Inspirace ze zahraničí
Psát hry a chodit do divadla je v Británii normální
Christopher Campbell, dramaturg londýnského Royal Court Theatre, se v červnu 2011 zúčastnil mezinárodního sympozia o současné dramatice DRAMplan2011. Úryvky z moderované debaty, kterou s ním a dalšími hosty vedli Barbora Schnelle a Jan Hančil, sestavila Martina Černá.
Z inscenace hry Thomase Arzta
Cvrch v Divadle Komedie
foto Alexandr Hudeček
Umělecký program Royal Court Theatre, tedy uvádění a podpora vzniku nových her, je obecně dostatečně znám. Můžete popsat, v jakém kontextu Vaše divadlo funguje?
Royal Court Theatre je extrémním případem britského přístupu k psaní her. Nazýváme se „divadlo autorů“. V Anglii si obecně myslíme, že v divadle je nejdůležitější osobou autor, nikoli režisér. Jako jeho dramaturg dostanu každý rok více než 3000 her většinou od mladých lidí, které baví divadlo. Britské divadlo je totiž stále ještě silně provázané se svým publikem. Psát hry a chodit do divadla je normální. Nové hry se v Británii mají k světu i díky tomu, že divadla s dramatiky hovoří. Autoři očekávají, že když pošlou do divadla hru, tak si ji někdo přečte a odpoví. A to je to, co děláme. Dobrého půl tuctu divadel v Londýně skutečně existuje pouze díky současné dramatice. Můžete jejich režiséry považovat za nudné nebo neviditelné, ale oni věnují veškerý svůj čas tomu, že hovoří se svými autory.
Jak konkrétně probíhá tato „komunikace“ s autory?
Už jsem někde řekl, že dramaturgie je delikátní věc. Je jako lékařská věda, musíte ji dělat jemně. Co se týče dílen věnovaných psaní her, podstatné je vidět v díle výzvy, na základě kterých lze dále pracovat. Během workshopu ale vždycky klademe důraz i na produkci. Je důležité zapojit autora do přípravy inscenace. Německý model režisérského divadla je nám vzdálený. Pro nás jsou režiséři něco jako dirigenti. Melodii zpívají autoři. A já přeci nechci slyšet, co si zpívá dirigent.
Zmínil jste se o tom, že inscenace současné dramatiky se v Británii těší velkému zájmu publika. Není v tom Vaše země spíše výjimkou?
Pokud věříte tomu, že divadlo je dobrý způsob, jak se dívat na svět kolem nás, tak samozřejmě potřebujete nové hry, protože svět se neustále mění. Musíme ho stále znovu přehodnocovat. V Anglii máme hry, které se věnují současné politice, máme hry o válce v Iráku, cyklus her o historii Afghánistánu, máme hry o událostech domácí politiky. Částečně proto, že je u nás slabá opozice nebo že se diskusi o těchto věcech dává malý prostor v tisku nebo v televizi. Jsme přesvědčeni, že divadlo je novým místem, kde společnost může diskutovat sama o sobě. Myslím, že tohle platí kdekoli. Záleží jen na tom, co lidé od hry očekávají, a jestli dovolíte, aby hra nabídla publiku pohled na to, v jakém světě žijí.
Ivan Lupták s autorem hry Po Fredrikovi Mattiasem Brunnem
foto Alexandr Hudeček
Divadlo, které nepracuje s novými hrami, je mrtvé
S britským dramatikem Markem Ravenhillem hovořila Ester Žantovská.
Divadlo autorů není v Čechách zcela běžné, na rozdíl od vaší rodné Británie, kde se začínajícími autory pracuje například slavné Royal Court Theatre a kde mají nové hry velkou podporu. Je takové divadlo důležité a proč?
Já myslím, že každé divadlo je ve své podstatě divadlem autorů. Shakespeare psal pro divadlo autorů, stejně tak Molière nebo Čechov. Už řečtí dramatici jako Sofoklés nebo Euripidés vlastně dělali divadlo autorů. Mezi divadlem jako takovým a divadlem autorů neexistuje žádný rozdíl. Jen mám pocit, že divadlo, které nepracuje s novými hrami, je téměř mrtvé a rozhodně nepokračuje ve stejné tradici, kterou zakládali nebo pomáhali udržovat Sofoklés, Shakespeare či Čechov. Současná dramatika je pro každou epochu zásadní. V Británii ale nemáme tzv. režisérské divadlo, tady režiséři cítí jako svůj hlavní úkol dopátrat se esence hry. Vychází to z dlouholeté tradice.
Jak je v Británii vznik nových her podporován?
Několik divadel dostává subvence přímo na produkci současné dramatiky, ale celkově je podpora divadla v Británii nižší než v kontinentální Evropě, vždycky to tak bylo. Divadla žijí částečně z vládních peněz, z vlastních tržeb a zcela zásadní jsou pak sponzoři. Ale to, že se nové dramatice v Británii daří, podle mě se státní podporou nesouvisí, je to opravdu věc tradice. Dnes se v Británii uvádí týdně asi 10 premiér nových her, takže asi 500 ročně. Většina nestojí za moc, ale pokud se chceme dopátrat těch několika opravdových talentů, jiná cesta není.
Současné zahraniční hry dodávají německému divadlu nové impulzy. A vice versa.
S Yvonne Büdenhölzer, uměleckou ředitelkou Stückemarktu na berlínském festivalu Theatertreffen, hovořila Martina Černá.
V červnu jste se účastnila sympozia DRAMplan2011 a v září jste pak sama v Berlíně organizovala scénická čtení a prezentaci současných autorů s názvem Theatertreffen: Nová dramatika z Evropy. Obě akce se věnovaly současné evropské hře. Vyvstala během těchto setkání nějaká společná témata, problémy nebo otázky?
