Inspirace rozhlasem – Další z korálků na niti svědectví

Pohled na velké dějinné události očima obyčejného (nadto ještě mladého) člověka představuje osvědčený postup, jak tyto dějinné události vhodně korigovat, zbavit je nepatřičného patosu, který se na ně tak rád lepí. Právě v pasážích, kde se dokument drží bezelstné holčičí polohy deníku, kde nechává zaznít privátní stesky pisatelky, do kterých jen tu a tam, jakoby mimochodem vstupuje válka a kde Andrea Elsnerová volí pro své čtení nevinný, až dětský hlas, je práce Hany Železné nejzajímavější.

Tyto pasáže však zabírají jen malou část celkové plochy dokumentu. Ta větší je poznamenána režisérčinou estetizací, uměleckostí zpracování předlohy. Tím se však dokument nejen odklání od toho, co naplňuje skutečný význam slova radiodokument, ale též tomuto dokumentu ubírá na autenticitě sdělení.

Uvedený postup Železné probíhá na vícero úrovních. Týká se jednak hudebně-zvukové stopy pořadu: popisných, ilustrativních zvuků, doprovázejících mluvené slovo (když se např. v deníku hovoří o jízdě vlakem, ozve se v podkresu dokumentu zvuk jedoucího vlaku), očekávatelně dramatizující a melancholizující atonální hudby Petry Gavlasové; týká se i častého lyrizujícího čtení Elsnerové, které dává slovům deníku přepjatě přemoudřelý, patetický tón; nejvíce však vadí tam, kde se Železná snaží z „obyčejných“ slov vydolovat „neobyčejné“, „důležité“ sdělení – například v pasáži odvodu pracovně nasazených chlapců z nasazení „kamsi“ jinam (rozuměj do koncentračního tábora), která svou přepjatou dramatizací působí až nechtěně směšně.

Dokument Hany Železné nepřináší nové svědectví, pracuje s látkou, která má snad pro samotnou autorku důležitou hodnotu, na nezainteresovaného diváka však působí všedně, až banálně. Hlavní problém odvysílaného dokumentu však vidím v tom, že se Železná svému „objevu“ snaží i v rovině uměleckého zpracování podsunout větší význam, než ve skutečnosti má.