Divadelní noviny > Kontext

Inscenace roku

Do třiadvacátého ročníku ankety o Inscenaci roku 2015 přispělo 102 tipujících. Každý mohl vybrat jedinou inscenaci (projekt), která vznikla mezi začátkem prosince 2014 do uzávěrky ankety. Další návrhy bylo možné uvést do elektronické verze ankety, kterou uveřejníme na i-DN.

Pavel Bár: Ze všech letošních muzikálových a operetních inscenací volím Evitu A. Lloyd Webbera a T. Rice ve Studiu Dva pro invenční režii O. Sokola, která známé dílo zbavila mnohých zažitých inscenačních klišé, pro živý hudební doprovod (v prostředí pražských soukromých divadel bohužel stále nezvyklý) a dosud nejlepší herecký a pěvecký výkon M. Absolonové.

Zdenek Barták: D. Sheik, S. Sater: Probuzení jara, Divadlo J. K. Tyla Plzeň, r. R. Meluzín.

Pavla Bergmannová: T. Vůjtek: Slyšení, KS Aréna Ostrava. Za osobitě ironickou interpretaci historie s důrazem na téma zrodu zla a odpovědnosti za něj, za brilantní režijní vedení, s nímž režisér Ivan Krejčí důmyslně a bez strhávání pozornosti k vnějším okázalostem staví celek inscenace, i za skvělé herecké výkony, především pak strhující kreaci M. Cisovského v roli Rudolfa Eichmanna.

Martin Bernátek: Inscenaci Marbacka, Platforma Kartel, r. Jan Kačena, nominuji proto, že jsem dosud nikde jinde neviděl takové spojení katastrofy s veselou něhou. Tato divadelnost začíná tam, kde všechno končí, v rohu světa, při požáru, po smíchu, mezi nicotou a světem věcí nabývajících života. Prska­jící sopka a oheň ve vaně mě vážně pobavily.

Jiří Borovička: Rád bych upozornil na inscenaci Studia Ypsilon Sežeňte Mozarta!. Hudební kratochvíle kolem flétny, která je kouzelná, navázala na nejlepší tradice této scény v muzikálnosti, souhře a vtipu celého souboru.

Veronika Boušová: Shakespearův Othello, benátský mouřenín ve Stavovském divadle. Režisér D. Špinar aktualizoval shakespearovskou klasiku, aniž by změnil její podstatu, a přesto novátorsky. Popírá černobílé vidění, Othellova temnota tkví v komplexu se somatickými projevy a K. Dobrý to předvádí mistrovsky, stejně jako M. Borová vášnivou Desdemonu, nevědomou pokušitelku. Zatímco oni své postavy psychologizují, D. Prachař známý příběh i Jaga paroduje. U šaška je využito statusu dvorního blázna ke skutečné provokaci diváka. Inscenace si sedla, herecky nemá slabé místo a nuance v předvádění postav dělají z repríz originály.

Zbyněk Brabec: G. Donizetti: Nápoj lásky, Slezské divadlo Opava. Inscenaci nominuji pro vtipnou režii slovenské režisérky a choreografky D. Dinkové, která děj opery přesunula do období neorealistických italských filmů padesátých let minulého století. Vytvořila živé představení režírované přesně na hudbu, což dnes v hudebním divadle zdaleka nebývá samozřejmé, s přesně vyprofilovanými postavami a funkčně doplněné baletní skupinou. Inscenaci podpořilo i hudební nastudování Francesca Bottigliera s výbornou T. Kaveckou v roli Adiny.

Aleš Březina: B. Martinů: Tři přání aneb Vrtkavosti života, NDM Ostra­va, r. J. Nekvasil. Virtuózní nastudování jedné z inscenačně nejsložitějších oper 20. století, spojující jazz s vážnou hudbou a divadlo s filmem. Výborné výkony vyrovnaného ansámblu od sólistů až po sbor a orchestr. Dramaturgická objevnost (teprve třetí nastudování u nás a celosvětově deváté). Nekvasil s D. Dvořákem zúročili zkušenost s uvedením tohoto díla v Rostocku (2007) a vytvořili komplexní inscenaci, nespoléhající se jen na přitažlivost jazzového stylu dvacátých let a situační humor libreta, ale odhalující i temné stránky lidské povahy, jak o to usiloval libretista Ribemont Dessaignes, klíčová postava hnutí dada.

Jan Císař: Upokojenkyně, V. A. D. Kladno. Ten nezvyklý titul skrývá představení, jímž přední český amatérský soubor „autorského“ typu prokázal znovu svou kvalitu. Námětem je to hra o bezmoci starých lidí a o těch, kteří se o ně starají, ale především je to o tom, jak uplývá život. Nechybí humor a je to často humor černý, možná by se dalo mluvit i o grotesce. Podstatou je ovšem hluboké a citlivé uchopení tématu nad míru současného.

Roman Černík: D. Špalková, T. Žižka, O. Spišák: Labyrint světa a ráj srdce, Divadlo Drak Hradec Králové – všechny jeho prostory i utajovaná zákoutí se stala Labyrintem světa.

Zbyněk Černík: Jako obvykle váhám mezi několika zdařilými inscenacemi, ale nakonec to vyhraje Fassbinderova Brémská svoboda (Městské divadlo Kladno, režie M. Františák). Dobře zrežírované, výborná představitelka hlavní ženské role a navíc nám blízké maryšovské téma radikální ženské emancipace.

Ondřej Černý: J. Hašek: Kauza Schwejk, Studio Hrdinů. Dušan Pařízek se dokázal zcela oprostit od kulturně-sociologických (i sociopatických) nánosů české ikony a myšlenkově otevřít román do diskurzu národních identit v rakousko-uherském mocnářství, mrazivě reflektovat počínající duchovní marasmus 20. století a nepřímo, s velkou vnitřní silou, atakovat naše dnešní – české i evropské – pocity. A ten humor! Brecht by musel tleskat – a trochu i závidět. Dovolte poznámku: Slýchávám, že je škoda, že Pařízkův soubor v Komedii skončil a on odešel do ciziny. Nesouhlasím. Pražské komorní divadlo zcela správně skončilo po deseti letech na vrcholu své práce – kéž by se to stalo precedentem a vzorem. Neprozíravému pražskému magistrátu té doby je možno jen poděkovat. A Dušan Pařízek? Ten měl po těch letech vlastní režijní profilace v zemích českých dále rozvinout svou německou kariéru. Stalo se tak. A to měrou nevídanou – v klíčové anketě divadelních kritiků časopisu Theater heute (významem přirovnatelné k našemu bývalému „Radokovi“) se stal divadelním režisérem roku celého německy mluvícího světa.

