Divadelní noviny > Kontext

Inspektor Clouseau v akci aneb Slavnosti nepochopení

(Neautorizovaná recenze)

Kromě dialogů, spolusepsaných se mnou, opatřených mým copyrightem, všechny výroky mnou nepodepsané, mně přisuzované, budiž považovány za podvrh. (Milan Kundera: Slova, pojmy, situace, 2014)

Toto léto byla v médiích více než kdy jindy skloňována dvě jména: Václav Havel a Milan Kundera. Prvé díky filmu Slávka Horáka Havel, druhé díky bezmála 900stránkové biografii Jana Nováka Kundera: Český život a doba. Ačkoli jde o dvě různá média a dva různé přístupy (Horákův bych označil jako „empatický“, Novákův jako „pamfletický“), mají mnoho společného.

Horákův „empaticky“ viděný nekňuba a skrze rázné ženy nakonec pochlapený ňouma i Novákův „pamfleticky“ karikovaný kariérista jsou oba silně promiskuitní, ale podstatnější shoda je v něčem jiném: ani jeden portrét neposkytne sebemenší důvod pochopit, proč právě tyto dvě osobnosti oslovily a dosud oslovují tuzemskou i světovou veřejnost.

Novákova kniha bývá i samotným autorem marketingově prezentována jako ne-autorizovaná biografie. Jako by biografie musela být autorizovaná. Celý ten reklamní humbuk, na který skočili i mnozí recenzenti, že je kniha skvělá už tím, jak se vymkla Kunderově režii, zapomíná, že jde o samozřejmost. Nesamozřejmostí by naopak byla, alespoň pro mne, představa, že píšu (třeba o Burianovi, Suchém či Horníčkovi) v něčí režii.

Stalinská paranoia

Novák shromáždil imponující množství materiálu, nahrál hodiny rozhovorů, objevil záslužně dvě neznámé Kunderovy rozhlasové hry, kryté jménem Vadlejchová (Kunderovo autorství hry o Jánošíkovi je naopak spíše z rodu objevů Amerik). K nebulvárním pasážím knihy patří i dobře napsané kontextující kapitoly v kurzivě (je to jakýsi totalitní bedekr pro cizince, našinec většinu zná – ale informací o totalitní povaze systému v padesátých i sedmdesátých letech není nikdy dost, zvláště ne dnes, kdy se tato povaha účelově falšuje). Co je to všechno platné, když se však z bezmála 900 stránek nedovíme to hlavní: jak se Novákův literární obchodník, drhnoucí a skřípající dramatik, mdlý a chaotický reportér, autoplagiátor, udavač, exhibicionista, masochista, narcis, misogyn, násilník na ženách, nekrofil, latentní homosexuál i vrah, monstrum [jehož vzrušuje představa, že se chová jako monstrum, s.709] a k tomu zapálený stalinista [který měl mnohem blíže k estébákům než k Havlovi, s. 685] a celoživotní lhář s vážnou poruchou ega, jak a proč se takto vylíčené monstrum u všech čertů stalo (na rozdíl od Jana Nováka) světovým spisovatelem? Spisovatelem, který se v exilu zastal vězněného kolegy Václava Havla (1980) a který svými výjimečnými romány a eseji neúnavně přibližoval Západu i celému světu situaci v okupované vlasti? Spisovatelem, jehož politické, komunismu na míle vzdálené, vpravdě evropanské slovo znamenalo pro nás doma – a pro mne trvale – doušek nezkalené vody (viz brilantní esej, dnes aktuálnější než jindy, Únos Západu aneb tragédie střední Evropy, 1983)?

Mezi stranami 768 a 769 vidíme dva snímky Kundery z roku 1969, na nichž rozeznáme člověka zaskočeného objektivem. Nohy už mají namířeno jinam, na prvním snímku musí Kundera přerušit své rázování udiveným protipohybem hlavy, pravděpodobně při nezdařeném úniku před kamerou, na druhém se, nemile vyrušen, otáčí. Tak by popsal snímky nezúčastněný pozorovatel. Ne tak Jan Novák. Ten pod snímky napíše: Budoucí francouzský spisovatel pózuje pro kameru. Chce Kunderu takto vidět, jako pozéra a narcise. A tak ho prostě do té role nacpe.

