Inscenace roku
Podevatenácté vyhlásila redakce Divadelních novin výroční anketu svých přispěvatelů, publicistů, teatrologů, kritiků, divadlu a Divadelním novinám blízkých kulturních osobností Inscenace roku. Snažíme se v ní vždy zachytit nejzajímavější, nejpozoruhodnější, nejkvalitnější, nejvýraznější inscenace či inscenační projekty českého divadla uplynulého kalendářního roku, tedy (vzhledem k uzávěrkám) premiérovaných od prosince 2010 do uzávěrky tohoto čísla. Celým číslem procházejí zaslané tipy. Vyhodnocení a komentář najdete v samostatném článku.
Zuzana Augustová: William Shakespeare: Král Lear, r. Jan Nebeský, ND Praha.
Pavla Bergmannová: Ivan Landsmann, Tomáš Vůjtek: Pestré vrstvy, r. Janusz Klimsza, DPB Ostrava. Za citlivou dramatizaci, emotivní režijní uchopení a zásadní herecké nasazení v hlavních i vedlejších rolích.
Jana Bohutínská: Letos se mi jediná inscenace vybírá těžko. Zmíním proto tři. Karl Kraus: Poslední chvíle lidstva, r. Katharina Schmitt, Thomas Zielinski, Alexander Riemenschneider, Divadlo Komedie Praha, autorský Požár režiséra Jiřího Adámka a jeho souboru Boca Loca Lab premiérovaný na festivalu 4+4 dny v pohybu a Bambuškovu Českou válku, r. David Czesany, DNz Praha.
Jiří Borovička: Ladislav Stroupežnický: Naši furianti, r. Jan Borna, Divadlo v Dlouhé Praha. Pro skvělý nový pohled na starý kus. Jan Borna opět využil muzikanty v souboru. Uvedeno už v lednu – a na takové inscenace se rádo zapomíná.
Pavel Brycz: Karel František Tománek: Wanted Welzl, r. Jiří Havelka, Dejvické divadlo Praha. Minimalistický text, existenciální western i zábavný komiks, tak trochu Jarmuschův Mrtvý muž na divadelních prknech a krapet Děrsu Uzala. Martin McDonagh: Ujetá ruka, r. Ondřej Sokol, ČK Praha. Kdo neviděl vstupy „ujetého“ recepčního v motelu v potměšilém podání Martina Fingera a neslyšel jeho naprosto okouzlující monolog o opici a o žácích, kteří by se radši ve škole jako obyčejně nudili, než aby tam někdo vystřílel půl školy, tak ať si to rozhodně nenechá ujít.
Jan Císař: Martin Čičvák: Kukura, r. Martin Čičvák, ČK Praha. První polovina, kde Kukura hraje Kukuru, je skvostnou obžalobou i obhajobou divadla, neboť svou „virtuozitou i magnetismem“ je Kukura tím, co Francouzi nazývají Les monstres sacrés – Posvátné obludy nebo také Idoly či Modly. A když se dotkne Euripidovy Medei, tak sestoupí do závratných hlubin lidské duše.
Kamila Černá: Paul Claudel: Polední úděl, r. Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé Praha.
Zbyněk Černík: P. Claudel: Polední úděl, r. Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé Praha.
Soňa Červená: Ze 40 představení, která jsem v Česku navštívila, bych vybrala inscenace Richard Wagner: Parsifal, dir. John Fiore, r. Jiří Heřman, ND Praha a Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: Rodinná slavnost, r. Martin Františák, DPB Ostrava.
Jan Dehner: Philip Glass: Les enfants terribles (Příšerné děti), dir. Petr Kofroň, r. Alice Nellis, ND (v PL Bohnice) Praha. Přesvědčivý a originální výklad, realizovaný po všech stránkách na vysoké úrovni.
Lenka Dombrovská: Mám sice tři tipy, ale jelikož považuji za nesmyslné (omlouvám se všem kolegům, kteří se rozhodli jinak) dát každé inscenaci 0,333 bodu, tak dvě inscenace pouze jmenuji a poslední skutečně volím. Jsou to: Pestré vrstvy Divadla Petra Bezruče, Europeana z Reduty a mým jediným vítězem je Joseph Roth, David Jařab: Legenda o svatém pijanovi, r. David Jařab, Divadlo Komedie Praha, niterná inscenace o postupné devastaci člověka snad nebude symbolickým předobrazem následujících dnů těchto funkcionalistických prostor.
Věra Drápelová: R. Wagner: Parsifal, dir. J. Fiore, r. J. Heřman, ND Praha. Výjimečný projekt se podařil zásluhou imaginace inscenátorů, práce dirigenta Johna Fiora a výkonů některých sólistů, především Tomasze Konieczneho v roli Amfortase.
Jan Dvořák: Milan Uhde, Miloš Štědroň: Leoš aneb Tvá nejvěrnější, r. Vladimír Morávek, Divadlo Husa na provázku / CED Brno. Vladimír Morávek znamenitým textem Milana Uhdeho posílil ukotvení u pevniny hodnot moderní české literatury (Čapek, Havel, Hrabal) a nabídl opět mnohaproudé režisérské gesto, silnější než schopnosti všech našich smyslů.