Jan Dehner: D. Šostakovič: Orango, Antiformalistický jarmark, Nová scéna, Praha. Dramaturgie pokračovala v linii „politických oper“ – uvedení Šostakovičových „soukromých“ satir přineslo zcela nový pohled na skladatele, odhalilo jeho utajovaný postoj k oficiálním dogmatům. Režisérka S. Daubnerová ve spolupráci s autorkou scény a kostýmů M. Havran velmi zřetelně vyzdvihla hudební i textové pointy, stejně tak i hudební nastudování dirigenta J. Kučery (který, převtělen do skladatele, hrál na klavír). Bohužel tato inscenace není pro „normální“ operní publikum.

Lenka Dombrovská: Loňský rok mi přinesl minimálně osm divadelních zážitků: O slavnosti a hostech ve Studiu Hrdinů, Vojcek v Divadle J. K. Tyla, Dvojí domov (Z Čepa) v NoDu, Walls & Handbags Losers Cirque Company, My děti ze stanice ZOO v ústeckém Činoheráku, Bratři Karamazovi v Činoherním klubu, Viktor aneb Dítka u moci v Divadle v Dlouhé a Hamleti v Divadle Na zábradlí. Váhala jsem dlouho, který vybrat jako ten nejsilnější (přiznávám, že všechny inscenace mají své pro a proti), a nakonec volím Hamlety Viceníkové, Mikuláška, Cpina a kolektivu. Trochu moudrou a dosti zábavnou insce­naci divadla roku 2015. V této koláži je tematizováno herectví a právě herci ze Zábradlí tuto látku naplňují, či snad „ztvárňují“, znamenitě. Tak jako vždy…

Věra Drápelová: L. Janáček: Z mrtvé­ho domu, ND Praha, dir. R. Jindra, r. D. Špinar. Když má režisér bohatou fantazii, jasnou myšlenku a je schopný svou vizi na jevišti ztvárnit do perfektně fungujícího celku, pak je možné v opeře přijmout ledacos. I klavír a fraky v sibiřském lágru.

Jan Dvořák: Je to jak s knihou roku v anketě Lidových novin: doma se nic významného neurodilo… A protože si O. Havelka ve „Swingu“ sám nestřih’ na jevišti R. A. Dvorského, tak dávám hlas symbolické derniéře herectví v činohře ND, inscenaci hry P. Morgana Audience u královny – plejádě velkých hráčů (Hartl, Němec, Postránecký, Bareš, Matásek, Pechlát, Stehlík ad.) s poklonou před korunou famózní herecké kariéry I. Janžurové.

Vít Dvořák: Zcela jednoznačně je to pro mě Špinarovo (a Jindrovo) nastudování opery L. Janáčka Z mrtvého domu v ND. Po letech rozbředlosti a beznaděje konečně večer překrývající vzpomínky na poslední pražské režie J. Heřmana a v mnohém připomínající radokovské trumfy éry Srstkovy. Ačkoli nepatřím do Špinarova fanklubu, neb mě nejedna z jeho činoherních prací zklamala, z jeho operního debutu jsem zůstal paf.

Richard Erml: F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovi, Činoherní klub Praha. Důvod? J. Kukura jako starý Karamazov, ale i ostatní herci.

Jaroslav Etlík: W. Shakespeare: Othello, mouřenín benátský, ND Praha, r. D. Špinar. Výrazná, důkladně promyšlená inscenace, režijně dobře uchopená, s precizními hereckými výkony a se znamenitou scénou L. Škandíkové.

Barbora Etlíková: Nejprve jsem zvažovala Pařízkovu precizní Kauzu Schwejk. Můj zážitek z ní umocnilo, že jsem nikdy na jednom místě neviděla tolik vstřícně naladěných a přitom ukázněných diváků. Pak jsem si ale řekla, že by inscenace roku měla více promlouvat i ke mně osobně, a vzpomněla jsem si na O hezkých věcech, které zažíváme J. Friče nebo na U-Dick J. Kačeny. Určitě by si obě hry hlasy v anketě zasloužily. Nakonec jsem ale styčný bod mezi oběma možnostmi nalezla v inscenaci J. Nebeského Dvojí domov (Z Čepa). Spojují se v ní precizní režie a herectví i mimořádně silná výpověď.

Martin Falář: J. Hašek: Kauza Schwejk D. Pařízka ve Studiu Hrdinů? Nejsem si jistý, jestli to není nějak mimo kritéria. Proč? Protože o spolupráci a integraci evropské kultury spousta lidí mluví a málokdo pro ně skutečně má intelektuální i řemeslné předpoklady (D. Pařízek ano – v tom je vskutku režisér evropských rozměrů – vyžaduje to asi i publikum evropských rozměrů…). Navíc v divadle je celkem těžké to rea­lizovat, a tady jsme to konečně viděli. Originálně uchopený „velký“ autor, boření mýtu panevropské harmonie a bratrské lásky a strhující (rozhodně pro mě) silně lidský výkon I. Uhlířové zbavený všeho manýrismu. A o přestávce výborný levný středoevropský buřtguláš.

Petr Feyfar: R. Harwood: Na miskách vah, Divadlo ABC Praha. Napínavá inscenace (a to i pro ty diváky, kteří osud geniálního německého dirigenta, či dokonce hru znají) mimořádně důležitého a, bohužel, aktuálního jevištního textu o zodpovědnosti umělce v totalitní společnosti. A také zodpovědnosti jeho soudce(!) – přicházejícího ze zcela jiného společenského milieu i společenského uspořádání. Výborná režijní práce s herci, vyrovnané herecké výkony (při tom oba hlavní představitelé – Vlasák i Fridrich – jsou skvělí), dobrá práce s hudbou, podařená nespekulativní výprava znázorňující realitu poválečného Berlína.