Hned v úvodu knihy čteme: Kunderova empirie není nijak široká; jeho jediným zaměstnáním byla výuka literatury na vysokých školách. Proto není divu, že (…) nejraději promlouvá autoritativně, svrchu dolů, z katedry (s. 11). Opět: z banálního biografického faktu, že portrétovaný přednášel na vysokých školách, sugeruje autor čtenáři představu autoritativnosti portrétovaného, jeho záliby v mluvení svrchu dolů, ex katedra (čímž pozoruhodně souzní s estébáckou zkratkou ELITÁŘ).

Intimní momentky i důvěrné informace o Kunderovi a jeho ženě Věře, jimiž knihu napěchoval, nahlíží Novák skrze šmírácké ucho StB (dalším „zaručeným“ zdrojem jsou erotická vytahování jedenadevadesátiletého významného psychologa, jehož Novák při svých šestnácti návštěvách v privátu pronásleduje doslova až na smrtelnou postel roku 2019). Což všechno poznamenává i placatě reportérský, „paparazziovský“ jazyk knihy. Bulvarizující názvy kapitol mluví samy za sebe: OKOUSAL PŮLLITR, ŠOK V LÁZNÍCH, „NAHÉ MASO“, KONEC PROSTOPÁŠNÍKA, U VOLANTU DĚJIN, ELITÁŘI JEDOU DO SVĚTA.

Oproti věcnému stylu románu o Mašínech zde překvapí opakování stále stejných nálepek i příkladů (vytržený citát z rozhovoru s kanadským novinářem Bironem, v knize pro jistotu rovnou dvakrát na s. 15 a 143, abychom si tuplem všimli, že Novák nemá ždibec smyslu pro ironii; mnohonásobné opakování Kunderovy metafory, opět bez čtení její ironie, o volantu dějin). Těmito mantrami nás autor v posledních měsících oblažoval i v nesčetných mediálních promo-výstupech. A právě tento perseverující Novák vytýká Kunderovi vykrádání sebe sama, břevno ve vlastním oku nevida.

Kniha se hemží – jak to dělají komerční média, aby natáhla pozornost posluchače a získala čas na reklamu – upoutávkovými mezivětami typu ale k tomu se vrátím; o nichž bude řeč později; za Kunderovým přestupem vězela i jiná zkušenost, ke které se ještě dostanu apod.

Horší je, že po vzoru paparazziů vkládá Novák mezi Kunderovy a jiné citáty vlastní manipulativní komentáře. Zpovídá například Kunderovu pubertální lásku a dozvídá se: V něm to teda vřelo, ale on byl tichej, nikdy to neřek… Maminka to cítila taky a varovala mě před ním. Paparazzi v Novákovi zavětří: A co bylo to, co v něm vřelo, co vlastně cítila? Jelikož však nedostane kloudnou odpověď (Byl rozporuplnej, ve všem viděl hned několik možností, s. 92–93), dosadí si ji sám: Cítila, že Kundera neměl ženy rád! Nic takového ovšem svědkyně neřekla. Stejně jako Kundera nikdy neřekl, ani na napíchnutém telefonu, že manželka Věra mu bude v cizině přítěží – to jen Novák takto vyhodnotil zprávu o její jazykové nepoužitelnosti, protože nezná francouzsky (s. 752)

Ozvala se mi i jiná Novákova svědkyně, kterou uvádí jako zdroj: nejen že píše věci, jež nikdy neřekla, ale zarazilo ji, že hned první, zřejmě pro paparazziho standardní otázka zněla: Byla jste jeho milenkou? A když odpověděla záporně: A nevíte z vašeho okolí o některé? Pak se při četbě nestačila divit.

Jindy zase vloží Novák do citovaného Kunderova textu návodný komentář, jak ho číst. Líčí třeba spor tradicionalistů s modernisty o slavnostní oponu brněnské Janáčkovy opery, kde Kundera typicky dobovými strategiemi hájí metaforičnost návrhu proti nomenklaturnímu šéfovi, který oponu i její obhájce považuje za nepřátelské straně a lidu. Podle Kundery nomenklaturník nechápe, že právě světonázorové prozáření vytvořilo tu z tématu obvykle idylického naprosto neidylickou báseň. Jenže Novák vloží Kunderovi do věty vysvětlení pro nedovtipné: hranatou závorku světonázorové [marxistické] prozáření (s. 390).