Petr Dvořák: Mariusz Szczygieł, Marek Pivovar: Gottland, r. Jan Mikulášek, NDMS Ostrava. Naomi Wallace: Blecha, r. Peter Gábor, KS Aréna Ostrava.
Richard Erml: Jevištní přebásnění prózy Patrika Ouředníka Europeana v režii Jana Mikuláška v brněnské Redutě (ND Brno). Sarkasticky ironické a hořce smutné ohlédnutí za pekelnými dějinami 20. století. Fascinují kolektivní herecký výkon, strhující proud asociací. Tennessee Williams: Tramvaj do stanice Touha, r. Ladislav Smoček, ČK Praha, Denis Kelly: Láska a peníze, r. Jan Mikulášek, Divadlo v Dlouhé Praha.
Jaroslav Etlík: Karel František Tománek: Wanted Welzl, r. Jiří Havelka, Dejvické divadlo Praha.
Petr Feyfar: William Shakespeare: Romeo a Julie, r. Anna Petrželková, DPB Ostrava. Za jednu z hlavních (krom vesměs výborných a vyrovnaných hereckých výkonů) předností inscenace pokládám to, že se režisérce podařilo zvolený koncept přesvědčivě“protáhnout“ celým představením.
Jan Foll: Ingmar Bergman: Po zkoušce, r. Martin Huba, Divadlo v Řeznické Praha.
Jan Grulich: P. Ouředník, D. Viceníková: Europeana, r. Jan Mikulášek, Divadlo Reduta / ND Brno. Pro kongeniální (bezkonkurenční v české kotlině) divadelní uchopení tématu osudů dvacátého století.
Dana Hábová: Nedokážu letos jinak, než dát tři – pro mne – rovnocenné tipy. P. Ouředník, D. Viceníková: Europeana, r. Jan Mikulášek, Divadlo Reduta / ND Brno. Milan Uhde, Miloš Štědroň: Leoš aneb Tvá nejvěrnější, r. Vladimír Morávek, Husa na provázku Brno. Rainer W. Fassbinder: Odpad, město, smrt, r. Dušan D. Pařízek, Divadlo Komedie Praha.
Jan Hančil: Jiří Havelka a kol.: Já, hrdina, r. Jiří Havelka, zpracování mašínovského tématu v DISKu. Havelkův (a vlastně celého ročníku) vstup do hájemství divadla faktu mne přesvědčil svou disciplinovaností, vkusem a koneckonců i funkčním principem variací. Vím, že existuje mnoho inscenací s lepšími hereckými výkony, rozmáchlejší režií, ale pokud nějaké divadlo změnilo moje vnímání nějakého jevu, je to právě tato autorská inscenace.
Helena Havlíková: Vybrat jedinou inscenaci z bohaté a pestré operní „úrody“ roku 2011 bylo tentokrát velmi obtížné. Z hroznu Wagnerova Parsifala /ND Praha, Hindemithova Cardillaca /NDMS Ostrava, Delibesovy Lakmé /Severočeské divadlo opery a baletu Ústí n. L., Myslivečkova Motezumy /Hudební festival Znojmo i Scarlattiho buffy Kde je láska, je i žárlivost /BVA International v Barokním divadle v Českém Krumlově jsem se nakonec přiklonila k inscenaci opery P. Glass: Les enfants terribles (Příšerné děti), dir. Petr Kofroň, r. Alice Nellis. ND Praha v areálu Psychiatrické léčebny Bohnice, v níž se podařilo dát Glassovým repetitivním strukturám křehkého intimního psychologického dramatu přesně cílenou dráždivou znepokojivost.
Helena Herbrychová: William Shakespeare: Král Lear, r. Jan Nebeský, Národní divadlo Praha. Protože je to fakt událost.
Josef Herman: P. Glass: Les enfants terribles (Příšerné děti), dir. Petr Kofroň, r. Alice Nellis, Národní divadlo Praha + PQ v Areálu PL Bohnice. Tohle lze zažít jen v dobře udělané opeře.
Bohdan Holomíček: W. Shakespeare: Král Lear, r. Jan Nebeský, ND Praha. Jsem rád, že jsem mohl být u toho, kdy se v ND uhnětlo něco skutečně výjimečného. A že to nebylo snadné!
Miloš Horanský: W. Shakespeare / Jan Nebeský: Král Lear, ND Praha. Emancipace režiséra od autora pro mnohé až nesnesitelná… Výbuch imaginace a svobody. Lear Davida Prachaře – mohutná fantazie a hravost. Mnoholeté podivuhodné zdvojenectví s režisérem Janem Nebeským. Herec za generaci. Představení nadčeské, místy nadzemské – nebeské. A Karel Steigerwald: Marta Peschek jde do nebe, r. Ondřej Pavelka, A studio Rubín Praha: Žalozpěv nad pustošivým vlivem levicových intelektuálů ve 20. stol. Eva Salzmannová v titulní roli: jedovatý, chytrý humor, skvělé detaily, homogenní – i čtyřikrát jiná. Šťavnatý duel a duet s ní vede Jiří Štrébl… Občansky angažovaný kus – myšlenkově bohatý a pádný, divadelně aromatický.
