Inscenace roku 2009
Již posedmnácté jsme koncem minulého roku vyhlásili výroční anketu Inscenace roku. Oslovili jsme naše autory, teatrology, publicisty, kritiky, dramaturgy divadelních klubů a festivalů a další divadlu a našemu listu blízké kulturní osobnosti, aby vybrali pokud možno jednu českou produkci, která měla premiéru v roce 2009, případně (vzhledem ke každoročním prosincovým uzávěrkám) koncem roku 2008, a již by označili – v pozitivním smyslu – Inscenací roku 2009. Pokud někdo vybral projekt starší nebo jich jmenoval několik, respektovali jsme jej.
Nejvíc pěnilo české pivo v postmoderních obalech aneb Inscenací roku 2009 je La Putyka
Nastupující generace nedávno dvacetiletých rozvlnila loni v českém divadle malou tsunami. Převrátila jeho léta zavedené zvyklosti, pořádky a řády.
Na první místa naší ankety Inscenace roku se vyhoupli režiséři, performeři a herci, z nichž mnozí byli před rokem teprve na startu své profesní dráhy a před dvěma třemi lety studenty. Někteří dostali šanci v zavedeném divadle a rázně a vysoko se odrazili. Jiní si dokonce cestu na vrcholky vyšlapali sami, bez pák profesionálních angažmá a existenčních jistot. Nejvýše se letos totiž dostal projekt, který před rokem produkčně téměř zhynul a na jaře se potácel na hraně bytí a nebytí. Především vlastními silami, „touhou psanou srdcem“, jej dal dohromady a autorsky, produkčně a v podstatě i režijně a choreograficky vytvořil především jeden člověk: Rostislav Novák jr. Inscenací roku se ve výroční anketě Divadelních novin stala La Putyka!
Letošního – sedmnáctého – ročníku naší tradiční ankety se účastnilo 120 tipujících. Pozoruhodností letošního ročníku je, že šest z nich (Drápelová, Ptáček, Putna, Sloupová, Škorpil, Zichová) vůbec Inscenaci roku nenašlo! Celkem se tedy v tipech objevilo šedesát devět inscenací či inscenačních projektů čtyřiceti tří divadel a divadelních souborů či spolků. Nejvíce jich samozřejmě bylo z Prahy (25 divadel – 40 inscenací, které získaly celkem 73 a 1/2 hlasu), ale i ostatní centra – Brno a Ostrava – nepřišla zkrátka. Osm brněnských inscenací tří divadel získalo 14 a 3/4 hlasu, sedm ostravských inscenací tří divadel plus jeden inscenační projekt v místním dole obdržely 13 hlasů (pokud někdo uvede víc tipů, jeho hlas počtem těchto tipů dělíme – každý účastník má tedy pouze jeden hlas). Divadla a soubory z jiných míst republiky (bylo jich celkem 11) získaly pouze 12 a 3/4 hlasu pro 13 inscenací. Z regionálních tak na sebe výrazněji upozornilo snad jedině Klicperovo divadlo Hradec Králové a Naivní divadlo Liberec s 2 a 1/2 hlasy vždy pro dvě inscenace (Náměstí bratří Mašínů a Věc Makropulos, resp. Pohádka o Raškovi a Labutí jezírko). I tak je to pro ně – nemluvě o divadlech v Plzni, Zlínu, Uherském Hradišti, Českých Budějovicích nebo Činoherním studiu Ústí nad Labem – výrazný ústup oproti minulým létům. Připojují se tak k MD Olomouc, VČD Pardubice, ZD Cheb, MD Most a dalším regionálním divadlům, která se v anketě objevují výjimečně. Tvořit divadlo v předních liniích je na oblasti zřejmě téměř nemožné a jen výjimečně se tam objeví osobnost, jež je – na čas – vyzdvihne do nejvyšších divadelních pater.
Novákova La Putyka, jež měla premiéru a nejčastěji se uvádí v pražské La Fabrice, získala 10 a 7∕12 hlasu. Jako jediná tak výrazněji „odskočila“ od ostatních. Druhá skončila inscenace D. D. Pařízka v Divadle Komedie Goebbels/Baarová s 6 a 5/6 hlasu a o půl hlasu za ní (6 a 1/3) byl třetí Büchnerův Vojcek inscenovaný v rytmu coolness mladým režisérem Danem Špinarem v Divadle na Vinohradech. Následuje česká premiéra aktuálního broadwayského hitu Srpen v zemi indiánů Tracy Lettse, kterou v Národním divadle připravil režisér Michal Dočekal. Stejně – 5 a 1/2 hlasu – získala i opera Benjamina Brittena Smrt v Benátkách ve Státní opeře Praha, kterou tam připravili zahraniční divadelníci, dirigent Hilary Griffiths a režisér Yoshi Oida. Na šestém místě s 5 hlasy je první nepražská inscenace – Bernhardova Síla zvyku Městského divadla Brno, ovšem v režii hostující pražské režisérky Hany Burešové. Hned za ní následuje s 4 a 5/6 hlasu její další práce: Calderónův Lékař své cti v „domácím“ Divadle v Dlouhé. Burešová je tak nejúspěšnější loňskou režisérkou, neboť jako jediná je v anketě výrazně zastoupená více než jednou inscenací. Srovnatelný s ní je pouze Jan Mikulášek, který má v anketě dokonce tři inscenace. Kromě adaptace románu George Orwella 1984 v ostravském Divadle Petra Bezruče však ostatní dvě – Hamlet v brněnské Huse na provázku a starší Hedda Gablerová v NDM Ostrava – získaly pouze dva, resp. jeden hlas. Inscenace 1984 má 4 a 1/2 hlasu, a dělí se tak spolu s inscenací opery Bohuslava Martinů Hry o Marii pražského Národního divadla v režii Jiřího Heřmana a v hudebním zpracování Jiřího Bělohlávka o osmé a deváté místo. Desítku uzavírá Preissové Gazdina roba režiséra Břetislava Rychlíka v Národním divadle Brno s 3 hlasy od čtyř tipujících. Pravá Morava v adekvátním soudobém výkladu, provedení i prostředí! Všechny ostatní inscenace a inscenační projekty získaly méně než tři hlasy.
A tím bychom mohli a měli skončit. Nad anketou se sice dá ještě mnoho a mnoho uvažovat a výsledky rozebírat. Ale to už jsme u velmi nízkých čísel. Tak tedy zakončím poslední, nulovou informací: žádný hlas nezískal brněnský Zlatý Drak ani pražský Kudykam.