Kámen úrazu je Kundera stalinista. Tuto nálepku lepí Novák Kunderovi na čelo vždy a všude (než ji od poloviny šedesátých let vystřídá stejně stupidní šuplík reformní komunista). „Stalinistická“ není jen poema o Fučíkovi (u ní Novák samozřejmě smlčí její kristovské podobenství) a první dvě básnické sbírky. U druhé sbírky Monology (1957) zase zamlčí, že její druhé vydání bylo – stalinistickou – cenzurou zakázáno a čekalo na vydání sedm let. Stalinistická je samozřejmě i Kunderova dramatická prvotina Majitelé klíčů (1961), ač je po raketovém domácím i zahraničním sukcesu na Západě vydávána za „důkaz tání“ v ČSR. Novák vlepí oblíbený cejch Kunderovi na čelo i po odhalení Stalinových zločinů, kdy významově přetočí v opak Kunderovu deziluzi z jeho návštěvy v SSSR: Člověče, říká údajný stalinista příteli Uhdemu, já si přivážím zásadní pochybnosti, jestli říjnová revoluce náhodou nebyla nejstrašnějším zločinem 20. století (s. 281). Ha, zavětří inspektor Clouseau na stopě Džugašviliho, co když cesta do Stalingradu nebyla zklamáním pouze pro stalinistu v Kunderovi?! Vždyť SSSR právě prožíval své nejliberálnější období, vězňové se vraceli z lágrů atd. Tady si Novák zase plete Kunderu se Zdeňkem Nejedlým či Václavem Kopeckým.

Čím dál knihu čteme, tím víc tato sémanticky vyprázdněná nálepka ztrácí jakýkoli smysl, až posléze nabudeme jistoty, že autor neví, o čem mluví. Vždyť platila-li by ona nálepka pro Kunderu, musel by za stalinistickou označit téměř celou českou oficiálně vydávanou „velkou“ literaturu let 1948–1955, od Nezvala, Halase, Biebla, Olbrachta, Hrubína, Závady, Kainara až po Šiktance nebo Šotolu.

První podmínkou kritického myšlení, k němuž by se Novák rád hlásil, je schopnost rozlišovat. Kdyby jí byl nadán, musel by za opravdové stalinisty považovat Ladislava Štolla, Josefa Rybáka, Jana Kozáka, Václava Řezáče, Ivana Skálu, Stanislava Neumanna, Jiřího Taufera, Jaroslava Pokorného, Miroslava Kouřila nebo Jiřího Hájka, avšak nikoho z výše jmenovaných. A už vůbec ne Kunderu! Toho Kunderu, který řadu jmenovaných stalinistů tvrdě napadal (O sporech dědických, 1955, aj.). Tím se ale podle dalšího Clouseauova skandálního odhalení pouze vlamoval do otevřených dveří (s. 238). Nepřál bych Novákovi v roce pompézního vztyčení Stalinova monstra na Letné tyto otevřené dveře prožívat na vlastní kůži.

Další Novákovou nálepkou na bídákově čele je narcismus. Aby ho dokázal, uchyluje se k nepravdám, jež dokazují buď zlovůli, nebo nedovzdělanost. Tvrdí, že zejména ve svém pozdním psaní Kundera většinou cituje jen Kunderu, zřídkakdy se odvolává na klasiky, nikdy však nejsou vyvoláni Kunderovi současníci. Proč? Aby se citováním současníků nesnížil na úroveň ostatních a neubral na své vlastní výjimečnosti? (s. 241, tučně zvýraznil VJ).

Takže pro Nováka, redaktory knihy i pro čtenáře jen telegraficky. Kundera opakovaně uvádí jako exempla díla těchto současníků: Philip Roth, Carlos Fuentes, Gabriel García Márquez, Alejo Carpentier, Salman Rushdie, Gilles Deleuze, Samuel Beckett, Vladimir Nabokov, Danilo Kiš, Ivan Blatný, Josef Škvorecký, Věra Linhartová, Bohumil Hrabal (o tom posledním při vzpomínce na sedmdesátá léta česky a pět let předtím francouzsky napsal: Jediná Hrabalova kniha udělá větší službu lidem, jejich svobodě ducha, než všechna naše protestní gesta a proklamace!; Zahradou těch, které mám rád, 2014).

