Inscenace roku
Vyhlásili jsme jubilejní 30. ročník ankety obvyklým způsobem, přestože dobu a hraní divadla narušila koronavirová pandemie. Jako pokaždé zdůrazňuji, že nejde o soutěž vymezenou pravidly. Prostě jsme opět oslovili řadu respondentů většinou nějak spjatých s profesionálním divadlem, neřešili jsme jejich možný střet zájmů. Každý mohl v krátkém textu uvést své divadelní zážitky, ale mohl udělit jen jeden hlas jedné inscenaci uvedené v premiéře od prosince 2020 do listopadu 2021. Příspěvky jsou řazeny v abecedním pořadí respondentů. Zamyšlení nad anketou najdete na straně 2.
Milan Bátor, publicista a pedagog, Ostrava: Opravdu úsměvných věcí bylo na rozdíl od společenských, politických i individuálních dramat poměrně málo. Jako by se vytrácela schopnost dělat kvalitní legraci. I proto mne velice potěšila nová inscenace Národního divadla moravskoslezského Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší českého skladatele Jaroslava Křičky. Jeho opera má ryzí esprit, bystrý humor a hlavně onu nezbytnou divadelní magii, která se nachází pouze v klíčových dílech českých klasiků od Smetany až po Bohuslava Martinů. Jsem nesmírně rád, že se Křičkova opera dočkala v Ostravě satisfakce, ve znamenité Havelkově režii se ukázala životná a funkční, naplněná blahodárnou hudbou. Národní divadlo moravskoslezské výtečnou inscenací potvrdilo, že vzkříšením opomíjených a zasutých děl 20. století dělá pro rozšiřování kulturních obzorů skutečně mnoho dobrého a cenného.
Veronika Boušová, redaktorka a publicistka, Praha: Z favoritů jsem vybrala vítěznou inscenaci Ceny Josefa Balvína Moje říše je z tohoto světa ve Studiu Hrdinů. Bambuškův režijní jazyk v kombinaci s literárním jazykem Wolfganga Borcherta a expresivním herectvím Saši Rašilova není zdaleka „jen“ výpovědí o traumatické zkušenosti z druhé světové. V podrobné sondě vystihuje nadčasové zoufalství z neuchopitelnosti mechanismů, jimiž je člověk ovládán. Chaos, ve kterém se jedinec, pěšák, neustále snaží rozlišovat mezi dobrem a zlem a ve kterém je zároveň mučedníkem i mučicím nástrojem svého svědomí. V době současné informační války aktuální téma. Přidávám inscenaci opery Benjamina Brittena Peter Grimes v Národním divadle Brno.
Zbyněk Brabec, operní dramaturg a režisér, Plzeň: Na inscenaci roku nominuji nastudování opery Benjamina Brittena Peter Grimes v Janáčkově opeře hned z několika důvodů:
a) jedná se o dramaturgický počin (přes čtyřicet let byla tato opera našimi divadly ignorována);
b) opera byla skvěle hudebně nastudována Markem Ivanovićem a všechny role obsazeny vynikajícími pěvci v čele s Joachimem Bäckströmem, Janou Šrejma Kačírkovou a Svatoplukem Semem;
c) režisér David Radok rozehrál do nejmenších detailů dramatický příběh z malé anglické rybářské vesničky s vyhraněně vyprofilovanými portréty svých obyvatel.
Jde o kolektivní operní inscenaci v tom nejlepším slova smyslu, která výrazně převyšuje průměr operních inscenací na českých a moravských operních scénách, a to nejen ve sledovaném ročním období.
Aleš Březina, skladatel a muzikolog, ředitel Institutu Bohuslava Martinů, Praha: Národní divadlo, Praha – Radim Vizváry: Zázrak (s)tvoření. Ve svém prvním projektu ve funkci šéfa Laterny magiky se Radim Vizváry vrátil ke kořenům tohoto divadla. Základním východiskem jeho okouzlující inscenace je radikální omezení rekvizit na jednu roli papíru, který před očima diváků prochází během jedné hodiny zdánlivě nekonečným množstvím transformací. Vynikající nepitvořivé herecké výkony jsou podpořeny jemnou animací, přiléhavou hudbou a funkčním světelným designem. Výsledkem je představení, nad kterým žasne dětský i dospělý divák.
Jan Burian, generální ředitel Národního divadla, Praha: Pro mne bylo inscenací roku zahájení plzeňského festivalu představením Austerlitz v podání litevského Divadla mladých v režii Krystiana Lupy. Tato pozorná, klidná a dramatická inscenace se navrací k potřebě ověřovat znovu a znovu, jaká byla naše skutečná historie bez předběžných ideologických interpretací. Je lepší znát fakta a teprve potom je začít vykládat a nebát se je poznávat znovu a znovu.
Lubor Cukr, režisér a manažer, Bratislava: V letošním roce bych z domácích inscenací vyzdvihl nastudování Petera Grimese v Národním divadle Brno. Dlouho jsem neviděl tak kompaktní inscenaci, která dokáže udržet divákovu pozornost od začátku do konce. Také tak soustředěné a intenzivní výkony sólistů i sboru jsou v našich vodách velmi neobvyklé. Inscenace Davida Radoka jsou vždy velkým svátkem divadla. V tomto případě opět dokázal, že intenzivní práce, která je založena na důvěře interpretů, vždy přinese své ovoce.
Roman Černík, ředitel a šéfdramaturg kulturního prostoru Moving Station, Plzeň: Do ankety nominuji tři inscenace, které považuji za opravdu důležité, inspirativní, hledačské, ale také udělané na vysoké i objevné inscenační úrovni. Hlas dávám produkci Home Beyond the Borders? ve Studiu ALTA. Mezinárodní multižánrový projekt autorky a performerky Ewy Żurakowské podle knihy Denní dům, noční dům nositelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczuk je příkladem osobitého, skutečně hledačského přístupu k tématu, kompozici i užívaným prostředkům. Ewa Żurakowska nabízí svou vybavenost i více než stoprocentní mnohostranné performerské nasazení v nezvyklé vrstevnaté pohlcující i drásavě osobní zpovědi člověka nejen vůči přírodě.
Dále chci připomenout dvě skvělé inscenace, kterým cestu k divákům komplikovala covidová omezení. Nejen dětskému a dospívajícímu publiku nabízí tvůrčí tým plzeňské Alfy (Tomsa Legierski, Petra Kosová a kol.) v Putování dobrého Hanse Böhma Evropou (na námět Jana Jeňýka Valeše s podtitulem Jak mám poznat dobro a zlo, když věřím svým vychovatelům?) cestu po místní paměti, po otázkách soužití různých a žití v různosti. Loutkářsky přesně, hravě a přitom civilními prostředky dokážou herci a herečky plzeňské Alfy vyprávět o vztahu velkých a malých, osobních a místních dějin, stejně jako o zhoubě, kterou do mezilidských vztahů přinášejí autoritářské ideologie. Mým favoritem by byla inscenace Brave New Life (Tabačka Košice a Kulturní centrum Cooltour Ostrava), jenže stihla jen premiéru a jednu reprízu v říjnu 2020) a pak se kvůli uzavření divadel z důvodu pandemie vrátila až v listopadu 2021, kdy jsem ji také viděl (i ostravský Cooltour bohužel na konci roku 2020 ukončil činnost). Prostřednictvím expresivního fyzického herectví, tance, živé autorské hudby a multimediálními prostředky v divokém tempu nabízí čtveřice performerů a dvojice muzikantů metaforický obraz sociálních sítí, které zahlcují dezinformace, hoaxy, fake news a nenávistné komentáře.
Zbyněk Černík, redaktor a překladatel, Praha: August Strindberg, Lucie Trmíková: Manželská historie. Režisér Jan Nebeský a herečka a autorka Lucie Trmíková na sebe už delší dobu strhují pozornost diváků i kritiky nekonvenčními inscenacemi, uváděnými pod hlavičkou Divadelního spolku Jedl. Manželská historie, do níž kromě „obvyklého“ Davida Prachaře přizvali i například hudebníka Emila Viklického a která vážně nevážným způsobem zpracovává téma komplikovaného vztahu švédského dramatika Augusta Strindberga, jeho ženy Siri a její přítelkyně Marie Davidové, je úspěšným pokračováním této řady.
Milan Černý, teatrolog a knihovník, Praha: Národní divadlo Brno – Benjamin Britten: Peter Grimes. Nehorázně nádherná inscenace.
Soňa Červená, pěvkyně a herečka, Praha: Národní divadlo Brno – Benjamin Britten: Peter Grimes. Jak výběrem repertoáru uměleckým šéfem opery Jiřím Heřmanem, tak provedením dirigentem Markem Ivanovićem, režisérem Davidem Radokem, sbormistry Pavlem Koňárkem a Klárou Složilovou Roztočilovou. A k tomu skvělý soubor: Joachim Bäckström, Svatopluk Sem, Jana Šrejma Kačírková, Jana Hrochová, Jiří Hájek, Jan Šťáva a všichni ostatní, které bohužel už nemohu jmenovat, protože nevím, co je to 600 normoznaků i s mezerami, jak předepsal šéfredaktor. Dopřejte mi ještě jmenovat dokonalé sbory! A všem poděkovat za nezapomenutelný zážitek!
