Divadelní noviny > Zahraničí

Irina Brook: Nejlíp se cítím v karavanu

Na pražském setkání Asociace shakespearovských divadel, o němž jsme psali v minulém čísle, byla nejvýznamnějším hostem dcera režiséra Petera Brooka a herečky Natashy Parry, šestapadesátiletá Irina Brook.

Narozena 5. dubna 1962 v Paříži, vyrůstala střídavě ve Francii a v Anglii, v osmnácti letech se přestěhovala do New Yorku, kde navštěvovala hodiny herectví u Stelly Adler a vystupovala v řadě off-broadwayských inscenací. Po roce 1988, po návratu do Evropy, hrála v pařížském divadle Bouffes du Nord v inscenacích svého otce Višňový sad a Don Juan aneb Kamenný host a v mnoha londýnských produkcích, včetně filmu a televize. V roce 1996 debutovala i jako režisérka. V roce 2008 založila vlastní divadelní společnost, jež od roku 2013 nese jméno Irina’s Dreamtheatre. V lednu 2014 byla jmenována ředitelkou Théâtre National de Nice, Centre Dramatique National Nice Côte d’Azur. Momentálně v této funkci končí a chystá další kroky své umělecké kariéry. Na konferenci si našla chvíli i na exkluzivní interview pro Divadelní noviny, i když bylo patrné, že raději by byla sama a prozkoumávala pražské památky. Ne že by byla neochotná odpovídat, spíš se ale těšila, jak bude objevovat město a místa pro ni neznámá. Přesně taková totiž je. Zajímá ji nomádství, dobrodružství a nečekané situace.

Jsme na konferenci věnované Williamu Shakespearovi. V diskusi jste vztah k Shakespearovi nazvala „náboženstvím, které všechny spojuje“. Co ale znamená Shakespeare pro vás?

Dnes existuje ve světě množství nejrůznějších skupin a společenství, která se od sebe výrazně izolují, a tak jsme stále víc a víc separováni jeden od druhého. Ať už jde o rozdělení podle zemí, náboženství nebo postavení. Z toho důvodu myslím, že je dobře, když se podaří najít něco nebo někoho, kdo tyto různorodé skupiny dokáže spojit a naladit je na společnou řeč. A právě Shakespeare funguje jako stmelovací prvek. Je protikladem rozdělení lidí na různé –ismy a proudy. Ale vyjádření, že Shakespeare je čímsi jako náboženstvím, je třeba upřesnit. Vždyť i náboženství mnohé lidi rozděluje. Shakespeare je pro mě symbolem náboženství všech dobrých věcí, symbolem lidstva a lidskosti. Jeho dílo obsahuje to, co je hluboce lidské – vstřícnost, toleranci, empatii, soucit, schopnost vžít se do situace rozmanitých lidí. Včetně zloduchů. Nestaví se k nim s nenávistí, ale se snahou pochopit a porozumět jejich pohnutkám. Pro mě je v jeho díle obsaženo hodně víry a hodně různorodých pohledů na to, co je člověk. Takže, opravuji své vyjádření: Shakespeare a jeho dílo není náboženství, je něčím víc. Shakespeare – a ostatně divadlo jako takové – nabízí daleko více možností, než skýtá jakékoli náboženství.

My dnes vlastně ani nevíme, kdo konkrétně Shakespeare byl a zda vůbec existoval. Co si o tom myslíte?

Jsem dcerou otce, který je a vždycky byl velice důrazně proti jakýmkoli podobným teoriím. A hodně ho vždycky rozčilovalo, když někdo prohlašoval, že Shakespeare vlastně nebyl Shakespeare, ale někdo jiný. Já jeho názor sdílím a jsem přesvědčená, že je velkou chybou zpochybňovat existenci Shakespeara. Nevidím důvod, proč by se to mělo dělat. Klást si otázky, zda byl Shakespear obchodník, žena, bytost z jiné planety, nebo to bylo více osob, které psaly pod jeho jménem… Tyhle otázky generují spoustu dalších, jako třeba kde vzal všechny své vědomosti, moudrost, divadelnost a nadhled, což mi připadá trochu šílené a hlavně zbytečné.

