a jejíž jednotlivé složky se v určitých momentech dokonce vzájemně rušily, jak jich režisérka chtěla na malé ploše využít co nejvíce, byla v novém prostoru takřka k nepoznání. Získala vzdušnost, jako by se nadechla a začala konečně pořádně žít. Navíc byla nyní odstraněna nezřetelnost a nejasnost určitých momentů z původního konceptu (především u Svatebních košil, kdy nebyla dostatečně zřejmá pointa s roztrhanými košilemi). A jestliže na Malé scéně byla dominující činoherní role Karla Jaromíra Erbena, nyní byly všechny složky v rovnováze a tanec se stal skutečným nositelem děje. Balet se mohl rozlétnout tak, jak potřeboval. Teprve nyní plně vynikla výtečně vystavěná choreografie Richarda Ševčíka, v níž vystihl nejen charaktery jednotlivých postav, ale i odlišnosti dějů. Kruté či drastické baladické momenty byly i nyní ztvárněny vkusně a citlivě bez zbytečného naturalismu. Richard Ševčík choreografickou koncepcí dosáhl sugestivního tanečního ztvárnění baladických příběhů. Žádoucí gradace stupňujícího se napětí s jasným čitelným vyústěním. Dokázal postihnout a plně vyjádřit jednotlivými prvky lidská dramata a hnutí mysli. Projekce, které na Malé scéně až zahlcovaly prostor, se nyní staly jeho žádoucím působivým rámcem.

    Gaëtan Pires a Abigail J. Baker. Foto: Martina Root.

    Vše umocnilo zcela nové Ševčíkovo nasvícení, které není v prostoru Malé scény možné. Vizuální složka dala při respektu k různorodosti jednotlivých balad celku jednotnou atmosféru a současně přinesla celé produkci nečekanou plastičnost. Žádné povrchní efekty či samoúčelnost, ale promyšlený světelný design, jehož cílem je být složkou inscenace, nikoliv jí dominovat. Především balady Svatební košile a Vodník byly v tomto směru skutečně mimořádným zážitkem. Perfektně vycizelované je střídání světla a temných stínů při cestě Panny a Milého ke hřbitovu ve Svatebních košilích. Originální pak působivé ztvárnění vodní hladiny, která se z jeviště díky práci se světelnými efekty opticky přelívá do hlediště, takže se publikum zcela nenásilně stává součástí celého děje. Lépe vynikl i Zlatý kolovrat, který je pojat s jistou dávkou nepodbízivého humoru jako žádoucí odlehčení s pohádkovým koncem.

    Umělce nový prostor sám o sobě inspiroval. Jiří Aster Srnec v roli Karla Jaromíra Erbena měl přirozenou noblesu a živost, prostor Malé scény mu umožnil citlivě reagovat na prostor. Tanečníci podali výborné výkony po technické i výrazové stránce. Vysoké nasazení, obdivuhodné zaujetí a zápal, s nímž tančili, si zaslouží vysoké ocenění. Jiří Aster Srnec a všichni tanečníci zcela bezprostředně a okamžitě dokázali navázat kontakt s publikem. Dostavilo se tak potřebné propojení jeviště s hledištěm, které mi na Malé scéně chybělo. Půvabná Abigail J. Baker jako Panna ve Svatebních košilích, Dcera ve Vodníkovi a Hodná dcera ve Zlatém kolovratu dala všem svým třem postavám přesvědčivost, krásu a ladnost pohybu. Děsivým zemřelým Milým byl přesvědčivý Miroslav Suda. Sugestivním, vskutku démonickým Vodníkem Mischa Hall, dominantní Matkou v této baladě Lýdie Švojgerová. Zcela jinou Matkou pak byla v Polednici, vyčerpanou a takřka šílející z neustálého dětského křiku. Dítě je tu pojato ovšem nelogicky jako nemluvně v kočárku, nikoliv jako Erbenovo odrostlejší batole, které stojí u lavice a z plna hrdla křičí. Velké jeviště prospělo i pojetí postavy Polednice, kterou ztvárňují dva tanečníci Sara Aurora Antikainen a Miroslav Suda. Třetí, zcela odlišnou podobu matky tančila ve Zlatém kolovratu opět Lýdie Švojgerová – proměnila se v krutou macechu. Zlou sestru s plnou přesvědčivostí ztvárnila Sara Aurora Antikainen, krále Justin Rimke. Pacholeti dal tu správnou míru rozvernosti Michal Lenner a je až k neuvěření, že byl ve Svatebních košilích umrlcem.

    Zlatý kolovrat. Foto: Martina Root.

    Je dobře, že inscenace Kytice je nyní připravena i pro velké jeviště Nové scény. Nic z jevištního dění neunikne, vše je zřejmé, jasné a čitelné. A dokonce i poměrně málo vypracovaná recitace veršů v podání členů činohry DJKT není díky celkovému dojmu, v němž všechny jevištní složky vzájemně korespondují, tak rušivá, jako na Malé scéně. Díky změně prostoru tedy vzniklo skutečně sugestivní představení, které nepochybně osloví diváky všech věkových kategorií.


    Komentáře k článku: Inscenace, jíž narostla křídla

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,