Hana Frejková: Vybírám projekt režisérky M. Čechové a choreografa J. Bartovance Lessons of Touch, Experimentální prostor NoD. Tento projekt je unikátní obsazením dvou věkem naprosto rozdílných osobností a vlastně už tím vnáší iracionální napětí do sledování situací. Není to ale laciná či lascivní výpověď o tělech, ale nadčasové uchopení vztahů, protihodnot a oba protagonisté se ho zmocnili s profesionálností sobě vlastní.

Vlasta Galerová: W. Lotz: Směšná temnota, r. a v. D. Pařízek. I když jde o inscenaci Burgtheateru, považuji ji za českou. Pařízek opět bravurně rozvíjí svoji divadelní představivost, sloužící k působivé výpovědi o stavu tohoto světa. Je to něco, co na českých jevištích vidíme velice zřídka. Bez sebepředvádění, naschválů. Divadlo politické (od polis) v tom prazákladním slova smyslu. Napínavé i zábavné, vizuálně až uhrančivé. Takového režiséra se české divadlo zbavilo skoro bez mrknutí oka.

Jan Grulich: T. Vůjtek: Slyšení, KS Aréna Ostrava (divadlo roku), r. I. Krejčí. Pro výrazně napsaný divadelní text, který je stále aktuální, invenční režii a v neposlední řadě pro excelentní herecké výkony.

Dana Hábová: J. Hašek: Kauza Schwejk, Studio Hrdinů, r. D. Pařízek. Komentář, myslím, ani nepotřebuje…

Jiří Hanák: Možná z únavy z reinscenovaných známých titulů a hlubokých témat v groteskním hávu dávám hlas skutečné grotesce, absurdní Vitracově hře Viktor Divadla v Dlouhé, kde jsem se mohl konečně uvolněně a bez zábran zasmát. Režisér inscenace J. Mikulášek dokonale vede soubor k jednotnému hereckému projevu, má přesný smysl pro rytmus a originální způsob dějotvorného využívání hudby. Inscenace mi naznačila, že jeho tvůrčí metoda zřejmě dokáže nejplněji zazářit právě v tomto dramatickém žánru.

Helena Havlíková: G. Donizetti: Maria Stuarda, NDM Ostrava, dir. T. Brau­ner, r. L. Keprtová. Inscenace je součástí dramaturgicky ambiciózní Donizettiho tudorovské trilogie. Ostravská opera pro ni našla nejen excelentní sólisty v mimořádně náročných rolích, ale i dirigenta, který ctí daný styl, schopný orchestr i sbor a inscenační tým, který skloubil respekt k partituře s uměním současné divadelní interpretace opery založené na pěveckém mistrovství. Marie Stuartovna vedle Prokofjevova Ohnivého anděla, Giordanovy opery Andrea Chénier a Martinů Tří přání ještě dále posílila vůdčí postavení, do kterého se NDM u nás v posledních letech vypracovalo. Z nadšených ohlasů premiér lze usoudit, že takovou systematickou práci oceňují i ostravští diváci.

Josef Herman: L. Janáček: Z mrtvé­ho domu, ND Praha. Kdybych neviděl na vlastní oči a neslyšel na vlastní uši, nevěřil bych, že je možné spojit právě tuto Janáčkovu operu s gay estetikou. Že je možné vyklenout nad Janáčkovými zápisky nový (posunutý, jinak nahlížený) příběh, a hlavně že může vzniknout tak působivá jevištní báseň. Sebejisté režijní gesto operního debutanta D. Špinara ohromuje stejně jako tvrdohlavé hledání smyslu a podoby Janáčkovy hudby dirigentem R. Jindrou.

Miloš Horanský: O. Naharin: decadance, ND Praha. Tentokráte balet – přesněji theatrum těla, ducha, pohybu – že se mi po takovém zastesklo. A tak jsem šel a byl hojně nasycen jak ve vztahu k taneční abstrakci, tak k Izraeli.

Saša Hrbotický: R. Sikora, D. Gombár, R. Holý: Popeláři, Švandovo divadlo, Praha, režie D. Gombár. R. Sikora snad jako jediný tuzemský dramatik umí poukázat na nehezkou tvář doby, její absur­ditu a bublající sociální napětí. Smíchovská inscenace Popelářů je navíc vtipně neučesaná, hudebně nápaditá, herecky suverénně zvládnutá.

Radmila Hrdinová: J. W. Goethe: Faust, Divadlo F. X. Šaldy, r. I. Rajmont. Poctivě přečtený a vyložený text bez vnějších křečovitých tezí, herecky výsostně naplněné divadlo a invenčně pojednaný prostor Malého divadla. Divadlo s morální katarzí a nadějí, jaké uměl tak dobře právě I. Rajmont.

Jiří Hromada: V Římě na place byla legrace aneb Chudák Pseudolus, Pražská konzervatoř, 5. ročník HDO, r. L. Olšovský. Prožil jsem po republice silný divadelní rok. Ale tak nějak s očekávaným dopadem. Od konzervatoristů jsem čekal energii mládí – ale nadchli mě vírou v krásu, která spasí svět. (Někteří z nich to potvrdili i ve Spalující vášni na Lodi Tajemství.)

Vladimír Hulec: Rok 2015 byl pro mne především rokem přesahového divadla. Vrcholem pro mne byla akce 21. listopadu Konkurz na revoluci, již v pražském Divadle Archa připravila argen­tin­ská režisérka Lola Arias s dramaturgy O. Hrabem a O. Cihlářem, který byl i moderátorem. V průběhu pěti hodin defilovaly před divákem osobnosti první velké pražské demonstrace v listopadu 1989 na Václavském náměstí ve výběru a interpretacích náhodných diváků. Dokumentární divadlo přesahující samo sebe směrem k jedinečnému, o vnímání minulosti i současnosti lidí mnoha národností, zkušeností, vyznání i věků vypovídajícímu večeru.