V diskusi jste mluvila také o tom, že v Shakespearových hrách jsme propojeni skrze smích. Znamená to, že máte raději komedie než tragédie?

Na to se nedá jednoznačně odpovědět. Režírovala jsem několik Shakespearových komedií, ale to neznamená, že je mám raději. Stejnou měrou mám ráda i jeho tragédie. Důležité jsou pro mě postavy v jeho hrách – ať už se smějí, pláčou nebo křičí –, nikoli žánr. Chci přimět herce, aby si ty postavy tělesně prožili, protože podle mne Shakespeare hodně vycházel právě z tělesnosti. Proto je moje divadlo hodně fyzické. Ale jinak musím říci, že raději režíruju tragédie, protože nechci diváky v prvé řadě rozesmávat. Přijde mi přirozené, když se jejich pocity během představení míchají. Právě v Shakespearových tragédiích je obrovské množství komických nebo legračních okamžiků, které můžete využít a které to naplňují. A naopak. V jeho komediích je spousta filosofických úvah a myšlenek, obsahují mnoho moudrosti. Právě tím působí jeho hry nadčasově a současně autenticky. Jeho dílo je život sám.

Jaký je rozdíl režírovat Shakespeara v angličtině a ve francouzštině?

Už jsem dlouho nerežírovala žádnou Shakespearovu hru v angličtině. Většinou pracuji na francouzských verzích a je to pro mě mnohem jednodušší než v angličtině. Cítím se v nich mnohem svobodnější, protože díky překladu můžu použít současný jazyk. Moc se mi líbilo, co na konferenci řekl jeden mladý český překladatel: Když se Shakespeare přeloží, udrží ho to čerstvého. Je na tom mnoho pravdy. Když režíruju Shakespeara v angličtině, je to obtížné, protože významů je v jeho textu, v každém okamžiku, desetkrát víc než v jakémkoli překladu. Je tedy významově, a tím pádem i interpretačně mnohem bohatší, ale ty významy musíte hledat, protože řada z nich je dnes hodně skrytá a funguje spíše v dobovém kontextu. Když Shakespeara překládáte, máte možnost adaptovat text na současný jazyk s aktuálními významy a souvislostmi a zároveň můžete zachovat to podstatné – hloubku jeho myšlenek a barvitost jeho situací.

Vzpomenete si, kdy jste se poprvé setkala se Shakespearem? Četla jsem, že když váš otec připravoval Sen noci svatojánské, užívala jste si jako dítě jeho scénu jako hřiště…

Moje největší vzpomínka z dětství je opravdu otcův Sen noci svatojánské. Dodnes mám fotky, kdy sedím v této jeho scénografii a hraju si tam. Bylo mi sedm let. Ta hra mě spolu s předchozí tátovou Bouří z roku 1969 natolik oslovila, že se jimi zabývám stále. Střídavě režíruju Bouři a Sen, Sen a Bouři. Mám pocit, že jsem se s těmito hrami narodila a i umřu.

Jsou to vaše nejoblíbenější shakespearovské hry, nebo vás přitahují i jiné?

Mou nejoblíbenější Shakespearovou hrou je Bouře. Ale kdybych měla čas, peníze a správné herce – vždycky při realizaci jakékoli hry vycházím z toho, jestli mám ty „správné“ herce – tak bych velmi ráda režírovala Krále Leara. Vztah otců a dcer je pro mě moc zajímavé téma. Už proto, že můj otec je tak slavný a já se s tím musím celý život vypořádávat. Ale těch Shakespearových her, s nimiž bych se ráda potkala, je mnohem víc. Třeba Večer tříkrálový, Zimní pohádka, Zkrocení zlé ženy… Ve Zkrocení bych obsadila jen ženy. Ta hra je příšerně sexistická, ale zároveň je brilantní a velmi humorná, se skvělými komediálními situacemi. Taky Timon Athénský je dnes velmi aktuální a ráda bych jej aspoň jednou zpracovala. A moc se mi líbí Shakespearova „divná hra“ Něco za něco. Tu miluju. Patří do mého Shakespeare TOP.

Připomněla jste Bouři i vaše opakované inscenování této hry. V diskusi jste zmínila, že jste ji připravovala sedm let. Jak tomu rozumět?

