Inscenace roku
Předkládáme výsledky tradiční ankety za období prosinec 2017 – listopad 2018. Nejde o soutěž, nejsou tu kategorie ani pravidla a přispívají lidé velmi různých profesí v nezbytně různé míře střetu zájmů – ponechali jsme ji výhradně na zodpovědnosti každého z tipujících. Každý tipující mohl udělit jeden hlas, zdůvodnit ho a zmínit případné další kandidáty. Z prostorových důvodů vynecháváme data premiér, soupisy inscenátorů a uvádíme tučně jen názvy inscenací. Shrnutí ankety čtěte v rubrice K věci na straně 2.
Anketu zpracoval Josef Herman
Miroslav Bambušek, dramatik a režisér Praha: Sternenhoch – Opera Národního divadla v Praze. Acher, Kofroň, Dočekal.
Veronika Bednářová, reportérka časopisu Reflex Praha: Elegance molekuly – Dejvické divadlo Praha. Původní divadelní hra vznikla na motivy života geniálního českého vědce Antonína Holého, který – zcela bez pozornosti českých médií i veřejnosti – vynalezl lék proti AIDS, jímž se dnes léčí osmdesát procent pacientů s touto nemocí po celém světě. Česko-americký dobře propracovaný hrdinský kus o chemii mezi lidmi pro Dejvické divadlo napsal a režíroval Petr Zelenka. Vyzdvihuji text s jasným poselstvím, hravou režii, vtip a lehkost souboru Dejvického divadla, které si optimistickou inscenaci o přátelství užívá; Elegance molekuly je důkazem, že klasická činohra žije – a že ji potřebujeme.
Pavla Bergmannová, divadelní publicistka Olomouc: Kříž u potoka – Slovácké divadlo Uherské Hradiště. Šťastná volba klasické předlohy Karoliny Světlé, která díky citlivé dramatizaci vhodně propojuje minulost s přítomností a akcentuje téma partnerských vztahů s důrazem na širší společenskou kritiku. Režisér ve spolupráci se scénografkou Evou Jiřikovskou nabízí strhující podívanou přirozeně prolínající magické obrazy s reálnými problémy hrdinů, jejichž svět herci – především Klára Vojtková, Zdeněk Trčálek a Tomáš Šulaj – ztvárňují s nebývalou mírou emocionality. Divák není pouze pasivním příjemcem, ale je neustále vtahován do čtení významů jednotlivých pečlivě komponovaných a promyšlených výjevů. Zážitek! Další tipy: Zapomenuté světlo (Divadlo Petra Bezruče Ostrava), režie Janka Ryšánek Schmiedtová. Bratři Karamazovi – Klicperovo divadlo Hradec Králové, režie SKUTR. Tři sestry – Komorní scéna Aréna, režie Ivan Krejčí.
Veronika Boušová, redaktorka a publicistka Praha: Selektivní cestou jsem nakonec vybrala Mýcení z Divadla Na zábradlí v režii Jana Mikuláška, protože mezi mými favority vyniká komplexností a jasně definovaným záměrem. V době, kdy nás divadelní tvůrci zahlcují – byť inspirativním a atraktivním – hledáním, je to hodnota navíc. Podrobnějšího odůvodnění se zdržím, protože bych jen opakovala, co už bylo o Mýcení v kladném smyslu napsáno. Výrazně mě oslovil také Fričův Faust ve Stavovském divadle, mimo jiné až bizarně zábavným výkladem faustovské tematiky při zachování jejího duchovního rozměru. Do třetice zmíním Něco za něco z Divadla pod Palmovkou v režii Jana Klaty pro tu směs provokace a zároveň citlivého náhledu na problematiku sexuálního zneužívání, která dodává inscenaci iniciační potenciál.
Aleš Březina, muzikolog a skladatel Praha: Děkuji za oslovení a za sebe nominuji operu Ivana Achera Sternenhoch na Nové scéně Národního divadla. Jejími hlavními přednostmi jsou dokonalá vyváženost všech složek, silný příběh, vynikající hudba skvěle nastudovaná zpěváky i instrumentalisty, strhující inscenace Michala Dočekala vycházející ze specifických kvalit jednotlivých účinkujících (Tereza Marečková!), bohatá zvuková fantazie, jedním slovem zážitek roku, ne-li více let. Z dalších inscenací, které mne letos silně zasáhly, bych rád zmínil Miss AmeriKa Miřenky Čechové, Sen v červeném domě v Divadle v Dlouhé a ze zahraničních úchvatně muzikální Homérovu Illias, kterou k nám v nastudování Slovinského národního divadla a Lublaňského městského divadla přivezl plzeňský festival Divadlo.
Jan Císař, profesor DAMU Praha: Protože jsem psal do tohoto časopisu recenzi na Tři ženy a zamilovaného lovce – Vratislav Levínský z Olešnice, hrají Geisslers Hofcomedianten ve VILE Štvanice, zdržím se vypočítávání kvalit této inscenace a jako zdůvodnění svého názoru uvedu některé jiné souvislosti. Myslím si totiž, že tato inscenace nás upozorňuje na to, že bychom o současném stavu a vývoji našeho divadla měli přemýšlet i z jiného pohledu, než se stále a neúnavně děje. A neskloňovat vytrvale jen některé pojmy jako třeba imerzivní divadlo nebo divadlo-cirkus, zejména kritickému záběru by to mohlo přinést některé osvěžující podněty.
Kamila Černá, redaktorka Praha: Dávám hlas Mýcení – Divadlo Na zábradlí Praha. V inscenaci se střetl nezaměnitelný styl Thomase Bernharda s výrazným stylem režiséra Jana Mikuláška a výtvarníka Marka Cpina – a žádný z nich neprohrál. Mikuláškovi a jeho hercům DNZ vždy svědčí, když se mohou opřít o skvělý text, Bernhardovi posun ke grotesknosti a odlehčení humorem překvapivě prospěly a Cpin potvrdil, že umí pojednat malé jeviště pokaždé jinak, vždy s výtvarnou bravurou a nápadem.
Roman Černík, umělecký ředitel kulturního a sociálního prostoru Moving Station Plzeň: Miřenka Čechová, Martin Tvrdý: Miss AmeriKa. Miřenka Čechová dlouhodobě poměřuje svou uměleckou cestu svým životem a naopak, hledá výraz, testuje formy a postupy. Výsledkem je osobitý individuální muzikál se současnou pohybovou i hudební a výtvarnou složkou. Autorka je důsledně a na dřeň přítomna v každém okamžiku.
Soňa Červená, operní pěvkyně a herečka Praha: Netrpělivost srdce – Národní divadlo Praha. Představení je pro mne naprostým souzněním: výběr a zpracování díla Stefana Zweiga, režie Daniela Špinara, scéna, kostýmy, hudba, světelný design a projekce. A především herecké výkony Radúze Máchy, Pavlíny Štorkové a všech účinkujících. Děkuji všem.