Jan Dehner, operní kritik a publicista, Čelákovice: Národní divadlo Brno – Benjamin Britten: Peter Grimes. Spolehlivým základem, východiskem inscenace je výborný tvar hudební složky: dirigent Marko Ivanović vede operní orchestr k dynamické a výrazové diferenciaci (vynikající především v mořských interludiích), sólové partie jsou velmi dobře obsazeny (dominuje švédský tenorista Joachim Bäckström v titulní roli), spolehlivý a individualizovaný sbor ztělesňuje obyvatele malé rybářské vesnice jako „obyčejné lidi“ stádních názorů. Režisér David Radok změnil čas děje na polovinu 20. století, všechny účinkující nenásilně vedl k vytvoření přesvědčivých charakterů.
Kateřina Dolenská, šéfredaktorka Loutkáře, Praha: Za nejlepší inscenaci daného časového období považuji Bratry naděje v pražském divadle Minor v režii Jana Jirků – jímavou a napínavou podívanou o loutkářích-legionářích z rodu Kopeckých.
Lenka Dombrovská, programová kurátorka divadla Komedie, šéfredaktorka časopisu Moderní divadlo a umělecká ředitelka festivalu …příští vlna/next wave…, Praha: Pro mě je inscenací roku 2021 každá, jež se dočkala premiéry, lépe řečeno uvedení před diváky, kteří se nacházeli v jednom sále (či na jiném divadelním místě) s herci. A pokud měla i nějaké reprízy, tak ji považuji také za sukces měsíce. Zkrátka oceňuji každé opravdové a uskutečněné divadlo… Snad mi tuto odpověď v jubilejním ročníku ankety odpustíte, ale tento čas byl (a bohužel stále je) pro divadelníky řádně sebezpytný a pramálo soutěživý. Ať jste zdrávi!
Vladan Drvota, PR manažer, dramaturg a publicista, Praha: Navzdory covidovým trablům bylo nakonec během sezony možné vidět hodně zajímavých představení, z nichž se těžko vybere takové, ke kterému připíchnete označení inscenace roku… Skvěle se povedla upírská žánrovka Švandova divadla Ať vejde ten pravý, ale mimořádná je také u Kašparů v Celetné (respektive v Jindřišské) McDonaghova Lebka z Connemary. Určitě pozoruhodné jsou dvě režisérské prvotiny herce Miloslava Königa v rámci spolku Masopust. Pravidla ankety ale hovoří jasně, a tak především díky koncentrovanému hereckému výkonu Filipa Březiny v režii Martina Čičváka v originálně divadelně uchopené filmové klasice Charlieho Chaplina Diktátor se zrodila v Městských divadlech pražských jedna z nejlepších inscenací uplynulého roku.
Jan Dvořák, nakladatelství divadelní literatury Pražská scéna, Praha: Pokračuje-li v divadelnictví nepřirozená situace s nekončícími restrikcemi a termínovými přesuny a odklady, tak do divadelní paměti ukládám unikátní jednorázovou událost z 23. září 2021. Na Večeru Pražské 5 se na Dobešce v rámci tříměsíčního festivalu k padesátinám divadla Sklep udál zázrak, sešly se ještě všechny legendy osmdesátých let: Sklep, Recitační skupina Vpřed vedená Lumírem Tučkem, Výtvarné divadlo Kolotoč s Čestmírem Suškou, Baletní jednotka Křeč bratří Cabanů a také pantomimická skupina Mimoza. Ta kupříkladu oživila blackouty černého humoru z inscenace Podívejte, jak se kroutí! z roku 1983; dobové scénické petardy nyní odpalovali Fero Burda, David Vávra a nejdivočeji Martin Dejdar. Večer uváděl Václav Marhoul, otec všech společných akcí uměleckého hnutí Pražské 5 od programového nástupu ve vysočanském Lidovém domě 15. března 1985.
Dita Dvořáková, pedagožka a redaktorka, Brno: Volba byla letos jednoduchá, do mé paměti se silně zapsala vynikající Brittenova opera Peter Grimes v režii Davida Radoka v Národním divadle Brno. Silný, mrazivý příběh, technicky i režijně dokonalá (citlivé vedení herců, ale i jasnost a výrazová skromnost v celkovém vyznění díla) a skvěle provedená (nejen švédský tenorista Joachim Bäckström) inscenace. Všechno se setkalo v jednom díle!
Tomáš Engel, dramaturg a překladatel, Praha: Divadlo jednoho herce je obtížná disciplína. Pokud se ale někdo letitým tříbením výrazových prostředků dopracuje dokonalosti a je schopen improvizace na nejvyšší intelektuální úrovni, úspěch je zaručen. Právě takový strhující večer zažívali diváci v nabitém sále Městské lidové knihovny v Praze, kdy je Martin Hilský seznamoval se svými úvahami na téma Shakespearova Julia Caesara (20. října 2021). Rafinovaně jednoduchá forma přednášky, civilní šaty jako kostým, přitažlivá práce s hlasem, gestem, mimikou. Vytříbený smysl pro improvizaci, která není improvizovaná, ale rozvíjí téma podle reakce diváků. Malý velký divadelní zázrak. Pro mě jednoznačně inscenace roku za dané období.
Lída Engelová, režisérka, Praha: Byl covid, hrálo se divně, přesto jsem viděla inscenaci-zásah. Přesněji mluvím o výkonu Jana Zdražila v roli Kidda v inscenaci hry Patricka Marbera FC Rudý lev, která se souboru Kašpar v Divadle v Celetné v režii Filipa Nuckollse povedla celá. Léta se trápím řemeslnými nedokonalostmi českého herectva především na poli jevištní mluvy. Ve výkonu Jana Zdražila se sešly všechny klady, které obdivuji na herectví anglickém – sdělení smyslu textu, osobní vztah k tématu, lehkost jevištní existence, dokonalá mluva – včetně pocitu, že kvůli mně, divákovi dnešního večera, je na jevišti ochoten vypustit duši.
Richard Erml, divadelní publicista, Praha: Kdysi jsem v Chuchli sázel na koníčky; ne že by divadlo mělo s dostihy něco společného, až na to, že jsem se tehdy i dnes mýlil. Z loňských inscenací jsem předem tipoval kupříkladu Hamleta v divadle ABC (režie Michal Dočekal), Neapolskou chorobu v Plzni (režie Břetislav Rychlík) anebo Višňový sad v Divadle pod Palmovkou (režie Martin Čičvák). Nakonec všem z mého pohledu utekla o koňskou délku poslední premiéra v Činoherním klubu: Linda Vista od Tracyho Lettse v režii Ondřeje Sokola.
Barbora Etlíková, divadelní kritička, redaktorka blogu Podhoubí a časopisu Svět a divadlo, Praha: D’epog Hlava. V letních performancích, které se pod tímto názvem konaly v galerii FUTURA, rozvíjeli speciálně trénovaní d’epogovští herci svou schopnost být během představení plně přítomni. Nižším vrstvám vědomí dávali více prostoru, než bývá v divadle obvyklé. Vše se dělo v bezprostřední blízkosti diváků, kteří se mohli volně procházet po celé scéně – výstavním prostoru – a přihlížet hře třeba i ze vzdálenosti několika málo centimetrů. Nešlo ale o pouhé technické cvičení, dílo bylo nabité znejišťujícími významy a pohlíželo na současnou kulturu „zpod hladiny“.
Petr Feyfar, publicista a psychoterapeut, Praha: Wolfgang Borchert, přesvědčený antinacista a antimilitarista (Světová literatura 4/1958), byl jedním z prvních, ne-li vůbec prvním západoněmeckým autorem, který se u nás po válce objevil. A všechny, kdo jsme ho přečetli, fascinovala jeho protiválečná hra par excellence Venku přede dveřmi, tehdejší kritikou oslavovaná i kritizovaná. Kritici (především z NDR) jí vyčítali potlačování vlastní (německé) viny a egocentrickou přecitlivělost – myslím neprávem, autor byl několikrát vězněn a hrozil mu dokonce trest smrti. Přesto v německých zemích (v NSR i NDR) došlo od jevištní premiéry v roce 1947 (den po autorově smrti, první uvedení proběhlo v rozhlase) k takřka třem stům (!) inscenací. Před pár lety hostovala v Praze na PDFNJ jedna z nich, její režisér A. Kriegenburg si ale jako mnozí myslel, že je chytřejší než autor a z citlivého dramatu udělal jakousi pseudoféerii. O to potěšitelnější je, že si dílo předčasně zemřelého autora našla dramaturgie Studia Hrdinů. A především že se Miroslavu Bambuškovi podařilo ve vlastní úpravě pod názvem Moje říše je z tohoto světa vytvořit velice živou a působivou protiválečnou inscenaci přesahující historický rámec. A tak hru v Česku rehabilitovat. Sašou Rašilovem skvěle zahrané, působivě zaranžované davové scény, napínavě zahrané dialogy vytvářejí celek, který nemá hluchá místa.
Anna Freimanová, Knihovna Václava Havla, Praha: Jednoznačně: Benjamin Britten: Peter Grimes v režii Davida Radoka, Národní divadlo Brno. Po delší době totální zásah divadlem.
Hana Frejková, herečka a zpěvačka, Praha: Mým tipem na inscenaci roku je autorský projekt Miroslava Bambuška Moje říše je z tohoto světa. Nejen pro metaforu traumat, v tomto případě války, která mnohé z nás pronásledují, ale také pro geniální herecký výkon Saši Rašilova, pro dokonale emotivní scénu Jany Prekové, pro osobitou choreografii, působivé davové scény, hudbu a projekce a vůbec pro celkové souznění a kooperaci všech zúčastněných. Milostnou erotickou scénu, dá-li se to tak nazvat, s Natálií Drabiščákovou – tento fantazijní opar – mám stále před očima. Tento počin stojí za to.
