Inscenace roku 2024
Do pravidelné ankety zahrnující inscenace od prosince 2023 do listopadu 2024 letos přišlo 108 odpovědí. Anketou vždy zahajoval další ročník Divadelních novin, od ledna nová šéfredaktorka Jana Machalická však požádala, aby letošní anketu zorganizovala a v posledním čísle letošního ročníku vydala ještě stávající redakce.
Josef Herman, ed.
Filip Kaňkovský v jedné z postav inscenace – Ivan Wernisch, Jan Nebeský, Jana Slouková: Wernisch, režie Jan Nebeský, Nová scéna ND Praha, premiéra 13. června 2024 FOTO MARTIN ŠPELDA
Z inscenace Wernisch na Nové scéně v Praze FOTO MARTIN ŠPELDA
ZUZANA AUGUSTOVÁ, teatroložka a kritička, Praha: Sivan Ben Yishai: LÁSKA/Argumentační cvičení, Divadlo LETÍ, režie Kasha Jandáčková. Pro tvůrčí odvahu nasadit titul, který se teprve jako druhý v českém divadle zabývá tabuizovanými tématy – ženskou touhou, ale i sebenenávistí, neschopností přijetí vlastního těla a sexuality. A samozřejmě jde o tradiční ženskou „vedlejší“ roli ve vztazích v patriarchální společnosti. Celé je to velice vtipně a s nadsázkou ztvárněno na miniaturním pódiu Divadla LETÍ s pomocí pouze dvou židliček, knihovničky, sexy prádla, župánků a barevného měkkého objektu uprostřed scény.
MILAN BÁTOR, publicista, Ostrava: Jedno z nejlepších představení jsem v tomto roce překvapivě zažil v dlouhodobě podceňovaném Slezském divadle Opava. Jednalo se o Káťu Kabanovou v citlivé režii Jany Andělové Pletichové a pozorném hudebním nastudování dirigenta Marka Prášila. Výkon Terezy Kavecké byl nominován na Cenu Thálie plným právem, navíc mě potěšilo, že režijní koncepce neměla ambice předhánět se v pomíjivých trendech. Ostatně Janáčkovy opery jsou v mnohém modernější než většina dnešních děl. V Opavě se dělá divadlo pro diváka, aniž by se rezignovalo na moderní technologie a vlastní názor. Škoda jen, že většina kritiků naprosto pomíjí druhé premiéry. Americká sopranistka Bree Nichols v titulní roli byla srovnatelná s nominovanou pěvkyní.
MARTIN BAXA, ministr kultury, Praha: Erich Maria Remarque, Natalija Vorožbyt, Dušan D. Pařízek: Na západní frontě klid / Zelené koridory, Divadlo X10. Válka má mnoho podob a mnoho obětí. Kombinace dnes již klasického příběhu E. M. Remarqua a současné ukrajinské autorky ukazuje její hrůzy a surovost v mnoha podobách. Válečné konflikty se neodehrávají jen na bitevních polích. Zasahují do životů vojáků i civilních osob. A mění a drtí je mnoha různými způsoby.
JANA BOHUTÍNSKÁ, ambasadorka zvídavosti, Praha: Muzikál West Side Story, Věznice Příbram, 7. června 2024. Ve vězení jsem viděla muzikál na motivy West Side Story. Ve vězeňském prostředí ho nastudoval choreograf Zdeněk Prokeš. Pro muže i ženy, s nimiž pracoval, byly divadlo, tanec a zpěv věc osobní – mnohaměsíční kreativní cesta, na níž se potkali se svými talenty, dovednostmi, umy a silami, odlišnými od toho, kvůli čemu skončili za katrem. Dojemný aplaus vestoje jim ukázal, co to znamená uspět. Jakkoli to snad zní banálně, od účinkujících i publika tu šlo umění z útrob, z podstaty, od srdce. Vlastně taková šamanská práce.
VERONIKA BOUŠOVÁ, divadelní publicistka, Praha: Přenést na velké plátno intimitu poezie je kumšt a důvod upřednostnit minimalistický opus Wernisch (Národní divadlo, Jedl) s Nebeského a Vlachynské futuristickými pimprlaty před inscenacemi Na západní frontě klid / Zelené koridory (Divadlo X10) a Cesta dlouhým dnem do noci (Divadlo v Dlouhé). Jak sám Wernisch napsal: Kotevní lana se přetrhla, hanbinec se rychle vznesl do velké výše a hnán větrem odplouval skryt mezi mračny… A pak jsou tu ještě ty kominické Jákobovy žebříky.
ALEŠ BŘEZINA, muzikolog, ředitel Institutu Bohuslava Martinů, Praha: Mým největším divadelním zážitkem se stala inscenace Smetanových Dvou vdov v režii mladého italského režiséra Lorenza Ponteho na festivalu Smetanova Litomyšl v redukované verzi Grahama Vicka bez sboru a jen s klavírním kvintetem. Ponte do nastudování zapojil dobrovolníky z Litomyšle a přesadil děj ze statku mladé vdovy Karoliny do prostředí domova pro seniory. Tato zdánlivá svévole dala vzniknout zcela logicky působící úsměvné inscenaci, střídající humorné situace s hluboce dojemnými momenty. Lituji, že jsem kvůli skvostným Dvěma vdovám a nutnosti omezit se na jednu jedinou inscenaci musel vynechat Radokovu Rusalku a Pountneyho Dalibora.
JAN BURIAN, písničkář a spisovatel, Praha: Marie Nováková: Krajina se sklady, režie Ivo Kristián Kubák, Tygr v tísni.
JAN BURIAN, generální ředitel Národního divadla, Praha: Poprvé a výjimečně nominuji produkci divadla, které řídím – Ivan Wernisch, Jan Nebeský, Jana Slouková a všichni ostatní spolupracovníci, herečky a herci stvořili opravdu výjimečnou krásu: Wernisch na Nové scéně. A když už jsem v „našem divadle“, přidávám barokní operu Platée ve Státní opeře. Po všech stránkách skvostnou a dojemnou.
ROMAN ČERNÍK, umělecký ředitel centra Moving Station, Plzeň: Mým tipem je inscenace Zatím, do té doby, navždy Divadla Continuo, odehraná v rámci festivalu Jižní svéráz. Velká mezinárodní skupina performerů a performerek pod vedením kmenových tvůrců Divadla Continuo nabídla divákům tradiční letní site-specific projekt. Prostory čerstvě uzavřené nádražní pošty v Českých Budějovicích ožily bohatě členěnou, mnohovrstevnatou vzpomínkou na svět, který se loučí. Diváci byli uvedeni do světa, jehož hravé odlesky ještě mnozí důvěrně známe, ale který už je rozebrán a připraven na cestu zapomnění.
LUCIE DERCSÉNYI, taneční publicistka, redaktorka Tanečních aktualit, Praha: Cyrano de Bergerac, choreografie Jiří Bubeníček, balet Národního divadla Brno. Spektakulární inscenace v tom nejlepším slova smyslu – s vydařeným scénickým a kostýmním návrhem, s choreografií ukotvenou ve 21. století. Sbory, dueta, tria jsou vypracována do nejmenšího detailu. Veškerý pohyb, gesta se podřizují charakterům jednotlivých postav, které k nám skrze tanec promlouvají. Zapojení slov, zpěvu tvoří organickou součást inscenace, v níž se podařilo transformovat Edmonda Rostanda do tanečních obrazů, emotivně silných a umělecky vytříbených.
TOMÁŠ DIANIŠKA, dramatik, režisér, Praha: Valérie a týden divů, Národní divadlo, Nová scéna. Surreální noční můra z Národní ulice. Pohádka na pomezí hororu o proměně dívky v ženu. Tvůrcům se z Nezvala povedlo vytáhnout aktuální témata – kult věčného mládí, parazitování na čistotě a naivitě. Vizuálně sebevědomé dílo. Hlavní představitelka to dravě táhne dopředu. (I když se premiérou 9. listopadu 2023 o pár dnů míjí s vaším časovým rozpětím. Ale mám pocit, že se na něj zapomnělo.)
KATEŘINA DOLENSKÁ, šéfredaktorka časopisu Loutkář, Praha: Hlasuji pro Červený balónek z Naivního divadla. Minimalistickou, verbálně úspornou, nicméně výtvarně vybroušenou inscenaci se silným a sdělným tématem, která osloví nejen děti, ale i dospělé. Režisérka Michaela Homolová a její tým z Naivního divadla zkrátka patří v kategorii divadla pro děti mezi světovou extratřídu.
LENKA DOMBROVSKÁ, kurátorka, dramaturgyně a publicistka, členka skupiny a redaktorka časopisu Dílo, ředitelka festivalu …příští vlna/next wave…, Praha: Letos si dovolím vybrat dvojici autorských projektů z alternativní scény: Dobre už bolo Karola Fila (česká premiéra 4. listopadu 2024) v Arše+ a Wandervogel Jana Mocka v Alfredu ve dvoře. Jsou inscenačně různorodé, ale mají společnou angažovanost – nebo chcete-li, srozumitelně a s nadhledem artikulují podstatné sdělení týkající se generačního střetu, politiky, (ne)spravedlnosti. Letos se ale prý hlasy nepůlí, tak volím Fila pro výrazný osobní apel, pro opravdovost i mladickou naštvanost sdělení.
ONDŘEJ DOUBRAVA, publicista a dramaturg, Praha: Benj Pasek, Justin Paul, Steven Levenson: Drahý Evane Hansene, Městské divadlo Brno. Jakožto člověk, který v minulosti většinu své aktivní dramaturgické kariéry zasvětil moderním komorním muzikálům, letos prakticky nemám jinou volbu. Broadwayský megahit posledních let v české premiéře na prknech činoherní scény MdB nabízí kvalitní překlad Zuzany Čtveráčkové a Petra Gazdíka, pečlivé hudební nastudování Daniela Kyzlinka i poctivý režijní výklad situací od Stanislava Moši. Navíc velmi stojí za to vidět v titulní roli oba dva představitele – Jana Brožka i Marca Salvadoriho.
JIŘÍ DRAHOŠ, senátor, Praha: Za nejlepší inscenaci považuji Srpen v zemi indiánů v Divadle na Vinohradech, s výjimečným výkonem Reginy Rázlové. Dále velmi hodnotím inscenace Bylo nás pět (tenkrát) v Divadle Na Jezerce a Žáby ve Studiu DVA Ivana Trojana a Petra Zelenky.
VĚRA DRÁPELOVÁ, hudební kritička, Praha: J. P. Rameau: Platée, Národní divadlo, Státní opera. Ne že by byla sama o sobě tak světoborná, ale v porovnání s inscenacemi jiných oper, které jsem v uplynulém roce zhlédla, nabídla tato produkce nejlépe zpracovaný inscenační nápad v kombinaci s dobrým hudebním nastudováním.