Helena Albertová: A. P. Čechov: Tři sestry, režie Juraj Deák, Divadlo Na Fidlovačce Praha.
Zuzana Augustová: B. Martinů: Hry o Marii, dir. Jiří Bělohlávek, r. Jiří Heřman, opera ND Praha.
Pavla Bergmannová: Zůstávám na severu Moravy: G. Orwell, J. Mikulášek: 1984, r. Jan Mikulášek, Divadlo Petra Bezruče Ostrava. Za citlivé, divadelně působivé a stále potřebné připomenutí totality.
Jana Bohutínská: Letos prostě musím zmínit tři inscenace ze tří různých oborů. Tanec – 100 Wounded Tears v choreografii, režii a provedení DOT504 Dance Company ve spolupráci s choreografickou dvojicí Jozef Fruček + Linda Kapetanea. Oceněníhodná odvaha zkoumat temné hlubiny člověka a jeho obsese. Pivní cirkus – La Putyka, r. Rosťa Novák jr. a spol. v La Fabrice Praha. Jednoduše kus, jaký v Česku dosud nevznikl. Činohra – Goebbels/Baarová, r. Dušan D. Pařízek, Divadlo Komedie Praha. Pro dokonalou jednoduchost a čistotu hereckého projevu Gabriely Míčové a Martina Pechláta.
Jiří Borovička: La Putyka Rosti Nováka jr. a spol. Možná, že cirkusáci ohrnou nos, ale to, co ukazuje, je především nápad, jak se tohle umění dá moderně oprášit. Přesto tvůrci bojují s financemi…
Jan Císař: J. Holasová, J. Maksymov: Ve dvě na hruškách II, r. Jarka Holasová a Jakub Maksymov, Někdo – dvoučlenný soubor jednoho herce ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř.Pro zážitek a potěšení z jednoduchosti, která ovšem se znamenitou scénickou názorností a obrazností předvedla celou naši zeměkouli a celý náš lidský svět s pozoruhodnou naléhavostí, jež v pohádce objevila problémy více než principiální.
Kamila Černá: Calderón: Lékař své cti, r. Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé Praha.
Martina Černá: Za událost uplynulé sezony považuji Büchnerova Vojcka režiséra Dana Špinara v Divadle na Vinohradech v Praze, a to zejména pro konfrontaci poetiky inscenace a lokálního (vinohradského) kontextu, v němž byla uvedena.
Zbyněk Černík: Velmi zajímavá i pozoruhodná mi přišla Hedda Gablerová v režii Jana Mikuláška (NDM Ostrava), která v roce 2009 doputovala z „rodné“ Ostravy do festivalové Plzně. Považuji ji za zářný příklad ne vždy zcela samozřejmé souhry mezi autorovými představami a záměry na straně jedné a výrazným a osobitým režisérským pojetím na straně druhé.
Jindřich Černý: T. Letts: Srpen v zemi indiánů, r. Michal Dočekal, ND Praha.
Soňa Červená: Mám dokonce čtyři (!) favority, z nichž alespoň dva musím jmenovat: Calderón: Lékař své cti, r. H. Burešová, Divadlo v Dlouhé Praha. Událost dramaturgická, režijní a herecká. A. Strindberg: Hra snů, r. Jiří Nekvasil, Komorní scéna Aréna Ostrava. Z mála povstalo něco velkého.
Jan Dehner: G. Puccini: La Bohème, dir. Ondrej Lenárd, r. Ondřej Havelka, Státní opera Praha. Další z Havelkových režií, vyznačujících se precisním vedením představitelů. (Snad nevadí, že premiéra byla již v říjnu 2008.)
Kateřina Dolenská-Lešková: Autorské monodrama Oběť, které nastudoval pod hlavičkou Divadla Continuo student JAMU Ivan Jurečka, r. Pavel Štourač. Jurečka v inscenaci o Josefu Mengelem prokázal, že má dar naplnit sólové představení vlastním charismatem a je schopen uhranout publikum – jeho pomalá proměna z vystrašeného cestujícího ve zrůdného lékaře, který ve svém vyprávění postupně ztrácí veškeré zábrany, se nedá nazvat jinak než jako ryzí divadlo.
Markéta Dolníčková: O. Reese, D. D. Pařízek: Goebbels/Baarová, D. D. Pařízek, Divadlo Komedie Praha.
Lenka Dombrovská: F. Zigante: Il Soffio delle fate (Dech dobrých víl), r. Luděk Golat, NDM – Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava. Ojedinělá operní inscenace přibližující silnými uměleckými prostředky občanskou válku v Sarajevu. Dávám svůj hlas této produkci také proto, že bych ještě jednou ráda upozornila na zinscenovaný proces s Luďkem Golatem, který proběhl během zkoušení světové premiéry této kvalitní opery.
Věra Drápelová: V opeře se letos neurodilo nic, co by výrazně obohatilo repertoár. Pro mne osobně jsou největším obohacením české operní sezony přímé přenosy z Metropolitní opery do kinosálů, protože umožňují našemu publiku doslova zblízka poznat pěveckou a hereckou úroveň světové scény.
Jan Dvořák: La Putyka – až čítankově postdramatické divadlo, krásné a silné, navíc i s nevídaným morálním nábojem: vkladem Rosti Nováka ml.
Richard Erml: T. Letts: Srpen v zemi indiánů, r. M. Dočekal, ND Praha.
Jaroslav Etlík: D. Kelly: Debris, r. Miroslav Krobot, Dejvické divadlo Praha.
Alena Exnarová: O. Pavel, T. Syrovátka: Pohádka o Raškovi, Martin Tichý, Naivní divadlo Liberec. Pro nadhled, vtip i dojemnost, s nimiž je vyprávěn skutečný příběh úspěšného člověka.
Petr Feyfar: G. Büchner: Vojcek, r. Dan Špinar, DnV Praha. Tuto promyšlenou inscenaci významného, dodnes aktuálního jevištního fragmentu ve výborném překladu (Ludvík Kundera) jmenuji i za další inscenace z poslední doby v témže divadle. Řada z nich dala jeho vynikajícímu souboru možnost(i) dalšího vývoje.
Patrick Fridrichovský: Za událost roku považuji inscenaci La Putyka, která půvabně propojila domácí „pivní kolorit“ s imaginativní hravostí francouzského nového cirkusu. Kohoutův hostinský na mě působil jako snové spojení komiky Vlasty Buriana v kombinaci s pierotem debureauovského ražení. Byla by škoda nezmínit, alespoň krátce a „mimo soutěž“, další krásné inscenace z oblasti hudebního divadla – jako například Brittenovu Smrt v Benátkách v SOP nebo muzikál Mozart! v MD Brno.
