Irena Dousková
Pokud náhodou píšu někam do novin o něčem, co se kulturního dění týká, většinou se držím zásady nepsat o lidech, se kterými se znám. Zvlášť ne o kamarádech, a už vůbec ne, když chci chválit. Nemám ráda, když to mnozí celkem bez zábran dělají. Je to trochu nefér. Tentokrát ale svou zásadu poruším hned na začátku a hned dvakrát. Tak alespoň rovnou přiznávám, že Honza Borna je můj kamarád. Nicméně jeho (a Stroupežnického) Naši furianti v Dlouhé byli prostě bez debaty mým největším divadelním zážitkem z poslední doby. Hodně se v té souvislosti psalo o grotesce a drastičnosti, někde jsem dokonce zachytila zmínku o údajné vulgárnosti provedení. Vůbec nechci polemizovat, nejsem zaplaťpánbůh recenzent. Já jen, že se mi zdálo, jako by Borna, zdánlivě úplně jednoduše a prostě, incenoval přesně to, co Stroupežnický napsal. Bez jakéhokoli znásilňování textu, bez romantizování, ale taky bez zvenčí křečovitě dodaného šklebu či pošklebku. O to silnější je nakonec překvapivě současné vyznění celé hry. Jak on to sakra dělá? Vypadá to tak samozřejmě. Jakoby nic…
No a rovnou ta druhá věc. Jan Borna je nejen výborný režisér, ale taky básník. Před pár dny mu vyšla nová sbírka, jmenuje se Na dosah a je už čtvrtá v pořadí. Jeho básně jsou krásné, moudré, smutné a přes všechen přibývající smutek nepostrádají vtip. (A vtipu navzdory zůstávají pořád básněmi.)
Málo teď čtu. Hlavně čtu málo beletrie. Mám rozepsanou knížku a během té doby je to tak se mnou vždycky. Cizí příběhy mě ruší. Hlavu čistím historií a všelijakými svými oblíbenými judaiky. Už asi po třetí, stále stejně fascinovaně jsem přečetla knihu amerického rabína Niltona Bondera Jidiše kop. Nejedná se, jak by se podle jejího vzhledu snad mohlo zdát, o jedno z mnoha humoristických pojednání o jidiš ani o židovské anekdoty. Ačkoli i na ně v textu dojde. Je to vlastně knížka o myšlení. Bonder tu, na příkladu tradičních textů, příběhů a mimo jiné i zmiňovaných anekdot, ukazuje a vysvětluje, jak je někdy možné řešit zdánlivě neřešitelné. Že i ze zhola bezvýchodné situace lze občas nalézt východisko. Většinou na první pohled překvapivé. Často pouhou změnou úhlu pohledu a navyklých myšlenkových stereotypů.
Dalším mým velkým oblíbencem je už dlouho Lawrence Kushner, rovněž americký rabín. Sáhodlouhý titul, ke kterému se stále dokola vracím, zní Na tomto místě byl Bůh a Já, já jsem to nevěděl. Podtitul – Nacházení Já, spirituality a nejvyššího smyslu v židovské tradici. Výchozím bodem, z něhož autor prozkoumává základní otázky lidské existence, je biblický příběh Jákobův. Konkrétně onen slavný sen o žebříku. Činí tak prostřednictvím řady rabínských a chasidských komentářů a jejich pozoruhodného výkladu. Ani zjednodušujícího, ani lacině optimistického, a přesto ne prostého naděje.
Když už mluvím o naději, ráda jsem si přečetla i dvě poslední knihy pátera Halíka – Stromu zbývá naděje a Divadlo pro anděly. První z obou jmenovaných mě oslovila o něco víc.
Ještě bych snad zmínila dva Francouze. Historik Bernard Michel v knize Praha město evropské avantgardy, 1895–1928, sleduje slavné osobnosti, dění i atmosféru doby přece jen trochu jiným pohledem (spíše o něco optimističtějším), než na jaký jsme zvyklí. Jean Clair, teoretik umění a někdejší ředitel Piccasova muzea, v knize Protivný deník komentuje z pozice zatvrzelého konzervatice soudobou (nejen) francouzskou kulturní a politickou scénu. Aniž by člověk musel se všemi jeho brilantními a bezesporu provokativními úvahami souhlasit, čtení je to, zvlášť v českém prostředí, osvěžující.
Pokud jde o hudbu, od chvíle, kdy jsem si přibližně před šesti nedělemi koupila soubor čtyř CD Musica Antiqua Citolibensis, pouštím si ho stále dokola a zatím jsem se nedokázala nabažit. Asi mi to ještě chvíli vydrží. Sem tam ho jen proložím nějakými klezmery, v poslední době třeba kapelou Trombenik.
Zhruba čtrnáct dnů, po které běží v kinech premiérové filmy, je na mé teď zpomalené tempo doba beznadějně krátká, takže mi žhavé novinky většinou unikají jedna za druhou. Zvláště ty, co se nedají s lehkým zpožděním zachytit ve Světozoru nebo v Aeru. Líbily se mi oba nedávné filmy s Colinem Firthem v hlavní roli. Jak hollywoodštější Králova řeč, tak, alespoň pro mě, zvláštní magii vyzařující studie osamělosti a smutku – Single Man. Skvělá byla černočerně humorná „jobovka“ bratří Coenů Seriózní muž.
Taky jsem viděla Odcházení. Nechci o něm psát. Václav Havel je úctyhodný, starý, nemocný muž. Víc než kdo jiný se zasloužil o tuhle zemi. Proč by si nemohl splnit své dávné přání. O čem se ale zmínit musím, je těžko přijatelný způsob, jímž část médií o filmu referovala. Směs devótnosti a arogance některých recenzentů zašla tak daleko, že se nespokojili s vlastními pajány, ale ještě se pustili do kolegů, kteří si dovolili mít jiný názor. Nemyslím, že by Havel něco takového potřeboval, a nevěřím, že by o to stál.
Komentáře k článku: Irena Dousková
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