Zdeněk Hořínek: P. Claudel: Polední úděl, r. Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé Praha. Strhující inscenace mimořádně náročné hry. Jemně a přesně diferencovanými hereckými výkony a složitými scénickými proměnami dokázala obnažit v příběhu vášní vyšší smysl hraničního lidského údělu.
Saša Hrbotický: Karl Kraus: Poslední chvíle lidstva, r. Katharina Schmitt, Thomas Zielinski, Alexander Riemenschneider, Divadlo Komedie Praha. Inscenace se výsostně divadelním gestem dotýká skrytých mechanismů postmoderní přítomnosti, obnažuje politicky objednávanou lež žurnalistiky a společenské mravní vakuum.
Radmila Hrdinová: W. Shakespeare: Jak se vám líbí, r. David Radok, činohra JD České Budějovice, Otáčivé hlediště Český Krumlov. Okouzlení z průzračně čistého divadla, na jedné straně hořce úsměvný nadhled nad textem o emigraci, na druhé dokonalé souznění s přírodním prostředím krumlovského parku. A jako bonus nezapomenutelný závěr.
Iva Hronešová: Tim Davys: Amberville aneb Drsné město hebkých plyšáků, r. Radovan Lipus, Divadlo Alfa Plzeň.
Jakub Hulák: Téměř bez váhání jsem chtěl napsat Hospodin aneb Kdopak by se Boha bar, Divadlo Dno a Šavgoč. Ale jak tak pátrám, premiéra byla zřejmě už na podzim 2010. Škoda. Letošních novinek jsem viděl málo, nejvíc mě zasáhl T. Williams: Tramvaj do stanice Touha, r. Ladislav Smoček, ČK Praha, inscenace neokázalá, ale herecky strhující.
Vladimír Hulec: Snad ekonomickou krizí, spíš bych ale řekl dozráním určité generace a epochy vydalo české divadlo řadu razantních, autorsky osobitých, formálně i dramaturgicky dotažených inscenačních plodů. Těžko se vybírá, a tak volím tři naprosto rozdílné, byť v záloze bych měl mnohé další: P. Glass: Les enfants terribles (Příšerné děti), dir. Petr Kofroň, r. Alice Nellis, ND Praha + PQ v Areálu PL Bohnice – právě pro ten bohnický prostor a dokonalé zasazení civilní a současně „vyšinuté“ opery do něj. W. Shakespeare: Král Lear, r. Jan Nebeský, ND Praha. Pro nádherné šílenství přístupu k textu i divadlu a mrazivou šílenost výsledku. A Angélica Liddell, Miroslav Bambušek: Silní, r. Miroslav Bambušek, MeetFactory Praha. To už je underground, tedy děs, běs a šílenost, absolutní.
Dušan Hübl: M. Uhde, M. Štědroň: Leoš aneb Tvá nejvěrnější, r. Vladimír Morávek, Divadlo Husa na provázku Brno. Divadlo – koncert. Neobvyklý a překvapivý úhel pohledu na Janáčka. Co se boření mýtů týče – nečekaný odkaz na stařičkou Uhdeho a Pospíšilovu inscenaci Na Pohádku máje. Na decibely jsem u Morávka zvyklý a přišly mi tentokrát vlastně uměřené.
Petr Christov: Buranteatr podle Molièra: Misantrop, r. Zetel, Buranteatr Brno. Inscenovat klasické texty tak, aby jim bylo rozumět, není snadné, ale inscenovat klasiku tak, aby s námi skutečně vedla dialog, je ještě těžší; Burani to zkusili možná až hodně razantně, ale v mých očích velmi přesně – nespolehli se přitom na žádné muzeální oprašování, ale na samou podstatu klasického textu.
Josef Chuchma: Peter Handke: Podzemní blues, r. Dušan D. Pařízek, Divadlo Komedie Praha. Na rozdíl od vzývaného i diváckého velmi žádaného Spílání publiku jde o Pařízkovo skutečně naléhavé promlouvání k dnešku skrze Rakušana Petera Handkeho.
Olga Janáčková: Paul Hindemith: Cardillac, dir. Robert Jindra, r. Jiří Nekvasil, NDMS Ostrava. Za dramaturgii i nastudování. A P. Glass: Les enfants terribles (Příšerné děti), dir. Petr Kofroň, r. Alice Nellis, ND Praha + PQ v Areálu PL Bohnice. Až na úvod k inscenaci.
Zuzana Jindrová: M. Uhde, M. Štědroň: Leoš aneb Tvá nejvěrnější, r. Vladimír Morávek, Divadlo Husa na provázku Brno.
Kateřina Jírová-Čejková: Eurípides a kol.: Orestek, r. Jan Frič, DNz Praha.
Jiří Josek: I. Bergman: Po zkoušce, r. Martin Huba, Divadlo v Řeznické Praha.