Michal Hába: O. Reese, D. D. Pařízek: Goebbels/Baarová, r. D. D. Pařízek, Divadlo Komedie Praha. Historické postavy/ Současná výpověď + Nesporná divadelní kvalita.
Dana Hábová: D. Drábek: Náměstí bratří Mašínů, r. David Drábek, Klicperovo divadlo Hradec Králové, M. Pěchouček: Muži malují, r. Michal Pěchouček, MeetFactory Praha. A poklonu Divadlu Komedie za mimořádný přínos nejen v roce 2009.
Tomáš Hájek: G. Orwell, J. Mikulášek: 1984 (dramatizace románu), r. Jan Mikulášek, DPB Ostrava. Průkopnický pokus o přenesení jak supernova velkého filosofického tématu absolutní kontroly bez sebekontroly do sevřeného divadelního časoprostoru; navíc nebyl neúspěšný.
Adam Halaš: F. G. Lorca: Dům Bernardy Alby, r.Dodo Gombár, Činoherní studio Ústí nad Labem. Sedm žen, kterým jsem uvěřil jejich silný příběh, jenž se nevymyká žádné době a není od něj kam utéct…
Jiří Hanák: Z asi 60 zhlédnutých inscenací tohoto roku považuji za nejlepší inscenaci Čechovových Tří sester v režii Juraje Deáka v pražském Divadle Na Fidlovačce. Důsledný, čitelný a působivý výklad s vynikajícími hereckými výkony se v této inscenaci obešel bez režisérských eskapád, tak často v českém divadle u této hry vídaných.
Jan Hančil: T. Letts: Srpen v zemi indiánů, r. M. Dočekal, ND Praha. Režii se daří udržet jednotný herecký styl, činohra ND se z jiného úhlu vrací k inscenaci Roku na vsi – velké ansámblové činohře, kterou naše první scéna umí velmi dobře a ve které tkví její síla. Silné psychologicko-realistické herectví a režie, akcentující dramatický potenciál předlohy.
Ivan Hartmann: Neobyčejně mne oslovuje produkce Divadla Komedie. V roce 2009 mě z ní nejvíce zaujala stylově čistá, sugestivní dramatizace románu Josefa Škvoreckého Lvíče v režii Viktorie Čermákové. Mohu-li jmenovat i jednu starší práci, tak v září 2008 měla premiéru inscenace L. B. Erenburga a V. Smolákové na motivy hry A. N. Ostrovského Schovanka, v nastudování tehdejšího III. ročníku VOŠH, která mne „dostala“ neuvěřitelným nasazením každého z protagonistů. V podstatě vše tu hrálo o „dušu“.
Helena Havlíková: B. Britten: Smrt v Benátkách, dir. Hilary Griffiths, r. Yoshi Oida, Státní opera Praha. Českou premiérou Brittenovy opery se Státní opera zapojila s britským dirigentem H. Griffithsem a týmem sólistů v čele s Alanem Okem – třebas jen pěti představeními – do mezinárodní pouti inscenace stmelené japonským režisérem Y. Oidou. Pošetilost i tragiku Aschenbachova stárnutí se s hlubokou pokorou podařilo vybalancovat úspornými, ale přesně vybranými prostředky v synergii hudby, zpěvu, tance, herectví a výtvarného umění včetně osvětlení. M. Tutino: Vita, dir. Oliver Dohnányi, r. Péter Telihay, NDM Ostrava. Ostravská opera má odvahu objevovat strhující soudobá hudební dramata a zprostředkovat je divákům v sugestivní podobě. V operní adaptaci Nicholsova televizního filmu Wit/Důvtip dospěl italský skladatel Marco Tutino skrze útrapy umírání emancipované Vity, sebevědomé profesorky se specializací na metafyzickou poezii alžbětinského básníka Johna Donna, k bolestnému, ale očišťujícímu soucitu tváří v tvář majestátu smrti.
Josef Herman: F. Zigante: Il soffio delle fate (Dech dobrých víl), r. L. Golat, NDM Ostrava. Inscenací vrcholilo obdivuhodné vzepětí ostravské opery pod vedením Luďka Golata, než ho pár nýmandů v divadle a na radnici shodilo z ředitelské židle: původní opera evropského rozměru o traumatu balkánské války, provedená současnou jevištní poetikou, divadlo myšlenky a uměleckého i občanského postoje.
Eva Herrmannová: Pokud mohu uvést za dané období pouze jednu operní inscenaci, je to bezpochyby Smrt v Benátkách B. Brittena v SOP. Skvělé dílo, na jehož rovněž skvělé inscenaci se podíleli dirigent H. Griffiths, režisér Y. Oida, scénograf Tom Schenk a v hlavní roli Gustava von Aschenbacha Alan Oke. Výborný byl také chlapec – Tadzin v podání Ondřeje Valenty… Pokud bych mohla ještě upozornit na další zdařilé inscenace, tak to pro mne byly Věc Makropulos L. Janáčka v pražském ND ve znamenitém hudebním nastudování Tomáše Hanuse, velmi dramatickém pojetí režiséra Christophera Aldena a se strhující představitelkou Emilie Marty (s obdivuhodnou češtinou) Gun-Brit Barkminové, Rinaldo G. F. Händela ve Stavovském divadle (dir. Václav Luks, r. Louise Moatyová) s vynikající představitelkou Almireny Jeree Suhovou a Prodaná nevěsta B. Smetany (první verze) v Severočeském divadle v Ústí nad Labem (dir. Norbert Baxa, r. K. Štaubertová) s výbornou Mařenkou Petry Šimkové.
Bohdan Holomíček: Hezky jsem si zafotil v Divadle Na zábradlí v Praze na Blanche a Marii Per Olov Enquista v režii Jana Nebeského. Nechce se mi ani věřit, že premiéra byla letos v březnu.
Zdeněk Hořínek: Calderón: Lékař své cti, r. H. Burešová, Divadlo v Dlouhé Praha. Hana Burešová si s Calderónem dobře rozumí a přispívá k poznání u nás málo známého, leč prvořadého klasika světového divadla.
Radmila Hrdinová: B. Britten: Smrt v Benátkách, dir. H. Griffiths, r. Y. Oida, SOP. Operní divadlo se vším všudy, od hudebního nastudování H. Griffithse a famózního výkonu A. Okea v roli Aschenbacha přes detailně propracovanou a k celku mířící režii Y. Oidy až po scénu T. Schenka, kostýmy Richarda Hudsona a choreografii Daniely Kurz, tvořilo vše smysluplnou a krásnou jednotu. Zážitek roku.