Tereza Hýsková: D. Charms: Báby, Divadlo Na zábradlí, r. A. Petrželková. Vtipná, absurdní, znepokojivá a výtvarně skvěle vyvedená scénická koláž. Oceňuji odvahu Charmsovy těžko zařaditelné texty inscenovat i to, že se tak děje bez přehnané pokory. Projevený cit pro předlohu, smysl pro černý humor, ironii a grotesku spolu s maximálně promyšlenou výpravou dělají z Báb typ inscenace, které jsou pro mě v divadle nejzajímavější. Bonusem jsou výborné herecké výkony všech účinkujících.

Olga Janáčková: B. Martinů: Hry o Marii, ND Brno, dir. J. Klecker, r. J. Heřman. Ač měla Heřmanova inscenace Her o Marii svou první premiéru v pražském Národním divadle na konci října 2009, teprve v budově Janáčkova divadla se plně rozvinula v prostoru a také díky mimořádné kvalitě sborového nastudování rozkvetla do podmanivé krásy.

Kateřina Jírová: R. W. Fassbinder: Brémská svoboda, MD Kladno. Režisér M. Františák vytěžil z původního krátkého textu plnohodnotnou inscenaci, která sice tak úplně všechno nerozehraje, ale i tak je velmi půvabná. Sláva ne­ustále popojíždějícímu stolečku!

Vladimír Just: W. Shakespeare: Něco za něco, KS Aréna, Ostrava, r. I. Krejčí. Dlouho jsem váhal, zda nemám uvést zdejší Vůjtkovo Slyšení (ne-li insce­nace, určitě je to hra roku!), ale nakonec zvítězil jubilejní rok W. Shakespeara a neblahé tušení, kolik asi jalových, akademických, nebo naopak na klasikovi prázdně exhibujících inscenací se po Novém roce vyrojí. Aréna dokázala na zdánlivě okrajovém, málo hraném textu, jak na to – v polyfonii průběžných hereckých témat vyloupla z klasika sdělení živé natolik, že se ptáte, zda autor náhodou nechodí mezi námi a nezaznamenává (např. teď v Brně), jakou kreaturu ze slušného mladíka udělá moc.

Jan Kerbr: L. Klíma: Lidská tragikomedie, Divadlo v Dlouhé, Praha, r. H. Burešová. Na rozdíl od některých kolegů-kritiků se domnívám, že inscenace zcela odpovídá intencím Klímovy filosofie, její razantní jevištní jazyk má duchovní ponor, provokuje i baví.

Jan Kolář: F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovi, Činoherní klub Praha. Nejen díky svrchovanému hereckému výkonu J. Kukury, který je na českých scénách opravdu nevídaný, ale i zásluhou citlivé aktualizace dávné Schormovy dramatizace vznikla inscenace, z níž nespustíte oči ani vteřinu. Jelikož vnímání divadla je povýtce individuální, přiznávám ovšem, že jiný divák může mít jiný názor.

Josef Kovalčuk: A. Michalová, B. Herz: Zpráva o zázraku (Josef Toufar), tvůrčí platforma DOK.TRIN na sklepní scéně Centra experimentálního divadla v Brně, r. B. Herz. Pro citlivě vyváženou rovinu dokumentární a hranou postihující jak syrovou realitu, tak i duchovní přesah událostí. Rovněž pro znamenitý herecký výkon M. Bumbálka i ostatních.

Karel Král: Viděno žlutě (na texty P. Lébla a Ivany Slámové) – něžně melodramatické čtení ze „Žlutých novin“. Četl M. Myšička, hudebně doprovodil M. Nejtek, výtvarně ošetřila K. Štefková, texty vybral a připravil J. Adámek. Uvedeno 31. května 2015 na Ohromných maličkostech. Z toho by měl, myslím, Petr Lébl radost.

Yvona Kreuzmannová: Dora Sulženko-Hoštová se po malé odmlce vrátila se skvělým, dramaturgicky promyšleným představením Proces, ve kterém se krásně nakumulovaly její zkušenosti, interpretační a tvůrčí kvality i smysl pro humor. S mladým J. Čtvrtníkem a jedinečnou DJ Johanou dosáhli dokonalé souhry.

Eva Kröschlová: J. Nebeský, L. Trmí­ková, D. Prachař: Dvojí domov (Z Čepa), NoD. Pro scelení rozličných prostředků. Zmínila bych ještě Koncert na ostrově J. Seiferta ve Viole pro velkou muzikálnost podání (L. Munzar, J. Hosprová, E. Viklický).

Jiří P. Kříž: J. Křižan: Je třeba zabít Sekala, ND Brno, r. M. Františák. Křižanovo téma rezonovalo už ve Zlíně a v Plzni, teprve Františák, ve štítu s nedostižnou zlínskou Maryšou, vyprovodil však na svět moravskou společnost (hrdinové, zbabělci a křiváci), tradičně do rurání přikrčenou, a to ve vší historické i aktuální naléhavosti. Celek zbavil režisér ještě lépe než Michálkův film přežitého folklorního koloritu a obnažil na dřeň moravanství, jež zůstává v širším kontextu výrazem české xenofobní sebelitovnosti. Od naturalismu až k expre­si, znamenitě podpořeno hudbou Nikose Engonidise. A ty herecké výkony (I. Bareš, T. Šulaj, D. Hřebíček)! NDB vstalo z mrtvých.

Lukáš Křížek: F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovi, Činoherní klub Praha. Inscenace M. Čičváka vychází ze Schormovy dramatizace a zároveň si s ní, avšak nijak agresivně, volně pohrává. Drobné změny, přeskupení některých scén, opomenutí několika postav a jiné vhodně zvolené (nejen) interpretační prostředky však nejsou minusem, nýbrž velikým plusem. Hra rozehraná přes celou scénu i mimo ni tak nezůstává nic dlužna všem těm „dostojevským motivům“, jimž naopak nenápadně vytváří další nástavbu. Rozhodně jedna z nejsilnějších inscenací tohoto roku, která je navíc plná výborných hereckých výkonů a tím nemyslím pouze již oceněného J. Kukuru, ale i všechny ostatní. Pro mě osobně – byť je troufalé srovnávat – je to J. Hájek (Ivan) a I. Uhlířová (Líza).