Jan Dehner, operní kritik a dramaturg Čelákovice – Praha: Benjamin Britten: Billy Budd – soubor SOP v budově Národního divadla. Přes možné námitky k režii i dramaturgii (byla uvedena zbytečně dlouhá verze) šlo o výkon na slušné evropské úrovni, jaký nebývá na prknech Národního divadla často k vidění. Po hudební i herecké stránce působivá inscenace!
Tomáš Dianiška, herec a autor Praha: Svůj hlas dávám inscenaci Rok na vsi – Národní divadlo moravskoslezské Ostrava. Čistá, přehledná a zábavná inscenace. Štěpánek velice odvážně popírá timing a neváhá herce v tichu vyslat na pouť přes celé jeviště. Práce s detailem a s minimem efektů je velice účinná a jedno z nejrozlehlejších jevišť v republice působí jako obrovská lupa. A chci zmínit ještě Žítkovské bohyně v Divadle pod Palmovkou – škoda, že je to tak krátké. Na Dočkalovou se dokážu dívat déle než tři a půl hodiny. A Fausta v Národním divadle v Praze – každý utracený dolar na scéně uvidíme. Přelomové speciální efekty, Markétka je sexy divoška, mutanti útočí a duní techno. Navíc celkem slušně napsaný záporák. Až se to objeví ve videopůjčovně, půjde to na dračku!
Kateřina Lešková Dolenská, šéfredaktorka časopisu Loutkář Praha: Inscenací, která mě letos velmi potěšila, je „trashpunkové“ batolárium Moment! z produkce Studia Damúza, kde se na jevišti objevují různě použité a poskládané ready made věci, s nimiž se pracuje jako s loutkami i jako s objekty ve smyslu rekvizit. Právě použití kovových materiálů v tomto typu produkcí mi přijde poměrně neobvyklé a vymyká se tomu, jak se obvykle pro nejmladší věkovou kategorii pracuje.
Stanislav Doubrava, ředitel Naivního divadla Liberec: Protože mohu uvést jedinou inscenaci, dávám hlas představení Plukovník Švec na Nové scéně Národního divadla Praha, v dramaturgii Marty Ljubkové a v režii Jiřího Havelky. Sugestivní jevištní zážitek z historického exkursu, svojí aktuálností rezonující s dneškem, až mrazí v zádech. Jiří Havelka je režisér, který dělá skvělé, často zábavné, ale vždy respektované divadlo. Zároveň dokáže, jako jeden z mála ve své generaci, vyjadřovat skutečně angažovaný společenský postoj.
Věra Drápelová, operní kritička Praha: Benjamin Britten: Billy Budd – Národní divadlo Praha. Daniel Špinar se už podruhé v chřadnoucí Opeře Národního divadla postaral doslova o zázrak. Poprvé s Janáčkovým dílem Z mrtvého domu, nyní s Brittenovou „námořnickou“ operou. Jeho surrealistická inscenace je ukázkou toho, že každý, i sebešílenější nápad se na divadle dá realizovat, pokud je zvládnut intelektuálně i řemeslně. K tomu přistupuje kvalitní hudební nastudování dirigenta Christophera Warda a výkon Štefana Margity v roli kapitána Verea. Myslím, že v opeře by mohl být Špinar ještě lepší než v činohře. To, co v mluveném divadle může snad působit až přepjatě a přestylizovaně, se s operou – která je sama o sobě, ať už ji napsal Britten, Janáček, či Rossini, vysokou stylizací – spojí mnohem přirozeněji. Každopádně bych ho chtěla vidět režírovat jakoukoli další operu.
Jan Dvořák, teatrolog a editor Praha: Kateřina Tučková: Vitka – Divadlo Husa na provázku Brno. Mimořádně oslovující autorsko-inscenační tvar, vzorový dramaturgický přístup na průsečíku lokálního tématu a evropského kulturního kontextu a herecký soubor opět v oslňující formě.
Richard Erml, divadelní publicista Praha: Sofoklés: Élektra – Divadlo v Dlouhé. Režie Hana Burešová. Inscenace, která divákům sugestivně připomíná dobu, kdy zmínka o krvi evokovala skutečnou krev, nikoli kečup či jinou chemikálii, kterou se dnes herci musejí potírat.
Jaroslav Etlík, dramaturg Praha: Vít Neznal a kol.: Nesnesitelná tekutost bytí – Jatka78 Praha. To, co se v této inscenaci divákům nabízí, překračuje hranice běžného vnímání divadelního aktu. Tvar sice zůstává i nadále „tradiční“, tj. estetický, jsou tu i dílčí „záměrné“ významy, ale smysl, který podává, probíhá z velké části zcela jinými cestami. Přímým výbojem: od člověka k člověku, od srdce k srdci. Pro leckoho nepřijatelná „ne-zprostředkovanost“, pro mě inscenace roku.
Barbora Etlíková, divadelní kritička a doktorandka na DAMU Praha: Constellations II. Time for Sharing, předpremiéra jako work in progress, režie Petr Boháč – Spitfire Company. Je to asi nejkřehčí inscenace, kterou jsem letos viděla. S vnitřní nekompromisností komunikuje o vztahu času a lidského těla v oblasti na pomezí všednodenního sledování hodinek, fyziologicky zakotvených biorytmů a prehistorických základů koncepce času. Bylo pro mě přirozené se na představení napojit, jako bych se jen propadla do intenzivnějšího pokračování denního snění. Při rozhodování jsem ještě mimo jiné váhala nad Vraždou krále Gonzaga z Dejvického divadla, Bílým tesákem z Draku, Klatovým Něco za něco v Divadle pod Palmovkou. Divadelně to nebyl špatný rok, ale Constellations II. přišly jako z jiného světa.
Robert Ferrer, dirigent a muzikolog Brno – Valencie: Leoš Janáček: Osud – Národní divadlo moravskoslezské Ostrava. Velmi kreativní režie Jiřího Nekvasila a scéna Daniela Dvořáka, hudebně naprosto inspirativní díky přesnému nastudování Jakuba Kleckera. Tato inscenace Osudu byla celkově nejzajímavější z hostujících produkcí letošního festivalu Janáček Brno.
Petr Feyfar, publicista a psychoterapeut Praha: ADHD Cirku La Putyka – Jatka78 Praha. Každý pohyb, každé gesto, každé slovo v této inscenaci „sedělo“, mělo silnou výpovědní hodnotu, což je u tak těžkého tématu jako ADHD téměř malý zázrak.