Eva Hrubá: Jednoznačně divadelní projekt Miroslava Bambuška Zdař Bůh! realizovaný v ostravském dole Michal. Režiséru Ewanu McLarenovi a všem zúčastněným se pomocí silných obrazů a atmosféry autentického prostředí opět podařilo živě rehabilitovat další, tentokrát hluboko ukryté tabu nedávné české historie. To vše prostě, bez sentimentu a s náležitou pokorou k místu a lidem zde žijícím. Nutno dodat, že tento ostravský počin otevřel čtyřdílný živelný Bambuškův projekt Cesty energie (uhlí, voda, jádro, ropa), který bude pokračovat další dva roky.
Vladimír Hulec: Letos výrazně a zcela osobitě zazněl hlas nové divadelní generace – nejsilněji v nezávislých pražských projektech La Putyka Rosti Nováka jr. and His Company v La Fabrice a Pornohvězdy Petra Kolečka, Tomáše Svobody and Their Company v klubu Roxy. Zastínily téměř vše ostatní. Opominout však nelze dokončený cyklus tří inscenací Vladimíra Morávka o české identitě konce XX. a začátku XXI. století Perverze v Čechách, který v jedinečném dvanáctihodinovém celku poprvé se svými herci předvedl 17. listopadu v domovském Divadle Husa na provázku v Brně. Kdo jiný se u nás do něčeho takového pustí? Leda bloudi kolem režiséra Ondřeje Pumra z Náchoda říkající si J.S.T.E. Artyžok/Dred. Jejich více než tři roky připravovaný Dekalog je opusem magni antropologického divadla vznikajícího v amatérských podmínkách u nás. Letos dokončili polovinu předpokládaného celku, pětidílný PůlDekalog, jejž jako poctu Jerzymu Grotowskému, od jehož smrti uplynulo deset let, předvedli na festivalu …příští vlna/next wave… Čtvrtinu hlasu si zaslouží.
Petr Christov: I. Lausund: Benefice, r. Štěpán Pácl, Divadlo Na Fidlovačce Praha. Malá inscenace s velkým přesahem, výtečným režijním vedením herců, náležitou mírou provokace a balancování mezi komikou a vážnem – inscenace, která (snad) dokáže vybudit diváky k diskusi a přemýšlení…
Josef Chuchma: Y. Reza: Bůh masakru, r. Ondřej Sokol, Činoherní klub Praha (premiéra byla v prosinci 2008). Je to inscenace v dobrém slova smyslu bez ambicí, chce „jen“ pobavit a něco málo říct k dnešku, a to se jí – jakoby mimochodem – daří. Asi bych mohl jmenovat několik inscenací z roku 2009 po skoro všech stránkách „větších“, ale na každé z nich mi prostě něco nesedělo.
Vladimír Just: J. Suchý, F. Havlík, K. J. Erben: Kytice, r. Jiří Suchý, Divadlo Semafor Praha. Dlouho jsem váhal mezi zhruba 10 favority, takže 9 zbývajícím rovnocenným opusům se tímto omlouvám, ale Suchého novou verzi Kytice považuji opravdu za (značně nedoceněnou) událost roku, protože vstoupit ne 2×, ale už počtvrté do téže řeky, a přitom říci humorem a poezií něco úplně nového, jiného a současného, před tím nezbývá než smeknout kritický klobouk.
Vladimír Justl: Umělecko-pedagogický projekt Evy Blažíčkové na hudbu Bohuslava Martinů Špalíček (dir. Jakub Hrůša) v Kongresovém centru v Praze. Úchvatná choreografie, účinkovalo 13 profesionálních tanečníků, 36 studentů Konzervatoře Duncan Centre a desítky žáků pražských škol. Poezie v pohybu, mimořádný zážitek, oslovení srdce i duše.
Anna Kareninová: Nevím, jak daleko má jít vyžadovaná „českost“. Pro mě za loňský rok byla nedostižná inscenace opery B. Brittena Smrt v Benátkách ve Státní opeře Praha. Šlo o mezinárodní uvedení, mezinárodní tvůrce a obsazení, ale českou premiéru s českým podílem. Takto kvalitní inscenace jsem viděla už i v ryze českých divadlech, proto nebudu snižovat české prostředí tím, že bych Smrt v Benátkách diskvalifikovala.
Jan Kerbr: Letos vybírám Lékaře své cti od Calderóna, inscenovaného Hanou Burešovou v pražském Divadle v Dlouhé.
Petr KlariN Klár: V tomto poměrně slabém roce vybírám Osobní anamnézu režisérky Petry Tejnorové v pražském Teatro NoD. Protože inscenace beze zbytku naplnila sliby tvůrců a intenzivně se mi vryla pod kůži.
Kateřina Kočičková: Jelikož jsem druhou polovinu roku nemohla z důvodů narození dcery sledovat, tipuji dvě inscenace z přelomu let 2008/2009 a z jara 2009: Kam vítr tam pláž Jiřího Havelky ve Studiu Ypsilon Praha a Calderónova Lékaře své cti režisérky Burešové v pražském Divadle v Dlouhé.
Jan Kolář: D. Drábek: Náměstí bratří Mašínů, r. David Drábek, Klicperovo divadlo Hradec Králové. Není to inscenace dokonalá, nicméně jde o nejoriginálnější český dramatický text roku o tom, jací jsme byli a jací jsme.
Vladimír Kouřil: Cyklus Perverze v Čechách režiséra V. Morávka v celku inscenovaný 17. listopadu v brněnském Divadle Husa na provázku. Komu se jeví český svět méně bizarní, měl by si nechat vyšetřit oči i mysl. Přesto si notuju s Vladimírem Morávkem: Krása existuje, jsem si tím jist.
Karel Král: Nejvíc mě zaujala La Putyka. Je to podle mého názoru nejvíc vývozu hodná česká inscenace z těch, které jsem v roce 2009 viděl (zevrubně jsem se jí věnoval v časopisu Svět a divadlo, ročník 2009, číslo 5).