Taťána Lazorčáková: T. Vůjtek: Slyšení, KS Aréna v Ostravě. Kromě dokonale komponovaného scénáře T. Vůjtka, využívajícího historických reálií k vytvoření šokujícího fiktivního zobrazení osobnosti A. Eichmanna, získává inscenace sugestivní působivost díky soustředěné režii I. Krejčího a nesmírně koncentrovanému a detailně propracovanému hereckému výkonu M. Ci­sov­ského.

Rudolf Leška: L. Janáček: Z mrtvého domu, ND Praha. Dôkladná dramaturgická príprava, rezonujúce hudobné naštudovanie, pôsobivé emocionálne i významové (symbolické) obrazy, herecké vedenie a premyslený výklad tematizujúci nielen homosexualitu či feminizmus, ale problém ľudskej existencie vôbec. Tvorcom sa podarilo priniesť zásadný príspevok do inscenačnej tradície Janáčkovej opery.

Kateřina Lešková Dolenská: Robin Hood, Divadlo Minor, Praha. Muzikálová show s velkolepou scénografií J. Kopeckého, která by obstála i na Broadwayi.

René Levínský: Mutus Liber, Handa Gote Research & Development v Alfre­du ve dvoře. S přihlédnutím k předchozím inscenacím, zejména Mission, za letitou dramaturgii až umanutě monotematickou. Handa Gote Research & Development dosahují v procesu směřujícímu k ritualizaci sebeironie výsostně nových, výjimečně důstojných výsledků.

Otto Linhart: R. Vitrac: Viktor aneb Dítka u moci, Divadlo v Dlouhé. Nenostalgická inteligentní groteska. Nezapomenutelná vizuální stylizace tvůrčího dua J. Mikulášek – M. Cpin akcen­tuje nadstandardní herecké výkony. Inscenace sděluje divákovi něco o něm samém bez zbytečného kárání, moralizování a bez pomyslného výchovného prstu.

Marcela Magdová: Jednoznačně Kauza Schwejk v režii D. D. Pařízka, kterou připravil v mezinárodní koprodukci pražského Studia Hrdinů a brémského Theater Bremen. Na pozadí výseku jednoho z klíčových děl české literatury tematizuje banalitu války, která nakonec končí v kanceláři licoměrného byrokrata zmatením jazyků. A to všechno podbarveno ryze českými atributy – gulášem a pivem.

Jana Machalická: E. Krumbachová, J. Němec: O slavnosti a hostech (adaptace a režie K. Schmitt), Studio Hrdi­nů Praha.

Nina Malíková: P. Vodička: Robin Hood, Divadlo Minor Praha. Inscenace s výjimečnou atmosférou pro malé i velké a překvapení pro ty, kteří stále spojují současné loutkové divadlo jen s loutkami. Muzikál, ve kterém jsou herecké nasazení, scéna i režie hodny srovnání s „velkým“ divadlem. Rozhodně si nenechte ujít!

Luboš Mareček: J. Hašek a K. Vaněk: Mein Švejk, Divadlo Husa na provázku Brno. Inscenace režiséra J. A. Pitínského uhrane publikum neotřelým uchopením příběhu i hlavního hrdiny a stejně tak herectvím a výjevy, v nichž se mísí groteska, dvojaká ironie, přízračnost a krutost válečného dění. Insce­nace Mein Švejk obešla zavedený a namnoze vyčpělý obrázek prosťáčka s fajfkou a úsměvem. Je vrstevnatá ve sdělení i divadelním vyjádření a dokáže opravdu zneklidnit. A to především pohledem na hrdinu, o němž si většina Čechů myslí, že ho důvěrně zná.

Dominik Melichar: Hlasuji pro Woman in a taxi crossing New York Apoleny Vanišové a Petra Krušelnického. Završili tak projekt inscenování her Carlose Be, v němž se drželi na jedinečné úrovni fúze divadelního jazyka a audiovizuální instalace, která ve Woman in a taxi dosáhla svého vrcholu. Vyzdvihnout by se měl především strhující herecký výkon Dory Bouzkové.

Vladimír Mikulka: Erben: Sny, Handa Gote Research & Development v Alfredu ve dvoře. …ale na opravdu jednoznačného, přesvědčivého a neoddiskutovatelného kandidáta na titul „nejlepší inscenace roku“ jsem vlastně letos nenarazil.

Josef Mlejnek: W. Shakespeare: Něco za něco, KS Aréna, Ostrava. V režii I. Krejčího nejde u klasikovy hry (Hilského překlad) o zredukovaný propletenec zápletek se šťastným koncem, ale především o podobenství o milosti. Není postav jen do počtu a není ani malých rolí.

Alena Morávková: Molière: Škola pro ženy, KD Hradec Králové, r. M. Amsler. V inscenaci dominuje brilantní výkon Jiřího Zapletala v roli Arnulfa, který by si zasloužil Cenu Thálie.

Michal Novák: Můj hlas patří insce­naci hry L. Klímy Lidská tragikomedie v režii H. Burešové. V Divadle v Dlouhé nevznikla jenom filosofická disputace postavená na slovu či kuriozita podle běsovského Klímy. Inscenace je hrána jako obecně platná groteska lidských typů, která rozmáchle pracuje s bizarností díla a zároveň si zachovává odstup – sarkastické podobenství o životě je zlehka shazováno do frašky, aniž by to bránilo demonstraci mnoha hořkých pravd.

Jana Paterová: J. W. Goethe: Faust, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci. Bohužel poslední velká režie I. Rajmonta.

Jana Patočková: Ačkoli tak málo chodím do divadla, rozhodla jsem se odpovědět na vaši anketu, abych svým hlasem podpořila dvě inscenace, kterým jsem chtěla dát hlas „ex aequo“. Obě mě mimořádně potěšily a potěšení z divadla dnes nepatří k častým zážitkům. Obě jsou dokladem dobré přípravy inscenačního týmu, jsou nekonvenční ve volbě textu, v obou případech velmi nesnadného, i realizačních prostředků; vycházejí z povahy souboru, jeho specifické divadelnosti i jeho pub­lika, jemuž ale nenadbíhají. Musím-li se rozhodnout pro jedinou, pak pro Lidskou tragikomedii L. Klímy v Divadle v Dlouhé, tou druhou je Shakespearova Zimní pohádka Dejvického divadla.