Tomáš Froyda, vedoucí vnějších vztahů Národního divadla, Praha: Největší divadelní zážitek ve velmi osekaném divadelním roce 2021: Lucie Trmíková: Manželská historie, Divadelní spolek JEDL, režie Jan Nebeský. Pro naprosto výjimečné a brilantní herecké výkony. Od spalující lásky po zničující nenávist. Skvěle o divadle života i životě divadla.
David Gerneš, ředitel Moravského divadla Olomouc: Nominuji inscenaci Jihočeského divadla Muž Dvojhvězdy v režii Petra Formana na Otáčivém hledišti Český Krumlov. Primárně má bavit (tomu je přizpůsoben poměrně jednoduchý a předvídatelný děj), ale nominaci si zaslouží zejména za výtvarné a vizuální zpracování prostoru točny, za zcela nové rozměry práce v plenéru stírající rozdíl mezi reálnými kulisami a digitálním promítáním. Dá se říci, že Jihočeské divadlo tím ukazuje jednu z budoucích možných cest divadelnictví jako takového, kde jedné inscenaci je věnována výjimečná péče a divákovi nabídnuta exkluzivní vizuální show, otevírající stále aktuální témata.
Jelikož mi skromnost nedovolí, abych nominoval inscenaci Moravského divadla, tak jen mimo soutěž zmiňuji Zánik samoty Berhof v režii Miroslava Krobota. Myslím, že je to událost pro celou divadelní obec už proto, že po deseti letech Miroslav Krobot spolupracoval s jiným souborem než Dejvického divadla. Zrežíroval u nás velmi kvalitní inscenaci bytostně spjatou s olomouckým regionem (autor předlohy pochází z Prostějova, režisér ze Zábřehu a příběh se odehrává v nedalekých Jeseníkách). Na půdorysu příběhu starého 75 let ukazuje složitost lidských povah, zdůrazňuje jejich negativní rysy během vleklé společenské krize a ukazuje, že každé jednání může být vedeno zároveň dobrými i špatnými úmysly, což je právě v dnešní době velice aktuální.
Arnošt Goldflam, divadelník a spisovatel, Praha: Viděl jsem toho docela dost, do srdce mě zasáhla jen jediná inscenace, a to Juliena Greena Zítřek se nekoná Divadla v Dlouhé v režii Hany Burešové. Vlastně se mě ta inscenace dotkla kvůli pocitu, který je i dnes, byť jinak, docela aktuální, a sice pocit blížící se neurčité katastrofy, což vystihuje i náš současný, už asi dvouletý pandemický stav. Něco je ve vzduchu, a jak to dopadne, nikdo neví.
Jan Grulich, kritik a publicista, Praha: Hamlet v Městských divadlech pražských v režii Michala Dočekala. Pro moderní interpretaci světového textu, výrazně scénicky nápaditou, ale zejména pro kongeniální hlavní roli v podání Tomáše Havlínka. Hamlet jako moderní intelektuál, který řeší nejen rodinné, ale vlastně problémy celého světa a jeho současného osudu.
Helena Havlíková, operní publicistka, Praha: Čtyřicítce operních premiér, které se v covidovém roce 2021 podařilo uvést před diváky, pro mě dominuje brněnský Peter Grimes v hudebním nastudování Marka Ivanoviće a s vynikajícími protagonisty Joachimem Bäckströmem a Janou Šrejma Kačírkovou. Celý tým s režisérem Davidem Radokem dobře vyposlouchal, jak Britten hudbou velmi přesně a sdělně „kreslí“ situace, charaktery postav, nálady, atmosféru. A dal širší platnost příběhu jednotlivce – podivína, tvrdohlavého samotáře, který se vymyká ostatním a stane se snadnou kořistí masové hysterie. Inscenátoři výborně pracovali s tempy hereckých akcí zpomalených do napětí až k prasknutí a hekticky zrychlených – nejen sólistů, ale i skvělého sboru. Vršila se tak osudová nevyvratitelnost situace, kdy se základní hodnoty morálky člověka rozplynou v pohodlném nevědomí lidského davu, kdy i řádní lidé podlehnou násilné agresi vůči subjektu označenému jako odlišný. Jak aktuální v covidovém čase! Nastudováním Petera Grimese se naplnily vysoké ambice brněnského Národního divadla.
Iva Heribanová, studentka FF MUNI, Brno: Ein Strudel und Nekonečno – Bazmek entertainment a Mikro-teatro. Dvě herečky, jeden herec a jeden akordeonista zprostředkovávají bizarní životní příběh a průlomové vědecké poznatky Kurta Gödela, významného matematika a největšího logika od dob Aristotela, který je v rodném Brně takřka zapomenut. Režisérka Eva Lietavová a dramaturg Patrik Boušek vytvořili poutavý inscenační tvar, v němž se Gödelovy věty o neúplnosti přibližují na příkladu jablečného štrúdlu, k loutkohře používají kolíčky na prádlo a díky citlivému hereckému podání až hmatatelně zhmotňují matematikovy deprese, úzkosti a víru v posmrtný život.
Josef Herman, šéfredaktor Divadelních novin, Praha: Inscenace opery Benjamina Brittena Peter Grimes v Národním divadle Brno. Nic lepšího jsem u nás od Lady Macbeth Mcenského újezdu v pražském Národním divadle před jednadvaceti lety neviděl. Stejně jako tehdy režisér David Radok vyprávěl strohými jevištními obrazy drsný a přitom nesmírně lidský nadčasový příběh. Opět k tomu dokonale využil zvukové a významové záchvěvy objevného hudebního nastudování, tentokrát dirigenta Marka Ivanoviće. Opět dovedl ideální interprety k zobrazení pohnutých lidských osudů, Joachima Bäckströma, Janu Šrejma Kačírkovou a všechny další. Fascinující zážitek, jaký může poskytnout jen dokonalé operní divadlo. Hodně mě potěšily inscenace Řeckých pašijí tamtéž, Bílého pána v Ostravě a Mefistofela v Českých Budějovicích. A skvostný semaforský program, který Jiří Suchý sestavil a odehrál ke svým devadesátinám!
Miloš Horanský, básník a režisér, Praha: Západočeské divadlo Cheb oslavilo 4. září šedesátiny. Ne veleváženě a fousatě – ale mladě a nekonformně. Šéf souboru režisér Zdeněk Bartoš a dramaturgyně Martina Pokorná vytvořili koláž, parainscenaci ducha souboru. Jevištní gobelín utkaný z pestrých vláken. Úryvky z inscenací dávnějších, nedávných i zkoušených. Kapela na jevišti, stylové zpívání a pohyb, humor, sebeironie. Generační manifest. Připočteme objemnou a koncepčně promyšlenou publikaci o šedesáti letech divadla z pera a péče jednoho z výrazných ředitelů Františka Hromady… Divadlo má invenční vedení, talentovaný soubor, přízeň publika. Má svéráz a perspektivu.
Radmila Hrdinová, divadelní kritička a publicistka, Praha: Národní divadlo Brno – Benjamin Britten: Peter Grimes. Dirigent Marko Ivanović, scéna a režie David Radok, dramaturgie Patricie Částková, kostýmy Zuzana Ježková, světelný design Přemysl Janda, sbormistr Pavel Koňárek a Klára Složilová Roztočilová. Radokův a Ivanovićův Peter Grimes je inscenace, která oslovuje diváky komplexním zážitkem, v němž se hudba dokonale propojuje s jevištním obrazem a vše ústí do silného emotivního prožitku osudu jedince a společnosti, dvou světů, které nejsou s to splynout v jedno. Je z toho úzko i úžasno. Brněnský Peter Grimes ční vysoko nad všemi ostatními zážitky roku 2021.
Jiří Hromada, herec a dabér, Praha: Štěpán Tuček: Levnej život. Štěpán je multiaktivní loutkoherec, herec, moderátor atd. už od svých šesti let… Napsal si monodrama k trápení dneškem… Je autentickou výpovědí gay mladíka, kterého živí modelling… drogy… až skončí u pornografie… na samém dně… Mládí chce být úspěšné… bohaté… To dnes není u počítačové generace vždy reálné… Naději vnáší závěrečné smíření s maminkou… Štěpán přesně ví, CO, JAK a PROČ mluví a hraje… a hlediště dojal a nadchl pravdou o dnešku… Mě taky…
Jan Hrušínský, herec a principál Divadla Na Jezerce, Praha: Letos se s lítostí musím vzdát možnosti být hlasem v anketě DN – kvůli covidu a starostem s Divadlem Na Jezerce jsem v jiných divadlech téměř nic neviděl. Kéž bych to v příštím roce mohl dohnat. O vlastním Čapkovi ani Mašínech psát nechci (i když jsou skvělí) – ale budu tiše doufat, že o nich napíší jiní.
