Irena Vodáková: Obludárium
Fotografování divadla je pro mne především setkávání s lidmi, divadelní hrou, prostředím, technikou, sama se sebou. A nejen to. Je tam vždy ještě něco navíc. Kouzlo vznikání, tajemství okamžiku, magie prostoru. Nevím.
K fotografování jsem měla blízko už od dětství, kdy jsem se ráda dívala na maminku, jak vyvolává fotografie naší rodiny. Ale opravdu fotografovat jsem začala až někdy v druhé polovině 90. let, kdy jsem dokončila střední školu a studovala anglistiku a amerikanistiku na FF UK. Začínala jsem s fotografováním „naháčů“, tedy stromů v zimě a jejich nejroztodivnějších tvarů. K divadelní fotografii jsem se dostala díky lásce profesora Martina Hilského k Shakespearovi. Docházela jsem do Divadelního ústavu, kde jsem pro něho coby jeho pomocná vědecká síla vypisovala premiéry Shakespearových her u nás po 2. světové válce. Tam jsem potkala Viktora Kronbauera, který mě vzal – poprvé s fotoaparátem – do divadla a seznámil s famózním fotografem Jaroslavem Krejčím. Iva Frelová z dokumentace Divadelního ústavu mi doporučila fotografovat inscenaci Bouda, na které se podíleli i Matěj a Petr Formanovi a se kterými jsem se tak seznámila a spřátelila. Současně mi Ája Večeřová-Hrádková nabídla fotografování festivalu Dítě v Dlouhé. A pak už šly nabídky jedna za druhou, většinou festivaly – …příští vlna/next wave…, Tvůrčí Afrika, Půlměsíc nad Prahou, loni Čaroděj v Národním divadle. Něčí cesty vedou do Říma, kde potká svůj osud, moje vedly do Divadelního ústavu…
Zjistila jsem, že coby fotograf mám divadelní prostředí velmi ráda. Ten ruch před zkouškami či představeními, nervozitu a adrenalin, které jsou téměř hmatatelné. I mně se pak rozechvívá srdce a žaludek. Připadám si jak lovec před honem. Jakmile vstoupím za reálnou či pomyslnou čáru divadelního prostoru, zapomenu, jak je venku, a už jen vnímám, co se děje „tady a teď“. A pokud ten soubor a herce znám, zážitek je ještě intenzivnější a zodpovědnost větší.
Takových pravidelných spoluprací, kdy se můžete svobodně pohybovat v zákulisí, se mi poštěstilo v životě několik. S Divadlem v Dlouhé, s divadlem ANPU a především s Divadlem bratří Formanů, z jejichž představení Obludárium je tato fotografie.
Většina představení a projektů Divadla bratří Formanů je natolik obrazově i děním a příběhy bohatá, rozsáhlá a rozmanitá, že je stále co fotografovat. Detaily ve stanu, zákulisí, tanečnice, akrobatky, herce, loutky, život kolem. Přestože jsem projekt Obludárium fotografovala od samého vzniku a znala každý jeho okamžik, opakovaně a stále jsem se snažila najít jiné, lepší, klidnější nebo dramatičtější, magičtější nebo jemnější záběry. Těmto mým snahám u Formanů vždy přispívá i to, že většina jejich scén je komorně svícená. Některé postupem uvádění navíc ještě mnohem míň, než jak tomu bylo na začátku příprav, takže jejich snímky z úvodních představení už bych dnes nedokázala udělat, přestože mám dnes lepší fotoaparát. I v tom je jedinečnost tohoto souboru. Jejich produkce jsou jako život, stále se mění a vyvíjejí. Byla a jsou i představení, kdy jsem si cíleně šla vyfotografovat jednu jedinou scénu, udělat jeden záběr. Nakonec jsem se však stejně nechala strhnout a zkoušela své fotografické štěstí i v jiných výstupech. V představeních bratrů Formanů je vždy spousta detailů, které nejsou či nemusí být patrné při prvním zhlédnutí. Ty pak dohromady vytvářejí celek, z něhož si divák odnáší domů především pocity. O to je zajímavější vidět jejich produkce opakovaně a stále objevovat nové a nové úhly pohledu, opomenuté detaily, které výsledný dojem a pocit vytvářejí.
U inscenace, jako je Obludárium, se pocit fotografa při zmáčknutí spouště „mám to“ dostavuje jen velmi vzácně. S touto nejistotou vznikla i tato fotografie. Je ze začátku představení, kdy se na točně objeví freaci a na gramofon se postupně pokládají postavy reprezentující či charakterizující budoucí výstupy. Pro mne to byla příležitost zkoncentrovat inscenaci do jedné fotografie. Hudba je v této chvíli natolik hlasitá, že cvakání fotoaparátu není vůbec slyšet, ale světlo a tma se střídají s nepředvídatelnou rychlostí v nepředvídatelném tempu. Nikdy nevíte, do kterého okamžiku se trefíte. O to větší to bylo dobrodružství.
Seděla jsem v první řadě uprostřed, abych měla vše blízko. Potřebuju vždy mít na snímku nějaké výraznější, jasnější světlo. Petr osvětlující gramofon ruční svítilnou na kliku se stal ideálním světelným zdrojem. Teď už si jen počkat na krotitelku koně, až bude před světlem. Hlavně, aby mi před objektiv nevlezl freak… A pak… Cvak. Nastavila jsem si správně čas? Uvidíme. Zdá se, že jsem měla štěstí. Snad se mi podařilo uchovat tímto snímkem jedinečnou atmosféru Obludária. Pro sebe i pro ostatní.
Fotografováno fotoaparátem Canon 6. března 2010.
Komentáře k článku: Irena Vodáková: Obludárium
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