Honza Petružela: W. Shakespeare: Něco za něco, KS Aréna Ostrava, r. I. Krejčí. Inscenace Shakespearovy komedie nebaví bohapustě, jde od počátku do konce ve velice přesném a pestrém rytmu jistých hereckých výkonů (Š. Kozub, loňský absolvent konzervatoře, jako Kníže!), ve funkčně a jednoduše koncipované scénografii a kostýmech, s pulzujícím minimalistickým kytarovým riffem, směřuje k současným významům a potěše i hrůze ze slova, pohybu, světla a tmy. Bez zbytečnosti, vyzývavosti, přesnou, uměřenou prací, s vtipem a vědomím hry.

Vojtěch Poláček: Kauza Schwejk, Studio Hrdinů, r. D. D. Pařízek. Úsporně, ale přesně vystavěné dílo, jež účinně zprostředkovává nanejvýš aktuální téma.

Zdenek Potužil: J. Mikulášek, D. Viceníková a kolektiv: Hamleti, Divadlo Na zábradlí. A výkon Ivana Luptáka.

Bronislav Pražan: L. Klíma: Lidská tragikomedie, Divadlo v Dlouhé. Režisérka H. Burešová našla spolu s dalšími tvůrci této inscenace (z nichž bych vyzvedl zvláště J. Prekovou za kostýmy, J. Vondráčka za Pulce a M. Němce za jeho chameleonského Odjinuda) pozoruhodný klíč, jak na scénu převést spolu s textovým „selfie“ L. Klímy i jeho chlastem prosycenou „insitní metafyziku“ a svůj poeticko-ironický nadhled nad ní.

Natálie Preslová: Pirát a lékárník, Wariot Ideal v Alfredu ve dvoře. Opravdu jsem se snažila vymyslet nějaké zdůvodnění, ale myslím, že pro tvorbu Wariot Ideal prostě neexistuje dostačující terminologie.

Stanislava Přádná: L. Janáček: Z mrtvého domu, ND Praha, r. D. Špinar, dir. R. Jindra. Představení vyniká suverénní dramatickou kompozicí, v níž je vizuál (scénografie, světelný design) v dokonalé souhře s hudbou a figurací. Pěvecké výkony jsou i herecky pozoruhodné, stejně jako strhující sbory. Špinarova scénická interpretace je uhrančivou, emocionálně vypjatou výpovědí z temnoty trýzněného nitra, na niž se hned tak nezapomene.

Kateřina Rathouská: Zážitkem roku se pro mě stala inscenace Puškinova Evžena Oněgina, KD Hradec Králové, v úpravě a režii SKUTR. M. Kukučka a L. Trpišovský slavný román ve verších adaptovali originálním způsobem, z původního díla převzali jen části nebo útržky, přesto se před očima diváků otevírá velký poetický příběh. Talentovaná P. Štorková září v roli Taťány.

Jiří Bilbo Reidinger: J. Hašek, K. Vaněk: Mein Švejk, Divadlo Husa na provázku, Brno. Ve hře zazní i aforismus od Ladislava Klímy, jako potvrzení lidské zhovadilosti. Bral je jako nadmuté jitrnice plné výkalů!…

Jan Rejžek: D. Charms: Báby, Divadlo Na zábradlí, r. Anna Petrželková. Protože šel tuhle jednou Rejžek do divadla, to se mu ohromně líbilo, cestou domů si koupil bochník chleba a lahev vodky a to je vlastně všechno.

Marie Reslová: Shakespearův Othel­lo měl ve Stavovském divadle premiéru na samém konci minulého roku. Nejspíš proto zůstala tato působivá inscenace, jejíž postavy žene do osudových střetů velmi současně pociťovaná tělesnost a emocionalita, ve výročních anketách víceméně opomenuta. Ve své kategorii pro mě i po roce bezkonkurenčně vítězí.

Ivan Ruml: B. Martinů: Tři přání aneb Vrtkavosti života, NDM Ostrava, r. J. Nekvasil, dir. J. Klecker, scéna D. Dvořák. Divadelní tvůrci dokonale vystihli dadaistickou podstatu a poetismus této opery filmu z roku 1929. Dokázali rozvinout naplno svoji fantazii v libretu Georgese Ribemonta-Dessaignese a vytvořili živé představení, které své diváky nejen pobaví, ale přivede i k přemýšlení o smyslu života. Dramaturgický počin se navíc stal při prosincovém hostování ostravského souboru v Praze výrazným příspěvkem k 125. výročí narození B. Martinů.

Simona Rybaková: J. Burkiewiczová: Walls & Handbags, Letní Letná, Losers Cirque Company, STK Theatre Concept, r. SKUTR. Pro vtip, um, imaginaci a osm lavic jako jednoduchý a chytrý scénický element.

Zuzana Sílová: M. Maeterlinck: Modrý pták, ND Praha, r. Š. Pácl. Po dlouhé době jsem z představení ND cítila týmového ducha, kterého tvořili s režisérem všichni na jevišti, a to od nejmladších – dvojice P. Štorková (na její všetečná „A proč?“ se nedá zapomenout) a F. Kaňkovský jako Mytyl s Tyltylem, provázení P. Baťkem (skvělá výtvarně pohybová komediální „maska“ Psa), až po „mohutné duby“ a další opory souboru.

Marcel Sladkowski: D. Gombár: Baťa Tomáš, živý, MD Zlín. Poprvé dávám svůj hlas divadlu ve městě, v němž jsem doma, a nikoli jen proto, že má 70. narozeniny. Mimo soutěž připojuji, že můj divácký zážitek roku byl jiný: pět let starý, ale stále svěží Dýňový démon ve vegetariánské restauraci souboru Opera diversa.