Vladimír Hulec, redaktor Divadelních novin, šéfredaktor revue Taneční zóna, Praha: Výjimečný covidový rok si žádá výjimečnou inscenaci/performanci. Byla jí pro mne nepřetržitá měsíční online akce Umělec v izolaci realizovaná členy/členkami souboru Cirk La Putyka, a to nejen jeho herci/performery – herečkami/performerkami, ale i výtvarníky/výtvarnicemi, hudebníky/hudebnicemi, dramaturgy/dramaturgyněmi, techniky/techničkami a dalšími spolupracovníky/spolupracovnicemi 1.–31. března v prostoru diváky opuštěných Jatek78. Výrazným způsobem vstoupila do tehdejšího divadelního online dění a přemýšlení o divadle a jeho možnostech, razantním uměleckým činem reagovala na situaci „umělců/umělkyň v izolaci“. Každý/každá z třiadvaceti aktérů/aktérek se po dobu 24 hodin mohl/a – či spíš musel/a – zcela sám/sama (někdy ve dvojici) věnovat tomu, co mu/jí/jim je vlastní a co chce/chtějí sdílet s ostatními, kteří byli či mohli být přihlášeni na nepřetržitém online streamu (přenos údajně zaznamenal 340 600 zhlédnutých minut). K dispozici měl/a/i jen tři kamery, jeden mikrofon a pomůcky, které si přinesl/a/i. Vznikla tak třicet dnů trvající nepřetržitá performance rozvíjející postupy a podněty čerpající z experimentů tvůrců/tvůrkyň avantgardního divadla a výtvarného umění 20. století a přímo reagující na vzniklou pandemickou situaci. Opominout z loňských divadelních Událostí ovšem nelze ani performanci dvou studentek DAMU – Marie-Luisy Purkrábkové a Oleksandry Chernomashyntsevy – před budovou DAMU v Karlově ulici v Praze 29. června, která upozornila na iniciativu Ne!musíš to vydržet a rozvířila stojaté vody způsobů vedení výuky pedagogů/pedagožek na divadelních školách a jejich – překvapivě – častému nepřípustnému sexuálnímu i jinému mocenskému jednání a manipulaci se studenty/studentkami.
Josef Chuchma, kritik a publicista, editor webu ČT art, Česká televize, Praha: Národní divadlo, Praha – Maxim Gorkij: Vassa Železnovová, režie Jan Frič. Nic moc jsem od toho nečekal a nebyl jsem v premiérovém publiku sám. Překvapení to pak bylo o to příjemnější. Gorkij přenesený dramaturgií a týmem režiséra Friče do 21. století, do současného generačního rozpoložení, o němž se tu ve veřejném prostoru zase tak moc nemluví, i když názory dnes ze sebe sype téměř každý a sebeprezentace je téměř nezbytnou životní podmínkou. Jinak přiznávám, že vloni jsem nových inscenaci viděl daleko méně než v předešlých letech a nebylo to dáno jen pandemickými restrikcemi, nýbrž také pochybnostmi, co mi vysoké počty zhlédnutých titulů vlastně dávají a co mi berou. Čímž ovšem nechci relativizovat, či dokonce umenšovat zážitek z Vassy Železnovové, to své potkání se s ní.
Daniel Jäger, redaktor kulturní publicistiky, Český rozhlas Vltava, Praha: Benjamin Britten: Peter Grimes v Janáčkově divadle. Představení, při kterém sedíte v hledišti jako přikovaní, o pauzách ani nechcete nikam jít, s nikým mluvit, protože slova jsou zbytečná… Davidem Radokem do nejmenšího detailu vycizelovaná inscenace, jedinečné hudební nastudování Marka Ivanoviće, ideální cast v čele s famózními Joachimem Bäckströmem (Peter Grimes) a Janou Šrejma Kačírkovou (Ellen Orford) a sborem Janáčkovy opery Národního divadla Brno! Ukázka prvotřídního hudebního divadla, pro mne osobně je to operní projekt nejen roku 2021, ale minimálně posledního desetiletí.
Olga Janáčková, operní kritička, Praha: Národní divadlo Brno – Benjamin Britten: Peter Grimes. Fascinující spolupráce všech zúčastněných. Vytvořili pod vedením režiséra Davida Radoka a dirigenta Marka Ivanoviće jednolitou inscenaci, v níž do sebe bezešvě zapadaly jednotlivé složky divadelního výrazu, které se vzájemně podporovaly. Vysoce kvalitní hudební nastudování, dokonale propracované postavy a postavičky, vztahy mezi nimi, přesvědčivé dramatické situace. Vynikající pěvecké a herecké výkony v čele s Joachimem Bäckströmem jako Peterem Grimesem a Janou Šrejma Kačírkovou v roli Ellen Orford.
Vladimír Just, divadelní historik a mediální kritik, dosud vysokoškolský pedagog, Praha: Geisslers Hofcomoedianten, Praha, Kuks – Luděk Horký, Natálie Preslová, Helena Koblischková: 27 (Exekuční show Jana Mydláře). Scénografie Ján Tereba, režie Petr Hašek. I když bylo v roce 2021 kandidátů víc, horkým kandidátem byl pro mne například historický a přece dnešní kabaret Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka Emil čili O Háchovi Divadla D21, pak to byla objevná a niterně aktuální inscenace Hany Burešové podle Juliena Greena Zítřek se nekoná v Divadle v Dlouhé, ale nakonec to vyhráli Geissleři. Nejen kvůli své jedinečné „raně barokní katovně české politiky“, nazvané 27, ale i pro kontinuitu své „novobarokní“ poetiky, neustrnulé do jednoho trvale nasazovaného kopyta, ale znovu a znovu a stále překvapivěji obměňované. Tedy i s přihlédnutím k jejich letošní dvojí podobě, kukské i štvanické nomádské operní travestie Římská Lukrécie skladatele Tomáše Hanzlíka (podle nově objeveného a nově přebásněného Rademinova libreta z roku 1731, opět v režii Petra Haška).
Ludvík Kavín, režisér, Vídeň: Lockdowny mně letos nezabránily vidět solidní množství nově vzniklých inscenací v Praze, Brně, Bratislavě, ve Vídni i Vídeňském novém městě. Naposledy jsem byl v Městském divadle Zlín a viděl tam první reprízu hry Trnky a hvězdy. Divadelní ságu rodu Jelínků napsal Martin Františák, režii měl Petr Štindl. Hra i atmosféra diváky zaplněného velkého sálu divadla mě doslova vtáhly do dění a měl jsem pocit, že se tu odehrává sblížení, ba dokonce symbióza hlediště s jevištěm. V hledišti nás bylo několik stovek, na scéně (jistě, většinou na střídačku) třiačtyřicet účinkujících – všechno režijně a herecky sladěné v dobře frázovaném temporytmu téměř tříhodinového představení. Vkusné čistě zpívané sborové zpěvy (hudba Petr Hromádka) nečpěly chtěnou „lidovostí či folklorismem“, přestože se zpívalo Býval jsem pod horú sám či Albínko, Albínko, Albínečko zlatá atd., ale zněly kouzelně a čistě. Ale zpívalo se také z polski přijde žid… v němé zlosti skřípeme zuby — s božím dopuštěním přiskřípne čert hebrejce též časem (text Petr Bezruč). Poslední citované doprovázelo odchod podnikatelů – vizovických Jelínků – do koncentračního lágru. Těch, kteří se zasloužili o slávu moravské slivovice až v Americe a snad všude na našem kontinentě. Bylo mně do pláče, když Zdeněk Jelínek, vnuk otce zakladatele (David Wimmer), na závěr představení jen prostě a působivě čte seznam rodin lihovarníků (nejen Jelínků), které byly likvidovány v koncentrácích. Nezbytný impulz k zamyšlení, jak to bylo a je se spolužitím.
Jan Kerbr, divadelní kritik, Praha: Inscenací roku je pro mě Manželská historie Divadelního spolku JEDL v režii Jana Nebeského, strindbergovská variace s výbornými hereckými výkony (Fialová, Trmíková, Prachař) a hudebním vkladem Emila Viklického. Myslel jsem ovšem i na inscenace shakespearovské (Dočekalův Hamlet v MDP, Macbeth ostravské Arény v režii Ivana Krejčího), také na jevištní dílo Hany Burešové Zítřek se nekoná (Divadlo v Dlouhé) i na sólo Magdalény Borové Do tmy (podle prózy Anny Bolavé) v prostoru Jatka78. A silným zážitkem pro mě byl již v roce 2020 premiérovaný Dianiškův projekt 294 statečných Divadla pod Palmovkou.
Petr KlariN Klár, teatropunker, Ostrava: Petr Boháč a kolektiv: Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu. Naprosto funkční koprodukce Švandova divadla se Spitfire Company. Vtahující, současné, nekompromisní a pro všechny zúčastněné jednoznačně obohacující. Bravo! K tomu ještě Manželská historie Nebeského, Trmíkové a Prachaře – Divadelní spolek JEDL opět v excelentní formě, navíc výtečně obohacen mladou krví v podobě skvostné Anny Fialové. Hluboce osobní vztahová vivisekce!
Milan Klíma, dramaturg, Praha: Národní divadlo Brno – Benjamin Britten: Peter Grimes, režie David Radok.
Jan Kolář, publicista, Praha: Činoherní klub, Praha: Linda Vista. Razantní, diváky zasahující výklad Lettsovy tragikomedie. Skvělá režisérova práce s prostorem a hudbou, nepřehlédnutelné vynikající herecké výkony, zejména Vasila Fridricha a Lucie Žáčkové. Od Osiřelého západu nejlepší Sokolova režie vůbec.