Že se jí nedokážu zbavit. Režírovala jsem ji opakovaně. Po prvním uvedení s vlastním souborem jsme ji po krátké odmlce zrevidovali a rok s ní cestovali. A znovu jsem se k ní vrátila, když jsem zakotvila ve velkém divadle v Nice. Tam jsem inscenaci přenesla na jeden večer na velké jeviště. Tím to zatím skončilo, protože původní skupina, s níž jsem ji připravila, už neexistuje. A to je těch sedm let. Každé uvedení znamenalo znovu se nad textem a situacemi zamyslet a inscenaci dotáhnout.

Takže v představeních vystupoval stále týž soubor?

Na počátku – první tři roky – v inscenaci vystupovali ti samí herci, s kterými jsme její uvádění ukončili po mém příjezdu do Nice oním jediným představením. Ale pak jsem ji připravila znovu jen s pěti herci, protože si myslím, že je to perfektní hra pro komorní obsazení. Tím ta inscenace najednou získala úplně novou barvu, nový stupeň porozumění textu. Díky tomu jsem o Bouři začala znovu přemýšlet v jiných souvislostech a pravděpodobně jsem s ní ještě neskončila…

V čem podle vás spočívá tajemství Shakespeara?

Tajemství, které z něj dělá lepšího autora, než byl kdokoli jiný, vyvěrá z jeho lásky k lidstvu, k lidskému rodu. To je unikátní. Dokonce i v případě, že se v příběhu objeví zlo. Dnes je ve světě spousta zla – teroristi, občanské války, nacionalismus, šovinismus; a je velmi snadné začít někoho nenávidět. U Shakespeara nemůžete ani zrádce či zloducha jednoznačně nenávidět, protože každá z postav má v sobě něco velmi lidského. Shakespeare dokázal z kohokoli udělat člověka z masa a kostí, bytost se vším všudy, bytost, která je právě svými slabostmi pochopitelná. Shakespeare je autor opravdových lidských bytostí. Dokazuje nám, že jsme se od dob antiky nezměnili, že naše motivace zůstávají stále stejné. V jeho hrách je vždy láska, nenávist, žárlivost. Vždycky tam někdo chce něčí manželku nebo peníze, lepší práci… A tahle témata a motivy jsou stále základními iniciátory našich činů a zločinů. Ať se doba mění jakkoli, v jeho hrách najdeme vždy onu podstatu nás jako lidských bytostí. Dokázal ji zachytit a reflektovat mnohem lépe, vrstevnatěji a hlubinněji, než jakýkoli jeho soudobý i jakýkoli pozdější autor.

Začínala jste jako herečka, ale v posledních desetiletích se spíše profilujete jako režisérka a producentka. Máte stále vlastní divadelní společnost Irina’s Dreamtheatre?

Vyzkoušela jsem si být herečkou, režisérkou malé společnosti a nakonec i ředitelkou velkého divadla. Ve chvíli, kdy jsem nastoupila do divadla v Nice, tak jsem činnost své divadelní společnosti ukončila. Ale teď z velkého divadla odcházím, protože mi ta zkušenost stačila, a uvažuju, co bude dál. Jedna z možností je obnovit činnost Dreamtheatre.

V Nice jste ale nebyla příliš dlouho. Pouhé čtyři roky…

Pro mě to bylo strašně dlouho. Nejsem žádný manažer, jsem duší umělkyně. Nejlíp se cítím v karavanu, bez peněz, bez závazných termínů, při kočování od vesnice k vesnici. Ale poznala jsem, co je to být ředitelkou velké divadelní budovy, což je pro život skvělá zkušenost. A zjistila jsem, že to není nic pro mě. Bylo to zajímavé, ale bylo toho dost.

Mnohé své režie jste připravovala na objednávku festivalů, třeba pro Salcburský festival. Je pro vás lepší pracovat na zakázku, kde jde často o jednorázové uvedení, nebo raději pracujete kontinuálně se svou skupinou či stálým souborem?