Hana Frejková, herečka a zpěvačka Praha: Tentokrát zcela jednoznačně a nekompromisně nominuji operu Ivana Achera Sternenhoch na Nové scéně Národního divadla v Praze. Pro geniální uchopení výjimečné předlohy a po všech stránkách vysoce profesionální provedení. Od první vteřiny jsem byla chycena do sítí fantaskního zážitku a uchvácena silou hudby vznášela jsem se v groteskních oblacích. Zcela nevšední zážitek!
Patrick Fridrichovský, dramaturg TyMuzikály Praha: Za velký zážitek považuji operu Sternenhoch, novinku Ivana Achera psanou pro Národní divadlo. Acher se s podivným knížetem nesetkává poprvé. Při jeho talentu není divu, že dokázal skvěle vydestilovat podstatu předlohy i její temné podprahové emoce a vše proměnit v pozoruhodné libreto, navíc psané nezvykle v esperantu! Jasně čitelný skladatelský rukopis dílo podporuje, stejně jako zajímavá instrumentace a také kompaktní režie Michala Dočekala, pohybující se efektně i efektivně na hranici expresivní hry. Něco takového stojí za zhlédnutí i pro nezasvěcené, moderní operou nijak nedotčené diváky.
Petr Gazdík, herec, režisér, umělecký šéf Brno: Bohužel jsem v poslední době tak „totálně nasazen“, že jsem toho u nás (v ČR) viděl velmi málo na to, abych mohl doporučovat, či snad dokonce hodnotit. Dovolím si vás však požádat, pokud by i někdo jiný volil naše představení Představ si…, abyste můj hlas přiřkli právě tomuto představení. Důvod je především ten, že jsem přesvědčen, že se nám podařilo naplnit poslání, pro které bylo dílo napsáno, a vznikla mezi námi zvláštní, ne tak často obvyklá atmosféra, která se myslím silně přelila také mezi většinu diváků…
Jan Grulich, publicista Praha: Jako inscenaci roku 2018 uvádím inscenaci Mýcení z DNZ. Za výstižnou transformaci do českého prostředí, za vynikající scénu a herecké výkony, které skvěle reprezentují mnohovrstevnatý text.
Helena Havlíková, operní publicistka Praha: Při rozvažování mezi třemi ostravským inscenacemi – Šostakovičovou Lady Macbeth Mcenského újezdu, Janáčkovým Osudem a operou Přijď království Tvé – dávám hlas světové premiéře této Hábovy opery. Oceňuji kuráž, se kterou se festival pustil do prvního provedení po 76 letech po dokončení. Obdivuji dirigenta Bruna Ferrandise, s jakým přehledem dílo, obtížné nejen svým šestinotónovým systémem, ale i svým atematickým kompozičním stylem a početně obsazeným orchestrem, zvládl. S uznáním hodnotím hru Miroslava Beinhauera na šestinotónové harmonium, chválím sbor Canticum Ostrava pod vedením Jurije Galatenka i všech sedmnáct sólistů. A režisér Jiří Nekvasil s výtvarníkem Davidem Bazikou zprostředkovali Hábův myšlenkově zvláštní apel po spravedlivějším světě s výstižnou symbolikou třístupňové pyramidy.
Josef Herman, šéfredaktor Divadelních novin Praha: Libuše – Janáčkova opera Brno v Pavilonu P na brněnském výstavišti. Jiří Heřman se svým týmem ji kongeniálně vyložil jako rituál o minulosti a současnosti republiky. Něco takového tu jaktěživo nebylo. A to se vloni hodně urodilo: Vitka v Huse na provázku, Příhody lišky Bystroušky a Faust a Markéta v Brně, Osud v Ostravě, Billy Budd v Opeře Národního divadla v Praze, Představ si… v Městském divadle v Brně a hlavně Sternenhoch na Nové scéně v Praze. A co věcí jsem nestihl.
Radmila Hrdinová, divadelní kritička Praha: Bedřich Smetana: Libuše – Národní divadlo Brno, Pavilon P brněnského výstaviště. Jiří Heřman se nebál posvátné „národní tableau“ naplnit novým obsahem, na půdorysu Smetanovy a Wenzigovy Libuše provést diváky stoletými dějinami republiky, a to způsobem, který je právě tak zábavný, jako nutí diváky k zamyšlení nad hodnotami, jež přetrvaly století. Stejný pohled nezatížený tradicí, ale respektující dílo a jeho kvality uplatnil i Robert Kružík v hudebním nastudování.
Jiří Hromada, herec Praha: Lenka Lagronová: Svatý Václav, Horácké divadlo Jihlava. Skvělá nabídka jinakých výkladů tradičních dogmat… Inspirativní scéna i celý herecký soubor – s vynikajícím Zdeňkem Stejskalem v hlavní roli.
Jan Hrušínský, herec a principál Praha: Viděl jsem letos několik zajímavých inscenací v jiných divadlech. Líbila se mi například Asanace v Hradci Králové v režii Andreje Kroba. Potíž je v tom, že inscenace, které mě nadchly, jsou na repertoáru delší čas, než pravidla vyžadují. Věřte, že bych tipoval dobrou inscenaci moc rád – a jistě mezi letošními takové jsou –, ale bohužel jsem neviděl všechno. Jezerku ze zřejmých důvodů tipovat nechci, i když Saturnin Petra Vacka a Michala Kerna by si to zasloužil, stejně jako Hřebejkova Je úchvatná!. Takže bez tipu.
Vladimír Hulec, redaktor Divadelních novin Praha: Váhám mezi třemi mimořádnými inscenačními počiny pražského Národního divadla. Každý soubor vytvořil jeden – činohra ve Faustovi režiséra Jana Friče téměř lars von trierovským způsobem mapuje současný svět skrze jeho chaos a vykolejenost, opera se v excelentním Sternenhochovi skladatele Ivana Achera dotýká šílenství jedince vstupováním do běsů jeho podvědomí a balet se v Mostech času dotýká bran života a smrti skrze geniální taneční choreografie Jiřího Kyliána. Nakonec volím inscenaci Něco za něco režiséra Jana Klaty v pražském Divadle pod Palmovkou. Formou zpracování, aktuálním divadelním myšlením a přístupem k látce, výtvarnou a zvukovou stránkou a samozřejmě i osobou režiséra vstoupila česká činohra po delší době (po éře D. D. Pařízka v Divadle Komedie) do nejvyšších pater evropského divadla.