Jiří P. Kříž, divadelní kritik a publicista, Praha: Situace: Byl to divný rok, ten jedenadvacátý nového tisíciletí, i v divadlech. Milovníci normalizací už zase dují do fujar, že do divadla patří jen krása podle jejich (ne)vkusu a zábava dle jejich mínění (Slovácké divadlo). Tomu se zázračně vzepřely dvě instituce: Divadlo Na Jezerce repertoárem a postoji svého principála a Divadlo pod Palmovkou zázrakem jména Tomáš Dianiška. Jeho Encykopedie akčního filmu do ankety uměleckých činů v roce 2021 ovšem nepatří, protože měla premiéru až v prosinci (sic!), a tak za nejlepší výkon prohlašuji Ze života Čapka Petra Vacka v jeho režii Na Jezerce. Aniž to autor s dalšími inscenátory slovem připomenou, dá se z té zlolajné a zničující atmosféry už jen skomírající a xenofobní druhé republiky jasně vyčíst, jak jsme jí s Okamurou, Babišem, Zemanem či Klausem už zase nebezpečně blízko. Politici se takové komparaci vyhýbají, některá divadla naštěstí ne.
Kateřina Kykalová, redaktorka Divadelních novin, Praha: Divadlo LETÍ – Kasha Jandáčková: Les sebevrahů. Když po mně moji vrstevníci chtějí divadelní tip, posílám je do Lesa sebevrahů na Štvanici. Kasha Jandáčková přišla se skvělým klíčem, jak divadelně zpracovat téma ekologie tak, aby nepůsobilo pouze jako vykřičený apel, nýbrž jako ponor do deprese mladého člověka, kterému není osud planety lhostejný. Její Les sebevrahů je zcela pohlcující především díky sympaticky přirozenému výkonu Anny Kameníkové v roli Marie, hřejivě melancholické hudbě Jakuba Königa (Kittchena) a zdánlivě prosté scéně plné překvapení.
Jiří Landa, kritik a publicista, Praha: Pokud by bylo možné udělit více bodů, jistě by se mi do tipů na divadelní události roku vešly inscenace Špinarka Divadla Petra Bezruče v autorské režii Tomáše Dianišky či Jeden německý život Divadla v Řeznické režiséra Radima Špačka. Poněvadž lze udělit pouze jeden hlas, posílám jej do Národního divadla Brno, které v Janáčkově divadle pod režijním vedením Davida Radoka uvedlo inscenaci Brittenovy opery Peter Grimes, jejíž (téměř) veškeré parametry snesou srovnání se světovou produkcí. Tamní opera díky houževnaté práci uměleckého šéfa Jiřího Heřmana zažívá jeden sukces za druhým. Zaslouženě!
Eva Langšádlová, vedoucí dramaturgyně Centra hudební, divadelní a zábavní tvorby ČT, Praha: Divadlo Petra Bezruče – Tomáš Dianiška: Špinarka. Už nápad udělat v Ostravě inscenaci o Věře Špinarové je skvělý. Navíc je velmi dobrá Dianiškova realizace a především je vynikající Markéta Matulová v titulní roli. Podle mého názoru se všechny zásadně potřebné „složky“ pro dobrou a v tomhle případě i velmi diváckou inscenaci ideálně sešly.
Petr Lanta, režisér, Společnost Dr. Krásy, Praha/Úpice: Rok 2021 byl z velké části bez divadel, skoro žádné jsem neviděl. Nejsilnější zážitek mi přinesla Vzpomínka na profesora Císaře moderovaná Reném Levínským (sál Josefa Čapka během Jiráskova Hronova). Po prologu v podobě vyprávění samotného profesora doprovázeného projekcí diapozitivů se na scéně postupně sešlo mnoho pozoruhodných osobností, které připomenuly, jak důležitý byl pro české divadlo. Součástí vzpomínky byly i divadelní a hudební vložka a také filmové ukázky. Překvapilo mne odhalení dosud neznámých oblastí profesorova života. Dalším silným zážitkem bylo kvůli covidu odložené Rozptýlení popela Karly Dörrové (bývalá tajemnice Klicperova divadla, divadelnice – například organizátorka dílen Sergeje Fedotova) na hřbitově v Hradci Králové – Kuklenách. Celou akci s láskou a bolestí citlivě zrežíroval a realizoval za doprovodu hráče na saxofon a s pomocí Saši Gregara Mirek Baier. Esence velké lásky a bolesti, která nepostrádala rituální divadelnost.
Tatjana Lazorčáková, teatroložka, Univerzita Palackého, Olomouc: Text, výpravu i režii inscenace Planu ve Studiu G v Ostravě vytvořil Marek David. Inscenace nese silné téma (příběh Poláka Ryszarda Siwiece, který se upálil v září 1968), textový základ míří k dokumentárnímu a politickému divadlu, ale obsahuje také poezii, absurditu, filozofické otázky. Inscenace zasahuje především scénickým výrazem, který je založen na obraznosti, střídání poetických a rituálních scén s cynickým odstupem, a překvapuje rytmizací, múzičností a současně apelativním přesahem do aktuální krize morálních hodnot.
Rudo Leška, teatrolog, advokát, Praha: Ačkoli vynikajících premiér se v opeře i činohře urodilo hlavně koncem roku hodně, Peter Grimes v Národním divadle Brno je jednoznačnou volbou. Zdánlivě krotká, neexperimentující inscenace diváka zcela a naléhavě vtáhne do nehostinného světa anglického pobřeží, obecněji ovšem lidské společnosti.
René Levínský, dramatik, vědec, Praha: Inscenací roku je pro mne jednoznačně Novotného–Štefaňákův Úspěch v Divadle X10. Velké plátno, nekompromisní divadelní gesto, žádné pomrkávání za rohem, ale skutečný a sebevědomý názor: umělecký i politický. Pro mne veliká událost.
Jarmila Levko, ředitelka Divadla F. X. Šaldy Liberec: Na inscenaci roku nominuji naši libereckou inscenaci Burian, která pro mě byla nejsilnějším zážitkem roku. Tomáš Dianiška, režisér a autor v jedné osobě, se opět vrátil do Liberce, kde začínal svou uměleckou dráhu, a velmi šťastně na jeviště přivedl libereckého rodáka a krále komiků Vlastu Buriana a jeho pohnutý osud, spojený s dějinami naší země. Ale mimořádně šťastné je hlavně shledání Dianišky se souborem, který tak dobře zná. Titulní úlohu svěřil Veronice Korytářové, která vytvořila až neuvěřitelně uvěřitelného Buriana, komika i člověka, rozporuplného i dojemného. Divák má pocit, že Vlastu poznal až důvěrně zblízka, a současně si sáhne na skutečný základ komediantství a herectví, na to, co nás všechny u divadla spojuje. Ta inscenace přišla v pravý čas: oslavuje herectví a divadlo!
Tomáš Loužný, divadelní režisér a autor, Praha: Experimentální prostor NoD – Should I stay or should I go?, režisérka Anna Klimešová. Radost z tvorby. Živá komunikace s divákem. Poctivé a upřímné ohledávání tématu všemi možnými prostředky. Inscenace Anny Klimešové jsou pro mě hlavně o divadelním setkání, o možnosti trávit čas s nesmírně zábavnými herci, kteří jsou vedeni k přesnosti a nadsázce, a zprostředkovaně i s režisérkou, která nemá potřebu nic si na jevišti dokazovat a přehnaně se předvádět. Přesto je výrazná a svá. Je to pokaždé osvěžující zážitek. Přidávám Instalaci izolace absolventského ročníku KČD DAMU 2021/2022 v Divadle DISK. Není to pro mě divadelní inscenace roku, ale… Na protějším KALDU je autorská inscenace vzniklá z improvizací již dlouho běžnou záležitostí. Na KČD to tak není, a proto má smysl inscenaci zmínit. Hlavně v současné době, kdy se identita činohry znovu hledá. Není jisté, zda bude nalezena, ale možná že přesně o to jde a studenti právě absolvujícího ročníku se k tomu poctivě pokusili říci své.
Marcela Magdová, teatroložka a divadelní publicistka, Praha: Volba toho nej v tak nestandardním čase, jako byl uplynulý rok, který lze rozdělit na dvě, potažmo tři vykloubená období – půlrok streamovacího provizoria a jiných online formátů, letní hraní navzdory prázdninám, dovoleným i divadlu ne zrovna nakloněnému počasí a konečně podzimní smršť, již nemohl zvládnout sebezatvrzelejší nadšenec –, je sama o sobě absurdní. Přesto jsem viděla hned několik inscenací vymykajících se běžné produkci. Můj hlas však putuje za projektem zánovního uskupení Tabula Rasa Vzduch, za jejich smyslem pro fantazii a hravost, s jakou se chápou magického světa východních filozofií, aniž by rezignovali na naši současnost. Ať žije nebeský císař a ministerstvo draků!
Nina Malíková, divadelní historička a kritička, Praha: Minor, Praha – Bratři naděje. Důstojné, dojemné a spektakulární převyprávění příběhu čtyř bratří nejznámějšího českého loutkářského rodu – s čertem, smrtkou i Kašpárkem. Kus nejen české loutkářské historie pro poučení a potěšení publika.
Luboš Mareček, mluvčí JAMU a divadelní kritik, Brno: Národní divadlo Brno uvedlo operu Benjamina Brittena Peter Grimes v režii Davida Radoka, s hostujícím švédským tenoristou Joachimem Bäckströmem. Tak režijně přesná, herecky i pěvecky čistá, vizuálně nepřeplácaná, ale ve všech složkách do detailu propracovaná inscenace se opravdu zrodí jednou za dekádu. Viděl jsem ji už třikrát. Ani nevím, čemu se v Radokově kusu podivovat dříve: mimořádně přesným dramatickým pěveckým výkonům protagonistů (opravdu bezchybný Bäckström a jedinečná Jana Šrejma Kačírková), parádně organizovanému i znějícímu sboru Janáčkovy opery nebo jímavé a zajímavě využité výpravě, kterou připravil režisér David Radok, skvělým kostýmům Zuzany Ježkové. Výtečné hudební nastudování Marko Ivanoviće podtrhuje genialitu i hloubku Brittenova originálu. Vlastně mne Radokova inscenace dostala a strhla opravdu nevídaným, nenásilným dokonalým propojením všech zúčastněných nejen na jevišti a v orchestru. Nikdo a nic tady nepřečnívá, ční tady totiž všichni.