Vítězslav Sladký: D. Sheik, S. Sater: Probuzení jara, Divadlo J. K. Tyla Plzeň, r. R. Meluzín. V záplavě muzikálových estrád vyniká inscenace režijní čistotou, skvělými hereckými výkony a v jistém smyslu minimalistickou scénou, která mimořádně koresponduje a souzní s prostorem Malé scény Nového divadla.

Vlasta Smoláková: W. Shakespeare: Zimní pohádka, Dejvické divadlo. Režisér O. Spišák znovu (po románu M. Bulgakova Mistr a Markétka) před­vedl, že umí v „neinscenovatelných“ textech bravurně vyhmátnout „divadelno“ a ve spojení s herci zábavně a srozumitelně traktovat i závažná témata.

Jana Soprová: W. Shakespeare: Othello, ND Praha, r. D. Špinar. V obrovské nabídce divadelních a pseudodivadelních titulů nakonec volím víceméně klasiku. Ovšem klasiku dobře a zajímavě udělanou, scénicky objevnou, s působivými autentickými hereckými výkony. Jinými slovy, tahle inscenace Shakespeara mě prostě baví!

Jana Soukupová: J. Křižan: Je třeba zabít Sekala, ND Brno, r. M. Františák. A nevolím tento moravský western o přizdis..čích z Hané, kteří potřebují zbavit svou ves lidské škodné, aby pak ze zbabělosti a malosti obětovali i svého zachránce, jen pro poctěný příběh, silné herecké výkony a dobrou hudbu na výborné scéně, ale také proto, že hnout s Mahenovou činohrou po letech totální devastace ezoterickými ptákovinami minulého a těžkým prozatímním hledáním se současného uměleckého vedení činohry (potažmo celého Národního divadla Brno) si zasluhuje opravdu potlesk. Zdevastovaný herecký soubor, dílem rezignovavší a propadlý chlastu, dílem prchající, kam jen to šlo, se konečně podařilo i díky nové krvi Bareše, Šulaje a Hřebíčka v hlavních rolích rozpohybovat do uvěřitelných výkonů. Což je zážitek, na nějž jsem už ve zdech tohoto domu nedokázala vsadit. Ufff. Za mě lepší než stejnojmenný film.

Milan Strotzer: Upokojenkyně, Divadlo V. A. D. Kladno – Lupinec & Co/ V.A.D. Oceněníhodná inscenace – autorský počin souboru, který charakterizuje osobitá divadelní poetika a svébytný rukopis. Upokojenkyně je hra – groteskní absurdní komedie plná překvapivých paradoxů a balancující na hraně černého humoru. Vychází přitom z reálií, ze si­tua­cí, kterými si většina z nás buď již prošla, nebo si je v budoucnu „užije“, neboť každý máme rodiče (prarodiče), kteří se ve stáří neobejdou bez péče druhých.

Tomáš Suchánek: J. Mikulášek, D. Viceníková a kolektiv: Hamleti. Divadlo Na zábradlí pro mě autorskou insce­nací Hamleti potvrdilo svou pozici Divadla roku. Nevídaná souhra sedmi špičkových herců, dnes stejně vzácná, jako sedm Hamletů na jednom jevišti. Vše umocněno scénou a kostýmy M. Cpina.

Jiří Svoboda: W. Shakespeare: Zimní pohádka, Dejvické divadlo. Komplikovaný a zamotaný text Shakespearovy hry dokázali skvěle rozklíčovat a rozehrát v napínavý příběh. S groteskními situacemi nešetří a ani s velkými emocemi, které ale nepadají do patosu. Navíc zabalené do poetiky Dejvického divadla. Mistrovské herecké představení a nejzábavnější Shakespeare hodnocené sezony.

Lenka Šaldová: R. Balaš: Mýdlový princ, Divadlo Broadway. Libretista, režisér a choreograf R. Balaš nastražil rafinovanou past na romantické duše. Přiznávám, chycena.

Jakub Škorpil: Mutus Liber, Handa Gote Research & Development v Alfredu ve dvoře. Spolu s Erben: Sny téhož uskupení dva nejpoetičtější divadelní zážitky. Hra, kouzla, hračičkářství a poezie. Divadelní divadlo, které nebojuje, neřeší a nedrží popisný prst na tepu doby. Všechnu moc fantazii!

Nicola Škvarová: T. Vůjtek: Slyšení, KS Aréna, r. I. Krejčí. Text T. Vůjtka přes to, že pojednává o historické osobnosti, o Adolfu Eichmannovi, je až děsivě aktuální. Nejenže můžeme porovnávat, jak nacisté (a Eichmann) přistupovali k Židům a jak v současné situaci přistupujeme k uprchlíkům. Že jsme se, jako společnost, z historických chyb nepo­učili, a „pořád to trvá“. Zároveň v nás tato „židovská otázka“ stále žije, stejně, jako v každém z nás žije Eichmann. M. Cisovský představuje Eichmanna jako naivní zaslepenou bestii, která tupě plní příkazy bez ohledu na jejich nelidskost. Jeho závěrečný monolog, kdy už vlastně nemluví za Eichmanna minulého, ale za Eichmanna shlížejícího na současné dění, není katarzní, naopak, troufám si říci, že uvrtává do hlubokého splínu.

Jiří Šlupka Svěrák: T. Vůjtek: Slyšení, KS Aréna, Ostrava, r. I. Krejčí. Výborně napsaná hra, jejíž mnohdy až děsivý humor zamrazí v mnohém i svou novou aktuálností. A také velmi dobré herecké výkony.

Jitka Šotkovská: B. Martinů: Hry o Marii, ND Brno, r. J. Heřman, dir. J. Klecker.

Jan Šotkovský: Upokojenkyně, Divadlo V.A.D. Kladno. Formálně sice „amatérská“ produkce, ale jednoznačně nejlepší nová česká hra, kterou jsem v roce 2015 viděl. Krutého tématu stárnutí a s ním spojeného duševního i tělesného „odcházení“ se kladenští dotýkají se surovým, coenovsky černým humorem i snovou něhou. Násobeno mimořádným srozuměním celého souboru s tématem i inscenačním stylem.