Dělal jsem to nerad

Při čtení estébáckých záznamů z Kunderova intimissima překvapuje, že Novák se s nimi v hodnocení spisovatele často shoduje (ELITÁŘ, pokrytecký Kundera). Vidí zde důkaz o „skutečném životě“ i „názorech“ svého sledovaného objekta (názory na Havla, Kohouta, na disent). Vůbec nerozlišuje, co říká oběť pro „ucho“ a co si skutečně myslí. Novák nám sugeruje, že Kundera se s disidenty vůbec nestýkal, distancoval se od nich – což protiřečí jak textu (kde uvádí několikerá setkávání se sledovaným Karlem Kosíkem, s Jaroslavem Šedivým, Jiřím Ledererem, Miroslavem Galuškou nebo Pavlem Kohoutem), tak fotopříloze, kde vidíme i estébácké záznamy Kundery s disidenty (například se sestrou záhy vězněného Ladislava Lise Boženou). Ale pod fotografii s Kohoutem – aby si snad čtenář nemyslel, že Kunderovi šlo o něco jiného než o peníze – připojí Novák popisek: Na Hradčanském náměstí se Kundera radí s Pavlem Kohoutem o tantiémách ze zahraničí. (Tady aspoň vzdáleně vychází ze vzpomínky Kohouta; o čem se však dle dalšího záznamu „ELITÁŘ“ baví s „DIALOGEM“ – Kohoutova estébácká přezdívka –, Novák zatím neobjevil.)

V souvislosti s posrpnovými estébáckými nahrávkami spisovatele Jana Procházky, jež ho měly před televizním národem zdiskreditovat, Kundera napsal, že se to málem i zdařilo. Protože v soukromí člověk říká bůhvíco, mluví špatně o přátelích, říká hrubá slova, není vážný atd. A tak se hněv veřejnosti namísto k Procházkovi časem obracel proti estébáckým metodám zveřejňování intimity druhého člověka, které kdyby se stalo zvykem, bylo by ve hře přežití či zmizení individua (Nechovejte se tu jako doma, příteli, 2006). Jak tak sleduji posun v hodnocení Novákovy knihy, postavené zčásti na stejných praktikách, posun k větší kritičnosti, pro ublíženého Nováka ovšem k hysterii, zdá se mi, že Kundera napsal na Novákovu badatelskou metodu jakousi předčasnou zdrcující recenzi.

Novák si, pravda, jistou pochybnost nad svými zdroji z Bartolomějské připouští: Dělám to nerad a s nechutí. Toto považuji za nejpokrytečtější větu z celé knihy: vždyť čtenáři je jasné, jak si v tom kompro-bahýnku nepokrytě lebedí. Nenávist k „objektovi“ ho oslepila natolik, že v hodnocení Kunderovy tvorby často souzní nejen s estébáky, ale i s marxisticko-leninskými ortely z úst skutečných stalinistů (Jiří Hájek). Novák se dovolává Hájka například u Kunderova slavného projevu na IV. sjezdu spisovatelů, který v roce 1967 rozzuřil celé komunistické politbyro. S neskrývaným potěšením cituje, jak Hájek, tento zdatný rétor (ve skutečnosti huhňal a trpěl neurotickým tikem), zničil Kunderu metaforou vaudevillové skici dvou komiků v baloně (Novák nepozná, že jde o citát skeče, nikoli skici, z Vest pocket revue), a baví se spolu se stalinistou Hájkem tím, že do prádelního koše umístí Kunderu. Ten prý s lehkostí žongléra-iluzionisty odepsal z historie obou našich literatur celých předchozích třicet let (s. 514; v podstatě totéž co Hájek říká svými slovy sám Novák předtím na s. 504).