Vladimír Mikulka, redaktor Světa a divadla, Praha: Národní divadlo, Praha – Maxim Gorkij: Vassa Železnovová, režie Jan Frič. Inscenace, ve které se sešlo vše, co dobré divadlo potřebuje: aktuální téma, přesné a disciplinované herectví i suverénně zvládnutý prostor. Myslím, že pro Národní divadlo dvacátých let může být Vassa tím, čím byl Rok na vsi pro Národní divadlo let devadesátých.
Iva Mikulová, divadelní vědkyně, Brno: Městské divadlo Zlín – Trnky a hvězdy, scénář Martin Františák, režie Petr Štindl. Dramaticky silný příběh, který není dokumentem doby, rodu, ilustrací reálií, ale skutečně plnohodnotným dramatickým příběhem z místní historie. Jeden z nejlepších počinů v rámci lokální dramaturgie zlínského divadla (sága o rodině Baťů, Palubní deník Hanzelky a Zikmunda aj.).
Josef Mlejnek, básník a kritik, Lípa u Havlíčkova Brodu: Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – Tomáš Dianiška: Špinarka. Po Transkách a Bezrukém Frantíkovi se Dianiškovi ve Špinarce podařilo vytvořit ještě něco víc než další skvělé představení v žánru divadla faktu. Vtiskl definitivní podobu mýtu Věra Špinarová, když její příběh povýšil do roviny (a na úroveň), z níž jej už nikdo „nesundá“. Famózní pěvecký a herecký výkon Markéty Matulové v hlavní roli.
Lucie Němečková, dramaturgyně Českého rozhlasu a ředitelka festivalů Nad Prahou půlměsíc a Tvůrčí Afrika, Praha: Nejnovější multidisciplinární projekt Husama Abeda War Maker volně navázal na jeho někdejší úspěšnou inscenaci pro dospělé Smooth Life. Opět silné téma s osobním ručením, hravostí a imaginací bez hranic. Husam už několik let vnáší do českého divadla jedinečné umělecké a lidské impulzy.
Jana Paterová, kritička, Praha: Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Tomáš Dianiška: Burian. Inscenaci volím pro mimořádný výkon Veroniky Korytářové v titulní roli. Nejde cestou imitace, její pojetí je spíše klaunské, ale přitom naprosto autentické. Přesně vystihuje nejen slavné Burianovy úspěšné kreace, ale i jeho křehkou duši v nemilosrdném soukolí doby. Především díky jejímu výkonu vypovídá inscenace o údělu umělce v určitých společenských souvislostech. Připomíná tak Mannova Mefista, i když v malém českém rybníku.
Gabriela Petráková, režisérka a šéfka souboru operety a muzikálu Národního divadla moravskoslezského, Ostrava: Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Jaroslav Křička: Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší. Dirigent David Švec, režie Ondřej Havelka. Skvělé nápadité retro.
Honza Petružela, šéfredaktor Divadelní revue, Praha: Alfréd ve dvoře – Jan Mocek: Present: Perfect. Konceptuální miniatura, překvapivě funkční, s precizním provedením a vtipem.
Tomáš Ondřej Pilař, operní režisér, šéf opery Jihočeského divadla, České Budějovice: Jihočeské divadlo, České Budějovice – Tomáš Rychetský, Ondřej Vinklát: Mechanický pomeranč. Mimořádně koncentrovaná, expresivní, ale současně poetická inscenace Mechanického pomeranče mě doslova strhla spojením vynikající hudby Ivana Achera, estetické brilance výtvarnice Evy Jiřikovské, Lucie Šperlové a světelného designéra Daniela Tesaře a inscenačním pojetím Toma Rychetského, Pavla Šimáka a Ondřeje Vinkláta, v jejichž práci se pro mě podařilo dokonale setřít hranici mezi režií, dramaturgií a choreografií. Téma napětí mezi jedincem a systémem se v tomto pohybovém představení sugestivně zarývá pod kůži i díky hlubokému výrazovému ponoření celého baletního souboru. Pokud pominu zahraniční inscenace, tak za mě jednoznačně divácký zážitek roku.
Petr Pola, umělecký ředitel festivalu Malá inventura, Praha: Rok 2021 byl pro mě rokem individuálních i kolektivních výpovědí zejména ženských autorek a performerek. Za všechny bych zde rád jmenoval zejména Call Alice (Tereza Ondrová a kol.), MetaBALETKY (Miřenka Čechová a kol.), Odloučení (Markéta Vacovská a kol.), Ne!musíš to vydržet (Marie-Luisa Purkrábková a Kateřina Císařová a kol.), Sádlo (Ridina Ahmedová) a Voyerky (Cirkus Tety).
Anežka Pondělíčková, redaktorka Divadelních novin, Praha: Jako inscenaci roku jsem letos vybrala činoherní autorský projekt Miroslava Bambuška Moje říše je z tohoto světa, který byl rovněž oceněn Cenou Josefa Balvína. Jedná se o syrovou elektrizující výpověď o traumatu druhé světové války. Saša Rašilov jako zdrcený hrdina exceluje ve vypjatých situacích, které ho vězní a uzurpují si jeho duši. Mrazivě aktuální inscenace, která mluví nejen o válečných traumatech.
Zdeněk Prokeš, choreograf, Praha: Dekkadancers, Azyl78 – Muž z Malty. Pro naprosto jedinečný a překvapivě mnohovrstevnatý výkon multitalentovaného Štěpána Pechara (stand-up comedy v několika jazycích, tanec, kreslení), který vše skvěle propojil v kompaktní celek. S lehkostí proplouvá všemi úskalími žánru stand-up: včetně obligátních sexuálních témat a mírně fekálního humoru až po skvělý závěr, kde se vše zlomí do vážné sebereflexe, ve které odhaluje, že dělat srandu není žádná sranda.
Michael Prostějovský, textař a libretista, Praha: Nabídka byla kvůli covidu skromná. Oceňuji píli DJKT v Plzni a jmenuji Něco shnilého, s čímž nemám nic společného, a Sunset Boulevard, kde jsem skromným autorem české verze.
Eliška Raiterová, divadelní teoretička a kritička, Praha/Brno: Národní divadlo Brno – Benjamin Britten: Peter Grimes, režie David Radok. Apelativní zpráva o člověku, který se odlišuje. Čisté, plné, koncentrované nastudování a provedení a především obdivuhodná intenzivní herecká i pěvecká dynamika sboru. Jako tip z kategorie „objev roku“ (taktéž operní, ovšem komornějších rozměrů) připojuji Dinoperu kolektivu KHWOSHCH. Mystická loutková tragédie o vyhynutí druhu překvapuje nasazením performerů a velkorysou, ničím nespoutanou hudební i vizuální dramaturgií.
Kateřina Rathouská, kreativní producentka Českého rozhlasu, Praha: Geisslers Hofcomoedianten – Luděk Horký, Natálie Preslová, Helena Koblischková: 27 (Exekuční show Jana Mydláře). Historickými osobnostmi nabitý, energický, oslnivý, výtvarně působivý, přiměřeně klaustrofobní, zábavný i poučný kabaret, ve kterém jsou účinkující divákům na dosah ruky.
Jan Rejžek, kritik, Praha: La Cabaret Nomade: Mila’s Dream. Lapidární a o to účinnější vyjádření samoty (nejen nejstarší generace) v covidové době. Kolemjdoucí na pražské náplavce při nahlédnutí do karavanu obývaného seniorkou mohli jako v zrcadle zahlédnout sami sebe. Jako bonus přidávám jednu podzimní performativní aktualitu: Eugene Ionesco, Samuel Beckett, Jára Cimrman, Vratislav Mynář: Prezident v akváriu.
Marie Reslová, kritička a publicistka, Praha: Soubor 11:55 v NoD, Praha – Should I stay or should I go?, režie Anna Klimešová. Překvapilo mě, že se formálně tak neobvyklé divadlo může krásně odehrávat na půdorysu klasického dramatu – Ibsenovy Nory. Že si tu základní dramatickou situaci mohu díky neobvyklé autenticitě herců a jejich schopnosti ukázat i ty nejdrobnější nuance v jednání postav prohlížet doslova ze všech stran a vnímat ji jako nejpalčivější aktualitu. Bavilo mě, jak přímo a lehce mi herci pokládají jednoduché otázky a já užasle zjišťuji, že se vlastně dotýkají mojí existence. Pohled na život jako na nepřetržité rozhodování o tom, co udělám příští vteřinu, který mi představení nabídlo, byl nečekaný a osvobozující.
Lilka Ročáková, emeritní pěvkyně, Plzeň: Za inscenaci roku 2021 považuji hru Neapolská choroba na scéně DJKT v Plzni v adekvátní režii Břetislava Rychlíka. Komedie Karla Steigerwalda o pravdě a lži z roku 1984 působí v dnešní době až neuvěřitelně aktuálně. Ozdobou inscenace je v roli Komořího Pavel Pavlovský.