VLADAN DRVOTA, dramaturg a PR specialista vydavatelství Supraphon, Praha: Inscenace VOJCEK_jednorozměrný člověk režiséra Michala Háby podle Georga Büchnera vyniká svou formou i poselstvím. Hába a jeho herci z Lachende Bestien dávají gól poměrům, ve kterých se jako společnost právě nacházíme. Nezapomenutelná crazy komedie pohrávající si s vážným obsahem, s výtečným Markem Kristiánem Hochmanem v titulní roli.
LUKÁŠ DUBSKÝ, divadelní publicista a editor Deníku, Pardubice: Na západní frontě klid / Zelené koridory, Divadlo X10. Jedna z nejsilnějších protiválečných výpovědí, které v posledních letech na českých scénách vznikly. K dramatizaci románu Na západní frontě klid nalezl režisér Dušan D. Pařízek velmi efektní klíč. Kongeniálně zachycuje atmosféru bojů na frontové linii, všudypřítomnou hrůzu a beznaděj. Silného vyznění se mu daří dosáhnout s minimalistickými jevištními efekty. Druhá část inscenace se věnuje všedním starostem současných ukrajinských uprchlic. Oba zdánlivě nesourodé kusy se přitom povedlo účinně propojit, jeden doplňuje druhý.
DITA DVOŘÁKOVÁ, pedagožka a redaktorka, Brno: Letos je to pro mě autorská inscenace Jiřího Hajdyly Věci, nad kterými se tají dech určená čerstvě narozeným dětem a jejich rodičům. Mistrná režie a bravurní využití světelného designu. Stejně jako minulý rok je právě pro mě toto představení tou mimořádnou inscenací, která svědčí o proměnlivosti současného divadla a tím pádem i o jeho energii a životaschopnosti.
LÍDA ENGELOVÁ, režisérka, Praha: Každé divadlo mívá v sezoně (a pak ještě chvíli nebo dlouho) inscenaci, která dokonale přečetla svou dobu. Takovou se pro mne stal Stalinův poslední western Miroslava Hanuše v Městském divadle Kladno. Jeho premiéra (29. dubna 2023) a několik repríz v průběhu sezony 2023/2024 do letošní ankety DN nepatří. Přesto bych se ráda zmínila o posledních pětatřiceti letech. V nich jsem věřila, že způsoby totalitních dob, kdy se skvělé inscenace stahovaly z moci úřední, jsou pryč. A ejhle! Nejen Stalinův poslední western, ale i celé umělecké vedení zmizelo v červnu 2024 z kladenského divadla kvůli nevysvětlitelnému zásahu radničních úředníků. Je mi moc líto, že skvělou imaginativní inscenaci o stalinismu a jeho vlivu, který ve svých proměnách evidentně žije dodnes, už nemohu nikomu doporučit.
JAROSLAV ETLÍK, divadelní teoretik, pedagog, dramaturg: Anton Pavlovič Čechov: Racek, Divadlo Na zábradlí. Od Jiřího Havelky jsem samozřejmě viděl mnohem lepší a významnější inscenace, než je tato. Pokud ale ponecháme stranou nesmyslné porovnávání tohoto představení s legendární inscenací Petra Lébla, která byla uvedena v téže divadelní budově před třiceti lety, je to jedna z nejzajímavějších inscenací tohoto kalendářního roku. A že je představení pro někoho málo emotivní? To je věc názoru. Pro mě je to právě naopak.
VILÉM FALTÝNEK, státní úředník na MK, divadelní dokumentátor v IDU, příležitostný publicista v Divadelních novinách: Pro mě je inscenací roku György Ligeti: Le Grand Macabre, Národní divadlo, Státní opera. Nikdy jsem se v opeře tak nenasmál. Smích jako vítězství nad zlem, nad Nekrocary. A mimořádné výkony pěvecké i herecké. Díky.
MARINA FELTLOVÁ, slovesná dramaturgyně ČRo: Ivan Wernisch, Jan Nebeský, Jana Slouková: Wernisch, Národní divadlo, režie Jan Nebeský. Humorné i teskné, hravé, bláznivé, zábavné… Je v tom vše. Krása obrazů, síla sdělení. Pokud může nějaká inscenace nadchnout pro poezii i ty, kdo básně nečtou, pak je to Wernisch na Nové scéně ND v režii Jana Nebeského.
MATĚJ FORMAN, divadelník a výtvarník, Praha: Jonathan Livingston Racek, společný projekt Dekkadancers a České filharmonie v prostoru Dvorany Rudolfina. Podle stejnojmenné knihy Richarda Davida Bacha. Hudba Ivan Acher, choreografie a režie Ondřej Vinklát, dirigent Filip Urban, scénář Ondřej Vinklát a Tomáš Vondrovic. Jiří Lábus, Vilém Udatný, Natalia Metodijeva, Tereza Kučerová, Adriana Štefaňáková, Klára Jelínková, Florian Garcia, Patrik Čermák, Albert Kaše… Těším se na ty, které mám rád, i kdyby se to dnes nepovedlo. A pak se stane, že mě do závratné výšky vynese hudba snášející se ke mně jako proud divoce padajícího vodopádu, pohyb, světlo, kroky, slunce odrážející se od hladiny oceánu, technika, kterou bych nemusel vidět, ale slova, která se – pro způsob, jakým jsou vyslovena – nedají přeslechnout. Má to odvahu i pravdivost lidí, kteří nemusí hrát o život, protože to, co hrají, už i žijí. Vidím a vím, že jak mezi racky jsou různí „ptáčci“, tak i mezi diváky jsou kolem oblázků na břehu oceánu zrnka písku a také balvany. Každý to můžeme vidět jinak a já to vidím takhle.
MARTIN GLASER, ředitel Národního divadla Brno: Here I am, Orlando – takových komplexních děl nevzniká v českém divadle mnoho. Původní opera objednaná s vizí zapojení velkého orchestru a sboru a velkorysého jevištního aparátu. K tomu téma, na kterém se štěpí společnost, zpracované s ambicí spojovat a vést dialog napříč generacemi a zkušeností. S omluvou, že dávám hlas produkci z vlastního divadla, ale komplexnější zážitek jsem letos nikde jinde neměl.
ARNOŠT GOLDFLAM, dramatik, herec, režisér, Praha: Navrhuji inscenaci Gazda a roba ve Švandově divadle, je to pěkně vyložené, dynamické, pestré představení, velmi dobré herecké výkony, režie též velmi dobrá, bez zbytečných aktualizací. Spokojenost a zážitek.
JAN GRULICH, emeritní kritik a publicista, Praha: Jako inscenaci roku uvádím Cestu dlouhým dnem do noci v Divadle v Dlouhé. Nominaci zdůvodňuji nadhraničním zpracováním stylu (psychologický realismus), jakýsi realismus na druhou, což je velmi působivé. Dále přesah do dnešní doby s použitím hlubinné psychoterapie. Brilantní herecké výkony s detailním psychologickým herectvím.
PER BOYE HANSEN, umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery, Praha: Vrchol roku pro mě přišel opět na jeho samotném konci. Inscenace Rameauovy opery Platée pod taktovkou Václava Lukse a v režii dua SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) byla vzácnou symbiózou, v níž se silné hudební podněty snoubily s přesvědčivým a poutavým divadelním provedením. Všichni sólisté předvedli výkony na velmi vysoké úrovni v čele s úžasně hrajícím pěvcem, který dokázal zaujmout publikum během celého představení. Inscenace se ideálně hodí do Státní opery.
JIŘÍ HAVELKA, režisér, Praha: Divadlo Husa na provázku: Reality. Neviděl jsem toho mnoho a to, co jsem viděl, bylo vesměs staršího data premiéry. Z toho, co jsem viděl a bylo to premiérované v žádoucím období, mě zasáhly Reality z Husy na Provázku. Vtahující téma, skvělé jevištní nápady, dokonale sehraní herci, proudící energie, ale hlavně bytostný divadelní jazyk, komunikativní, hravý, současný, ale ne křečovitě aktuální, dokumentární, ale ne strohý, angažovaný, ale ne povrchně apelativní. Radost být tomu divákem.
HELENA HAVLÍKOVÁ, operní kritička, Praha: Letošní Rok české hudby vybudil řadu divadel k inscenacím, které se na českou klasiku podívaly svěže, ba odvážně bez zátěže zakonzervovaných tradic. Mezi takové řadím ze Smetanových oper Dalibora v Brně, Hubičku v Liberci, Prodanou nevěstu souboru Opera Lidem, Janáčkovu Káťu Kabanovou v Opavě. Za mimořádný počin považuji dvojí uvedení cyklu všech dokončených oper Bedřicha Smetany v Národním divadle moravskoslezském, ale také novinku Františka Chaloupky Zaprodanec na letošním NODO a vtipné Supergrrrls! brněnské Opery Diversa. Musím-li dát hlas jen jediné inscenaci, pak to je nový pohled na Dvě vdovy, citlivě adaptované do domova důchodců v produkci Smetanovy Litomyšle společně s Birmingham Opera Company.
IVA HERIBANOVÁ, divadelní kritička, lektorka a fermanářka v HaDivadle, Brno: Z hlediska intenzity diváckého zážitku je pro mě inscenací roku jednoznačně Filoktétés. Last Minute Divadla X10 v režii Ondřeje Štefaňáka. Velmi přesná výpověď o vrstvících se současných krizích pohledem generace dnešních dvacátníků a třicátníků, s neopominutelnou dávkou katarzního humoru.
JOSEF HERMAN, šéfredaktor Divadelních novin, Praha: Je to zvláštní pocit končit dlouhá léta v Divadelkách zrovna v Roce české hudby plném skvělých hudebně-divadelních aktivit: Smetanovský cyklus a Šarlatán v Ostravě, Dalibor a Rusalka a Here I am, Orlando a Výlety páně Broučkovy a Druhé město a tři opery na JAMU v Brně, Le Grand Macabre a Platée v Praze… Každou bych mohl nominovat. Hlas dávám existenciálnímu náhledu Davida Radoka na Rusalku v Brně, v titulní roli s Janou Šrejma Kačírkovou, s Princem Petera Bergera, Vodníkem Jana Šťávy a dalšími skvělými pěvci-herci, ve věcném, a proto jímavém hudebním nastudování Marka Ivanoviće. Pohádka k zamyšlení, v níž neskončí špatně jen víla, ale všichni. Na jevišti i v hledišti. Jako v životě, ten také jednou zanikne.
KARLA HOFMANNOVÁ, publicistka, Brno: Jako inscenaci roku navrhuji operu Ľubici Čekovské Here I am, Orlando v Janáčkově opeře v Brně. Je to opera současná a přitom používá mnoho klasických hudebních motivů. Hudba je moderní, přesto přehledná a ilustrativní. Scénicky je to dílo efektní, velmi dobře zahrané a výborně zazpívané. Tematika vychází z románu Virginie Woolf, je tedy víc než století stará, přesto vyvolává provokativní asociace s problematikou změny osobnosti. Má v sobě všechno, co by divadlo mělo mít, vedle provokativnosti i dramatický spád, líbivost a výborné profesionální výkony.