Lenka Jungmannová: W. Shakespeare: Král Lear,
r. Jan Nebeský, ND Praha. Podobenství o člověku, který se zmítá mezi řádem a chaosem, výsostně přenesené do současného odlidštěného panoptika.
Vladimír Just: F. M. Dostojevskij, Miroslav Krobot: Idiot, r. Miroslav Krobot, Divadlo Disk Praha, Venedikt Jerofejev, Tomáš Jirman, Marek Pivovar: Moskva-Petušky, r. Tomáš Norman, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava. U tak silného diváckého zážitku z kolektivní herecké tvorby jsou veškerá dodatečná zdůvodnění jen slova, slova, slova.
Jan Kerbr: Ten na první pohled nevalný divadelní rok mi přinesl dvacet „čtyřhvězdičkových“ inscenačních zážitků (a to netvrdím, že jsem viděl všechny, které by se mi mohly líbit). Po dlouhém rozmýšlení půlím svůj hlas mezi dvě inscenace Divadla v Dlouhé: P. Claudel: Polední úděl, r. Hana Burešová, a D. Kelly: Láska a peníze, r. Jan Mikulášek.
Jan Kolář: Rozděluji svůj tip mezi T. Williams: Tramvaj do stanice Touha, r. Ladislav Smoček, Činoherní klub Praha a P. Claudel: Polední úděl, r. Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé Praha. Inscenace tak nepodobné tématem i stylem, ale přece totožné svou zvláštní vnitřní krásou.
Radim Kopáč: Tip je jasný: Zelenkovy Ohrožené druhy na Nové scéně v Praze.
Karel Král: Astrid Lindgrenová, Jakub Vašíček: Back to Bullerbyn / Návrat do Bullerbynu, r. Jakub Vašíček a kolektiv, Amaterska lutkovna skupina Športniki Praha v koprodukci s loutkovým divadlem Maribor (ČR-Slovinsko). P. Glass: Les enfants terribles, r. Alice Nellis, dir. Petr Kofroň, ND Praha v bývalé kuchyni v areálu psychiatrické léčebny Bohnice. Petr Nikl: Já jsem tvůj zajíc, r. Petr Nikl, Divadlo Archa Praha. W. Shakespeare: Jak se vám líbí, r. David Radok, Jihočeské divadlo České Budějovice na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. D. Kelly: Láska a peníze, r. Jan Mikulášek, Divadlo v Dlouhé. Marek Bečka: Zchudlý loutkář, Buchty a loutky, improvizace na Ohromných maličkostech. Kritik má nutkání adorovat spíše díla tak říkajíc veliká a složitá, já ale chci vyzdvihnout i produkce na pohled malé a jednoduché… Však by bez toho malého velké do své velikosti nedorostlo. Takže tu je na jedné straně „plátno“ Davida Radoka o touze po pastorálním štěstí, na druhé straně loutkář, který s jedinou kulisou a loutkami čerta, myslivce a dinosaura zahraje jakoukoli pohádku. A mezi tím neokázalá a zároveň na mnohé efekty bohatá opera o incestní vášni hrozných dětí, přísná groteska o tom, jak láska nebo peníze hýbou světem, výtvarně-hudební spiritualistická seance, při níž syn-zajíc vyvolává vlastní maminku i s prstovými loutečkami odehraný dětský příběh o cestě švédských dětí ke slávě.
Viktor Kronbauer: R. W. Fassbinder: Odpad, město, smrt, r. Dušan D. Pařízek, Divadlo Komedie Praha. Zásadní inscenace. M. Uhde, M. Štědroň: Leoš aneb Tvá nejvěrnější, r. Vladimír Morávek, Divadlo Husa na provázku Brno. Nádherná inscenace.
Eva Kröschlová: Čirou radostí byly pro mne Různé břehy Jiřího Kyliána na Nové scéně ND v Praze. Nebylo to obvyklé představení, ale citlivě vytvořený celek z tanců Kyliánových i tanců jeho následovníků, včetně filmových obrazů (a vtipných činoherních vstupů Davida Prachaře) při neomylném nasazení gradace a kontrastu! Nezapomenutelný je závěr – prostý vstup Jiřího z temného pozadí, aby položil léčivým dotykem ruce na ramena dvou zkřivených tanečníků – ach!
Jiří P. Kříž: Když toho bylo moc dobrého v divadlech v uplynulém roce zase tolik! Naši furianti v Dlouhé, Gottland a Moskva-Petušky v ND Ostrava, Wanted Welzel v Dejvickém, Světáci a Mrzák inishmaanský v Hradci, Dům Bernardy Alby v Hradišti, Blanche a Marie ve Zlíně, Odpad, město, smrt v Komedii, Leoš v Huse… Ještě že je anket víc! Pro DN volím s čistým svědomím Europeanu Patrika Ouředníka, Dory Viceníkové a Jana Mikuláška, z části týmu osvědčeného už v Korespondenci V+W, v Redutě brněnského Národního divadla. Nelichotivé obrázky divného století ideologií, pokroku, poznání, vědy, krve, válek, otroctví a koncentráků – politické divadlo, jakého nám je a bude moc zapotřebí. Kladou se otázky po smyslu dějin, z nichž se lidstvo neumí poučit ani se napřímit po minulých shrbeních. Scénický esej o nepoučitelnosti, o nepospolitosti.