Mám pocit, že diskuse na téma nová dramatika jsou všude podobné. Současná dramatika se hůře „uplatňuje na trhu“ než klasici. A pro nové autory je těžké se dlouhodobě prosadit. Jsem přesvědčená, že současní autoři z jiných evropských zemí – nebo mimo Evropu – dodávají německy mluvícímu divadlu tematicky a formálně nezanedbatelné nové impulzy – a to se děje i naopak. Za úspěchem zahraničních her na německých scénách stojí, zdá se, zpravidla dvě kritéria. Buď hra zpracovává témata, která jsou průrazná a významná i mimo zemi původu. Nebo je to právě ona cizost, díky níž jsou tak zajímavé, tedy pokud hry tematizují cizí kulturu, otevírají nové úhly pohledu nebo se z formálně-estetického hlediska odváží něčeho zcela nového. Obecně si myslím, že divadla by měla být mnohem odvážnější v zacházení s mezinárodní současnou dramatikou. Přitom je u nás v divadle již dlouho běžné, že tu s úspěchem režírují zahraniční režiséři jako například Alvis Hermanis, Viktor Bodó, Jan Klata, Katie Mitchell nebo Jan Lauwers. Jazykové bariéry tu očividně nehrají rozhodující roli, buď je jako společný pracovní jazyk zvolena angličtina nebo zkoušky tlumočí překladatel. Přála bych si v divadlech do budoucna více rozhodnosti a odvahy vydat se také v oblasti nové dramatiky na neznámý terén. To platí dle mého názoru jak pro česká, tak pro německá divadla.
Je současná dramatika zvláštní součástí divadelní kultury? Zaslouží si zvláštní podporu nebo ochranu? A pokud ano, proč?
Nová dramatika je zcela jistě zvláštním segmentem divadelní krajiny, ale stejně tak získaly v posledních letech na důležitosti adaptace románů a filmů a řada projektů například s amatéry nebo v městském prostoru. Právě městská divadla teď hrají divadlo téměř všude. Programy na podporu autorů považuji za nesmírně důležité a smysluplné. Ale každý program je jen odrazovým můstkem. Může se stát především podnětem, aby nové divadelní texty široká veřejnost vůbec vzala na vědomí. Potom si dramatici musejí najít své místo na scénách vynikajícími hrami. A divadla musí chtít a opět pracovat na tom, aby si pro současnou dramatiku našla publikum. Jen tak se mohou rozvíjet a prosazovat nové divadelní formy.
Jaké bylo v Berlíně přijetí hry Zpověď masochisty českého autora Romana Sikory?
Výběr her pro čtení v rámci Theatertreffen – Nová dramatika z Evropy proběhlo ve spolupráci s mezinárodními partnery Stückemarktu. Podmínkou výběru bylo, aby doporučené hry nezpracovávaly nějaké téma týkající se jen dané země. Zpověď masochisty se nám líbila díky své radikálnosti. A navíc se přidal fakt, že Sikorova groteskní nadsázka globálního trhu práce je univerzální. Ocenili jsme také způsob, jakým autor používá jazyk: jeho staccato styl zrychluje text, což se velmi dobře hodí k obsahu. Režisérka Jessica Steinke i všichni tři herci byli z textu rovněž nadšeni. To je také jeden z nejdůležitějších předpokladů pro realizaci. Přijetí v Berlíně bylo velmi dobré, divákům se hra velice líbila a k četbě si ho nechala zaslat řada divadelníků. Zájem projevilo i jedno vydavatelství. Jsem si jistá, že si hra najde svou cestu na německá jeviště.
Uvádění nových her je vzrušující, i když člověk vlastně kupuje zajíce v pytli
S Brigitte Auer, dramaturgyní vídeňského Schauspielhausu, hovořila Martina Černá.
Jaký je umělecký program Vašeho divadla a co znamená „divadlo autorů“ jako koncept, který není v českém divadle příliš obvyklý?
Vídeňský Schauspielhaus je v celém německy mluvícím prostoru jediné divadlo, jehož repertoár je věnován exkluzivně současné dramatice. Zaměřujeme se v něm obzvláště na generaci mladých autorů. Pojem „divadlo autorů“ znamená, že naše divadlo dbá na intenzivní spolupráci se svými autory, a to na různých úrovních: zadávání her na zakázku, napojení autorů na divadlo prostřednictvím funkce „domácího autora“, vývoj textů v rámci autorských projektů jako např. „stück für stück“ nebo workshopů jako „Schreibklasse“, kde mají mladí lidé možnost učit se scénickému psaní. Hlavním cílem Schauspielhausu je přitom především důsledná a trvalá spolupráce s autorem. Nejde o atraktivitu prvního uvedení, ale o budování dlouhodobé spolupráce.
Je takovýto umělecký program riskantní, co se návštěvnosti týče?
Ze zkušenosti posledních let musím říct, že publikum projevuje o současnou dramatiku velký zájem, že je zvědavé na nové jazykové experimenty a mladé autory. Jednou z výhod „divadla autorů“ je fakt, že vznikají hry, které jsou vytvářeny přímo pro náš soubor a role jsou takříkajíc psány hercům na tělo. Kromě toho nám takový program umožňuje cíleným zadáváním her mnohem lépe reagovat na současné události a okamžitě se zmocňovat témat, která právě visí ve vzduchu. Samozřejmě že každá premiéra je vždy riziko. Člověk kupuje zajíce v pytli a to vyžaduje notnou dávku důvěry. Ale právě v tom je naše tvorba vzrušující.
Komentáře k článku: Inspirace ze zahraničí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