MARK KRISTIÁN HOCHMAN, herec, Praha: Jenom konec světa od Ivana Buraje. Je to fakt epes rádes. Jestli můžu odpovědět takto stroze. (Premiéra 18. listopadu 2023.)
MATĚJ HOLLAN, hudební publicista, Brno: Here I am, Orlando, Národní divadlo Brno. Tato inscenace jednoznačně proto, že se jedná o skutečně velkou novou operu, s fascinujícím dramaturgickým vývojem díla zcela od píky. Výsledný tvar snese srovnání se současnými novými operami a výhodou inscenace je, že je rovnou dělaná v angličtině. Je to milník v porevoluční historii české opery.
RADMILA HRDINOVÁ, operní a činoherní kritička, Praha: Antonín Dvořák: Rusalka, Národní divadlo Brno, hudební nastudování Marko Ivanović, režie David Radok. Krutá a smutná pohádka o Rusalce, která se odhodlá uskutečnit svůj sen stát se lidskou bytostí, ale místo světa plného lásky najde jen povrchnost a cynismus, navíc zjistí, že lidskou bytostí nikdy naplno nemůže být. Pohádka bez happy endu, jíž je přizpůsobena i hudební úprava, obsazení, výtvarná podoba. Brněnská Rusalka je pro mě cenná promyšlenou koncepcí vtělenou do výrazově oproštěné a účinné jevištní i hudební podoby. Nejde proti Dvořákově hudbě a Kvapilovu libretu, ale naplňuje křehké, emotivní i erotické poselství opery. Jako činoherní kritička chci vyzdvihnout inscenaci Wernisch Činohry Národního divadla v režii Jana Nebeského. A to za hravé i dravé uchopení poezie Ivana Wernische, odvahu přenést ji na jeviště Nové scény a výzvu k divákům, aby atakovali svou obrazivost a schopnost naslouchat slovu.
JAN HŘEBEJK, režisér, Praha: Výjimečná inscenace opery Šarlatán v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Ondřej Havelka se ujal režie opery Pavla Haase z třicátých let, která byla scénicky nastudována pouze jednou. Vznikla výtvarně okouzlující a hudebně precizní inscenace, mimořádný počin a další úspěch NDM pod vedením Jiřího Nekvasila.
VLADIMÍR HULEC, divadelní publicista, redaktor Divadelních novin, šéfredaktor Taneční zóny, Praha: Rok 2024 byl rokem konců a úmrtí a také nadějí a zrození. A tak do této ankety volím dva projekty, které – každý jinak a odjinud – tyto trendy zachytily a analyzovaly. Na jedné straně téma odpojení se od světa, vnitřní uzavřenosti a – možná – sebevraždy v inscenaci brněnského HaDivadla Jenom konec světa (režie Ivan Buraj, premiéra 18. listopadu 2023 – snad je ještě v řádu této ankety, inscenaci jsem viděl až na festivalu Divadlo Plzeň 2024), jež je precizně vystavěnou herecky-výtvarnou prací nad (či s) autistickým tématem sebedestrukce formou posouvání reality z vnějšího vnímání a vidění k hlubinně intimnímu, osobnímu, do sebe uzavřenému. A na straně druhé volím – a té dávám svůj jediný možný tip do výsledné statistiky – sólo performanci Martiny Hajdyla Lacové Bodies in Progress (první uvedení No. 23 – číslo značí týden těhotenství – 22. dubna ve Venuši ve Švehlovce v Praze, poslední No. 38 na ArtWife Festivalu v Liptovském Mikuláši 31. července), která fascinující tanečně pohybovou formou za doprovodu živé hudby veřejně a současně vysoce intimně mapovala (odkrývala) tělo a uvažování sebe samé v průběhu 23.–38. týdne těhotenství. Co se děje s jejím vnímáním sebe i okolí, s možnostmi pohybu a s navazováním/prohlubováním kontaktu/dialogu s novým životem i se svým partnerem, jak zůstat pozitivně naladěná, sebevědomá, hrdá, krásná. A co vůbec tyto termíny značí. Bytí a tanec na hraně zrození.
PETRA HŮLOVÁ, spisovatelka, Praha: Na inscenaci roku nominuji Miss Rodeo (Anežka Kalivodová a kol.) Za silný příběh v originálním podání česko-anglického westernu. Za úžasný zvuk, scénu, herecké výkony, režii i skvělý nápad s filmovými titulky.
DANIEL JÄGER, redaktor kulturní publicistiky, Český rozhlas Vltava: Jean-Philippe Rameau: Platée, Národní divadlo, Státní opera. Tvůrčí tandem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) připravil inscenaci, která má šanci oslovit široké spektrum publika napříč generacemi. Jejich pojetí příběhu o vdavekchtivé žábě, která se nechá napálit samotným Jupiterem, nepostrádá nadhled, vtip, noblesu a vkus. Celý projekt se navíc opírá o kvalitní hudební nastudování Václava Lukse, který v duchu autentické interpretace inspiroval orchestr Státní opery k velmi zaujatému a po všech stránkách vyrovnanému výkonu. A pochvalu zaslouží také skvělé obsazení všech rolí v čele s nizozemským tenoristou Marcelem Beekmanem, jehož strhující drag interpretaci postavy Platée považuji za operní výkon roku.
OLGA JANÁČKOVÁ, operní kritička, Praha: Here I am, Orlando, Národní divadlo Brno, režie Jiří Heřman, dirigent Robert Kružík. U inscenace si nejvíc vážím toho, že opera vznikala za úzké součinnosti autorského a inscenačního týmu a tento mimořádně soustředěný přístup vzájemně propojených tvůrců je na výsledné inscenaci velmi znát.
PETRA JANÁK ZACHATÁ, redaktorka Divadelních novin, Praha: Dvě inscenace jsem letos přijala zcela bez výhrad. V březnu to byla strhující revue Snowflakes v režii Viktora Tauše (producent Heaven’s Gate, uvádějí Jatka78), v níž po boku profesionálních hereček, hudebníků a hudebnic zpívaly, tančily, vyprávěly a na mnoho dalších způsobů svobodně performovaly děti z dětských domovů. Vznikla nevykalkulovaně autentická, energií tepající jevištní výpověď, která umožnila sdílet mnohovrstevnatou zkušenost lidí vyrůstajících v dětských domovech. Divadlo, jehož smysl je hmatatelný. Má to ale háček: premiéra se uskutečnila už v září 2023. Dilema je tedy vyřešeno a já hlasuji pro neméně smysluplný průkopnický tanečně-výzkumný projekt platformy ME-SA Bodies in Progress (premiéra 22. dubna 2024), v němž Martina Hajdyla Lacová odtančila proměny svého těla i duše – a tedy i psychický a duševní vývoj své dcery – mezi 23. a 38. týdnem těhotenství. Zážitek doopravdy neopakovatelný.
VLADIMÍR JUST, publicista, Praha: Platon: Sokratova obhajoba, úprava a režie Petr Šourek, Divadlo Kampa v Klubu Lávka, v titulní roli Jaroslav Dušek, lid athénský bubnuje Zdeněk Konopásek, žalobcem Melétem je Daniel Šváb a hraje se podle překladu Jaroslava Ludvíkovského. Připomeňme, že největšího athénského filozofa neodsoudila k smrti diktatura (vládu třiceti tyranů jakž takž přežil), ale obnovená demokracie, ano, ta slavná athénská demokracie. Za druhé – Jean Baptiste-Poquelin (Molière): Tartuffláž. Šimon Spišák obvyklé „echt molièrovské“ pseudoklasicistní inscenační manýry a konvence razantně rozbíjí a vrací k jejich skutečným zdrojům – k bezuzdné předmolièrovské frašce. Za třetí – Lucie Trmíková: Casanova. Takové divadlo mám rád, nejen u Jedlu. Divadlo skromné, „jen“ pro dva herce a vaši fantazii. Vedle Pechlátova občas krajně odpudivého, občas charismatického a nakonec dojemného Casanovy, dožívajícího v Duchcově, se zde zaskvěla hned v několika rolích milenek či mecenášek samotná autorka Lucie Trmíková. Za čtvrté – René Levínský: Don Juan a já, režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, Divadlo v Dlouhé. Tvůrci s vydatným přispěním (po kolikáté už?) jedinečného komediálního herectví Michala Isteníka vzali problém AI útokem z komediální, smíchové stránky. Jako každá velká komedie má hlubší jádro. Ukazuje nebohost živočišného druhu, jenž pyšně sám sebe nazval homo sapiens, ale vlastní přemýšlivost deleguje stále masověji na různé aparáty, jež stále více myslí (a tvoří) za nás. A ve chvíli, kdy nám vypadne technika, jsme „isteníkovsky“ stejně trapní, nebozí a bezradní vyznat lásku jako Kristián v Cyranovi z Bergeracu. Jaroslav Rudiš, Petr Pýcha: Oslava, režie a úprava Pavel Khek, Klicperovo divadlo Hradec Králové. Komedie veskrze současná, a přesto v duchu formanovsko-passerovsko-papouškovských filmů zlatých šedesátých.
LUDVÍK KAVÍN, divadelník v. v., Vídeň: Sága rodu Marxů. Dílo Juana Goytisola zdramatizovali Martin Sládeček a Jan Mikulášek. Viděl jsem a intenzivně vnímal velkolepou dramaticky vystavěnou scénickou koláž, provokovanou především Karlem Marxem, jehož dílo skončilo s jeho smrtí 14. března 1883. Jenže inspirovalo spoustu filozofů, ekonomů, politiků atd. A především ti poslední masově obšťastňovali i ničili miliony životů. Jan Mikulášek se rozhodl uvést inscenací do života interpretace, dezinterpretace, zkreslené představy, mýty, lži a dává svým divákům k úvaze, mají-li dál věřit ve spravedlivější a lepší společnost, nebo jen upadnout do kaluží skepse. Ukazuje nám, jak to vypadá s démonizacemi, zbožňováním, pohřbíváním i kříšením jakýchkoli ideálů, neumíme-li kriticky myslet. Provázkovská „Sága…“ oslovuje, má sílu, na mnohých místech je strhující, ale jinde zase vede k úvahám, je to silné, imaginativní divadlo. Marxe v jeho různých reálných i imaginativních podobách hraje až uhrančivě Dalibor Buš a má kolem sebe nejen „správně“ oddaného Friedricha (Dominika Telekyho), ale i celý skvělý ansámbl – Zdislavu Začalovou, Gabrielu Štefanovou, Vladimíra Hausera a další.
JAN KERBR, divadelní publicista, Praha: Nebeský, Slouková, Wernisch a kol.: Wernisch, Národní divadlo, režie Jan Nebeský. Hravá féerie z textů asi největšího žijícího českého básníka mi připravila očistný zážitek, k němuž kromě ukázněně uvolněných hereckých kreací přispěl i muzikantský vklad Aleše Březiny.