Majitel klíčů

Dalším usvědčujícím důkazem je pro Nováka Kunderovo dílo. Novák primitivně ztotožňuje se spisovatelem Kunderovy stalinistické hrdiny. A to počínaje nejslavnějším románem šedesátých let Žertem. Navzdory evidentní pluralitě pohledů a hrdinů, z nichž každý má svou nepravdu (Helena Kosková), je tu jediným spisovatelovým mluvčím Ludvík Jahn. Smyšlená postava Ludvíka prý má s Kunderou společnou mentalitu, myšlenky, násilnictví i stalinskou minulost studenta, monitorujícího a udávajícího své profesory, s. 494). Za textem Novák proto cítí odpuzující senzibilitu, Kunderův mluvčí je násilník, který prožívá sex jako mocenský nástroj, jako ostatně všichni Kunderovi protagonisté. Jako autorovo alter ego dopadne i básník udavač Jaromil z románu Život je jinde, autobiograficky je odhalen i Tomáš z Nesnesitelné lehkosti bytí. Smutní hrdinové Směšných lásek, to jsou taky samí Kunderové: emotivním pohonem psaní je tu Kunderův masochismus (s. 437).

A konečně je vlastně zakukleným Kunderou i architekt Jiří Nečas z Majitelů klíčů (1961), revolučního kusu s nemilosrdnou stalinskou etikou (s. 728). Novák je opravdovým majitelem klíčů ke Kunderovým hrám. U zmíněné dramatické prvotiny například objeví skrytý motiv spisovatelovy touhy po vraždě nenáviděné první ženy Olgy Haasové, což prý několikrát zaslechl v Brně (s. 404). Opravdu pramen jako řemen! V potlačeném záměru zabít manželku objevil Novák interpretační klíč k ústřední situaci hry. Spisovatel touží pozabíjet celou měšťáckou rodinu Krůtových (ženu, tchána, tchyni) a utéci od nich se slovenskou partyzánkou (jejíž předlohu Novák také v Kunderově životě hbitě najde). A netoužil snad vraždit, když musel vycházet s měšťáky? Neodstranilo celou Krůtovu rodinu (…) to, co Kundera brzy nazve „nejvnitřnějším já“? (s. 404). To už je velkolepá slavnost nepochopení. V ryze modelové hře psané v duchu Dürrenmattova požadavku nalézt vždy nejhorší možné řešení (namísto množiny řešení snadných) ve hře, která klade otázky a nenabízí jednoznačné odpovědi, hledá Novák důkazy kriminální povahy proti autorovi. Hra samozřejmě není bez problémů, viz třeba schematická vedlejší postava komunisty Toníka, jehož světonázor ale dramatik nabourává Jiřího pochybnostmi: Abys jednou nestál nad světem, za který bojuješ, jak matka nad hrbatým novorozencem. (…) Člověk, to mi už dávno nezní hrdě, to mi zní žalostně. Tím hůř, jestli žijeme pořád v iluzích, že jsme pány dějin. Novák zatají, že údajný stalinista Jiří je zahraniční kritikou chápán jako všechno, jen ne vzorný soudruh (Bernhardt Häussermann) a hra sama jako důkaz tání v ČSR. I doma v ní viděli výjimečnou událost nejrelevantnější analytici (opakovaně Jaroslav Vostrý, Eva Uhlířová, Sergej Machonin, Přemysl Blažíček, Ivan Klíma). Inscenace se hrála v Maďarsku, ve Francii, v Západním Německu, Estonsku a na dalších místech v SSSR, u nás ji uvedlo patnáct (!) divadel. Jen v ND se dočkala v Krejčově režii v dané sezoně rekordních 111 repríz. Nás v tleskajícím a smějícím se hledišti v ND ani nenapadlo hledat v Krůtových a v domovnickém práskači něco jiného než práskače současné, komunistické bdíče nad patřičností, pořádkem a drilem, kteří dodnes nenávidí překážející a motající se filozofy z „pražské kavárny“, jichž byl a je Kunderův Jiří ztělesněním.

Novák je svou vyšetřovatelskou misí tak posedlý, že si splete motivicky důležitý doličný vražedný předmět v Majitelích klíčů – exponované těžítko, jímž architekt Nečas na pracovním stole upevňuje výkresy a jež mu v krajní nouzi poslouží jako smrtelná zbraň. Toto architektovo královské žezlo Novák tvrdošíjně zaměňuje za popelník. A ještě se vysmívá autorovi za hodně divadelní vraždu popelníkem (s. 399). Vadí i to, jak lehce Kundera vraždí, že mu k zabití stačí [sic!] jedna rána popelníkem (s. 405).