Petr Lanta: W. Shakespeare: Král Lear, r. Jan Nebeský, ND Praha. Krása – téměř… Zdá se, že moje impulsy českému divadlu dopadly na úrodnou půdu.
Tatjana Lazorčáková: Mariusz Szczygieł, Marek Pivovar: Gottland, r. Jan Mikulášek, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava. Výsostné politické divadlo s hlubokým emočním zásahem.
Rudo Leška: A. P. Čechov: Tři sestry, r. Martin Františák, Divadlo v Dlouhé Praha.
Otto Linhart: Monodramatický diptych Petra Mašky: Žena objekt / Žena subjekt, r. Eva Rysová a Lucía Repašská, Divadlo D’EPOG Brno. Jedinečné scénické vyjádření dvou opomíjených žen historie s tváří a tělem Julie Goetzové. Přestože obě monodramata (Heteronym Nin, Display Pastrana) měla premiéru v roce 2010, společně byla uvedena až další rok na festivalu …příští vlna/next wave… v pražském NoD.
Marcela Magdová: T. Vinterberg, M. Rukov, Rodinná slavnost, r. Martin Františák, DPB Ostrava. Především za hereckou brilanci, se kterou divákům servírují emočně velmi tíživé téma. V neposlední řadě i za režijní intuici při zpracování a výběru osob nejpovolanějších.
Karel Makonj: J. Havelka a kol.: Já, hrdina, r. Jiří Havelka, Divadlo Disk Praha. Divadelně i diváckými reakcemi velmi zajímavá inscenace na téma „vrazi či hrdinové“ o osudech bratří Mašínů a M. Paumera, skoro jakoby předznamenávající „havlovský“ adventní týden – možná i s přihlédnutím ke grotesknějšímu a fantasknějšímu Pérákovi Vosto5 v MeetFactory.
Nina Malíková: A. Lindgrenová, J. Vašíček: Back to Bullerbyn / Návrat do Bullerbynu, r. Jakub Vašíček a kolektiv, Amaterska lutkovna skupina Športniki Praha v koprodukci s loutkovým divadlem Maribor (ČR-Slovinsko). Možná, že to není světová ani česká špička loutkářské produkce (i když inscenace získala na Přeletu nad loutkářským hnízdem 2011 jako inscenace roku prestižního ERIKa), ale tato inscenace mě ze všech v tomto roce nejvíce potěšila. Pro mne je navíc důkazem, že i se skromnými prostředky se dá udělat výtečná inscenace (což je pravda ovšem nikterak nová) a že to se zájmem mladých absolventů KALD o loutkové divadlo není tak špatné, jak se říká. T. Davys, M. Pivovar: Amberville aneb Drsné město hebkých plyšáků, r. Radovan Lipus, Divadlo Alfa Plzeň. Drsný příběh ze světa hebkých plyšáků rozdělil divadelní publikum na dvě části: na jeho nadšené fanoušky a na ty, kteří ho už nikdy nechtějí vidět. Což svědčí o tom, že se něco rozhodně zajímavého v současném českém loutkovém divadle událo.
Luboš Mareček: M. Uhde, M. Štědroň: Leoš aneb Tvá nejvěrnější, r. Vladimír Morávek, Divadlo Husa na provázku Brno. Umná Uhdeho koláž nahlíží skvělého skladatele neokázalým způsobem přes milostenky. Morávkova inscenace navíc skladatele nijak neikonizuje, ale ukazuje rozporuplnost muže, který ovládal ženy i muziku stejně intenzivně a mistrně.
Dominik Melichar: Po dlouhém přemýšlení a zjištění, že většina
toho, co jsem letos viděl, mělo premiéru dřív než o předloňském prosinci, rozhodl jsem se pro projekt Žena objekt / Žena subjekt, r. Eva Rysová a Lucía Repašská, Divadlo D‘EPOG Brno. Zejména pro strhující výkon herečky Julie Goetzové. Její schopnost na minimální časové ploše dokonale ztvárnit nespočet odlišných postav není pouhou ukázkou jejího hereckého umění, nýbrž svébytnou součástí diptychu hledajícího spojnici ve dvou zcela odlišných chápání Ženy. Až v osobě samotné herečky se obě hrdinky (Anais Nin a Julia Pastrana) spojují v Ženu-bytost.
Iva Mikulová: Prošla jsem si zodpovědně databázi všech premiér v dané době a vyšel mi z toho: M. Szczygieł, M. Pivovar: Gottland, r. Jan Mikulášek, NDMS Ostrava.
Josef Mlejnek: P. Claudel: Polední úděl, r. Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé Praha. Hana Burešová znovu přesvědčila (pokolikáté už?), že umí zvládat tzv. velká témata, jak tomu bylo například v Calderónově Znamení kříže. A připočteme-li skvělé herecké kreace, můžeme s klidným svědomím konstatovat, že jsme byli svědky strhujícího představení, divadelní události roku.