Eva Salzmannová, herečka, Praha: Národní divadlo Brno – Benjamin Britten: Peter Grimes, režie David Radok.
Svatopluk Sem, sólista Národního divadla, Praha: Inscenací roku 2021 je pro mne opera Peter Grimes v ND Brno. I když jsem v této inscenaci hrál a prožil jsem proces zkoušení, musím konstatovat, že to byl zážitek nejen pro diváka, ale i pro nás, kteří jsme byli na jevišti. Inscenace byla jak typově, tak pěvecky skvěle obsazena (nemyslím tím samozřejmě sebe) a už tím byla téměř dokonalá. Samozřejmostí je také obrovská zásluha režiséra Davida Radoka, který svojí ideou vdechl do všech přítomných atmosféru přímořské vesničky a rysy postav, jež se svými povahami extrémně odlišují. Stejně tak i kostýmy Zuzany Ježkové realisticky vykreslí dobu a atmosféru celé opery. Možná proto má tato opera takovou sílu.
Janka Ryšánek Schmiedtová, autorka a režisérka, střední Evropa: Neholduji volbám nej inscenací. Zvlášť když jsem nemohla vidět všechny premiéry a světem hýbe pandemie. Za ten pocit z premiéry inscenace Nebesa v Národním divadle Brno můj ústupek ale protentokrát stojí. Volím ji, protože: skvělý text a silné autentické výkony ženské části souboru. Takhle má podle mě dýchat velká činohra na velkém jevišti: byly emoce i katarze, jednoduše jsem cítila smysl. Ten samý pocit jsem ale měla i z odvahy lidí kolem iniciativy #nemusistovydrzet. Nejde sice o inscenaci roku, ale v každém případě iniciativu a její dopady považuji za katarzi nejen této sezony.
Antonín Schneider, dramaturg Tanečního centra Praha, konzervatoře – gymnázia, Praha: Pražský komorní balet v Divadle na Vinohradech – Epitaf. Poslední dílo choreografa Petra Zusky pro PKB je typickým současným tanečním divadlem, kde dokonale vytěžil jednu z nejslavnějších skladeb Antonína Dvořáka (Koncert h moll pro violoncello a orchestr, Op. 104). Totálně eklektický Zuskův slovník se bravurně pohybuje mezi klasikou, contemporary, pohybovým i fyzickým divadlem (mělo by to už být běžnou choreografickou normou – a není!). Dvořák i Zuska naplnili dílo vzácným výsostně intimním tragickým nábojem: Dvořák se vyznává ze ztráty mladé lásky Josefíny Kounicové a Zuska otevírá tragický příběh virtuózní anglické cellistky Jacqueline du Pré, kterou již v pětadvaceti letech postihla roztroušená skleróza, postupně ji odtrhla od milovaného nástroje a ve dvaačtyřiceti ji zabila (v představení je použita její fenomenální nahrávka). Dívka s bílým violoncellem (Julie de Meulemeester) se neustále střetává se svým osudem – mužem v černém (Ondřej Vinklát), sbor zprvu vyjadřuje pestrou společnost kolem slavné umělkyně a později reflektuje a citlivě dokresluje její beznadějný souboj s nemocí – šok, hysterii, zoufalou snahu, rezignaci… usmíření.
Marcel Sladkowski, publicista, Brno: Národní divadlo Brno – Benjamin Britten: Peter Grimes. Jako příklad po všech stránkách dokonalého hudebního divadla.
Vlasta Smoláková, teatroložka, Praha: Divadelní spolek JEDL – Lucie Trmíková: Manželská historie, režie Jan Nebeský. Další zářez jedinečného tvůrčího souručenství do vytrvale gradující série drsných introspektivních psychosondáží v komediantsky skvostném, poťouchle osvobodivém podání.
Přidám mimo kategorie a konkurenci: Jiří Suchý: Recitál, Rudolfinum 21. listopadu 2021. Roční covidový odklad povýšil retro Recitál v lidsky i múzicky nezapomenutelné setkání s fenomenálním devadesátníkem.
Tereza Sochová, ředitelka Divadla DISK: HaDivadlo, Brno – Jiří Austerlitz: Po celou dobu představení probíhá představení. Vlastně úplně jednoduchá inscenace o životě a běžných životních situacích. A přitom tak maximálně divadelní, hrající si s divadelností samotnou a vědomě a neskutečně zábavně porušující inscenační pravidla. Představení, které mi připomnělo, proč miluji divadlo.
Jana Soprová, kritička, Praha: Navzdory krátké sezoně se i v letošním roce objevilo několik zajímavých kandidátů. Nakonec vybírám inscenaci Klicperova Zlého jelena režiséra Jakuba Čermáka, uvedenou na scéně NoD Roxy. Je pozoruhodné, jak se dá zpracovat klasika nejklasičtější tak, aby to bylo zábavné, ale i velmi současné v tématech (ekologie, gender aj.).
Jana Stárková, dramaturgyně a režisérka, Cirk La Putyka, Špatné divadlo, Praha: Městská divadla pražská – 100 nejkrásnějších českých básní v režii Jiřího Adámka/Austerlitze. Jedná se o inscenaci, která se vymyká běžné dramaturgii divadla, je nápaditá, hravá a přináší témata, která jsou aktuální a (alespoň pro mě) velmi nosná. Sto básní pracuje se slovy, materiály, performery, zvukem a dalšími důsledně a divadelně netradičně. Známé básně, nové kontexty, známé materiály, nové významy. Nenutí mě ke zbytečným analýzám, ale dovoluje mi nechat je na sebe působit a bavit se.
Regina Szymiková, herečka a pedagožka, Praha: Spolupracovala jsem v Divadle pod Palmovkou na inscenaci Zkrocení zlé ženy v režii Michala Langa. Koncepci, scénické uchopení a výkony celého obsazení považuji za mimořádně dobré.
Lenka Šaldová, kritička, kurátorka Národního muzea a ředitelka festivalu OPERA, Praha: Nedá se nic dělat, zase Janáčkova opera Národního divadla Brno. Další divadelní zázrak, který jsem zažila díky týmu David Radok – Marko Ivanović. Inscenace Brittenova Petera Grimese je prostá, svým způsobem nenápadná. Lidská setkání, emoce, tragédie. A moře. To vše s dechberoucí intenzitou.
Eva Šlapanská, hudební a divadelní publicistka, Brno: Národní divadlo Brno – Benjamin Britten: Peter Grimes. Ojedinělá inscenace s mistrným tvůrčím nábojem a výtečnou realizací na scéně Janáčkovy opery v režii Davida Radoka, v nastudování dirigenta Marka Ivanoviće, vynikajících sólistů, zejména hostujícího Joachima Bäckströma v titulní roli, sboru a orchestru, se stala nezapomenutelnou. Zadruhé Bohuslav Martinů: Řecké pašije, tamtéž. Pozoruhodná inscenace s citovou hloubkou i průbojností erudovaného režiséra Jiřího Heřmana pod taktovkou Roberta Kružíka, s brilantními výkony sólistů, zvláště Petera Bergera a Pavly Vykopalové v rolích Manolia a Kateřiny, sboru a orchestru, reprezentuje současné operní umění.
Jan Šotkovský, dramaturg Městského divadla Brno: V neveselém roce, o němž kolega divadelník prohlásil, že v něm byl častěji na pohřbu než v divadle, se mi i přes covidovou pauzu podařilo zhlédnout několik silných představení, z nichž bych rád vypíchl Manželskou historii JEDLu, 294 statečných Divadla pod Palmovkou a 27 (Exekuční show Jana Mydláře) Geisslers Hofcomoedianten. Ale mám-li vybrat jediný titul, pak je to jednoznačně Brittenův, Radokův a Bäckströmův Peter Grimes v Národním divadle Brno. To je divadlo mého vkusu, mého mozku a mého srdce.
Gabriela Špalková, divadelní kritička a publicistka, Plzeň: Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Malá scéna – Vyhoďme ho z kola ven. Taneční inscenace německého choreografa Dustina Kleina je unikátní svou koncepcí a charakterem. Kleinova všestrannost (libreto, režie, choreografie, scéna) dala důsledně prokomponovanému a promyšlenému celku výrazovou jednotu a stylovou čistotu. Původní elektronická hudba vytváří atmosféru, tančí se na ni, ale i na ticho, zvuky, vokály a ruchy. Psychologie všech postav v čele s vynikajícím Richardem Ševčíkem jako McMurphym je dokonalá. Civilnost a realita scény jsou v souladu s hravou iluzivností choreografie a vypjatými dramatickými momenty inscenace.
Miloš Štědroň, muzikolog, Brno: Moc jsem toho letos neviděl, ale jednoznačně bych inscenaci roku přisoudil inscenaci opery Benjamina Brittena Peter Grimes u nás v Brně.
Jaroslav Štěpaník, psycholog, Brno: Z nevelké množiny zhlédnutých brněnských představení v covidovém roce nejvíc cením inscenaci hry německého autora Bernharda Setzweina Hrabal a muž u okna v činohře Městského divadla Brno. Komorní hra, současně černá komedie je psychologicky výbornou drobnokresbou, až groteskním portrétem jedince oddaně plnícího svěřený úkol za opory vlastního přesvědčení, toho, v co věří, co považuje za správné. Léta připravuje zápisy z pozorování sledované osoby, jíž je známý spisovatel. Náhle se však ocitá ve zvláštním vakuu, vystaven nejistotě, jíž nerozumí. Ztratil spojení, zmizel i sledovaný, o jeho zprávy se nikdo nezajímá. Ústřední roli výborně ztvárnil Jan Mazák, skvělými partnery jsou Radka Coufalová coby „aktivistka s projektem“ a spisovatel Hrabal – Viktor Skála. Totalita je živnou půdou přesvědčení o pozici na „správné straně barikády“, oddanosti svěřenému úkolu. Zaslepenost se však nevyhýbá žádné době. Lidé zůstávají stejní, doby se liší v tom, jakou příležitost ke zlu v lidském já umožňují.