Vladimír Just, teatrolog, pedagog a mediální kritik Praha: Sofoklés: Elektra – Divadlo v Dlouhé Praha, režie Hana Burešová. Nejen pro mimořádný výkon Evy Hacurové v titulní roli (ale je slovo „mimořádný“ u této herečky ještě namístě? – připomeňme její výjimečné kreace v Lucerně či Oblomovovi). A nejen pro Březinovu kongeniální hudbu, spravovanou přímo na scéně herci. V této inscenaci totiž stejně jedinečným způsobem jako Hacurová, nově, aktuálně a přitom s hlubokou empatií k roli excelují i její kolegyně (Petra Špalková v Klytaimnéstře, Marie Poulová v Chrysothemis a dokonale sehrané dívčí trio coby chór: tady by se měla všechna divadla, která si u antiky nevědí rady s chórem, přijít do Dlouhé učit). Inscenace jako tato mě drží v naději, že totální degenerace mluvy na českém jevišti, od malých scén až po tu údajně „první“, není dosud pandemií zachvacující všechna divadla. Kdybych měl k dispozici tři tipy, ještě by se dostalo na herecky virtuózní opus Zabiják Joe (Tracy Letts, Jiří Pokorný) v Komorní scéně Aréna v Ostravě a na Drábkův pokus o pochopení občanského marasmu Kanibalky v Rokoku v Praze.
Jan Kerbr, divadelní kritik Praha: Vybrat jedinou inscenaci nebylo nejsnazší, v cílové rovince se objevilo pět projektů. Ale nakonec: T. S. Eliot, L. Trmíková, M. Dohnal: Pustina – spolek JEDL, režie Jan Nebeský, hraje se v prostoru DUP39. V inscenaci se recituje, zpívá, tančí, cvičí, převléká před diváky, vaří i konzumuje, plane oheň, to vše v harmonickém celku a službě básníkovu slovu.
Karel Král, šéfredaktor časopisu Svět a divadlo Praha: Jiří Havelka: Vražda krále Gonzaga – Dejvické divadlo, režie Jiří Havelka. Z produkce roku 2018 se mi líbila řada inscenací (Sternenhoch, Constellations II., Kytice, Žlutá tma, Billy Budd, Kylián – Mosty času), ale upřednostním tu, kterou jsem viděl dlouho po premiéře, a na niž se proto nedostalo v mém hlasování pro Cenu divadelní kritiky 2017. Moc se mi líbilo „nesourodé spojení“ psychodramatu herců, pro něž život splývá s rolemi, třeba v Hamletovi, s rekonstrukcí příběhu otráveného Alexandra Litviněnka, který umírá a současně pomáhá odhalit své vrahy. Divadlo krásné jednoduchostí, hereckou přirozeností a tím, že ukazuje, nakolik se nás týká i zdánlivě odtažitá tragédie.
Yvona Kreuzmannová, zakladatelka a ředitelka Tance Praha: Rok 2018 přinesl tak solidní úrodu tanečních děl, že jsem ani nestihla vidět vše podstatné. Ale dvě diametrálně odlišná představení mi utkvěla v hlavě. Na jedné straně SAME SAME, originální práce Karine Ponties (BE/FR) pro dvě nepřehlédnutelné osobnosti české scény: Terezu Ondrovou a Petru Tejnorovou. Překvapivá souhra tanečnice s režisérkou přímo na scéně potěší také jednoduchým a funkčním výtvarným řešením. Na druhé straně smekám před intimní osobní výpovědí Markéty Stránské pod názvem Leť. Kdo netuší, o kom je řeč, pochopí záhy. Životem můžete tančit i na jedné noze!
Jiří P. Kříž, divadelní kritik a publicista Praha: Čtyřikrát už jsem viděl Smetanovu a Wenzigovu Libuši a čtyřkrát jsem na ní usnul. Úvodní fanfáry mně zfalešněly díky udělování státních vyznamenání několika posledních let. Až přišla Libuše Jiřího Heřmana a brněnského Národního divadla v pavilonu P Brněnských veletrhů a výstav. Monument k století neexistující Československé republiky. Nevídaný, nepatetický hold počátku státnosti země od Řípu po Vyšehrad, obraz lesku a bídy státníků i obyvatel jejího posledního století. Režijně, hudebně, scénograficky, kostýmově a herecky výjimečný projekt zářící nad všemi ostatními připomínkami naší klopotné cesty z hlubin věků zase už do nikam. Česká televize Heřmanovu Libuši nezaznamenala, dala přednost další jalové, Burianově ve zlaté kapličce.
Kateřina Kykalová, redaktorka Divadelních novin Praha: Experimentální prostor NoD – Janek Lesák a Natálie Preslová: Osamělost komiksových hrdinů. Inscenace promluvila silnou generační výpovědí o sebeklamu dnešního člověka, který sice žije ve světě, jenž nabízí nespočet možností, ale zároveň se hroutí pod tíhou očekávání. Ve chvíli, kdy přestane hrát některou z bravurně nastudovaných rolí a potká se sám se sebou, neví, co si počít. Režisér Lesák s dramaturgyní Preslovou a kolektivem napsali velmi dobrý text, který je vystavěný převážně v monolozích, a přesto poutavý. Na jeho základě vytvořili režijně, scénograficky i herecky velice přitažlivou inscenaci, schopnou oslovit i ty, kdo nejsou fanoušky komiksového žánru.
Eva Langšádlová, vedoucí dramaturgyně České televize Praha: Ivan Acher: Sternenhoch – Opera Národního divadla, režie Michal Dočekal. Sternenhoch je moderní a především skutečné operní dílo. Převod Klímova textu je dokonalý včetně vystižení svébytné filosofie, expresivity, grotesknosti, obscénnosti. I když základem je logicky hudba a libreto Ivana Achera, jevištní realizace je ve všech svých složkách stejně adekvátní Klímovu textu a kromě vysoké profesionality vykazuje i velký tvůrčí potenciál a vklad všech zúčastněných. Výsledkem je strhující divadelní dílo.
Petr Lanta, režisér Praha – Úpice:
J. W. Goethe: Faust – Stavovské divadlo, režie Jan Frič. Odvážná, originální interpretace, která s velkým nasazením celého týmu převádí oba díly Goethova Fausta, monumentální dílo evropské literatury. Souboj s textem je to téměř nerovný, přesto vzniklo působivé jevištní dílo, především díky výtvarnému řešení a hereckým výkonům představitelů hlavních postav. A pokud byste měli pochybnosti o příliš rozbité mozaice scén, jež reflektují spíše chaos než řád tohoto světa, všechny pochybnosti rozptýlí krásný závěr.
Tatjana Lazorčáková, historička a kritička Olomouc: A. a V. Mrštíkové: Maryša – Divadlo Petra Bezruče Ostrava. Klasika, která v režii a úpravě Janky Ryšánek Schmiedtové (úprava společně s Kateřinou Menclerovou) a na minimalistické a zároveň metaforicky obrazné scéně vyzněla díky skvělým hereckým výkonům s až atakující a dechberoucí silou.