Alena Morávková: Ladislav Stroupežnický: Naši furianti, r. Jan Borna, Divadlo v Dlouhé Praha – netradiční výklad i perfektní týmová práce, P. Claudel: Polední úděl, r. Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé Praha – i pro vynikající výkon Heleny Dvořákové, a Edmond Rostand, Pavel Kohout: Cyrano!, r. Vladimír Morávek, Divadlo na Vinohradech Praha – i pro mimořádný výkon Martina Stropnického.
Jana Návratová: Adéla Laštovková-Stodolová: Muži, r. Adéla Laštovková-Stodolová a SKUTR, Divadlo Ponec Praha.
Lukáš Paleček: Fred Ebb & Bob Fosse, John Kander: Chicago, r. Stanislav Moša, Městské divadlo Brno. Edmond Rostand, Pavel Kohout: Cyrano!, r. Vladimír Morávek, Divadlo na Vinohradech Praha.
Jana Paterová: R. Wagner: Parsifal, r. Jiří Heřman. ND Praha.
Jana Patočková: P. Claudel: Polední úděl, r. Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé Praha. Neviděla jsem toho loni mnoho, ale toto je zcela výjimečný titul i zpracování.
Petr Pavlovský: T. Davys, M. Pivovar: Amberville aneb Drsné město hebkých plyšáků, r. Radovan Lipus, Divadlo Alfa Plzeň. Jakkoli v hlasování loutkářů o cenu Erik za nejinspirativnější inscenaci roku skončila až druhá, je mou inscenací roku. Celý tvůrčí tým se zasloužil o české světové prvenství, o premiéru Města plyšáků na prknech, která znamenají svět! Postmoderní satira a zároveň parodie pro malé i velké, obrovská sranda (řečeno s V+W!).
Jiří Peňás: K. Kraus: Poslední chvíle lidstva, r. Katharina Schmitt, Thomas Zielinski, Alexander Riemenschneider, Divadlo Komedie Praha.
Ladislava Petišková: Pravidelně sleduji jen představení svého oboru, kterých je ale v poslední době docela hodně: Veronika Švábová a soubor Handa Gote: Mraky, Divadlo Alfred ve dvoře Praha. A za velmi zajímavý pokus o inovaci žánru považuji inscenaci Vojty Švejdy Plošina ve Studiu Alt@ Praha. Ze studentských inscenací upozorňuji na talentované představení Toma Legierského Tajemství růže, Divadlo Disk Praha.
Radmila Petrmichlová: W. Shakespeare: Král Lear, r. Jan Nebeský, Národní divadlo Praha. Odvážná inscenace s novým pohledem na interpretaci klasiky, který odhaluje nečekané nadčasové významy.
Martin Porubjak: M. Uhde, M. Štědroň: Leoš aneb Tvá nejvěrnější, r. Vladimír Morávek, Divadlo Husa na provázku Brno. Skvelý text, úžasná muzika, totálne divadlo. A téma večne živá. Uhrančivý opus režiséra Morávka. Zážitok.
Bronislav Pražan: A. P. Čechov: Racek, r. Michal Dočekal, ND Praha. Režisér Michal Dočekal se oprostil od současné manýry akcentovat v Čechovových hrách jejich groteskní prvky, a tím, že vyhmátl dialektiku Čechovovy poetiky – spojení jemného odstupu a ironie s melancholií – a zároveň podnítil u skvělých herců tvořivý přístup ke své koncepci, učinil z Racka hru současnou, zábavnou, jiskřící smyslem, a přitom obsahující i memento mori.
Natálie Preslová: W. Shakespeare: Král Lear, r. Jan Nebeský, Národní divadlo Praha.
Michal Przebinda: Josef Topol: Konec masopustu, r. Janusz Klimsza, NDMS Ostrava.
Josef Ptáček: A. Lindgrenová, J. Vašíček: Back to Bullerbyn / Návrat do Bullerbynu, r. Jakub Vašíček a kolektiv, Amaterska lutkovna skupina Športniki Praha v koprodukci s loutkovým divadlem Maribor (ČR-Slovinsko). Za naprosto elegantní převedení klasické literární předlohy do jevištního tavru.
Věra Ptáčková: František Vodesďálek: Mojžíš, r. Hana Burešová, Městské divadlo Brno. Za ten báječný nápad, kdy Izraelité putují čtyřicet let a je to pořád stejné a oni se nepoučí a nepoučí, a pak přijde najednou Zázrak a všechno dobře dopadne.
Kateřina Rathouská: P. Claudel: Polední úděl, r. Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé Praha.
Jiří Bilbo Reidinger: Buchtám a loutkám za jejich Čelisti. Už dlouho jsem se tak nenasmál, nepobavil… tak už jen proto! Ani nevíte, jakou to dá fušku vyvolat upřímný, hřejivý, dechberoucí, spontánní řehot v nás klaunech!… Lechtivá radost vydržela několik dní!!! Týdnů…
Jan Rejžek: Anna Polívková, Martha Issová: Krasavice interkontinentální – Arte et Marte, La Fabrika Praha. V letošním smutném roce mě v divadle nejvíc pobavila tato skvělá autorská klaunerie Anny Polívkové a Marthy Issové s animací Michaely Pavlátové.