PETR KLARIN KLÁR, teatropunker, Ostrava: Layla Martínez, Eliška Říhová: Červotoč, režie Eliška Říhová, Činoherní studio Ústí nad Labem. Výjimečná symbióza svérázné múzičnosti, nekompromisní nadčasové aktuálnosti i výtečně vyvážené věcnosti. Horor i laskomina a především výkladní skříň tematicky i formálně progresivní linie domácí činohry. V těsném zástupu však musím rovněž doporučit i dva další zásadní scénické projekty – Gabriela Preissová: Gazdina roba, režie Martin Františák, Divadlo F. X. Šaldy Liberec. Niterná, pokorná i emocionálně odzbrojující adaptace české dramatické klasiky, jež je ovšem pod Ještědem uvedena poprvé a disponuje uhrančivými hereckými výkony Kateřiny Kornhäuserové (Eva) a Elišky Jansové (Zuzka). Filoktétés. Last minute, režie Ondřej Štefaňák, Divadlo X10. Svěží sofoklovská variace autorsky signovaná dvorním dramaturgem souboru Ondřejem Novotným, který se spolu s Lenkou Havlíkovou chopil i dramaturgie, je dalším z neklamných důkazů univerzality a nadčasové atraktivity antických motivů, pomocí kterých lze snadno nahlédnout na palčivé problémy dnešní společnosti. Ačkoli by se mohlo zdát, že tentokrát je na talíři příliš mnoho témat, totálně koncentrovaná režie uměleckého lídra X10 Ondřeje Štefaňáka naštěstí neplodí povšechnou bramboračku, ale precizně vyrovnané lukulské hody.
MILOSLAV KLÍMA, divadelní důchodce, Praha: Hamlet, Národní divadlo, Praha. V této inscenaci jsem intenzivně vnímal provedení řady motivů tak důsledně, že se na mě představení obracelo až apelativně a navýsost současně. Nejen že se Gertrudě uleví po tom, co Claudius dokonce s nadšením veřejně potvrzuje kontinuitu rodu a vlády, že se žádný mrtvý neztrácí z našeho životního běhu, a glosuje nás s nadhledem a ze vzdálenosti tak neuvěřitelně blízké, že komediant moc dobře pochopil, jaká to má být hra („jak jen to říct?“), udělá to a neujde smrti, že Ofélie ztrácí sama sebe v kolotoči nepochopení kolem, že Polonius složitě provazuje, navazuje a kombinuje, až se sám umotá, a nakonec Fortinbras jako už nezakrytý uzurpátor země likviduje posledního svědka… Ano v tomto světě asi žil Shakespeare a my ten svět pečlivě protrahujeme…
IVANA KLOUBKOVÁ, taneční pedagožka Konzervatoře Brno, Taneční konzervatoře Brno a JAMU, příležitostná taneční kritička, Brno: Na cenu divadelní inscenace roku navrhuji původní balet Cyrano de Bergerac v choreografii, režii i dramaturgii Jiřího Bubeníčka uvedený v Národním divadle Brno. Jiří Bubeníček je jedním z nejvýraznějších světových baletních interpretů. Po skončení aktivní taneční kariéry se stal etablovaným choreografem s vlastní tvorbou uvedenou předními světovými baletními soubory. V poslední době se Jiří Bubeníček vrací do své rodné země a tvoří i zde (například La Strada pro Pražský komorní balet). Cyrano de Bergerac je silný tanečně-dramatický dějový balet, který v sobě skrývá i jemnou dávku nadsázky a ironie. Využívá mix žánrů. Kromě hlavního tanečního partu je zde použito i mluvené slovo z Rostandova dramatu, pěvecký part i živá hudba přímo na jevišti. Všechny složky představení jsou mimořádně funkční. Výtvarné i hudební prvky odkazují k baroku, které však není dogmaticky okopírováno. Choreografický Bubeníčkův text je zcela současný, plný fantazie a originality. Balet je interpretován všemi zúčastněnými na velmi vysoké úrovni. Toto jsou hlavní důvody pro mou nominaci.
JAN KOLÁŘ, publicista, Praha: Divadlo Bolka Polívky – Eugène Ionesco: Židle. Strohá inscenace režiséra Martina Čičváka, doprovázená jazzovou trubkou Lukáše Soldána, koncentrovaná na osobnostní herectví dvou protagonistů. Excelentní dramatický text. Strhující herecké výkony Evy Novotné (Stařenka) a Michala Kerna (Stařeček) pohybující se mezi groteskou a existenciální výpovědí. Absurdní divadlo stále ještě není mrtvo.
JOSEF JAN KOPECKÝ, předseda Volného sdružení východočeských divadelníků, Česká Třebová: Král Lear, Klicperovo divadlo Hradec Králové, režie Michal Hába. Zcela mimořádná divadelní událost, která se mi hluboce vryla pod kůži. Shakespeare pro 21. století. Tragikomická freska o rozpadu světa, tak jak ho známe. Současné divadlo o současném světě „now you know“. Atakující inscenace, která v mnohém spílá divákovi, nutí ho přemýšlet, nebere si servítky. Inscenace, která nastavuje zrcadlo každému, kdo o to stojí, a uštědřuje políček „slepým“. Za mě inscenace desetiletí.
VERONIKA KOS LOULOVÁ, šéfka opery, režisérka, Olomouc: Z inscenací, co jsem měla možnost zhlédnout za rok 2024, bych inscenací roku jmenovala Výlety páně Broučkovy v režii Roberta Carsena. Přestože inscenace nepatří mezi nejprogresivnější, takto enormní koprodukce brněnské opery s Teatro Real a Staatsoper Unter den Linden si zaslouží docenit. Navíc Robert Carsen znovu pokládá výzvu zdejším operním režisérům. Ačkoli je už jeho jméno pomalu tesané do zlata, tvoří s neobvyklou bezstarostností a lehkostí a patří mu – i všem, kdo se na takto gigantické produkci podíleli – můj velký obdiv.
JIŘÍ P. KŘÍŽ, divadelní kritik a publicista, Praha: Na OST-RA-VARu 2024 mě rozžhavila Gagarinova ulice Gregoryho Burka (Skotsko) v režii Ivana Krejčího v Aréně. A diskuse, v níž jsem se ocitl v opozici „mladších“ kritiků hledajících stejně jako Treplev jen „nové formy“, zatímco další Velkou válku ani krvavou „revoluci“ v povětří necítí. Ejhle, drama o vypatlanosti bez idejí a bez cíle, nahrazených siláctvím, vzývajícím už jen destrukci. K radosti korporací u moci. Jejich „naši lidé“ se tváří, že nevidí, co hrozí. Příběh o poddruhu „kdo skáče“, jen proto je Čech. Na scéně vynikl Vlastimil Burda v roli „vůdce“ Toma.
JOSEF KUBÁNÍK, herec a mluvčí Slováckého divadla, Uherské Hradiště: Inscenace Slováckého divadla Farma zvířat původem slovenského režiséra Doda Gombára je mimořádně aktuálním a silným podobenstvím o diktátorských choutkách skupiny prasat a apelem, který na hranici se Slovenskem připomíná, jak málo stačí k tomu, aby křehká demokracie dostala na frak. A pokud si tohle nebezpečí neuvědomíme, dostane brzy na frak i u nás.
EGON KULHÁNEK, ředitel Hudebního divadla v Karlíně, Praha: Nominuji muzikál Beetlejuice v HDK.
RADKA KUNDEROVÁ, teatroložka, DAMU, Praha: Nastassja Martin, Júlia Rázusová, Anna Prstková: Věřit v šelmy, režie Júlia Rázusová, HaDivadlo Brno. Obrazivá, jemná i drásavá jevištní báseň o vypořádávání se s traumatem. Originální a inteligentní inscenace.
KATEŘINA KYKALOVÁ, redaktorka Divadelních novin: Spolek Pomezí vykročil za hranice dobře probádaného terénu imerzivního divadla – a poslepu. V inscenaci Krásný nový den se osmice diváků stává pacienty kliniky, kde mají absolvovat operaci, která by měla zabránit hrozící slepotě. Jenže apokalypsa přijde právě ve chvíli, kdy ležíte po operaci s maskou na nemocničním lůžku a musíte svůj zrak ještě asi měsíc chránit před světlem. A tak se vydáváte na cestu světem, který se mezitím propadl do chaosu, a hledáte z něj cestu ven. Reálné zážitky, metaforické obrazy ve vaší fantazii a charismatické hlasy herců, kteří jsou vám na cestě do vašeho nitra průvodci. Čeká na vás na konci tunelu krásný nový den?
JIŘÍ LANDA, kritik, publicista, Praha: Letos musím vybírat hned ze dvou premiér Janáčkovy opery Národního divadla Brno, a to z Radokovy verze Rusalky a světové premiéry Here I am, Orlando, jejíž autorkou je Ľubica Čekovská, režisérem Jiří Heřman. Zároveň bych ovšem také rád zmínil inscenaci Divadla na Vinohradech Srpen v zemi indiánů, která se z mně nepochopitelných důvodů neobjevila v žádných divadelních anketách, podobně jako prvotřídní výkon Reginy Rázlové v hlavní roli. Nicméně můj hlas putuje k operní novince Here I am, Orlando. Brněnská opera jejím uvedením i letos potvrdila, že umí dělat divadlo na světové úrovni a že zároveň dokáže přivést na svět dílo, které dle mého názoru po svém prvním uvedení neupadne v zapomnění.
TATJANA LAZORČÁKOVÁ, teatroložka FF UP, Olomouc: Robert Icke, Friedrich Schiller: Marie Stuartovna, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava, režie Jan Holec. Pozoruhodná adaptace klasického dramatu, která zaujme jak aktuálně rezonujícími odkazy na nekorektní politické strategie, tak interpretačně působivým dramatickým střetem dvou silných ženských hrdinek. Díky koncentrovaným výkonům Alexandry Palatínusové (Alžběta I.) a Magdalény Holcové (Marie Stuartovna) je představení opravdu hereckým koncertem.
RUDO LEŠKA, advokát, operní kritik, Praha: Platée ve Státní opeře Národního divadla, dirigent Václav Luks, režie SKUTR.
RENÉ LEVÍNSKÝ, dramatik, Praha-Vysočany: Rád bych hlasoval pro inscenaci Ivana Buraje v Divadle v Dlouhé Cesta dlouhým dnem do noci. První inscenace Ivana Buraje v Dlouhé poté, co byl jmenován jejím uměleckým šéfem, je velkým gestem, pro mne srovnatelným s nástupem Petra Lébla před desítkami let do Divadla Na zábradlí. Inscenace je řemeslně dokonalá, od herectví po práci se světlem. Vše funguje přesně, jak má, dostředně a ve vzájemné harmonii.