Rudo Leška, advokát a teatrolog Praha: Inscenace Něco za něco – Divadlo pod Palmovkou Praha. Syrové, expresivní politické divadlo Jana Klaty pracuje s výrazovými prostředky, které známe spíše z německého prostředí. Svůj radikální cynický názor na svět a společnost nehalí do lyrizovaného či stylizovaného jinotaje, jak mají často v oblibě čeští tvůrci, ale bez okolků vede úder na solar. Kdo by se nadál, že realita jej dostihne tak brzy – dva členové vlády jsou trestně stíháni a její předseda čelí podezření ze zosnování zavlečení vlastního syna do ciziny.
René Levínský, dramatik a matematik Praha: I letos jsem viděl spoustu inscenací, které by si zasloužily můj hlas či rovnou hlasy dva (třeba famózní Havelkova Vražda krále Gonzaga v Dejvickém divadle nebo Acherův a Dočekalův Sternenhoch na Nové scéně ND), nicméně musím-li hlasovat pro inscenaci jedinou, pak jednoznačně pro Fričova Fausta ve Stavovském divadle. Tento zážitek na samé hranici pekla jsem si dopřál letos už dvakrát a určitě půjdu ještě potřetí a počtvrté. Je to čistý výbuch imaginace, erupce, navíc s hereckým výkonem desetiletí. Saša Rašilov se své role zhostil způsobem, který je nevídaný a jednoduše geniální.
Marcela Magdová, teatroložka Praha: Podle F. M. Dostojevského: Hráč – Divadlo Husa na provázku Brno, režie Michal Hába. Permanentně se zcizující, fantasticky obrazivá, politicky nekompromisní a především intelekt povznášející, taková je Hábova inscenace v Huse na provázku, kde se režisérovi konečně dostalo i velkých hereckých osobností.
Martin Macháček, divadelní publicista Praha: W. Shakespeare: Něco za něco – Divadlo pod Palmovkou Praha, režie Jan Klata. Klatova inscenace je výjimečná hned v několika ohledech. Je radikální interpretací textu a vrcholným vyslovením nedůvěry k jakékoli svrchované instituci, která si nárokuje moc. V našich podmínkách jde o nevídanou politicky sžíravou úvahu a pesimistické konstatování, že neexistuje jistota, že se v politice nachází někdo nezištný a pokorný, zkrátka kladný hrdina zastupující hodnoty, s nimiž by se bylo možné ztotožnit. Celou dystopickou vizi navíc doprovází Klatův vytříbený hudební výběr. Inscenace také zapadá do ambiciózní dramaturgie, které se Palmovka těší několik posledních sezon.
Nina Malíková, divadelní historička Praha: iOtesánek – Divadlo b, Praha, scénář Tomáš Procházka a Divadlo b, režie Divadlo b, výprava a loutky Robert Smolík, hudba René Krupanský. Pohádka o Otesánkovi se v poslední době objevuje na českých loutkových jevištích až podezřele často. Tentokráte ale příběh o rodičovské lásce a nenažranosti podivného potomka dostal novou, zdánlivě jednoduchou, ale výmluvnou a hlavně opravdu zábavnou podobu. Je to výtečná podívaná pro diváky všech věkových kategorií.
Luboš Mareček, divadelní publicista a kritik Brno: Původně pro mne byla jasným favoritem Dočekalova inscenace Amerika v Divadle Husa na provázku. Pak ale na přelomu listopadu a prosince přišel 6. mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018, který chci v této anketě nominovat jako mimořádnou akci. Špičková dramaturgie a nápaditě složený program, všechny Mistrovy opery v převážně skvělých nastudováních. Národní divadlo Brno takovými projekty posouvá svoje zřizovatelské město do první evropské kulturní ligy, dělá z něj respektovanou metropoli i báječné město k žití. Jedinečně sestavený festival mimo jiné ukázal, že bez falešného patriotismu můžeme být na našeho dávno už světoznámého Leoše právem hrdí. Mohli jsme se podivovat jeho kompletnímu opernímu dílu ve městě, kde většina Janáčkových klenotů vznikla. V takovém festivalovém balení Janáček sluší Brnu a Brno sluší Janáčkovi.
Zdenek Merta, klavírista a skladatel Praha: Rád se účastním ankety, byť jsem v tomto roce viděl v ČR jen málo nových představení. Zůstanu tedy u profesního pohledu. V MdB se hrají dvě letošní a nadstandardně pěkné muzikálové inscenace – Spamalot (režie Stano Slovák) a Představ si… (režie Petr Gazík). Svůj hlas však dávám produkci Hudebního divadla Karlín Praha Legenda jménem Holmes. Dílčí výhrady (dlouhá expozice, herecká nevyrovnanost, žánrová roztříštěnost…) ustupují tváří v tvář celkovému výsledku. Vím, kolik je to práce, respekt před celým týmem, v Karlíně jsem lepší představení neviděl.
Vladimír Mikulka, kritik a redaktor časopisu Svět a divadlo Praha: Hlubiny (Wariot ideal). Na této inscenaci mě přitahuje to, co jsem dosud obdivoval především u projektů, které prakticky ti samí tvůrci uváděli pod hlavičkou Handa Gote: magické divadelní obrazy, kterým neubírá na síle a na hloubce ani to, že mohou (ale nemusejí) být prostoupeny hravou ironií a groteskní vykloubeností.
Josef Mlejnek, básník, kritik a překladatel Lípa: Eliot – Trmíková – Nebeský – Dohnal: Pustina, scénář Lucie Trmíková, režie Jan Nebeský, hudba Martin Dohnal. Magická síla poezie v řeči divadla, zdařilý pokus o Gesamtkunstwerk.
Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského Ostrava: Inscenací roku 2019 je pro mě inscenace opery Bedřicha Smetany Libuše v Národním divadle Brno, režie Jiří Heřman, hudební nastudování a dirigent Robert Kružík. Invenční, ironické, vtipné, odvážné a první vystoupení ze stále se opakujícího (přes 130 let!) pouze lehce esteticky proměňujícího se pohledu na tento „národní slavnostní operní poklad“. Ironický pohled skrze mimoběžné defilé našich prezidentů za posledních sto let je jakýmsi politickým kabaretem, scénickým komentářem a stále velkým vícevrstevnatým scénickým gestem, vycházejícím z hudby, někdy velmi překvapivě – hned samotný „prezidentský nápad“ z prvních taktů předehry! A navíc obrovský rozkládací model pražského Národního divadla jako hlavní prvek scénografie postavený v Brně má svůj velký půvab! První Libuše, na které jsem neusnul, ale naopak s chutí a radostí ji sledoval od začátku do konce! Pro mě osobně nejlepší režijní práce Jiřího Heřmana! Píši tak s velkým kolegiálním respektem a radostí z dobrého operního divadla!