Marie Reslová: Pierre-Augustine Caron de Beaumarchais: Figarova svatba, úprava a režie David Drábek, Klicperovo divadlo Hradec Králové.
Roman Sikora: Tenhle rok je to mimořádná bída. Ale řekněme, že J. Roth, D. Jařab: Legenda o svatém pijanovi, r. David Jařab, Divadlo Komedie Praha.
Zuzana Sílová: Inscenace Dvořákova Jakobína – Matčiny písně v ND Praha v režii Jiřího Heřmana.
Jitka Sloupová: P. Claudel: Polední úděl, r. Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé Praha.
Vlasta Smoláková: L. Stroupežnický: Naši furianti, r. Jan Borna, Divadlo v Dlouhé Praha. Michal Šanda ad.: Bluesmeni, r. Jan A. Pitínský, DPB Ostrava. Nemám letos žádného českého „nej-„ favorita dle návodných aspektů. Volila jsem dle kritéria „živé divadlo“.
Jana Soprová: P. Claudel: Polední úděl, r. Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé Praha, A. P. Čechov: Racek, r. Michal Dočekal, Stavovské divadlo / ND Praha. Obě inscenace, jakkoli jsou rozdílné, se mě silně emocionálně dotkly, jak citlivou režijní koncepcí, působivými, detailně propracovanými hereckými výkony, tak i neobvyklou scénografií.
Jana Soukupová: Z více důvodů volím původní adaptaci Daniela Špinara Valmont v brněnské Redutě, scéně ND Brno. Zdobí ji skvělý výkon Evy Novotné coby markýzy de Merteuil a režisérovi se velmi inteligentně zdařilo původní román převyprávět v příběhu pouhých tří postav.
Milan Strotzer: T. Davys, M. Pivovar: Amberville aneb Drsné město hebkých plyšáků, r. Radovan Lipus, Divadlo Alfa Plzeň. A Kazimír Lupinec: Fe-érie o Kladně, kolektivní režie a výprava, V.A.D. Kladno.
Jirka Šlupka Svěrák: V. Jerofejev: Moskva-Petušky, r. Tomáš Jirman, NDMS Ostrava. Výborná dramatizace známé Bible alkoholiků v ideálních prostorách divadelního klubu s přesvědčivými hereckými výkony ve výrazné režii Tomáše Jirmana.
Tomáš Suchánek: Patrick Marber: Dealer’s Choice, r. Jiří Pokorný, Dejvické divadlo Praha. DD pro mě touto inscenací potvrdilo pozici Divadla roku 2010.
Lenka Šaldová: Naomi Wallace: Blecha, r. Peter Gábor, KS Aréna Ostrava. Fascinující střet lidí plných tajemství a touhy – střet lomený hrůznou dobou, která razantně vstupuje do jejich životů. Pozoruhodně soustředěná inscenace, při níž mrazí v zádech.
Dominika Šindelková: P. Ouředník, D. Viceníková: Europeana, r. Jan Mikulášek, Divadlo Reduta / ND Brno. Dora Viceníková by si zasloužila speciální ocenění za dramaturgický vklad do (nejen) Mikuláškových inscenací. Vynikající herecké etudy, inteligentní humor, nadhled a uzemnění patosu 20. století.
Jakub Škorpil: U vědomí toho, že oba prý velmi povedené projekty, totiž Radokovo českokrumlovské Jak se vám líbí a Příšerné děti v Bohnicích, se mi prostě nepodařilo vidět, omezuji se na sdělení dvou zážitků inscenačních a jednoho hereckého. Tedy: K. F. Tománek: Wanted Welzl, r. Jiří Havelka, Dejvické divadlo Praha pro jeho (výtvarnou) atmosféru divného westernového komiksu. P. Ouředník, D. Viceníková: Europeana, r. Jan Mikulášek, Divadlo Reduta / ND Brno pro její „udělanost“ (a třeba i odvozenou nebo kýčovitou). A Peter Handke: Podzemní blues, r. Dušan D. Pařízek, Divadlo Komedie Praha, v němž mi Boleslav Polívka na premiéře ukázal, že podehrávat lze i jinak než „po pařízkovsku“, a dal zažít osobnostní herectví, o němž jsem jen slýchával.
Eva Šormová: P. Claudel: Polední úděl, r. Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé Praha. Naprosto výjimečný projekt v českém divadle. Volbou titulu počínaje…
Jiří Štefanides: Naomi Wallace: Blecha, r. Peter Gábor, KS Aréna Ostrava.
Táňa Švehlová: K. Kraus: Poslední chvíle lidstva, r. Katharina Schmitt, Thomas Zielinski, Alexander Riemenschneider, Divadlo Komedie Praha. Pro tu husí kůži, pro koncentrovanou hrůzu posledního aktu, kdy se (nedobrovolně) smějeme vlastní existenci.