Jiří Štefanides: T. Vůjtek: Slyšení, KS Aréna Ostrava, r. I. Krejčí. KS Aréna pokračuje v inscenacích s tématy zdánlivě historickými, ale přesto apelativně současnými. V tomto případě se mimo jiné ptá po identitě Evropy: reprezentujeme vzdělanost a víru, nebo barbarství? Inscenaci dominuje vynikající výkon M. Cisovského v roli Eichmanna.

Martin Švejda: D. Charms: Báby, Divadlo Na zábradlí, r. A. Petrželková. Pro vynalézavé a mrazivě zábavné inscenační rozehrání divadelníky tolik využívaných Charmsových próz.

Zdeněk A. Tichý: J. Adámek, K. Täubelová a M. Doubrava: Libozvuky, Divadlo Minor, r. J. Adámek. Divadlo, které je bránou do světa hudby.

Milan Uhde: Inscenace Bratrů Karamazových v Činoherním klubu, r. Martin Čičvák, v roli starého Karamazova J. Kukura, mě zaujala osobitým výkladem zejména hlavní postavy a vyrovnanými hereckými výkony ostatních, vyzvedl bych aspoň I. Uhlířovou.

Vojtěch Varyš: Mutus Liber, Handa Gote Research & Development v Alfredu ve dvoře. Další kus divadelní alchymie, tentokrát zasvěcený ruční práci, barokní hudbě a tradičním technikám. Magické a zábavné jako vždy!

Roman Vašek: Rok 2015 byl bohatý na zážitky v tanci, baletu či novém cirkuse. Svůj hlas dávám inscenaci Gos­sip v choreografii L. Vagnerové. Důvod? V rámci současného tance bezkonkurenčně nejvyšší podíl invence na jednu inscenaci. Musím zmínit ale ještě další silné zážitky: balet Chaplin v NDM Ostrava a novocirkusový Wall and Handbags.

Jan Vodňanský: Hlasuji pro inscenaci S úsměvy idiotů v Divadle v Dlouhé s plným vědomím, že moje nominace bude z ankety vyřazena kvůli konfliktu zájmů. Jsem totiž autor textů inscenovaných písní dvojice V+S. Jedinou polehčující okolností může být to, že: nejsem autorem mluveného slova, o které se pointo­vanými básničkami postarali kolegové z divadla. Režie J. Borny a M. Hanuše s překvapivými hudebními i pohybovými aranžemi a vynalézavou scénografií způsobila v mém diváckém prožitku zázračný stav: z písní, které jsem v životě zpíval více než stokrát, jsem měl pocit a plezír, jako bych je slyšel poprvé.

Jiří Voráč: A. Michalová, B. Herz: Zpráva o zázraku (Josef Toufar), tvůrčí platforma DOK.TRIN na sklepní scéně Centra experimentálního divadla v Brně, r. Barbara Herz. Mučednický příběh z neblahých časů komunismu, experimentální forma dokumentárního dramatu, strhující autentické divadlo s étosem. Smělý projekt nezávislého mladého sdružení.

Ladislav Vrchovský: T. Vůjtek: Slyšení, KS Aréna, Ostrava. Inscenace hry v režii I. Krejčího vznikla na základě textu, který byl dramatikem a zároveň dramaturgem KS Aréna T. Vůjtkem psán „na tělo“ divadelnímu souboru, který ji nastudoval, a hlavně pak představiteli hlavní role M. Cisovskému, který ztělesnil postavu nacistického válečného zločince Adolfa Eichmanna. Výkon M. Cisovského lze označit jako nejlepší herecký výkon roku, je to jeho životní role. Hlavní význam této inscenace však netkví v připomenutí zvěrstev holocaustu, ale v jasné paralele mezi nelidskou snahou Adolfa Eichmanna sprovodit ze světa co nejhospodárnějším způsobem co nejvíce mi­lio­nů lidí a dnešním trendem na perfektní pracovní výkon a dokonalou profesionalizaci, která vede až ke ztrátě lidskosti.

David Zábranský: O. Novotný: Směšná interpretace (zatímco nahoře se dává zas nějaká perverze), Divadlo Husa na provázku. Zdůvodnění: Protože nás tady neměl nechávat. Protože s námi má mluvit… Vysoká umělecká úroveň, silný hlas z hlubin ponížení!

Vít Závodský: Z přibližně šesti kvalitou souměřitelných nastudování vybírám – Jiří Křižan: Je třeba zabít Sekala, ND Brno, r. a adaptace M. Františák. Úspěšný inscenátor i autor moravských venkovských látek pojal vlastní novou verzi vynikajícího scénáře „valašského kovboje“ s nadčasovým, stroze modelovým zobecněním, syžetovou i myšlenkovou koncentrovaností a znakovostí. Hudební složka umocňuje stylizovanou expresivitu, naturalismus krvavých rvaček vyvažují obrazivost, leitmotivická rituálnost a především důraz na věrohodné vykreslení protagonistů i depresivně bezohledných vztahů v odfolklorizované selské komunitě.

Marie Zdeňková: W. Hildesheimer: Marbot, Studio Hrdinů, r. J. Horák. Podmanivý scénický esej svobodně vedený v tajemně surreálním, a přesto věcném prostoru umělecké tvorby a její percepce, naplněný dramatickým dialogem mezi uměním mohutným, hotovým, a uměním (nebo spíše uměleckým cítěním) křehkým, nemotorným. Inscenace bez předsudků poskytuje platformu koexistenci herectví profesionálně virtuózního a „neherecky“ autorského; nesází na jistotu, ale je experimentem v tom původním, celkem nenápadném slova smyslu. A je rovněž zážitkem a podnětem k přemýšlení i ke snění.

Ivan Žáček: L. Klíma: Lidská tragikomedie, Divadlo v Dlouhé, r. H. Burešová. Je to Klíma laskavější, prostomyslnější, krotší a méně zběsilý, ale je to Klíma. Už jen to je hodno vysokého ocenění, protože dostat jeho filosofii extrémního solipsismu na divadelní prkna, to je úkol téměř nadlidský.

Zpracoval HER

• Autor: DN
• Publikováno: 9. ledna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Inscenace roku

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