Michal Nejtek, hudební skladatel Praha: Inscenací roku je pro mne opera Ivana Achera Sternenhoch na Nové scéně Národního divadla (režie Michal Dočekal, dirigent Petr Kofroň). Jde o naprosto svébytný, v dobrém slova smyslu syntetický hudebně-scénický útvar, plný neotřelých nápadů a originálních řešení. Autorovi se navíc elegantním způsobem podařilo vypořádat s problémem libreta – využitím umělého jazyka, jehož kód a sémantika tudíž neruší vnitřní dramatické směřování hudby. Důležité slovo v rámci současné hudebně-scénické produkce.
Jana Paterová, kritička Praha: Thomas Bernhard: Mýcení – Divadlo Na zábradlí.
Tomáš Pilař, šéf opery Plzeň: Bedřich Smetana: Libuše – Janáčkova opera Brno. Působivá a esteticky propracovaná inscenace se silným a originálním tématem. Tak, jako Janáčkova opera vynesla Libuši ze zlatého portálu do technicistní haly obřích rozměrů, vynesl Jiří Heřman hluboce esteticky zakořeněný národní mýtus na světlo současného paradigmatu národu a státnosti. Vznikla Libuše, která současně ohromuje, baví, mrazí a ve své katarzi přináší nezvykle živý apel směrem k publiku. Za mě jednoznačný zážitek roku.
Daniel Přibyl, t. č. ředitel MDP Praha: Bílý tesák – Divadlo Drak, režie J. Vašíček. Moderní divadlo pro mládež se silným, přitom nenásilně artikulovaným poselstvím. Vynalézavost při výsostně metaforickém, sugestivním použití kamery.
Jan Rejžek, kritik a publicista Praha: Slávek Novák – Absintový klub Les Ostrava. Vynikající groteska Tomáše Vůjtka a Jana Gajdici na téma herce Vejražky, který se sám přihlásil, že bude udávat kolegy na StB. A kdo jiný může hrát toho estébáka než famózní Bureš (Přemysl)?
Marie Reslová, divadelní kritička Praha: Velké rozhodování. Pět inscenací, každá úplně jiná a každá je pro mě inscenací roku. Jsem ráda, že mám možnost je vyjmenovat všechny: Shakespearovo Něco za něco v režii Jana Klaty v Divadle pod Palmovkou, Kafkova Amerika v režii Michala Dočekala v Divadle Husa na provázku, Haklova Návštěva v režii Jana Friče na Nové scéně Národního divadla, Bergmanovy/Trmíkové Soukromé rozhovory v režii Jana Nebeského v DUP39. Svůj hlas nakonec dávám herecky excelentním Soukromým rozhovorům, posledním z pomyslné trilogie (dříve uvedené Médeia a Pustina) soustředěné na vztahy mezi muži a ženami spojené manželstvím. Veliká legrace. A vzkaz: přijměme život takový, jaký je, uleví se nám.
Lilka Ročáková-Rybářová, emeritní sólistka opery Plzeň: Claudio Monteverdi: Orfeo – Divadlo J. K. Tyla Plzeň. Je to inscenace, která díky kvalitnímu hudebnímu nastudování, výtvarnému řešení a v neposlední řadě díky režii Tomáše Pilaře působivě přenese současného diváka do světa barokní opery.
Antonín Schneider, taneční pedagog a manažer Praha: Kylián – Mosty času – Balet Národního divadla Praha. Jde o první celovečerní program na českém jevišti složený z Kyliánových věcí – dokonce tentokrát vybrán jím samým. Výběr choreografií je velmi pestrý a z různých tvůrčích období, ale jedno mají společné – nasazují laťku eklektického chápání současného tanečního divadla velmi vysoko, tak vysoko, až to přesahuje chápání většiny interpretů. Je to velká výzva pro umělecký růst každého z nich, pro celý soubor i české taneční umění, které je právě teď zmítáno všemožnými alternativami, experimenty a inovacemi, mezi tanečníky se nenápadně vtírají různí performeři, cirkusáci, sportovci nebo jen nepopsatelní „nonverbální“ kutilové.
Marcel Sladkowski, historik a kritik Zlín: Alois Hába: Přijď království tvé, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava. Nejspíš jsem jako kritik víc doma v činohře, ale jako dávný ctitel mikrointervalové hudby a díla Aloise Háby zvlášť nemohu jinak. Také s přihlédnutím k záslužnému úsilí ostravských Dnů nové opery.
Vítězslav Sladký, šéfredaktor magazínu Musical-opereta Plzeň: Shuki Levy, David Goldsmith, Glenn Berenbeim: Představ si… – Městské divadlo Brno, režie Petr Gazdík. Po pravdě řečeno, nemám rád hry o holocaustu, je jich, zdá se, už moc. A zmíněného tématu v muzikálu jsem se vysloveně bál. Jak to uchopí, pro koho to budou hrát? Ale brněnské Představ si… překonalo všechna očekávání. Strhujícím, ale velmi citlivým zpracováním přineslo skvělé divadlo na divadle, které diváky doslova přimrazilo k sedadlům. Inscenace na temné téma našich dějin nahlédla s citem, nadhledem i jistým patosem v dobrém slova smyslu.
Vlasta Smoláková, teatrolog Praha: Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Divadlo J. K. Tyla Plzeň na Náměstí Republiky pouze 7. září 2018. Po všech stránkách bravurně zvládnutá, jedinečná a zdravě „megalomanská“ open air inscenace/produkce, jejíž strůjci a tvůrci v čele s režisérem Tomášem Pilařem dokázali s očividnou invencí, chutí a profesionalitou využít lokální tradici i moderní techniku a ke všeobecnému prospěchu „pobláznit“ jednorázovou Prodankou přes deset tisíc zúčastněných. Divadlu zdar!
Jana Soprová, redaktorka Divadelních novin Praha: Zalistuji-li vzpomínkami na inscenace uplynulého roku, objeví se hned několik tipů. Za připomenutí bezpochyby stojí chytrý text a jeho inscenování na scéně Dejvického divadla, tedy Elegance molekuly Petra Zelenky. Ale také atmosférou i provedením přesná, sugestivní Amerika režiséra Michala Dočekala v Divadle Husa na provázku. Nakonec to ale vyhraje jeden z titulů spolku JEDL, tedy především tvůrčí dvojice Lucie Trmíková – Jan Nebeský, kteří v pražském DUP39 uvedli Médeiu – Pustinu – Soukromé hovory. Váhám, ale nakonec volím Médeiu. Inscenace, která mě oslovila emocionálně, přesně diagnostikuje krizi nejen manželskou, ale i osobní. A navíc pozoruhodně využívá rozmanitých scénických prostředků. Zdánlivě neslučitelné tak do sebe organicky zapadá…
Lenka Šaldová, kurátorka a kritička Praha: Dva jednoznačně nejvýraznější divadelní zážitky mi připravila (zase!) Janáčkova opera Národního divadla Brno, a to v prostoru brněnského výstaviště. Fascinující, jak režisér Jiří Heřman dokáže ovládnout obří prostor haly, udělat z něj magické místo. Před inscenací Gounodovy opery Faust a Markéta dávám nakonec přednost originální, vtipné, přitom nikterak neuctivé interpretaci Smetanovy Libuše. Chytré a odvážné politické divadlo – kdo by si pomyslel, co vše lze s Libuší a nad Libuší o nás a naší politické reprezentaci říci!