Když jedu na festival, tak je to vždycky s mou skupinou. Nikdy to není jednorázová záležitost, nikdy nepracuju tak, že bych něco dělala speciálně a jen pro festival. Je to spíše obráceně, sama vozím své inscenace na různé festivaly. Máte ale pravdu, že zrovna pro Salcburský festival jsem v roce 2012 režírovala na zakázku Ibsenova Peera Gynta. Ale pak jsem s uváděním té inscenace pokračovala dál na různých místech. Bylo by mi líto dělat inscenaci, která by se hrála jen jednou. Takže když jsem začala pracovat ve velkém divadle v Nice, jako první jsem nasadila právě Peera Gynta se stejnými herci a ve stejné výpravě jako v Salcburku. Samozřejmě – podobně jako u Bouře – jsme s inscenací pracovali a některé motivy a jednání posunuli. Každá má inscenace je pro mě něco jako moje dítě. Cítím potřebu se o ni starat a pečovat, aby rostla a rozvíjela se. Takže je jasné, že jedna repríza nestačí, musí se takzvaně ohrát. Jen hraním vyplynou na povrch její kvality a nedostatky. Každá inscenace potřebuje žít nejméně dva roky a raději déle. Nejlíp aspoň pět šest let…

Zaujal mě váš projekt Odyssea. Hráli jste jej v exteriérech i v budovách, v zahradách a v muzeích, ale také v kamenném divadle.

Skoro všechny své inscenace uvádím jak venku, tak uvnitř. To je třeba i případ Bouře, kterou jsme hráli ve velkém městském divadle, ale taky v parcích, ve školách či v továrně. Pracuju tak, aby byla možnost mé inscenace přizpůsobit nejrůznějším prostředím, rozmanitým velikostem scény, od malinké po největší. Tahle variabilita, možnost proměňovat inscenaci z velké na malou nebo z malé na velkou, přenášet ji z venku dovnitř a obráceně, je pro mě důležitá. Ale nevidím v tom zas tak velký rozdíl. Každá inscenace může mít rozmanité obrysy. Tak jako člověk. Můžete tančit venku i uvnitř.

Jak si vybíráte herce a herečky?

Instinktem. Vycítím, jestli jsou to lidé dobrého srdce, srdeční, lidi do party, kteří chtějí společně hrát a tvořit. A samozřejmě to musí být i dobří herci. Takže je to taková kombinace intuice a racionality.

Nakolik máte ráda ve svých inscenacích herecké improvizace? Máte už předem danou přesnou formu a znění, nebo hercům poskytujete prostor k dotvoření postav v průběhu hraní?

Já si s tím pohrávám. Když zkoušíme, vycházíme z improvizací. Je to vždy pozvolný proces, kdy inscenaci z velkého množství improvizací pomalu formuju do přesného tvaru, ale pokaždé tak, aby měli herci pocit, že to vychází z nich. Z jejich snažení a nápadů. Při zkoušení se tedy hodně improvizuje. Hrajeme si. Herci nabízejí nápady, hrajeme spolu různé hry, zkoušíme etudy na dané situace či vztahy, v nichž se upřesňují charaktery postav. Pomalinku a nenápadně takto dávám inscenaci do přesnějšího tvaru. To, co pak divák vidí, vypadá sice jako improvizace, ale improvizace to vůbec není. Je to fixované, vždy naprosto přesné.

Mluvíte stejně plynně francouzsky jako anglicky, a navíc máte ještě ruskou babičku… Kde se cítíte doma?

Jsem v podstatě bezdomovec. Když jsem teď pět let žila v Nice, pokládala jsem za svůj domov Nice. Ale když Nice opouštím, stává se ze mě opět bezdomovec. Od června budu bez stálého místa, bez základny, bez domu, bez domova. Budu jen tak povlávat a uvidím, kam mě vítr zavane. Právě takový život mě baví. Je vzrušující.

Dosti riskantní a nejistý…

Riskantní, nejistý, ale napínavý. Jsem volná a budu čekat, až mi někdo řekne: Irino, pojeď s námi na Aljašku. Nebo – třeba – Přijeď do Prahy. Čekám na správné místo a lidi, aby mě posunuli dalším směrem.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 4. února 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Irina Brook: Nejlíp se cítím v karavanu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