Nepravdivý Novákův údaj, že Jiří selhal na gestapu, i závěr hry o údajném odchodu do šťastné budoucnosti s partyzánkou Věrou pak budí podezření, že biografista hru ne(do)četl. Novák také zkreslil i knižní vydání hry, které je podle něj pozoruhodným výronem autorova narcismu. Za narcismus považuje i strohý fakt o opakovaném pozvání Krejčovy inscenace, režimem neakceptované, na Divadlo národů (viz Literární noviny a Les Lettres françaises). Výmyslem je i tvrzení, že koláž ohlasů je jeden velký marketing pro pokročilé. Koláž je naopak koncipována metodou „pro“ a „proti“, čteme tu superlativy i tvrdé výhrady proti hře.

Také u Ptákoviny (1969) jsem nevěřil vlastním očím. Hra v DIVADLE, nejprestižnější odborné revue v zemi, v zářijové anketě o nejpozoruhodnější dramatickou událost drtivě zvítězila nad všemi konkurenty. Ze 35 tipujících jich bylo pro Ptákovinu celkem 19. Vostrý, Jindřich Černý, Císař, Hořínek, Machonin, Urbanová – ti všichni se asi mýlili (tak jako se dodnes mýlí Ladislav Smoček i publikum Činoherního klubu, který hru uvádí od roku 2008). Jediný, kdo se nemýlil, byla nastupující cenzura, jež hru vzápětí zakázala. A spolu s ní i Jan Novák, podle nějž patří ke Kunderovým nejslabším dílům. Psaná nasucho, bez oleje literárních kouzel, zkrátka to v ní drhne, dře a skřípe (s. 596–597).

Ani další nepopiratelný dramatický sukces Novák Kunderovi neuzná (Jakub fatalista, respektive Jakub a jeho pán). Kunderova nejčeštější hra na francouzský motiv (jasný vliv dialogů V + W, ale i dvojice Švejk + Lukáš) se hraje v Rajmontově inscenaci s přestávkami od roku 1975 čtyřicet pět let. Jenže to je úspěch Diderota, ne Kundery. Tvrdit, že adaptér (!) napsal svou vlastní hru na motivy Diderota, je příznakem poruchy ega (s. 654). V tom případě mají poruchu ega i Pavel Janoušek a kolektiv dějin poválečné české literatury, když považují Kunderovu variaci za jeho, typicky kunderovské dílo na téma směšné lásky. Kdyby psal Novák „neautorizovanou biografii“ Goetha, obvinil by ho podle Markétčiny matky, bratra i jí samotné hned z trojnásobné vraždy. A u druhého dílu Fausta by pak byl pro něj výmarský klasik masovým vrahem.

Problémy redaktorské

Chápu, že takto objemný svazek je krajně obtížné uredigovat. Přesto u některých faktografických lapsů je s podivem, že je „nevychytal“ ani vyhlášeně pečlivý redaktor Michael Špirit. Namátkou: redaktorku Jitku Uhdeovou Novák opakovaně zaměňuje za Janu Uhdeovou; Hrubínův výrok o tom, že psát verše není hodno dospělého muže, Novák přisuzuje Kunderovi, ač ten jej pouze přiznaně cituje; premiéry Ionescových dramat se nekonaly na Zábradlí před napsáním Majitelů klíčů, nýbrž více než dva roky po premiéře; dramaturg Václav Havel neodešel ze Zábradlí mezitím, co se tu hrála od května 1969 do ledna 1970 Ptákovina, nýbrž už rok předtím; a mladá teatroložka Naďa Dvorská nepsala o téže inscenaci diplomovou práci. Novák v knize opakovaně šíří i dávno vyvrácený blud o aristotelských jednotách. A nerozpoznaným plagiátem je pointa poslední kapitoly před Epilogem a vlastně i celé knihy, kdy si bez udání autora Novák přisvojí Seifertův výrok na tváři lehký žal a hluboký v srdci smích.