Jakub Škorpil, redaktor Praha: Hlasuji pro Medkova, Havelkova a Ljubkové Plukovníka Švece, v režii Jiřího Havelky, uvedeného na Nové scéně Národního divadla. Je to inscenace, která mnou dokázala pohnout i při druhém vidění mimo „říjnové oslavy“. Uctivé, a přitom lehoučce ironické připomenutí českých hrdinů, prosté fangliček. Inscenace hodná první scény nejen v čase stoletých oslav.
Jiří Štefanides, historik divadla Olomouc: Volím inscenaci Komorní scény Aréna Ostrava Zabiják Joe Tracyho Lettse. V dramaturgii Tomáše Vůjtka a v režii Jiřího Pokorného vznikla inscenace s žánrovým rozpětím od detektivky přes černou a absurdní komedii až po „realisticky“ tragický obraz rozpadu rodinných vztahů. A s vyústěním jako z červené knihovny (na cestě je miminko), ovšem ironicky mrazivým, v této rodině jde doslova o život. Jako vždy jsou vynikající herci Arény, mezi nimi dominuje Zuzana Truplová: její Vicki kupodivu i za daného stavu věcí přinese do příběhu jakýsi závan lidství a získá si na svou stranu diváka.
Alexej Švamberk, hudební kritik Praha: Ivan Acher: Sternenhoch. Snaha Opery Národního divadla uvádět nové opery a působit tak na tvůrce, aby si zkusili tento komplexní žánr, byla od počátku chvályhodná, ale výsledky jemně řečeno příliš přesvědčivé nebyly. To se změnilo, když byl uveden Sternenhoch Ivana Achera. Přispěla k tomu kombinace několika šťastných okolností. Groteskní expresionistický román Ladislava Klímy je nabit nejen obskurními obrazy, jaké skvěle ladí s operním světem, ale také přináší silný příběh, který z něj Acher vytáhl. Podařilo se mu však především složit silnou hudbu, která odpovídá žánru, k čemuž přispělo i použití esperanta. Navíc ji obohatil nejen elektronikou, ale také v opeře nezvyklými nástroji, jako je citera. Výborné bylo i obsazení, kdy Sergej Kostov roli knížete Sternenhocha zvládal bravurně i kontratenorové pasáže. Vanda Šípová jako Helga měla v hlase chlad a Tereza Marečková v roli cikánky Kuhmist ukázala svou všestrannost, kdy kouzlila nejen hlasem, ale i smyčcem na viole. I basista Luděk Vele potvrdil své kvality a role žoviálního otce Helgy mu sedla. Nesmí se ale zapomínat, že bez méně povedených oper by Sternenhoch těžko vznikl.
Martin J. Švejda, divadelní historik a kritik Praha: Maryša – Divadlo Petra Bezruče. Nabídnout divákům klasické (obehrané) drama, jako by ho viděli poprvé, a navíc jasně exponovat jeho téma je umění. Jance Ryšánek Schmiedtové se to povedlo.
Milan Uhde, spisovatel, dramatik a kritik Brno: Inscenací roku je pro mě Amerika, kterou v Huse na provázku režisér Michal Dočekal, spolu s Ivou Klestilovou autor dramatizace stejnojmenného Kafkova románového fragmentu, dovedl osud Karla Rossmana k silnému divadelnímu příběhu mladého muže vrženého do světa plného neporozumění a zaujaté cizoty. Režisérova bohatá invence zaskakující diváky četnými překvapeními umožnila zejména Martinu Donutilovi v ústřední úloze, ale i Ivaně Hloužkové, Simoně Zmrzlé, Janu Kolaříkovi a všem ostatním podat jedinečné výkony a temnému ději vyústit v radost diváků.
Pavel Unger, operní kritik a publicista Bratislava: Charles Gounod: Faust a Markéta – ND Brno. Objavovanie nového priestoru cez hudbu, toto motto viedlo režiséra Jiřího Heřmana v koncipovaní Gounodovho Fausta na neoverenej pôde pavilónu P brnianskeho Výstaviska. Zrodila sa nenásilne moderná, v scénografii, práci so svetlom a projekciami mimoriadne nápaditá, dynamická inscenácia. Spojila filozofické posolstvo predlohy s emotívnou drámou postáv, ale aj zriedka uvoľnenými humornejšími polohami. Heřmanovo úsilie o komplexné spevácko-herecké kreácie v hlavných i epizódnych postavách vyústilo do výsledku, ktorý obstojí v medzinárodnej konkurencii.
Roman Vašek, baletní kritik Praha: Kylián – Mosty času – Národní divadlo Praha. Několik příkladů geniality choreografa Jiřího Kyliána. Navíc zatančeno souborem, který se už může směle poměřovat s předními evropskými tělesy.
Emil Viklický, skladatel a klavírista Praha: Jan Nebeský, Lucie Trmíková, David Prachař: Médeia – Divadlo X10 v DUP39. Hodně jsem cestoval a doma jsem viděl jen málo věcí. Médeia mě zaujala energií a nasazením.
Ladislav Vrchovský, publicista a kritik Ostrava: Na inscenaci roku navrhuji Maryšu v provedení Divadla Petra Bezruče v režii Janky Ryšánek Schmiedtové. Inscenace obsahuje jasný dramaturgický výklad Kateřiny Menclerové, upozorňující na krizi křesťanského paradigmatu s varovným mementem: požaduje-li rodič po svém dítěti špatnost, neplatí přikázání Cti otce svého a matku svou. Herci, zejména Pavla Gajdošíková v titulní roli, Norbert Lichý v roli Lízala, Dušan Urban jako Vávra a Kateřina Krejčí v roli Strouhalky, podávají vrcholné herecké výkony. Inscenace je výrazným příspěvkem do debaty o inscenování díla bratří Mrštíků pro dnešního diváka.