Yvona Kreuzmannová: Nevím, zda mohu jako Inscenaci roku uvést krátké dílo, které se hraje v rámci složených večerů, ale je to z mého pohledu naprosto nejpůsobivější taneční kreace, která měla v posledním roce u nás premiéru. Mám na mysli Bolero v choreografii Ohada Naharina (Izrael), které nastudoval pro dvě charismatické interpretky ze skupiny 420people. Nepochybně přispělo k oceněním Nataši Novotné (Tanečnice roku a Cena Thálie) a vneslo do repertoáru této výjimečné skupiny nejvyšší míru bravurnosti a opravdovou světovost. Z hudebního hlediska je velmi zajímavá úprava Ravelovy předlohy Isao Tomitou, která konvenuje s moderním, invenčním a jemně ironickým pojetím choreografa.
Viktor Kronbauer: O. Reese, D. D. Pařízek: Goebbels/Baarová, r. D. D. Pařízek, Divadlo Komedie Praha.
Eva Kröschlová: Utkvěla mně radost, která se mne zmocnila při představení v Disku Topolova Konce masopustu (r. Štěpán Pácl) loňského ročníku DAMU s Magdou Borovou a Miloslavem Königem. To převážilo nad jinými úctyhodnými inscenacemi tohoto roku.
Jiří P. Kříž: R. Novák jr. a kolektiv: La Putyka. Jestliže připustíme, že na vzniku nového cirkusu ve Francii má podíl také nespravedlivě v Česku Čechy vykolejený Ctibor Turba, potom Rosťa Novák jr. poučený vlnou znamenitých produkcí, které se ze země galského kohouta objevují také u nás, hlavně na Letní Letné, povýšil originální artistické dovednosti o české klaunství. Výsledkem je sebeironický příběh invenčně rozkřídlený o identitu vltavsko-labské kotliny. Inspirativní je La Putyka podobně jako kdysi čs. filmová nová vlna, jež přelila francouzskou a podnítila jugoslávskou a maďarskou…
Eva Langšádlová: T. Bernhard: Síla zvyku, r. H. Burešová, MD Brno. Všechny složky inscenace (počínaje překladem Josefa Balvína přes výpravu a kostýmy až k hereckým výkonům) jsou v dokonalém souladu s Bernhardovým textem, takže režii Hany Burešové považuji v případě této inscenace za dokonalou.
Petr Lanta: Ľ. Dobrovoda: Já Malkáč, r. slovenská sekce DvD, Divadlo v Dlouhé Praha. Působivé DIVADLO o krutostech života, jež nepostrádá vtip i hloubku.
Tatjana Lazorčáková: G. Orwell, J. Mikulášek: 1984, r. Jan Mikulášek, DPB Ostrava. Mrazivá a aktuální výpověď nejen o době minulé – divadlo, které zasahuje myšlenkovým obsahem i apelativností scénického provedení.
Rudo Leška: B. Britten, M. Piperová: Smrt v Benátkách, dir. H. Griffiths, r. Y. Oida, SOP. Sugestivní divadelní magie.
Nina Malíková: A. Kuchta, V. Veselý, P. Richta: Krvavé koleno, r. soubor, Tate Iyumni Praha. Poetický horor pražského amatérského souboru mě okouzlil prostotou prostředků a neokázalou silou výpovědi. Je to inscenace z české současnosti – a pak že to v loutkovém divadle není možné! O. Pavel, T. Syrovátka: Pohádka o Raškovi, r. Martin Tichý, Naivní divadlo Liberec. Pohádka o Raškovi je v podání Naivního divadla pohádkou o splněných snech s velmi konkrétními nepohádkovými reáliemi. Inscenace je výtečná v převodu prózy na jeviště, v hereckých výkonech i ve scénografii.
Luboš Mareček: G. Preissová: Gazdina roba, r. Břetislav Rychlík, ND Brno. Rychlík nevytvořil krajový či národopisný obrázek, přestože poučenost lidovou tradicí je jedním z velkých trumfů inscenace. Tady se syrově, surově a místy také ironicky hraje příběh silné ženy, která se chce vymknout neměnným pravidlům a s iracionální umíněností kráčí za láskou i osobní tragédií. Mimořádnost inscenace kulminuje v hereckých výkonech protagonistů, kombinaci živé a scénické muziky. Ozdobou večera jsou kostýmy Markéty Oslzlé-Sládečkové. Nejde o jednoduchou černobílou obřadnost. Ornamenty, jak je známe z krojových výšivek, keramiky či slováckých žuder, však kostýmní výtvarnice „vypálila“ v podobě černého tetování přímo na kůži herců. Výšivkové vzory svého kraje a vlastně příslušnost k němu mají lidé přímo na těle. Ornamenty jimi jakoby prorůstají zevnitř.
Vladimír Mikulka: La Putyka. Ale byla to letos bída…
Iva Mikulová: W. Shakespeare: Hamlet, r. Jan Mikulášek, Divadlo Husa na provázku Brno. Ojedinělá Mikuláškova práce se scénickým obrazem a metaforou, karikaturou a stylizovanou groteskní nadsázkou, jimiž poukazuje na cyničnost a krutost rodinných vztahů na Elsinoru.
Petr Minařík: G. Preissová: Gazdina roba, r. B. Rychlík, ND Brno. Nejlepší inscenace sezony NDB a nejlepší Rychlíkova režie vůbec. Nebyl to folklórek, i když je na jevišti živá horňácká kapela, nebylo to mastné, nemělo to (na pár drobností) násilné aktualizační sklony, a přitom to bylo tady a teď.
Alena Morávková: K. Čapek: Věc Makropulos, r. Věra Herajtová, Klicperovo divadlo Hradec Králové. Calderón: Lékař své cti, r. H. Burešová, Divadlo v Dlouhé Praha.
Jana Návratová: Taneční projekt Evy Blažíčkové na hudbu Bohuslava Martinů Špalíček (dir. Jakub Hrůša) v Kongresovém centru v Praze.
Bohumil Nekolný: Inscenační projekty Davida Drábka v Klicperově divadle Hradec Králové a Srpen v zemi indiánů činohry ND Praha. A to především kvůlivá hereckým výkonům, např. Dany Kolářové či Kateřiny Burianové.
Julek Neumann: Nejzajímavější a nejoriginálnější jak myšlenkou, tak zpracováním byla inscenace La PutykaRostislava Nováka jr., která ideu nového cirkusu obohatila o výrazně české téma.
Štěpánka Pašková: La Putyka, a to i přesto, že se o ni až příliš zajímají komerční média, což je vždycky podezřelé. Myslím, že se jejím tvůrcům podařilo přirozeně propojit divadelní jazyk s prvky sportovních a akrobatických umění a navíc vytvořit inscenaci českou.
Jana Paterová: G. Büchner: Vojcek, r. D. Špinar, DnV Praha.
