Irsko ruskýma očima
O ruském divadle se často míní, že jeho největší předností a snad i schopností je porozumět vlastním – tedy ruským – textům. Že přece nikdo neumí s takovou pravdivostí a precizním výkladem inscenovat Čechova, dramatizovat Dostojevského či jiné domácí velikány.
Pokud hostují ruská divadla v Čechách – a musíme poznamenat, že je to zřídkakdy, pomineme-li ovšem bulvární kusy, které se měsíc co měsíc objevují na programu divadla Hybernie a jsou prioritně zaměřeny na rusky hovořící pražské imigranty a turisty – přivážejí ruští umělci většinou osvědčené tituly ruské klasiky. Snad nejčastějším „nekomerčním“ hostujícím divadlem z Ruska u nás bývá zauralský Teatr Perm vedený Sergejem Fedotovem. Několikrát hostoval v Praze a na hradeckém festivalu Divadlo regionů. V jeho repertoáru najdeme ale nejen Bulgakova nebo Sigareva, ale i neruské autory. Inscenace současného irského dramatika Martina McDonagha Mrzák Inishmaanský vyvolala mnohé diskuse a často i negativní odsudky (recenze vyšla i v DN: Mrzák, upíři i naháči v Hradci). Hovořilo se o absolutním nepochopení McDonaghova textu, jeho černého humoru, který údajně téměř zanikl v režisérově sentimentálním výkladu. Objevily se i pochybnosti o kvalitách a podobě současného ruského divadla, neboť zmiňovaná inscenace získala první cenu kritiků festivalu Zlatá maska, srovnatelnou s našimi cenami Alfréda Radoka.
Krutost jako prostředek pravdivosti
Že Rusové dokážou překročit svůj „Rubikon klasiky“ a zvládnou svůj mistrovský psychologický realismus skloubit s texty současné západní dramatiky, dokládá inscenace Pana Polštáře již zmiňovaného Martina McDonagha na malé scéně MCHAT (Moskevského uměleckého akademického divadla). Ta vznikla dokonce dřív než oceněný permský Mrzák Inishmaanský. Základem úspěchu mchatovského Pana Polštáře, uváděného pod původním názvem The Pillowman, je především režie Kirila Serebrenikova. Volba režiséra svědčí o nových vodách proudících ruským divadelním oceánem. Serebrenikov totiž patří do vlny mladých režisérů, začínajících profesionální dráhu v 90. letech minulého století, kteří jako první přivedli na ruská jeviště autory hnutí „novaja drama“. Jeho inscenace Sigarevovy hry Plastelína v roce 2001 v Centru režie a dramatiky A. Kazanceva a M. Roščina je považována za přelom v dějinách moderního ruského divadla.
Serebrenikov se v inscenaci Pana Polštáře vydal cestou maximálního naturalismu, v některých případech až hyperbolizovaného. Vyžaduje jej nejen od herců, ale promítá jej i do scénografie a zvukové stopy. Místnost, kde detektivové vyslýchají nic netušícího spisovatele Katuriana, působí jako márnice: bílé okachlíčkované stěny, zářivky, kovová skříň a plechové umyvadlo s vodovodem, na stropě se zlověstně kývají háky na maso. Na ty budou později zavěšené půlky vepřového masa jako symbol zelených prasátek, o kterých vypráví Katurian svému postiženému bratrovi Michalovi. Po stranách jeviště stojí ještě dva stolky, u kterých sedí tyranská matka s otcem a se zálibou pozorují odehrávající se děj. Nejsou jen pasivními účastníky. Prostřednictvím různých nástrojů a mikrofonu opakují dění na jevišti a zvukově je posilují. Až nepříjemně sugestivně zní zdvojnásobené hlasité odkapávání vody z kohoutku, vrzání skříně, škrtnutí sirky nebo zvuk třesoucí se plechové nádoby, ve které leží useknuté prsty malého chlapce. Oba rodiče, kteří na jeviště vstupují až ve chvíli, kdy dojde na šikanu bratra Michala, můžeme vnímat jako dirigenty obludného koncertu. Obraz šikany bývá většinou řešen stínohrou, Serebrenikov naopak scénu přisvítil a rodiče vybavil pilou, vrtačkou a jinými obdobnými nástroji. Tento naturalismus, zrovna tak jako naturalisticky podané týrání dítěte vyvolává mrazivý smích. Vzniká tak důsledně stylizovaná, drsná, černá groteska, o kterou Serebrenikovi šlo.
Duch Stanislavského nezemřel
Možná stojí za zmínku, že postavy rodičů hrají opravdoví manželé Němirovič–Dančenkovi. Divadelní tradice v rodině jednoho z nejdůležitějších spolupracovníků Stanislavského a spoluzakladatele divadla MCHAT tedy pokračuje. K hereckým výkonům ostatních snad jen dodat, že tak precizní herecká práce se vidí málokdy. Představitel mladšího detektiva Ariela Jurij Čursin vytvořil přesnou studii cholerického zakomplexovaného mladíka drsného chování, ale „vždy dobrých úmyslů“. Hlavní roli Katuriana ztvárnil Anatolij Bělyj s takovou precizností, že i sebemenší tik v oku, pohled či pohyb obočím byl významnou součástí interpretace této postavy.
Hlavní tématem Serebrenikovy inscenace byla krutost a násilí páchané na lidech – ať už rodičů na svém dítěti, vyšetřovatelů na obviněném, nebo vypravěče povídek na svých dětských obětech. Obnažená krutost ironizovaná groteskní stylizací postav obou rodičů vyzněla jako tragikomická absurdita, ve které je ale mnoho reálného. Nejlepší McDonagh jakého jsem doposud viděla.
MCHAT Moskva – Martin McDonagh: The Pillowman. Překlad do ruštiny Michail Burskij, režie Kiril Serebrenikov, scéna Nikolaj Simonov, kostýmy Kiril Serebrenikov. Premiéra 10. května 2007.
Komentáře k článku: Irsko ruskýma očima
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