Martin J. Švejda: P. Claudel: Polední úděl, r. Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé Praha. Výsostná duchovní záležitost. Příkladná práce s herci.
Zdeněk A. Tichý: M. Uhde, M. Štědroň: Leoš aneb Tvá nejvěrnější, r. Vladimír Morávek, Divadlo Husa na provázku Brno.
Pavel Trenský: L. Stroupežnický: Naši furianti, r. Jan Borna, Divadlo v Dlouhé Praha. Inscenátoři nechtějí udělat z tohoto autora Molièra nebo Shakespeara. Hrají Stroupežnického jako Stroupežnického a je to skvělá zábava. A to není málo.
Berenika Urbanová: Nemám jednoznačné favority, nicméně nejblíže k ověnčení „inscenace roku“ mají pro mne tituly M. Szczygieł, M. Pivovar: Gottland, r. Jan Mikulášek, NDMS Ostrava a Eurípides a kol.: Orestek, r. Jan Frič, DNz Praha. Gottland je lekcí z dějin dvacátého století par excellence. Jan Frič v Orestkovi stvořil bizardní obraz našeho dětství tkvícího v přelomu osmdesátých a devadesátých let; i přes veškerou naddimenzovanou (avšak stále zábavnou) stylizaci zůstávají hlavními tématy tak závažné problémy jako dětská traumata, násilí a výčitky svědomí.
Jan Vodňanský: M. Čičvák: Kukura, r. Martin Čičvák, ČK Praha. Nejen proto, že v ní hrál Juraj Kukura Juraje Kukuru (tedy maximální možná autenticita postavy a jejího představitele), ale mimo jiné též pro vynikající práci s loutkou.
Jiří Voráč: Patrik Ouředník, Dora Viceníková: Europeana, r. Jan Mikulášek, Divadlo Reduta / ND Brno.
Jaroslav Vostrý: Heřmanova inscenace Jakobína v opeře ND Praha: skvělým divadelním žánrově-stylovým řešením sjednocuje tematicky (= novým smyslem) všechny vrstvy i složky.
David Zábranský: P. Ouředník, D. Viceníková: Europeana, r. Jan Mikulášek, Divadlo Reduta / ND Brno. Většinou je mi nepříjemně a trapně kvůli hercům a tvůrcům inscenace. V případě Europeany je mi nepříjemně a trapně kvůli člověku a jeho dějinám. Tak s trapnem pracuje umění.
Michal Zahálka: Urodilo se mnohé podařené, ale zážitek z večerní návštěvy zdivadelněného prostoru královéhradeckého kostela Nanebevzetí Panny Marie, který hrál jednu z hlavních rolí ve výrazně autorské adaptaci Campionovy jezuitské hry Ambrosia v provedení pražsko-kukského souboru Geisslers Hofcomoedianten (r. Petr Hašek), patřil k těm mimořádným.
Vít Závodský: Vzhledem k žánrové neporovnatelnosti inscenací jsou tipy dva. Česká premiéra Divadla Husa na provázku Trapná muka jakožto druhá část zdejších sondáží do díla Karla Čapka. Dramatizátor i režisér Jan Mikulášek nabídl kompozičně sofistikovanou, jevištně vynalézavou montáž desítky jeho próz, která na Cpinově třípodlažní konstrukci v široké výrazové škále výstižně demonstrovala tragikomický kaleidoskop člověčího míjení, bloudění a hledání. Světově proslulý, nově přeložený „romantický muzikál“ L. Bricusse a F. Wildhorna Jekyll a Hyde v Městském divadle Brno vynikl v režii Petra Gazdíka působivou orchestrální či scénografickou složkou a především mimořádným hereckým i pěveckým výkonem Dušana Vitázka v titulní dvojroli.
Marie Zdeňková: W. Shakespeare: Král Lear, r. Jan Nebeský, Národní divadlo Praha. Konečně inscenace hodná Národního divadla.
Alena Zemančíková: Geisslers Hofcomoedianten: Ambrosia, r. Petr Hašek, Geisslers Hofcomoedianten Kuks. Inscenace, která nejrůznějšími způsoby na několika místech v kostele a jeho nejbližším okolí rozehrává motivy a události ze života jednoho s církevních učitelů sv. Ambrože. Zážitkové divadlo pro všechny smysly, tvar proměnlivý podle podoby kostela, kde se hraje, a nakonec, když se věc povede, i divadelně zprostředkovaný mravní apel.
Klára Zindulková: Depresivní děti touží po penězích: Velké zrcadlo. Projekt uvedený v Praze a Brně v rámci festivalu …příští vlna/next wave… Proč? Geniální zapojení diváků. Hrozně mě bavilo představení spoluvytvářet. Skvělý nápad dovedený do konce. A spolupráce rovných 50 herců si též zaslouží obdiv.
Ivan Žáček: P. Marber: Dealer’s Choice, r. Jiří Pokorný, Dejvické divadlo Praha. Je to trochu technické psaní, ale přesto je to divadelním potenciálem nabitý text, který režie dokázala zúročit takřka beze zbytku.
Zpracoval hul
Komentáře k článku: Inscenace roku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