TOMÁŠ LOUŽNÝ, divadelní režisér, Praha: Ještě chvilku, Stavovské divadlo, režie Anna Klimešová. Hravé, zábavné a plné snových obrazů. Anna Klimešová se svým týmem ustála kolos Národního divadla a uchovala si svou poetiku. I to by bylo více než dost, což už vím z vlastní bovaryovské zkušenosti, ale ona zároveň vytvořila představení komunikující obdivuhodně jak s dětmi, tak s dospělými. Zároveň skládám poklonu i Kashe Jandáčkové (Cherry Man) a Štěpánu Gajdošovi (100 songů). Po premiérách se zapomíná, že zkoušet v ND je sice ohromná čest, ale zároveň je to náročnější než kde jinde a kritika je neúprosnější.
JAN LUKEŠ, literární a filmový kritik, Praha: Ztratili jsme Stalina. Pro Dejvické divadlo Daniel Majling adaptoval francouzský komiksový román jako další spolupráci s režisérem Michalem Vajdičkou. Malé jeviště i při patnácti jednajících postavách inscenaci svědčí. V jedné dekoraci s procovským dřevěným obložením stěn a několika východy tvoří paranoicky stísněný prostor, z něhož není cesty. A když už, pletou si aktéři únikové trasy zcela fatálně. Grotesknímu podobenství mafiánsko-teroristického pojetí politiky, která jen z jedné etapy své existence přechází do druhé, vévodí Jaroslav Plesl v bizarní chruščovovské kreaci.
NINA MALÍKOVÁ, divadelní publicistka, Praha: Považuji dramaturgickou volbu titulu Červený balónek (Naivní divadlo Liberec, režie Michaela Homolová, výprava Berta Doubková) s přiznanou inspirací stejnojmenným francouzským filmem a určeného menším dětem za výtečnou. Návrat k obdivu k předmětům denního života v současné módě divadla objektů nejen že s daným titulem a jeho prostředky dobře koresponduje, ale problémy dětí a jejich osamělosti ve velkoměstě, šikana, násilí a agrese i netečnost současného světa se zde v divadelní metafoře spojují v poetický příběh o hledání přátelství a radosti ze života.
LUBOŠ MAREČEK, divadelní publicista a kritik, Brno: Radokova Rusalka v opeře Národního divadla Brno. Vivisekce Rusalka. Velká očekávání často provázejí velké karamboly, naše iluze ústí do tragických deziluzí. Platí to v životě lidském a tuto tezi lze také jasně demonstrovat na osudu slavné Dvořákovy vodní žínky. Radokova inscenace opery Rusalka nastíněnou tezi v Národním divadle skvěle uplatnila a navrch moje velká očekávání násobně předčila. Žádná ucintaná romantická pohádka, ale strhující a působivý vhled do našeho podvědomí. Radok jako mistrný scénograf uviděl vodní svět i zámek jako jedinou cimru, v níž se otevírají mnohé dveře a okna (našich tužeb, představ a přání), aby všechny tyto brány a vchody zůstaly následně přivřené, zabouchnuté či nadobro zatažené. Rusalka v tomto mokvajícím nehostinném pokoji svých zborcených ideálů a iluzí nakonec zůstává zcela sama a potmě: žádný vchod k lásce, spasení či za hastrmanskou rodinkou už nelze otevřít. V našich zmarněných snech zůstáváme peklem sami sobě. Tragédie vodní víly, která se zcela rozbije o povrchní a nestálý cit pozemského muže, je totálně dokonána. Studilo mne a mrazilo jako tu nebohou žínku prahnoucí po čisté, nezištné lásce… V Brně vznikla mimořádně silná a strhující Rusalka s výtečným hudebním nastudováním Marka Ivanoviće, která jen stvrdila špičkové postavení zdejšího souboru mezi evropskými divadelními domy.
SYLVA MARKOVÁ, scénografka na volné noze a vedoucí divadelní sekce Ensemble Opera Diversa, Brno: Světová premiéra opery Ondřeje Kyase Druhé město v CO.LABS Brno. Poloscénické provedení dvouaktové opery na motivy románu Michala Ajvaze o hledání paralelního světa, kterým loni EOD oslavil dvacetiletou kontinuální práci v oblasti nezřizovaného hudebního divadla, v sobě spojuje klasickou hudbu, kde akustické nástroje doplňují syntezátory, kde zpívaná linka navozuje atmosféru, zatímco mluvené slovo, scénografie, videoart a světelný design posouvají diváka prostorem a dějem. Setkání rozdílných přístupů a vyjádření, rozdílných postupů tvorby – to vše vyústí ve smyslný tvar soustředěného celku, který si rozhodně nemůžete nechat ujít!
PETR MICHÁLEK, rektor JAMU, Brno: Antonín Dvořák: Rusalka, Národní divadlo Brno. Hypnotizující zážitek.
VLADIMÍR MORÁVEK, režisér, Praha: Mně se nejvíce líbily Lhářky od Vlasákové. Hraje Divadlo LETÍ a tři úchvatné ženy si tam dělají, co chtějí – člověku nezbývá než čubrnět. Hrozně se bojí, lžou a nalítávají. Milují se. Jsou schopny prohrát vše. Je to nejchudší na světě a nejbohatší na mistrovství. Jménem jsou ty tři ženy Tomicová, Drabiščáková a Lewandowska. Režírovala to Deáková. Doporučuji. A to, jak byla následkem výběrového řízení do Divadelních novin 2025 ohrožena periodicita – to mi přijde nejchudší na světě dvakrát po sobě. Poděkování čtrnáctideníkářům.
BOHUMIL NEKOLNÝ, pedagog DAMU, Praha: Rameau: Platée, Národní divadlo, Státní opera – dokonale provedené jevištní dílo, a abych použil teatrologický pojem prof. Lukeše: na české divadelní poměry „pořádně udělané“. Nury, Robin, Majling: Ztratili jsme Stalina, Dejvické divadlo – skvělé (a zároveň kruté) připomenutí těm, kdo to nikdy neuvidí, tedy paní Konečné a dalším pohrobkům, kterých od příštího roku bude zjevně přehršle.
LUCIE NĚMEČKOVÁ, dramaturgyně, Praha: Arabské Nedivadlo je divadelní spolek studentek a studentů Katedry Blízkého východu FF UK, jenž se zaměřuje na inscenování her arabských autorů či her s arabskou tematikou, v arabštině, s českými titulky. Vznikl iniciativou pedagogů a studentů arabistiky FF UK ve spolupráci s festivalem Nad Prahou půlměsíc v roce 2012. V minulosti uvedl například humorné příběhy arabského středověku Maqámy, adaptaci egyptského nobelisty Nagíba Mahfúze Skandál v Káhiře, dramatizaci novely súdánského autora Sáleha at-Tajjiba Cesta na sever, vzpomínky středověkého arabského šlechtice Usámy ibn Munkize Osudy arabského bojovníka s křižáky, Bidpájovy bajky pod názvem Kalíla a Dimna, hru syrského dramatika Mustafy Tádžuddína al-Músá Služebná a rodina básníků… Letos tento jedinečný repertoár obohatili o premiéru hry Ghassána Naddáfa Totožnost neznámá, kterou pod vedením Adély Provazníkové a Adama Pospíšila uvedli v české premiéře 19. listopadu 2024 v Divadle Ponec na zahájení 16. ročníku festivalu blízkovýchodních kultur Nad Prahou půlměsíc. Černá, neiluzivní komedie o tom, že o lidství rozhoduje barva občanky. Na ulici, v úřadě, u soudu, a dokonce i v záhrobí. A co teprve když žádnou občanku nemáš? Člověk bez průkazu není zkrátka člověk a nemůže ani řádně umřít. Absurdita? Groteska? Kafkárna? Určitě. Ale taky každodenní realita řady lidí. Jen tak mimochodem, autor žije v Ramalláhu.
PETR OSLZLÝ, divadelník, Brno: Na inscenaci roku tipuji Nie sme doma Divadla Husa na provázku. Jako příklad hluboce lidské, taje, složitosti i krásy lidských vztahů odhalující inscenace. Za promyšleně komponovaný scénář, za výraznou režii Anny Davidové – jejíž divadelní invenci sklepní prostor svědčí – a za všestranně múzický a hluboce lidský herecký a hudební výkon Jana Kolaříka jako Deža. A také jako doklad toho, že i v komorním prostoru sklepního divadla – jak to již dokázal František Derfler s Divadlem U stolu – lze dělat „velké divadlo“. I jako připomenutí toho, že Husa na provázku vždy chtěla být i byla místem, kde se setkávali bratislavští a brněnští divadelníci, místem propojování české a slovenské kultury. A že stále takovým místem je, jak o tom svědčí i každoroční Měsíc autorského čtení, pořádaný zde Větrnými mlýny.
DAGMAR PECKOVÁ, pěvkyně a herečka, Praha: Jmenuji operu Györgyho Ligetiho Le Grand Macabre, uvedenou Národním divadlem na scéně Státní opery. Skvělé hudební nastudování, nápaditá režie, prvotřídní pěvecké výkony, které dokázaly udržet pozornost diváků, což se u díla 20. století málokdy zažije.
TOMÁŠ ONDŘEJ PILAŘ, umělecký šéf opery Jihočeského divadla, České Budějovice: Tři nové operní jednoaktovky (Echó a Narcis, Oliver, Tvorování) – Komorní opera HF JAMU, světová premiéra v rámci festivalu Janáček Brno 2024. Projekt je jedinečnou ukázkou odvahy mladých tvůrců experimentovat a propojit současnou hudbu s tématy rezonujícími světem, jak ho oni vnímají. Echó a Narcis zpracovává otázky mezilidských vztahů ve světě digitální komunikace a souvisejícího odcizení. Oliver zkoumá sílu a slabost humoru a laskavosti v okamžiku lidské smrti. Tvorování, současně hravé a bolavé, hodnotím asi nejvýš – je to povedená postdramatická asambláž s tématem lidské individuace. Projekt přináší svěží pohled na operní tvorbu, čerpá ze silné muzikálnosti a inscenační originality a dokazuje, že mladí umělci mají odvahu zkoumat neprobádané cesty hudebního divadla. Pro zajímavost doplňuji, že všechna tři díla tematizují určité duševní nepohodlí, což na mě vrhá dojem významného generačního tématu.
JANA PILÁTOVÁ, emeritní profesorka DAMU: Zatím, do té doby, navždy, Divadlo Continuo, režie Pavel Štourač. V tradičním letním projektu jsme letos 1. až 10. srpna zažili esenci poetiky Continua v útrobách zrušené budějovické pošty. Kromě stážistů budilo její paměť i pět místních seniorů. Absurdní, jímavé i úporné vzpomínky vtělené do obrazů otevíraly divákům, putujícím úředními chodbami a kamrlíky, skryté příběhy lidí, věcí i míst. Balíky s končetinami, ozvěny razítek i dávných milostných dopisů, tanec i strkanice, ticho, znění i souznění dnešní chvíle s bezčasím; kolika jazyky se mluvilo a zpívalo, jsme nepočítali.