Zdenko Pavelka: Výjimečně dvojici, protože i když na pražských scénách, jde o události dvou nesrovnatelných podob divadla. Pravidelný (měsíčně) EKG Igora Malijevského a Jaroslava Rudiše vyrostl v Arše od roku 2007 (předtím jeden a půl sezony jako Monoskop v Akropoli) do osobitého literárního kabaretu, který přitahuje mladé publikum. Pařízkova inscenace Goebbels/Baarová v Divadle Komedie bere dech v Česku zřídka vídanou dokonalostí korunovanou herectvím Martina Pechláta a Gabriely Míčové.
Petr Pavlovský: Asi nebudu zdaleka sám – La Putyka.
Ladislava Petišková: Pohybová skoroopera pro jednoho tanečníka Zločin a trest, scénář, režie, choreografie a design Jan Komárek; interpretace Jan Malík; premiéra se konala na jaře ve vysočanském Studiu Alt@ v Praze. Jde o dílo vysoce zjemnělé kultury interpretační a inscenační, zobrazující skryté hlubiny a tužby lidského nitra.
Pavla Petrová: Pro mě jsou počinem roku dvě inscenace uskutečněné v rámci oslav výročí Bohuslava Martinů – Martinů Revisited. První z nich Špalíček – za unikátní propojení světa profesionálů a světa dětí, a to strhujícím hudebně-tanečním představením. Unikátní projekt se hrál, vzhledem ke své náročnosti, bohužel jen 2×, a to v pražském Kongresovém centru 14. a 15. června. Podílela se na něm Konzervatoř Duncan Centre, Pražská komorní filharmonie, Pražský filharmonický sbor a 150 dětí z několika pražských škol. Jako druhou inscenaci pak volím operu Hry o Marii rovněž Bohuslava Martinů, dir. Jiří Bělohlávek, r. Jiří Heřman, opera ND Praha. Inscenace uspěla ve všech kritériích, skvělé skloubení obsazení, režie, hudby, choreografie, světelného designu, scény i kostýmů. Inscenace je i přes svoji délku osvěžující a i přes svoji střídmost velmi působivá.
Antonín Pfeifer: G. Büchner: Vojcek, r. D. Špinar, DnV Praha. Za rázný, přesvědčivý a provokativní vstup na tuto pražskou scénu.
David Pizinger: Mikuláškův Hamlet v Divadle Husa na provázku. Myslím, že mu recenze z Plzně v SADu zbytečně uškodila, autor se nebál psát o něčem, co opustil v půlce…
Martin Porubjak: T. Bernhard: Síla zvyku, r. H. Burešová, MD Brno. Skvelá a inteligentne vtipná interpretácia dnes už „klasického“ textu minulého storočia inscenovaná s veľkým divadelným gustom a imagináciou (teda nijaká suchopárna „intelektuálčina“).
Bronislav Pražan: Nemohu jmenovat jen jednu inscenaci. I tak je nespravedlivé vůči všem ostatním, které mě v uplynulém roce hluboce zaujaly, že z nich vybírám jen následující tři. Dvě z nich jsou z Divadla v Dlouhé: uhrančivý Calderonův Lékař své cti od režisérky H. Burešové a Goldflamova hra U Hitlerů v kuchyni povýšená režisérem Janem Bornou v černou burlesku. Řád za odvahu by si zasloužilo Divadlo na Vinohradech za strhujícího Büchnerova Vojcka nastudovanéhoD. Špinarem.
Michal Przebinda: Vedle dvou původních autorských počinů – Zdař Bůh! M. Bambuška na dole Michal a Brenpartija Tomáše Vůjtka v Komorní scéně Aréna – které sebevědomě hrály s ostravskou specifikou, mne nejvíc zaujala Hra snů, též v KS Aréna – dramaturgický objev málo hrané hry A. Strindberga v suverénní režii J. Nekvasila a s pozoruhodným hereckým výkonem vyzrávající Terezy Dočkalové.
Josef Ptáček: Mohu-li, takletos netipuji žádnou celou inscenaci, ale asi tak dvacet-třicet minut z Brechtovy a Weillovy Žebrácké opery režiséra Ivana Rajmonta v pražském Národním divadle. Těch několik málo pasáží, kdy to herecky, pěvecky a hudebně jiskřilo. Tehdy to byl současný Brecht o současné době současnými divadelními prostředky.
Věra Ptáčková: T. Bernhard: Síla zvyku, r. H. Burešová, MD Brno. Pro výběr titulu, rytmus a vyznění inscenace, pro její pravdivost a naléhavost.
Martin C. Putna: Za nejvýraznější „český“ projekt pokládám možnost účastnit se v českých kinech v přímém přenosu představení Racinovy Faidry z Národního divadla v Londýně s Helen Mirren v titulní roli.
Kateřina Rathouská: O. Reese, D. D. Pařízek: Goebbels/Baarová, D. D. Pařízek, Divadlo Komedie Praha.
Jiří Bilbo Reidinger: T. Bernhard: Síla zvyku, r. H. Burešová, MD Brno – koncert kvintetu Pstruh se sice neuskutečnil, ale herecké virtuozity bylo habaděj a miláček Bernhard krásně ožil – zamuzicíroval.
Jan Rejžek: Y. Reza: Bůh masakru, r. O. Sokol, ČK Praha – protože je to o všech Paroubcích, Rathech a Jaklech v nás. Molière: Tartuffe Games, r. Jan Frič, Divadlo Na zábradlí Praha – musím se nějak odměnit režiséru Fričovi, že mě v textu zmínil, že? Ne, vážně, kvůli skvělému výkonu Pavla Lišky a recitaci Posledního kovboje Jiřím Ornestem v tomto postlistopadovém balábile.
Marie Reslová: Posílám jeden dvojtip. Obě inscenace jsou z ostravského Divadla Petra Bezruče a měly premiéru krátce za sebou, tak mi snad jejich tvůrci odpustí, že jsem se neuměla rozhodnout jen pro jednu z nich. Jsou to: G. Orwell: 1984, r. J. Mikulášek a J. Balabán, I. Motýl: Bezruč? Bezruč!, r. Martin Františák.
Luděk Richter: V. Veselý, A. Kubita, P. Richta, N. Orozovič, J. Veverka a další: Krvavé koleno, r. soubor,Tate Iyumni Praha. Je to něžný horor oslovující diváka scénograficko-akčními prostředky, poeticky hororovou groteskností i hřejivým lidským posláním.
Jaroslav Rudiš: G. Büchner: Vojcek, r. D. Špinar, DnV Praha.