Malou pohromou je rejstřík – zajímá-li vás třeba filmolog Pavel Taussig a nalistujete-li si příslušnou stránku, naleznete kupodivu členku ÚV KSČ Jarmilu Potůčkovou-Taussigovou. Zatímco Milan Uhde, ač v knize nejednou citován, z rejstříku zmizel úplně – snad aby se nepřišlo na záměnu křestního jména jeho prvé ženy, jež tudíž z rejstříku vypadla taky. Jsou to proti jiným nehoráznostem prkotiny. Ale nevím, proč nikoli levnou publikaci nemohli redaktoři opatřit aspoň erraty. Snad měli obavy, že by i tak obézní kniha překonala magickou tisícovku stran…

Dovětek ve věci „objekta“

Kundera, jak nedávno řekl Milan Uhde, podnikl ze všech českých spisovatelů snad nejradikálnější gesto vůči svému ranému dílu i politickému smýšlení (z pohodlné sesle roku 2020 se neodvažuji soudit, co z toho bylo opravdové smýšlení a co byl v časech, kdy kolem spisovatele padaly hlavy, obyčejný lidský strach). Kundera své rané postoje ani básně dodatečně neomlouval, jako desítky jiných, vnitřně je zreflektoval a poté vytěsnil. Což, jak víme od Junga, do důsledku nelze. A Novákova kniha, jakkoli problematická, je toho bumerangovým důkazem. Marnost každého potlačování stínu je přímo úměrná šanci, že dříve nebo později nám ten stín v paskřivé podobě vrátí nějaký Mefisto i s úroky (velký spisovatel má však tu smůlu, že jeho Mefisto je jen pohádkově jednostrunný čert, u něhož hledat ambivalenci dobra a zla by bylo marné).

Kunderovo zavržení odnesly nejen Monology, Majitelé klíčů a donedávna i Ptákovina, ale odnesla je, přinejmenším v románu Život je jinde, poezie jako taková. To je další Kunderův omyl. Ale na druhé straně tomuto radikálnímu zavržení a předchozímu vnitřnímu zreflektování vděčíme za to, že spisovatel ve druhé půli života našel své nutkavé životní téma, téma polyfonie nepřevoditelných pravd románu a naopak zhoubné mediality každého zjednodušení, každé ideologie, náboženské, (neo)liberální, (neo)marxistické či (neo)nacionalistické, téma globálně akceptovaného teroru mediality. A právě z této perspektivy už více než půlstoletí Kunderu čtu.

A mám lidské pochopení pro jeho marné sisyfovské pokusy o izolaci od „paparazziovské“ veřejnosti a jejích banalizujících interpretací. Daleko menší pochopení mohu nacházet pouze pro způsob, jakým se Kundera postavil ke kauze Dvořáček. Také já jsem čekal na několik osvobozujících vět typu „netušil jsem, jaké následky přinese oznámení toho osudového kufru na ubytovně, za niž jsem ručil, v hysterické atmosféře, jíž jsem také podléhal, a nemohl jsem ani vyloučit provokaci (což připouští v závěru i Kunderův samozvaný vyšetřovatel) – a nezamýšlených následků tohoto oznámení lituji“. Tato věta od Kundery, pokud vím, nezazněla.

Ale na druhé straně mne daleko víc popuzují popsané vyšetřovatelské metody, nálepky a jazykové manipulace – i v interpretaci této kauzy. Jestliže je popsána (Václav Bělohradský: Už popis je předpis) jako Kunderovo udání agenta: kdyby totiž mladý student a zapálený stalinista, jak jej ve falešné záměně s románovou postavou líčí Novák, věděl, o koho jde, pak by to tam uvedl. A bylo by to černé na bílém v protokolu.

Kunderu a jeho dílo, které by mělo být podle spisovatele vždy chytřejší než autor, je nutno vidět samozřejmě kriticky, nikoli kulticky. Ale k tomu je třeba dílo nejdřív pochopit a pak teprve kriticky uchopit. To Novák se svými primitivními pátračkami po „indiciích“ nedokáže. Schází mu pro to základní předpoklad: vhled do portrétovaného. Kritický portrét si jistě Kundera zasluhuje a je velká škoda, že se ho v této knize nedočkal.

P. S.: Jelikož se nepodařilo vše vměstnat do tištěné verze, úplný – nekrácený – text s dalšími autorovými odkazy a citacemi z knihy je pouze zde. red

• Autor: Vladimír Just
• Publikováno: 30. srpna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Inspektor Clouseau v akci aneb Slavnosti nepochopení

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