ROMAN POLÁK, režisér, Bratislava: Videl som jediné české predstavenie v Divadle Bolka Polivku, ktoré som sám režíroval – Oheň a popel, s hercami M. Hubom a J. Dvořákem a ďalšími. Tak ak to niekomu pomôže, dávam do ankety hlas za seba a hercov.
JIŘÍ POŠ, dopravce se specializací na divadlo, Praha: La Strada Pražského komorního baletu z přibližně 150 představení zhlédnutých ve sledovaném období včetně „konkurenční“ radokovské Rusalky v Janáčkově divadle NdB. Po všech stránkách vydařená inscenace. U současného pohybového divadla vysoce nadprůměrná dramaturgie (Jiří Bubeníček a Nadina Cojocaru). „Zjevení“ přesně obsazené Báry Müllerové v roli Gelsominy na premiéře v Divadle na Vinohradech.
ZDENĚK PROKEŠ, choreograf, Praha: ČISTÁ RADOSTance (Pět tváří tance), choreografie Justin Peck, Marco Goecke, Lea Bessoudo Greck, Jiří Kylián, Itzik Galili. Největší radost mi přinesl kombinovaný taneční večer v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, který uvedl díla renomovaných choreografů a mezi nimi „debutantky“ francouzsko-izraelské choreografky Ley Bessoudo Greck. Její vyzrálá práce byla pro mě zjevením. Celý večer také ukázal, jak se mají dramaturgovat složené večery: rovnocenné vysoce kvalitní choreografie i interpreti přinášející pestrost, kontrast, optimismus, drama, humor i abstrakci.
JULIE PŠENIČKA, divadelní historička a redaktorka, Praha: Český hrdina, Farma v jeskyni, Centrum současného umění DOX. Inscenace satiricky konfrontuje zřídka reprezentovaný fenomén nezávislé novinařiny, respektive její význam ve veřejném životě, se všednodenností domácího extremismu a s banalitou jeho politicko-marketingových frází. Autorský záměr exponovat opomíjené a marginalizované střípky mediální i fyzicky konkrétní přítomnosti perspektivou pohybového divadla vynalézavě, a v listopadových reprízách ještě o poznání přesvědčivěji, ztělesňují především performeři. Přestože dramaturgická kompozice opusu podléhá (nebezpečnému) zploštění, je Český hrdina autentickou reflexí současnosti.
MARTIN PŠENIČKA, divadelní historik a pedagog, Praha: Lachende Bestien: Vojcek_jednorozměrný člověk (Sociální porno z dob pozdního kapitalismu. Třeskutá crazykomedie podle Georga Büchnera). Angažované divadlo nepoučuje, je přizváním. Vojcek je návštěva do podvědomí sebevražedného systému svobodně a zvesela se řítícího do kolosálního průšvihu. Lachende Bestien Vojckem zkoumají, kde se stala chyba, kde se zrodilo sebedestruktivní systémové násilí. Jejich Vojcek je crazy komedií o křečcích v kolečku, ale nezůstává u ironie. Závěrečná orgie zapojující diváky do kolektivní koupele je zarážející dětskou hrou (zarážející svobodnou drzostí, sebezáchovnou bezelstností – co nám zbývá!) maniakálně reflektující a (snad) vzdorující beznaději. Good luck!
INGEBORG RADOK ŽÁDNÁ, rektorka AMU, DAVID RADOK, režisér, Praha: For the Love of Dance (work-in-progress), Divadlo Venuše ve Švehlovce, choreografie Andrea Miltnerová, hudba Antonín Reichenauer, Musica Florea pod vedením Marka Štryncla. Účinkují studentky tance z Duncan Centre (Praha) a školy Mind And Dance (Norimberk). Choreografie i hudba interpretují minulost ze současné perspektivy. Celek tak vytváří výjimečně živé představení, kde láska účinkujících k tanci a hudbě se bezprostředně přenáší na diváky. Myslíme si, že představení by se líbilo Jiřímu Kyliánovi.
ELIŠKA RAITEROVÁ, divadelní kritička, Praha/Brno: V posledním roce mě velmi zaujaly inscenace vytvářené s teenagery: První rána kapitána ve Vzletu, Takže asi tak na Nové scéně a Jeden a jeden a jeden v Arše+. Pokud ale mohu nominovat pouze jeden počin, pak volím multižánrový projekt věnovaný tématu dětské paliativní péče Děti U. Především první čtyři části zakončené dlouhou kontemplativní audioprocházkou v lesích Na Cibulce se mě hluboce dotkly a oceňuji jak citlivost tvůrčího týmu, tak uměleckou otevřenost, inspirativnost a promyšlenost celého – v nejlepším slova smyslu hybridního – tvaru.
KATEŘINA RATHOUSKÁ, kreativní producentka a dramaturgyně Českého rozhlasu, Praha: Bodies in Progress. Dialog mezi matkou a ještě nenarozeným dítětem. Originální tanečně-performativní projekt, ve kterém Martina Hajdyla Lacová zmapovala průběh svého těhotenství.
JAN REJŽEK, publicista, Praha: Divadlo Debut, obnovená premiéra Divadlo Verze: Tomáš Petřík, Kristýna Frejová: Mauglí z Hlaváku. Mimořádně nápadité přesazení Kiplingovy klasiky do současnosti. Za všechny mladé slibné herce z Vyšší umělecké herecké školy jmenuji Hanu Vítovou v hlavní roli.
ONDREJ REMIÁŠ, ředitel Horáckého divadla, Jihlava: John Steinbeck, Ondřej Štefaňák: Hrozny hněvu. V tejto dobe veľmi vhodne a odvážne zvolený dramaturgický titul uvedený v českej premiére v Horáckom divadle. Špecifická a nápaditá réžia Ondřeje Štefaňáka v spojení so silným hereckým potenciálom súboru.
MARIE RESLOVÁ, publicistka, Praha: Nebeský, Slouková: Wernisch, Národní divadlo, Nová scéna. Imaginace této inscenace poletuje hravě a nekorektně mezi žánry a významy, jako básníkovy verše. Svobodná herecká tvorba, podívaná plná humoru, ironie i nostalgie a pod ní smutek a tíseň i smrt, které člověka životem provázejí.
MARTA ROSZKOPFOVÁ, scénografka na volné noze, Ostrava: Můj tip směřuje k inscenaci Médea Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Celá inscenace stojí a padá s výbornou scénografií Petra Vítka a parádními kostýmy Martina Chocholouška, o to vše se mohla opřít též inteligentní režie Jakuba Šmída.
JANKA RYŠÁNEK SCHMIEDTOVÁ, autorka a režisérka, Česká republika: Můj hlas patří jednoznačně festivalu (a také nově vznikajícímu divadlu) KUK, který do Prahy přivezl skvělé inscenace pro batolecí publikum. Bezpečného inspirativního prostoru pro děti do tří let věku a jejich rodiny je totiž v naší společnosti stále žalostně málo.
EVA SALZMANNOVÁ, herečka a pedagožka DAMU, Praha: Jaroslav Rudiš: Národní třída. Klauzura posluchače režie nyní 4. ročníku KČD DAMU Eliáše Gaydečky, hrají posluchači herectví nyní 3. ročníku KČD DAMU. Silná interpretace látky (1989) generací tvůrců narozených zhruba v roce 2000.
EDVARD SCHIFFAUER, důchodce, Štítina u Opavy: Leoš Janáček: Káťa Kabanová, Slezské divadlo Opava. Velmi přesvědčivá inscenace v režii Jany Andělové Pletichové, působivé jednoduché scénické řešení Jaroslava Milfajta, vynikající výkon orchestru vedeného Markem Prášilem a vrcholné pěvecké i herecké ztvárnění Káti Terezou Kaveckou – pro mne životní zážitek.
JANIS SIDOVSKÝ, producent, Praha: Srpen v zemi indiánů, Divadlo na Vinohradech, režie Petr Svojtka. Mimořádná herecká příležitost pro Reginu Rázlovou, kterou naplnila brilantně. Jde o skutečně strhující intenzivní zážitek od začátku do konce, hra sice patří do žánru tragikomedie, je ale sžíravě pravdivá, cynicky bolestná, a přesto citlivá.
MARCEL SLADKOWSKI, historik, kritik, Zlín: Tim Crouch: Dub, Městské divadlo Zlín. Zejména z osobních důvodů. Ale i bez nich oceňuji promyšlený antiiluzivní tvar, který k náročnému tématu ztráty dítěte zve skrze křehkou imaginaci a nabízí jejím prostřednictvím (pro někoho možná paradoxně) očistu.
VLASTA SMOLÁKOVÁ, divadelní historička, Praha: Antonín Dvořák: Rusalka, Národní divadlo Brno, Janáčkovo divadlo, režie David Radok. Vzácně vyvážený, koncepčně, interpretačně i scénicky jedinečný „Gesamtkunstwerk“ a mimořádně silný a hluboký divácký zážitek.
JANA SOPROVÁ, divadelní publicistka, Praha: Jeden z nejčerstvějších zážitků se stal zároveň tím nejzajímavějším v letošním roce. Paní Bovaryová ve Stavovském divadle v adaptaci a režii Tomáše Loužného je pozoruhodný současný divadelní tvar, se spoustou odkazů, ale zároveň dobře srozumitelný. Režisér nefandí ani jedné straně, přitom má pro všechny protagonisty pochopení. A herci, byť se vystačilo s poměrně malým obsazením, hrají přesvědčivě. Nadsázka neškodí autenticitě, ať už jde o Denisu Barešovou, Radúze Máchu, Roberta Mikluše, nebo i další.
JANA SOUKUPOVÁ, redaktorka MF DNES, Brno: Štěpán Gajdoš a kolektiv: Poprvé, Divadlo Polárka, Brno, režie Štěpán Gajdoš, scénografie Alžběta Kranich Uhlíková, hudba Matěj Štrunc. Vrcholem užitečné práce Divadla Polárka pro děti je momentální série představení pro dospívající nejen o genderové tematice. Po adaptaci knihy Princ & Princ s něžně a vkusně zpracovaným homosexuálním námětem od téhož režiséra bylo ještě lepší představení o nejrůznějších aspektech toho, když dospívající a mladí lidé zažijí v sexu svoje poprvé. Pro divadlem deklarovanou věkovou skupinu mladých lidí od třinácti let výše a pro všechny rozumné dospělé lze zážitek z Poprvé považovat za skutečně iniciační. A navíc půvabný, napsala jsem ve své recenzi.