Petra Zachatá, kritička a redaktorka Praha: Na svou inscenaci roku jsem si musela počkat až do konce listopadu 2018, kdy měly Soukromé rozhovory Divadelního spolku JEDL premiéru. Vizuál a režijní řešení inscenace jsou sice na duo Nebeský–Trmíková poněkud krotké (vzpomeňme na vynikající, ovšem silně postdramatickou Pustinu), ale o to silnější jsou herecké výkony Lucie Trmíkové, Martina Pechláta a Aloise Švehlíka. Herectví ve variaci na dílo Ingmara Bergmana skutečně hraje prim, a zejména proto jsem inscenaci po letošní vydatné náloži silových režijních kreací ocenila. Tři vynikající herci na strohé scéně, jejichž zbraní jsou inteligentní dialogy nabité významem a emocemi – pouze to stačí k neopakovatelnému divadelnímu zážitku. Škoda, že těmto trumfům věří stále méně tvůrců.
Vít Závodský, divadelní kritik a publicista Brno: Z desítky kvalitou souměřitelných inscenací vybírám: Arthur Miller: Čarodějky ze Salemu – Městské divadlo Brno. U čtyřaktové tragédie, vracející se do MdB po 57 letech a v české premiéře doplněné o jednu klíčovou scénu, dramaturg Jan Šotkovský a režisér Mikoláš Tyc bez sporných aktualizací akcentovali nadčasové téma sebezničujícího rozkladu komunity zachvácené pověrami i strachem z udavačství, a tak vydané napospas fanatickým „inkvizitorům“. Spolehlivě gradovaný večer se opíral o přesné typové obsazení postav s konfliktními vztahy a většinou nadprůměrné kreace ústředního vztahového trojúhelníku i povahově diferencovaných představitelů světské a církevní moci. Nejen v analogiích s dneškem nabídlo mrazivé modelové podobenství silný katarzní prožitek.
Komentáře k článku: Inscenace roku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Josef Herman
Včas poslaný tip Jana Koláře
tiskařský šotek někam zašantročil, Jan Foll omylem výzvu neobdržel a Arnošt Goldflam s Evou Kejkrtovou-Měřičkovou nestihli uzávěrku. Tak jejich tipy uveďme dodatečně v abecedním pořadí, a v této situaci nekrácené:
Jan Foll, publicista Praha
Elegance molekuly – Dejvické divadlo. Největší síla Petra Zelenky spočívá ve zpracovávání skutečných osudů – viz jeho skvělé drama Teremin o vynálezci tereminvoxu. Ve své novince zmapoval klíčovou část života chemika Antonína Holého, zrod jeho geniálního objevu a hlavně mnohaletý a neskutečně zamotaný proces jeho využití v léčbě AIDS. Reálné zápletky pospojoval do absurdních paradoxů i filozofických přesahů. A celou tu vtipnou a duchaplnou parádu, jež překonává sebeefektnější konstrukce a dotýká se nejhlubších záležitostí lidské existence, i znamenitě zrežíroval.
Arnošt Goldflam, dramatik, herec a režisér Praha
Posílám hned tři tipy: 1. V ND na Nové scéně –Sternenhoch, s krásnou hudbou, zajímavou výpravou, pěknými kostýmy a s invenční režií i choreografií! Užili jsme si to, stálo to fakt za to!
2. Studio Hrdinů – Modrovous, velice dobře vyložený a inscenovaný text, výborné výkony herců!
3. Dejvické divadlo – Elegance molekuly, velmi dobře vystavěná hra, přehledný a zajímavý text, velmi zajímavé téma, dobře inscenováno i hráno!
Eva Kejkrtová-Měřičková, ředitelka Dejvického divadla Praha
Jiří Havelka a kol.: Vražda krále Gonzaga, Dejvické divadlo Praha, režie Jiří Havelka.
Na počátku vzniku hry stála otázka, zda je možno, podobně jako v Shakespearově hře Hamlet, z jeviště divákům dokázat vinu zločince. V Hamletovi se potulní herci připsáním části textu do hry Vražda krále Gonzaga snaží usvědčit nového krále z vraždy krále Hamleta.
Jaká je síla herecké výpovědi směrem k divákovi? Lze jej ovlivnit, donutit k zamyšlení nad věcmi, které ho obklopují a které už možná považuje za normální součást života, ačkoliv normální vůbec nejsou?
První část hry je souhrn skutečně osobních svébytných zpovědí jednotlivých protagonistů, právě na téma, jak mohou, jako herci diváky ovlivnit a zda tak činí. Před diváky se tak otevírá upřímné i zábavné nahlédnutí do uvažování o herectví Ivana Trojana, Martina Myšičky, Simony Babčákové, Kláry Melíškové, Zdeňky Žádníkové a Tomáše Jeřábka v prolínání s texty postav, které na jevišti Dejvického divadla ztvárňují. Výpovědi jsou o to zábavnější, oč je druhá půlka, podobně jako v Hamletovi, mrazivější a zaměřena na předvedení vraždy.
Příběh ruského agenta Alexandra Litviněnka otráveného v r. 2006 v Londýně poloniem se rozehrává před diváky v naprosto minimalistické scéně šesti židlí, aby o to víc zasáhl do jejich vědomí text.. Tato inscenace, která vychází pouze z reálných výpovědí při vyšetřování, je aktuálnější a silnější tím, že jen pár týdnů po její premiéře došlo v Anglii opět k podobném případu nevysvětlené otravy jiného ruského občana, o čemž tvůrci nemohli mít tušení. Kam vedou stopy vyšetřování? Je zde analogie mezi oběma případy? Skvělé herecké výkony i silné politické téma je důvodem, proč považuji za důležité tuto inscenaci zařadit k tomu nejlepšímu ve sledovaném období.
Jan Kolář, divadelní kritik a publicista Praha
Divadlo Na zábradlí – Mýcení.
Zdivadelnění klíčového románu Thomase Bernharda – mezi komikou a tragikou – je nejen esteticky dokonalost sama, je i palčivě aktuální. Umná dramatizace, do níž autoři vložili české kontexty, jedinečná scéna, jedinečná režie, jedinečné herecké výkony.
13.01.2019 (0.53), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Kdybychom započítali
tipy Jana Folla, Arnošta Goldflama, Evy Kejkrtové-Měřičkové (přestože je v jednoznačném střetu zájmů) a Jana Koláře, dopadla by ryze hypoteticky (výsledky se měnit nemohou a nebudou) statistika následovně (pořadí by to stejně neovlinilo):
S osmi hlasy zvítězil Sternenhoch v Národním divadle, šest hlasů získalo brněnské provedení Libuše, pět hlasů získalo Mýcení Divadla Na zábradlí, tři hlasy Něco za něco v Divadle pod Palmovkou a Maryša Divadla P. Bezruče. Obě zmíněné inscenace Dejvického divadla by získaly dva hlasy jako řada jiných, které ve výsledné statistice nefigurují. V širších nominacích by si Elegance molekuly polepšila na tři hlasy.
13.01.2019 (1.06), , Trvalý odkaz komentáře,