Simona Rybáková: H. Goebbels: Černé na bílém, dir: Peter Vrábel, r. Skutr, Orchestr Berg Praha. Pro neobvyklost a výjimečnou kvalitu provedení.
Kari Senius: Absolutně La Putyka.
Roman Sikora: Rád bych uvedl několik titulů, protože mě vlastně zcela nenadchlo nic. Nicméně, pokud jeden, pak svůj hlas dávám tomuto: D. Jařab: Zajatci, r. David Jařab, Divadlo Komedie Praha. Přestože jde pro mě o tvarově nepříliš stravitelnou inscenaci, protože psychologické divadlo bytostně nesnáším, téma bylo zvoleno a zpracováno natolik ostře a provokativně, že se neubráním dát jí svůj hlas: pro odvahu, s jakou tvůrci relativizovali motivace „terorismu“. A zejména proto, že onen „terorismus“ umístili do českého prostředí a upozornili, že už pomalu žijeme v podmínkách, v nichž by žádného uvažujícího člověka vlastně nepřekvapil. Domnívám se, že právě v tomto poselství a radikalitě nemá inscenace v českém divadle uplynulé sezony obdoby. A za to má můj hlas. nakonec i kvůli tomu, že toto pozoruhodné dílo zůstalo v rámci české divadelní kritiky výrazně nedoceněno.
Zuzana Sílová: B. Martinů: Hry o Marii, dir. J. Bělohlávek, r. J. Heřman, opera ND Praha.
Marcel Sladkowski: J.Kvapil, A. Dvořák, bratři Formanové: Ubohá Rusalka bledá, r. Petr Forman, Divadlo Husa na provázku Brno. Úchvatné pohlcující divadlo. Uhrančivé i promyšlené.
Vítězslav Sladký: M. Kunze, S. Levay: Mozart!, r. Stano Slovák, MD Brno. Inscenace je příkladem brilantně provedeného, moderního, avšak klasicky vystavěného muzikálu. Jejím hlavním přínosem je, že představila českému publiku zcela poprvé dílo nejúspěšnější muzikálové autorské dvojice kontinentální Evropy a upozornila tak na skutečnost, že mezinárodně úspěšné tituly se rodí i mimo Broadway a West End.
Jitka Sloupová: Letošní divadelní úroda mě zanechala v takovém zmatku, že jsem se rozhodla na účast ve výročních anketách zcela rezignovat.
Jana Soprová: G. Büchner: Vojcek, r. D. Špinar, DnV Praha. Přesto, že hra nepatří k mým oblíbeným, nadchlo mě, že se konečně našel mladý režisér, který výborně dokáže pracovat s velkým prostorem i s týmem ne-generačních herců.
Michael Soukup: Ibsenův Nepřítel lidu ND Praha na scéně Stavovského divadla a Mumraj svérázného Lea Birinského (v německém originále Narrentanz – Tanec bláznů) v Divadle na Vinohradech, obě inscenace v režii Ivana Rajmonta. Přes určité výhrady k režijnímu pojetí především Nepřítele lidu uvedení těchto velmi sporadicky inscenovaných titulů jednoznačně obohatilo repertoár obou scén o sugestivní díla s pozoruhodným časovým přesahem, která v neotřele stylizované interpretaci a místy až překvapivě sžíravým sarkasmem a hořkou ironií reflektují aktuální neradostnou politicko-ekonomickou situaci. U obou inscenací také hodnotím plejádu výrazných hereckých kreací.
Karel Steigerwald: Jiří Štrébl za herecký výkon v inscenaci Hrdinové jako my v pražském Divadle Komedie (r. Kamila Polívková), protože dokázal strašlivé německé dederonské figuře Klause Uhltzschte vdechnout obludnost české Husákovy normalizace. A protože se jedná o inscenaci s jedním hercem, je to zároveň ocenění nejen herce, ale i celé té inscenace, kterou tvoří Štrébl sám.
Milan Strotzer: Obligátně z ranku amatérského divadla – S. Mrożek: Šťastná událost, r. Tomáš Dorazil ml., Divadlo bez střechy Vyškov při o. s. Thalia. Divadelní zpracování výsostně aktuálního společenského tématu na půdorysu nepříliš frekventované hry S. Mrożka.
Jiří Šlupka Svěrák: Jako moderátor ostravské mutace pořadu ČT Divadlo žije! sleduju především divadelní sever Moravy. A přístupem i zpracováním jsou mi blízké inscenace ostravské Komorní scény Aréna. V roce 2008 na mě nejvíc zapůsobily Taboriho Goldbergovské variace, loni Čechovův Višňový sad. Pozoruhodné je, že obě jsou v režii Ivana Krejčího.
Lenka Šaldová: S. Sater, D. Sheik: Probuzení jara (Spring Awakening), jazzrockový muzikál podle divadelní hry F. Wedekinda, r. Stanislav Moša, MD Brno. Chytré, střízlivé, nepatetické, ale přitom velmi velmi jímavé divadlo.
Anna Šerých: B. Martinů: Hry o Marii, dir. J. Bělohlávek, r. J. Heřman, ND Praha. Dílo, které se křehce a pevně dotýká biblických, mariánských legend, dokázali inscenátoři ztvárnit s vysokou mírou poetického symbolu, velkoryse a jednoduše krásně.
Alice Šimonová: Moc jsem toho neviděla, a tak volím poněkud starší inscenace: stále živý a proměnlivý Nebeského a Prachařův Neúplný sen v pražském Teatro NoD a Topolův Konec masopustu z listopadu 2008 v režii Štěpána Pácla v Disku.
Jakub Škorpil: Prostě a jednoduše letos fakt nevím.
Jiří Štefanides: G. Orwell, J. Mikulášek: 1984, r. J. Mikulášek, DPB Ostrava. Je to jedna z opravdu mála českých inscenací posledních sezon, které míří přímo do současnosti a jsou umělecky silným varováním.
Martin J. Švejda: Nejvíce mě zaujal generační, velice vtipný Diskrétní den improvizačního seskupení Láhor Soundsystem.
Robert Tamchyna: Goebbels/Baarová režiséra D. D. Pařízka v Divadle Komedie s důrazem na vynikající herecké výkony, které – společně s textem – představení povyšují nad pouhou ilustraci dobově „aktuálního“ publicistického tématu.
Zdeněk A. Tichý: I. Peřinová, P. I. Čajkovskij: Labutí jezírko, r. Tomáš Dvořák, Naivní divadlo Liberec.