LENKA ŠALDOVÁ, muzejní kurátorka a kritička, Praha: Je jasné, že to bude zas inscenace Janáčkovy opery ND Brno. Ale tentokrát je to opravdu těžká volba mezi dvěma výjimečnými inscenacemi: Rusalka, nebo Here I am, Orlando? Milí čtenáři Divadelních novin, určitě musíte vidět obojí. A dobře, když si musím vybrat, dávám přeci jen hlas Rusalce – viděla jsem jich už tolik a žádná mě tak nezasáhla jako tato Radokova–Ivanovićova, existenciálně laděná, hluboká, bolestná, krásná.
JOSEF ŠKARKA, umělecký vedoucí Hausopery, operní sólista, Brno: Rusalka, Národní divadlo Brno, režie David Radok. Zestárlý Princ (Peter Berger) pronásledovaný výčitkou, vraceje se na místo činu, přeci jen zanechává Rusalku (Jana Šrejma Kačírková) zazděnou (doslova) ve strašlivé temnotě a v zapomnění své nedokonalé paměti. Každé zabouchnutí okenic té úděsné komory, které cítíte do morku kosti, je hřebíkem do rakve lidských tužeb a snů – to mě prostě „rozsekalo“.
JAROSLAV ŠTĚPANÍK, psycholog, publicista, Brno: Bastard jako druhé společné dílo autorské dvojice Merta–Moša se představil v roce 1993 na dnešní činoherní scéně Městského divadla Brno. U diváků se setkal s nadšeným ohlasem i s rozpaky, spíš z nepochopení. Rozhodně zaujal, odehrál 201 repríz, včetně několikaměsíčního hostování v pražském Národním divadle, pozitivní odezvu a uznání sklidil i v Evropě. V dubnu došlo k nové premiéře Bastarda na Hudební scéně MdB ve výborné režii Petra Gazdíka, ústřední postavu skvěle ztvárnil Dušan Vitázek, vynikající byly výkony i dalších herců. Technické prostředky, jež první inscenátoři neměli, dodaly na působivosti a účinku. Věčný souboj dobra a zla je stále závažný a věčný. Mertova hudba vystihuje děj i smysl Mošova libreta, oslovuje více polohami, namnoze úchvatná. Bastard, uváděný jako vizualizované oratorium, je spíš solitérem mimo hlavní dramaturgický proud, většině stálých návštěvníků možná přijde jaksi cizorodý. Sám jej vnímám jako pozoruhodnou původní moderní operu. Bastard si však místo v hudebním divadle dobyl a poslední slovo ještě neřekl.
ALEX ŠVAMBERK, publicista, Praha: Za inscenaci roku považuji Ligetiho Le Grand Macabre ve Státní opeře v Praze, protože jde o stěžejní dílo, které v poslední čtvrtině 20. století ukázalo životaschopnost opery. Hudebně i pěvecky bylo nastudování na výši, takže jde nesporně o událost roku, i když dojem shazovala scéna. Nápad, že obyvatelé Breughellandu skončí v masokombinátu řízeném prasaty – zjevná to narážka na Orwellovu Farmu zvířat –, je dobrý, ovšem dekorace by neměla zabírat celou scénu, aby se část díla musela odehrávat skoro na forbíně. Horší ale je, že se Nekrocar neobjeví na hřbitově, ale je to pingl. To jde proti smyslu díla a shazuje ho to stejně, jako když Ctirada v Šárce mají rozčtvrtit a děvy přinášejí benzin nebo když v Brittenově Billym Buddovi zpíval Štefan Margita, jak ho oběsí, a mával mečem. Jinak je potěšitelné, že se objevilo několik nových oper mladých či mladších autorů, jako je Trtíkův Kafkův dopis otci nebo mnohovrstevnatý Chaloupkův Zaprodanec. Bez nových děl by opera jako žánr zanikla. Vedle Ligetiho majstrštyku však nutně blednou, což by se nestalo, kdyby byl Le Grand Macabre uveden dříve. Aspoň na sté výročí narození maďarského skladatele se to mohlo stihnout.
MICHAEL TARANT, režisér, Praha: La Strada, hudba Nino Rota, libreto, koncept a dramaturgie Jiří Bubeníček a Nadina Cojocaru, choreografie Jiří Bubeníček, tančí sólisté Pražského komorního baletu a Baletu Praha Junior, Divadlo na Vinohradech. Krásné, čisté představení. Opravdových profesionálů. Osobní, naléhavá témata inscenátoři přetavují do uměleckého výrazu. Silného. Pravdivého. Neutápí se v křečovitých, rádoby osobních výpovědích, ale to subjektivní a křehké povyšují do roviny nad-osobní. Vzniká tak opravdové divadlo. Radostné. Tragické. Opravdové. Skvělé herecké a taneční výkony. Před celým tvůrčím týmem smekám klobouk… Signifikantní je, že tento soubor má historicky problémy s udržením vlastní existence. Obraz, zřejmě, českého ministerstva kultury a úcty této země k talentům. Ejhle, kultura. Život. So long…
ZDENĚK A. TICHÝ, dramaturg programu ČT art, Praha: Stárnoucí akční hrdinové – Stallone, Schwarzenegger a Statham, jež v duchu poetiky Buchet a loutek ztvárnily marionety Černokněžníka, Čerta a Vodníka – se vydávají do předem ztracené akce. V inscenaci Postradatelní se Bečka, Beran a Brukner představili v té nejlepší autorsko-loutkoherecké formě okořeněné (sebe)ironickým ohlédnutím za svou vlastní divadelní misí. Otázky spojené s tématem „postradatelnosti“ navíc v jejich pojetí provokativně směřují od filmových osvalených drsňáků až k českým tradičním loutkám.
JAROSLAV TUČEK, bloger z Komína: Za těleso roku považuji soubor opery Národního divadla Brno. Byl jsem nadšen jeho premiérami oper Here I am, Orlando a Rusalka! Volím Orlanda. V oblasti pokusnického divadla pořád považuji za vrchol inscenaci Hodina ženy v Divadle Feste, i když vznikla už v roce 2022.
PAVEL UNGER, operný kritik, Bratislava: Ľubica Čekovská: Here I am, Orlando. V diele Ľubice Čekovskej, ktoré vzniklo na objednávku ND Brno, sa stretávajú kompozičný talent, invencia a autonómnosť rukopisu so schopnosťou uchopiť tému pohybu v čase, stvoriť a spojiť opačné rodové identity Orlanda prostredníctvom dvoch paralelných interpretov. Dôsledné hudobné naštudovanie, hĺbavá režijná analýza a výborní interpreti s nadšením podporili originálnu predlohu.
ROMAN VAŠEK, taneční publicista: Ukázat na jednu inscenaci roku 2024 jako na tu nejlepší je v oblasti tance, kterou sleduji, těžké. Hlavně v úvodu stávající sezony se totiž „urodilo“. Klidně by jí mohl být složený program ostravského baletu ČISTÁ RADOSTance – ukázka, jak by měla vypadat dramaturgie představující to nejlepší ze současné choreografie. Díla Justina Pecka, Itzika Galiliho, Jiřího Kyliána, Marca Goeckeho doplnila povedená světová premiéra mladé Francouzky Ley Bessoudo Greck na hudbu Smetanovy Šárky. Za inscenaci roku bych mohl označil také and Jiřího Pokorného – originální choreografii připravenou pro soubor Dekkadancers, tajemnou, sdělením rozostřenou, s výborným světelným designem. Ale nakonec moje hlavní volba padá na Mystical Self souboru Lenka Vagnerová & Company. Edivaldo Ernesto vytvořil magický svět, v pohybovém řešení velmi osobitý, koncentrovaný, výtvarně záhadný, s tanečními výkony, u nichž žasnete, kam lze posunout limity lidského těla. Racionalita stranou, tady můj divácký vjem shrnuje slovo fascinace.
VOJTĚCH VOSKA, divadelní publicista a student KTK DAMU, Praha: Wernisch v režii Jana Nebeského na Nové scéně. Dozajista zaslouží ocenit, že v Činohře ND vzniklo něco tak krásně a vtipně bláznivého, rozpustile imaginativního, hudebně zdařilého a poetického zároveň. A aspoň zmínit bych ještě chtěl Školu žen (Činoherní studio Ústí nad Labem, režie Michal Hába) a Třetí ruku (Handa Gote), to byly také inscenace, které mne – každá z jiného důvodu – hodně oslovily.
LADISLAV VRCHOVSKÝ, publicista, Ostrava: Inscenace hry Marie Stuartovna v Divadle Petra Bezruče kontinuálně zapadá do dlouhodobé dramaturgické koncepce, ze které vychází umělecký šéf DPB a režisér inscenace Jan Holec. Tematicky navazuje na užší dramaturgickou linii, kterou lze nazvat Svět bez pravidel. Zatímco předchozí inscenací v této linii byl Kafkův Proces v úpravě Jana Holce, který na celosvětový trend mizejících pravidel právě v této inscenaci důrazně upozornil, v Marii Stuartovně se dostáváme ještě o krok dále: k trendu vytváření vlastních pravidel prosazovaných do zákonného rámce společnosti, tedy k trendu vedoucímu k dosažení absolutní moci prostřednictvím vraždy na základě vykonstruovaného obvinění z nejhoršího porušení platných zákonů. Vraždí ti, kdo se takového porušení dopouštějí, a vraždí nevinné, kteří jim překážejí v usazení do nejvyšších funkcí ve státě.
DAVID ZÁBRANSKÝ, spisovatel, Praha: Jan Mocek: Wandervogel, Alfred ve dvoře. Představení s podobnou tematikou je iks, v podstatě jde zase o ulehčení si práce zpracováním historického tématu, ale Jan Mocek má schopnost podat věc zcela po svém, což pro mě v jeho případě znamená s nohou na brzdě. V tomhle představení se ale vedle hladkého průjezdu horami ideologií a názorů i hodně šlape na plyn, co se týče výrazových prostředků ergo lidských těl. O to je to lepší.
MICHAL ZAHÁLKA, překladatel, festivalový dramaturg, teatrolog, Praha: Ivan Wernisch, Jan Nebeský, Jana Slouková: Wernisch, Činohra Národního divadla, Praha. Chci jako tradičně poznamenat, že jsem v českém divadle měl i v roce 2024 štěstí na řadu potěšujících a podnětných zážitků; tuze stála za to třeba říční plavba (coby symbolické předání vesel) s pány z budějovického Malého divadla Petrem Haškem, Davidem Košťákem a Štěpánem Gajdošem v Jihočeské odyseji, jako velký talent coby výtvarnice (Červený balónek z Naivního divadla) a jako svébytná performerka (Vyrobím díru, abych z ní mohla čouhat) se opět ukázala Berta Doubková. Pro svůj tip jsem nakonec zvolil doklad toho, jak životaschopné a okouzlující může být divadlo poezie. Nebeského wernischovština na Nové scéně ND je svébytná, setsakra vtipná, mrazivá – a kromobyčejně múzická záležitost. Viděl jsem řadovou reprízu a atmosféra na ní byla jako na rockovém koncertě.