Martin J. Švejda, divadelní historik a kritik, Institut umění – Divadelní ústav, Praha: Národní divadlo, Praha – Maxim Gorkij: Vassa Železnovová, režie Jan Frič. Takhle si představuji, že v roce 1957 rezonoval legendární Komik Alfréda Radoka tamtéž.
Michael Tarant, režisér, Praha: Vzhledem k situaci jsem neviděl tolik představení, abych si dovolil jakékoli srovnání. Ale jeden divadelní a lidský zážitek zmíním. Nazkoušeli jsme s kolegy v Praze Glattauerovu jemnou komedii Zázračné cvičení. Za zážitek roku bych ji nevolil. Tak prostomyslný nejsem. Byť dopadla, myslím, velmi dobře. Ale na prkna se vrátili dva výborní herci: Sabina Králová a Josef Vrána. Jsem moc rád, že jsem byl u toho.
Jaroslav Tuček, divadelník, bloger Divadelních novin, Brno-Komín: V uplynulém fatálním roce stiženém restrikcemi covidové pandemie jsem viděl několik výtečných představení. Sváteční událostí se však stala premiéra opery Benjamina Brittena Peter Grimes ve vynikajícím provedení operním souborem Národního divadla Brno. Je mým kandidátem na inscenaci roku. Událostí se stalo i hostování Baletu Národního divadla Praha na festivalu Tanec Brno s představením Komponovaný večer: Forsythe/Clug/McGregor.
Pavel Unger, operní kritik a publicista, Bratislava: Národní divadlo Brno – Bohuslav Martinů: Řecké pašije. Silný dojem z návštevy premiéry (v pandemickom roku som videl naživo minimum) je výsledkom kombinácie viacerých faktorov. Jedinečná partitúra sa stretla s výrazovo detailným, emotívne hĺbavým hudobným naštudovaním Roberta Kružíka a s réžiou Jiřího Heřmana, ponímajúceho príbeh vo vyváženom poeticko-symbolickom štýle, s nenásilným dobovým presahom témy a uveriteľnou kresbou charakterov. V hlavných úlohách sa vynímali Peter Berger ako Manolios a Pavla Vykopalová v postave Kateřiny, ale vysokú kvalitu ukázal súbor Janáčkovej opery Brno tiež v zborovej a orchestrálnej zložke.
Roman Vašek, Institut umění – Divadelní ústav, Praha: Jihočeské divadlo, České Budějovice – Mechanický pomeranč. Choreografie Tomáš Rychetský a Ondřej Vinklát, režie Pavel Šimák a Tomáš Rychetský, hudba Ivan Acher. Kultovní Mechanický pomeranč jako balet? Proč ne, když se do toho pustí umělci z tvůrčí jednotky DekkaDancers se svým týmem a výbornými tanečníky jihočeského baletu. Kontroverzní téma je zpracováno bez zbytečně zatěžující narace. Obrazivá choreografie oproštěná od jakýchkoli baletních klišé si chvílemi zakládá na milimetrovém timingu, aby vzápětí propukla ve spontánní, živočišný tanec. Z Kubrickova filmu se skvěle podařilo přenést ono „estetické povýšení“ násilí skrze hudbu a výtvarné umění. Acherova zvuková stopa si hraje s odkazy na Beethovena a pracuje s hovorovou češtinou; minimalistické výtvarné řešení Evy Jiřikovské překvapuje rafinovanými průhledy a postupně odkrývanou symbolikou. A pak je tu ještě skvělý Sebastiano Mazzia v roli Alexe. Zkrátka nečekané, do paměti se zarývající.
Ladislav Vrchovský, redaktor, kritik a spisovatel, Ostrava: Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – Tomáš Dianiška: Špinarka. Režie Tomáš Dianiška.
Michal Zahálka, teatrolog a překladatel, Praha: Potěšujících inscenací jsem v uplynulém roce zaznamenal (vzdor okolnostem) celou řadu, ovšem mám-li zvolit jednu, dávám svůj hlas Vasse Železnovové v režii Jana Friče. Není to divadlo mého srdce, ale před tou nesmlouvavostí, důsledností, razancí výrazu a hereckou suverenitou smekám – a těší mě, že se Špinarova éra v Činohře začíná uzavírat takhle přesvědčivě.
Petra Zachatá, redaktorka Divadelních novin, doktorandka DAMU, Písek/Praha: Divadlo LETÍ, Praha – Kasha Jandáčková: Les sebevrahů. Vždycky když promýšlím tip do ankety, ptám se, na co bych s chutí zašla ještě jednou. Tentokrát bezpochyby buďto do Národního divadla na Vassu Železnovovou v režii Jana Friče, nebo do pražského Divadla LETÍ na autorskou inscenaci Kashy Jandáčkové Les sebevrahů. Oba tituly dovádějí do katastrofických důsledků nechuť současné společnosti převzít odpovědnost za aktuální stav světa i za jeho budoucnost, a to ve scénickém tvaru vysoce metaforickém, ve všech aspektech precizním, promyšleném, bez slepých míst. Nakonec dávám svůj hlas Lesu sebevrahů, inscenaci křehké a poetické, ale ve svém sdělení – obracejícím se zejména na mou generaci – přesto nesmlouvavé, s perfektně padnoucí výpravou (Ján Tereba), hudbou (Kittchen) i herectvím (Anna Kameníková a Jan Hofman). Environmentální apel v krystalické formě, bez siláckých gest a přechytralých tezí.
Vít Závodský, divadelní kritik a publicista, Brno: I při zájmovém soustředění na Thálii činoherní a muzikálovou dávám hlas jednomu z posledních mimořádných počinů (po Monumentu nebo Řeckých pašijích) operního souboru Národního divadla Brno – déle než tříhodinovému velkolepému nastudování tříaktového opusu Benjamina Brittena Peter Grimes. Bezmála čtvrtstoletí po zdejší české premiéře inscenovali s úspornou sugestivností režisér i scénograf David Radok a dirigent Marko Ivanović časově posunutý tragický příběh z anglického pobřežního městečka o konfliktu zatrpklého drsného rybáře (typově přesně obsazený robustní švédský tenorista Joachim Bäckström) s individualizovanou agresivní komunitou, to vše na pozadí zamlženého bouřlivého moře.
Marie Zdeňková, pracující důchodce, Institut umění – Divadelní ústav, Praha: Studio Hrdinů, Praha – Wolfgang Borchert, Miroslav Bambušek: Moje říše je z tohoto světa, režie Miroslav Bambušek, výprava Jana Preková, light design a video Pavel Havrda, hudba Tomáš Vtípil, pohybová spolupráce Zuzana Sýkorová, dramaturgie Jan Horák. Všechny složky (text, režie, herectví, zvukový a světelný design, choreografie, scénografie včetně videa) intenzivně spolupracují, je znát, že se tvůrci cítí být „na jedné lodi“. Výsledkem není ovšem vzorové dílo, ale docela rozháraný zážitek, naplněný smyslem, upřímností, angažovaností a poezií. A přes všechnu „neučesanost“ profesionální jistotou. Dále inscenaci pociťuji jako most do minulosti, která stále trvá; zeje před námi jako otevřená rána, je ovšem nápomocna přispět ke stavu blížícímu se katarzi. A jinak: chápu počin též jako druhý díl Woyzecka. A potom: je dost dobré si obohatit pomyslnou knihovničku v hlavě o autora předlohy. Jsme s ním ten večer jako s člověkem i jako s umělcem.
Alena Zemančíková, publicistka a spisovatelka, Praha: Tygr v tísni, VILA Štvanice, Praha – Marie Nováková, Ivo Kristián Kubák: Deník 1974–1989. Obraz normalizace a emigrace prostřednictvím deníků filmového scenáristy a režiséra Pavla Juráčka, paralyzovaného od sedmdesátých let až k zoufalé nečinnosti a ztrátě zdraví, morálky i nadání. Inscenace o neschopnosti přizpůsobit se, pracovat i milovat člověku sahá do svědomí a chvílemi, zejména když se smějeme, doslova bolí. Příběh, v němž jsme svědky pokusu stáhnout se do soukromí (což tvůrčího člověka nebaví) i vykročit do světa (který je lhostejný k někdejším výkonům), viděný natřikrát skrze Juráčkův deník a počtvrté očima Dani Horákové, partnerky v toxickém soužití, která to, na rozdíl od něj, někam dotáhla. Výpověď, nepostrádající nadhled nové generace, přesahuje jednotlivý osud v provedení Petra Šmída, Tomáše Havlínka, Jiřího Böhma a Marie Švestkové.
Ladislav Županič, zpěvák, herec a dabér, Praha: Divadlo Bez zábradlí, Praha – Cikáni jdou do nebe (obnovená premiéra) v režii Radka Balaše. Vynikající herecké, pěvecké i pohybové výkony mladých i známých umělců. I ohromný ohlas u diváků.
Komentáře k článku: Inscenace roku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