Pavel Trenský: T. Letts: Srpen v zemi indiánů, r. M. Dočekal, ND Praha. Po dlouhé době činoherní inscenace naší první scény, která má mezinárodní úroveň.
Milan Uhde: T. Bernhard: Síla zvyku, r. H. Burešová, MD Brno.
Vojtěch Varyš: V. Bárta, J. Frič: Válka idejí (jednorázová akce – 21. 5. 2009, Divadelní Flora Olomouc). Závěrečná tečka za famózním festivalem byla pečlivě promyšlenou, drsnou a neuvěřitelně vtipnou hříčkou o světě současného divadla, kriticích a Werichově buřtíku. Jednoznačně vrcholné dílo obou zúčastněných a jedno z největších překvapení sezony.
Roman Vašek: O. Reese, D. D. Pařízek: Goebbels/Baarová, r. D. D. Pařízek, Pražské komorní divadlo v Divadle Komedie Praha. Inscenace, jež mě přišpendlila na sedačky.
David Vávra: Jako tradičně: Divadlo Kuře dosáhlo letos svého absolutního vrcholu. V historické fresce provedlo diváka od krčmy, kde Marx s Engelsem osnovali osud Evropy, až po Sametovou revoluci a vítězství v Naganu. V důvěrně známých situacích, nepateticky, ale dojemně, v představení defilovaly různé postavy českých dějin. Děj dál posouvaly a v kunsthistorické nadsázce háčkovaly dvě, vždy v období se měnící teoretičky. Určitou protiváhu jim tvořil, typicky česky konzistentní, knedlíkový manželský pár, který se vždy těžko smiřuje s nastupující dobou. Představení bylo opět provoněno melodiemi, které jsme si broukali s sebou. Čekali jsme tiše a vrchol přišel.
Petr Veber: Svůj hlas dávám projektu SOP – B. Britten: Smrt v Benátkách. Bezmála tříhodinové představení se podařilo mezinárodnímu týmu připravit tak, že výsledkem byl mimořádně soustředěný, stylově jednotný umělecký tvar, v němž byla v souladu s filosofováním hlavní postavy jak jemná hudba, tak scénografie a choreografie.
Jan Vodňanský: Nejvíce mne zaujala inscenace Momo a zloději času režiséra Jiřího Havelky v pražském Divadle v Dlouhé. Havelkovi se podařilo originálně přetlumočit literární předlohu Michaela Endeho do jevištní řeči a rozpoutat živelnou radost celého hereckého souboru, jaká se dnes hned tak nevidí.
Jiří Voráč: Tentokrát nedisciplinovaně dva tipy, nešlo se rozhodnout jinak: G. Preissová: Gazdina roba, r. B. Rychlík, činohra ND Brno – Mahenovo divadlo. B. Martinů: Juliette, dir. Tomáš Hanus, r. Jiří Nekvasil, opera ND Brno – Janáčkovo divadlo. A bez komentáře.
Jaroslav Vostrý: B. Martinů: Hry o Marii v opeře ND Praha, protože jde o vzácné divadlo s duchovním rozměrem.
Ladislav Vrchovský: A. P. Čechov: Višňový sad v provedení ostravské KS Aréna v režii Ivana Krejčího. Dramaturgicko-režijní pojetí sleduje snahu dodržet Čechovem předepsaný žánr komedie, scéna Marty Rozskopfové je téměř prázdná, a přitom obsahuje právě ty symbolické prvky, které maximální měrou přispívají k umocnění výpovědi inscenace, herecké výkony Aleny Sasínové-Polarczyk v roli Raněvské, Michala Čapky v roli Tofimova a Norberta Lichého v roli Gajeva jsou ukázkou vrcholného hereckého umění.
Vít Závodský: Dvě mimořádné moravské inscenace volně spojuje dlouhodobý poučený zájem jejich tvůrců o venkovské látky konce 19. století i metaforicky ozvláštňující jevištní přístup k původně realistické předloze. U Krobotovy adaptace románové kroniky Aloise a Viléma Mrštíků Rok na vsi v Městském divadle Zlín Jan Antonín Pitínský v pokorném srozumění stylizovaně propojil osudy desítek zřetelně individualizovaných figur s životem konzervativní obce, obřady církevního či folklorního roku i s koloběhem přírody. Upravenou verzí Gazdiny roby od G. Preissové v činohře ND Brno nabídl režisér Rychlík syrový modelový konflikt bezmála antického rozměru o svévolném překračování morálních konvencí rigidní komunity a vysoké ceně, která za to byla zaplacena.
Marie Zdeňková: L. F. Céline, M. Bambušek, J. Horák: Skočná, r. Miroslav Bambušek, MeetFactory Praha. Nebezpečně sugestivní inscenace spojuje politické téma s vysoce básnickou stylizací ve všech svých složkách.
Alena Zemančíková: Kolektivní jevištní úderka Láhor Soundsystém: Diskrétní den. Hra založená na improvizovaných dialozích s proměnlivým počtem herců v pevném dějovém rámci. Hráno zejména v rockových klubech a na festivalech alternativního divadla. Uznání patří zejména Petru Markovi za postižení situace současníka v marném boji s konzumem a konformitou.
Nataša Zichová: Docela jsem se tím zabývala, ale musím zodpovědně konstatovat, že v uvedeném období jsem viděla celou řadu zajímavých či dokonce výborných inscenací či projektů, ale nic z toho nemůžu označit jako Inscenaci roku, aspoň tak jak ji vnímám a co si pod tímto pojmem představuju. Tak snad příště…
Ivan Žáček: T. Letts: Srpen v zemi indiánů, r. M. Dočekal, ND Praha.
Tomáš Žižka: Nejvíce mne tento rok zaujal dětský projekt Putování ve větvích v pražském Divadle Ponec. Hlavně proto, že se začíná „co to“ přesejpat z tance se seniory a tance pro děti na tanec s dětma. Po roce plném zaujetí dramatem doby po dvaceti letech od revoluce mi to přišlo nadějné a svěží, třebas i opatrné a školomilné, ale hlavně jiné… A opět ve svém tvrdošíjném a urputném boji s divadelní, a teď už i s taneční kritikou byl bych dost rád, aby se k tomu tvaru někdo korektní postavil a nehájil klanové systémy (Vangeli, Blažíčková, Návratová, Kreuzmannová, Artama…), jinak si po letech vydáme nějakou tu publikaci o komunity art, jako jsme nedávno vydali o site specific, a kritikům zas ujede vlak.
Komentáře k článku: Inscenace roku 2009
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