VÍT ZÁVODSKÝ, divadelní kritik a publicista: Ačkoli se zejména v opeře Národního divadla Brno opět zrodily inscenace zcela mimořádné, dávám přednost v lecčem diskusnímu, ale svou mnohovrstevnatostí velmi inspirativnímu nastudování Bílá Voda – světové premiéře dramatizace bestselleru Kateřiny Tučkové od režiséra Doda Gombára v Městském divadle Brno. V součinnosti s výtvarnicí Evou Jiřikovskou usiloval ve zdejší čtvrté spolupráci (včetně Žítkovských bohyní) o maximální jevištní vystižení všech rozbíhavých dějových linií obsáhlého románu a s početným obsazením nabídl více než tříhodinové divácky náročné, ale nadčasové podobenství „o ženách, víře a zlu“.
ALENA ZEMANČÍKOVÁ, spisovatelka, Praha: Národní divadlo: Wernisch. Režie Jan Nebeský. Bizarní theatrum, vyjevující nejrůznější podoby a polohy světa, do něhož jsme vklíněni historickou pamětí i aktuálními aspiracemi. Víření postav, viděné bláznovskou optikou, kde je v nevážné podobě inscenováno téměř vše, co bereme smrtelně vážně, ale také naopak: to, z čeho máme srandu, je náhle předvedeno se vší vážností. Inscenace ukazuje setrvalou vlastnost českého divadla: velké drama těžko najdeš, ale poslední spásu nakonec najdeme v poezii. Proto snad také „svatý“ Wernisch.
MICHAL ZETEL, umělecký šéf HD_J, Jihlava: John Steinbeck, Ondřej Štefaňák, Hrozny hněvu, Horácké divadlo Jihlava, režie Ondřej Štefaňák. Břitká dramatizace Steinbeckova románu, která je až šokujícím způsobem aktuální. Jak herecký styl, tak práce s projekcemi a scénografií se vyznačují neobyčejně důkladně promyšlenou a komponovanou ledabylostí až „humpoláctvím“, hraničícími s dryáčnickým kramářským divadlem. Fascinuje mě způsob herecké hry mísící ukazování (ne jednání či představování), jak bych já, jako člověk, který neumí hrát, asi jednal v dané situaci, a bytostné spočívání herců (nikoli postav) v jevištní existenci a komunikaci s publikem. Nadto bravurní Štefaňákova práce s temporytmem a kompozicí jevištního prostoru.
Inscenace roku 2024
Do letošní ankety o Inscenaci roku přispělo 109 respondentů, historicky nejvíc. Už v předchozích letech ale počet odpovědí přesahoval stovku, takže až tak výrazný rekord to není. Odpověděl zhruba každý druhý až třetí z obeslaných. Na řádnou statistickou analýzu trendů současného divadla to samozřejmě nestačí, vzorek je příliš malý a příliš nahodilý. Opět jsme vycházeli z redakčního adresáře, především jsme oslovili přispěvatele, spolupracovníky, významné i „obyčejné“ lidi všech profesí. Prostě ty, kteří k Divadelkám mají nějaký vztah nebo my v Divadelkách máme vztah k nim. A kteří jsou zajímaví. Už výběr respondentů je tedy nedůsledný a neopravňuje z odpovědí vyvozovat obecně platný závěr. Přesto se pokusím o několik tezí, které výsledky ankety mohly naznačit.
Pravidla nominací
Pro pořádek upřesněme, že každý respondent měl jeden hlas pro inscenaci premiérovanou v rozmezí prosinec 2023 až listopad 2024. Každý mohl uvést další inscenace, které se do statistiky nezapočítávaly. Pro mě podstatnější než počty nominací jsou krátká zdůvodnění (pár autorů své návrhy krátce formulovat nechtělo či neumělo, několik příspěvků jsem musel krátit), která samozřejmě vypovídají nejen o nominovaných inscenacích, ale i o preferencích navrhovatelů. Takové dvojité zrcadlo. Proto jsme nelpěli na formalizované podobě návrhu, musel obsahovat jen název inscenace a místo, kde se realizovala. Důsledně jsme škrtali data premiér (zůstala jen u návrhů přesahujících vymezené anketní období) a z inscenátorů jsme převážně ponechávali pouze režiséry coby smluvní autorské subjekty inscenace. Nominace jednoho festivalu a několika inscenací vzniklých mimo zadané období statistická data stejně nijak neovlivnila.
Respondenti
Divadelní komunitu v poslední době čím dál víc charakterizuje prolínání profesí, kdy se jeden tvůrce realizuje ve více uměleckých disciplínách, případně je kombinuje s občanským zaměstnáním. Je to důsledek postupné proměny existenčních podmínek i přístupu tvůrců k divadlu. Netroufám si proto letos na statistiku respondentů podle profesí, která už vloni byla krajně nepřesná. Ostatně není ani příliš vypovídající. Mezi oslovenými jsou inscenátoři všech specializací (režiséři, choreografové, výtvarníci, skladatelé, dirigenti), kritikové, redaktoři, pedagogové, politici, dramatikové, hudebníci, producenti, ředitelé, umělečtí šéfové, speditér, překladatelé, teatrologové, muzikologové, literáti, výtvarníci, loutkáři, tanečníci, dramaturgové, herci, pěvci… Napříč generacemi!
Podstatnější a přece jen už vypovídající jsou jiné ukazatele. Potvrzují nadvládu kulturních center, výjimečnou pozici Prahy, po ní s velkým odstupem Brna, snad ještě Ostravy, vše ostatní, zejména měřeno kvantitou tvorby a diváků, jsou regiony. Lze křičet cosi o „pragocentrismu“, je to bohužel módní i v kultuře, leč je zřejmé, že postavení Prahy a navazujících měst je výsledkem staletého demografického a kulturního vývoje zdejší společnosti. Což ovšem, jak právě anketa opakovaně – i letos – potvrzuje, neznamená, že by se mimo Prahu neděly umělecky oceňované věci. Osobně považuji celou Českou republiku za jedno kulturní centrum s vrcholem v Praze a výhonky v dalších městech (i nejmenších!) vzhledem k našim dojezdovým poměrům a dnes už zcela běžné migraci umělců mezi divadly, mezi centrem a regiony. Horší to je s kritiky a publicisty, mnozí se ze svého sídla nehnou a platí to spíš pro ty mimopražské, jak záhy doložím. Mimochodem – často se i nám v Divadelkách vytýkalo, že nevyužíváme regionální kritiky, když už z Prahy nezvládneme všude dojet, jenže osobnost kritika tvoří mimo jiné znalost kontextu a co čekat od těch, kteří ho nemají, někdy mít nemohou (cestování za divadlem je nákladný koníček), a někdy mít dokonce ani nechtějí?
Nicméně fakta z letošní ankety: po jednom přispěli respondenti z Českých Budějovic, České Třebové, Opavy, Plzně, Uherského Hradiště, Vídně a Zlína, po dvou z Bratislavy, Jihlavy a Olomouce, čtyři z Ostravy, 17 z Brna a 76 z Prahy. Brněnští (s jednou výjimkou pro Prahu, odkud dotyčná přišla do Brna pracovat), Ostravští (s jedním hlasem pro Opavu) a Jihlavští hlasovali jen pro svůj region, Olomoučtí naopak jen mimo své město (pro Brno a Ostravu, což ovšem také svědčí o olomouckých divadelních poměrech), Bratislavští jen pro Brno. Z Prahy pro regiony hlasovalo 17 respondentů! Ergo Pražané jsou s mimopražskými divadly přece jen obeznámenější než respondenti z jiných míst – dle výsledků ankety. A přece jen ochotnější cestovat, však v Divadelkách jsme najezdili stovky kilometrů do regionů.
Kam hlasy směřovaly
Geograficky nahlíženo do Prahy (55), do Brna (31) a Ostravy (6), pak už jen po dvou hlasech do Jihlavy, Liberce, Litomyšle, Malovic (Českých Budějovic, kde Continuo nominovanou produkci realizovalo) a Opavy, po jednom hlasu do Uherského Hradiště, Ústí nad Labem a Zlína.
Vzhledem k druhům divadla nejvíc uspěla činohra (52 hlasů), opera (29), balet (10), řekněme alternativa (7), muzikál (4) a loutky (3). Tato statistika je samozřejmě nejvíc ovlivněna konkrétní sešlostí respondentů, respektive ochotou či spíše neochotou přispívat do anket.
Převedeno do jednotlivých divadel: Národní divadlo v Praze obdrželo 20 nominací, Národní divadlo v Brně 17 (tedy jen o tři méně!). Pak už se nominace tříští: po třech do NDM v Ostravě, do sdružení ME-SA / Jiří Hajdyla, Husy na provázku a X10.
Nahlédnuto úspěšností režisérů a choreografů: Jan Nebeský osm, Jiří Heřman a David Radok sedm, SKUTR šest, Jiří Bubeníček čtyři, Ondřej Štefaňák, Lowery Nigel a Martina Hajdyla Lacová (autorka projektu) po třech, po dvou pak Jana Andělová Pletichová, Dodo Gombár, Michal Hába, Jan Holec, Michaela Homolová, Kasha Jandáčková, Stanislav Moša, Dušan D. Pařízek, Lorenzo Ponte, Petr Svojtka, Jakub Šmíd, Pavel Štourač.
Inscenace roku
Konečně statistika, na kterou se nejvíc čeká, protože se většinou zaměňuje za soutěž a čeká se, kdo v ní zvítězil. Opakuji znovu a znovu, že lze mluvit jen o vítězi ankety, která nemá ani základní regule a parametry umělecké soutěže. I když, samozřejmě, o postavení inscenací s největším počtem hlasů to něco podstatného říká. Tedy: Ivan Wernisch, Jan Nebeský, Jana Slouková: Wernisch, režie Jan Nebeský, Nová scéna ND, Praha, premiéra 13. června 2024 – osm hlasů; Ľubica Čekovská, Viktorie Knotková: Here I am, Orlando, dirigent Robert Kružík, režie Jiří Heřman, Národní divadlo Brno, světová premiéra 14. června 2024 – sedm hlasů; Antonín Dvořák: Rusalka, dirigent Marko Ivanović, režie David Radok, Národní divadlo Brno, premiéra 5. dubna 2024 – sedm hlasů; Jean-Philippe Rameau: Platée, dirigent Václav Luks, režie SKUTR, Státní opera ND, Praha, premiéra 21. listopadu 2024 – pět hlasů; Martina Hajdyla Lacová: Bodies in Progress – tři hlasy; György Ligeti: Le Grand Macabre, dirigent Jiří Rožeň, režie Nigel Lowery, Státní opera ND, Praha, premiéra 14. června 2024 – tři hlasy.
Zvážit, co k uvedeným výsledkům vedlo, už nechávám na každém čtenáři.
Josef Herman
Komentáře k článku: Inscenace roku 2024
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
