Italská vesnička středisková?
Mladý traktorista Nemorino se souží láskou k majitelce cukrárny, Adině, dočteme se v programu k olomoucké inscenaci Donizettiho Nápoje lásky. Nemorino – nebo snad Otík z filmu Vesničko má středisková? Milan Vlček ho hraje jako vykuleného hošíka s protihlukovými sluchátky na uších, kouzelného (nikoli směšného!) svou dětskou naivitou a pubertální hravostí. Potud podobnost s Otíkem, a to nikoli náhodná. Oproti filmovému předobrazu je ovšem Nemorino chlapec nikoli skutečně mentálně zaostalý, ale jen roztomile natvrdlý.
Elena Gazdíková (Adina), Milan Vlček (Nemorino) FOTO JIŘÍ DOLEŽEL
Však ona ta inspirace filmem celkově netvoří o mnoho více nežli vnějškový rámec, ze kterého režisér Oldřich Kříž vytěžil pár skvělých gagů – počínaje traktorem přejíždějícím při předehře po horizontu. A jakkoli segmenty, z nichž scénograf Jan Kříž sestavil idylické náměstíčko před cukrárnou Adina (náznak věže kostela, vrata, na horizontu pruhy plátna s malovanými stromky a telegrafním drátem), odkazují k českému prostředí, nálada inscenace je přeci jen italská: už proto, že se zpívá italsky. Ostatně i ten traktor má na sobě nápis „Zettore“. Ať tak či tak, inscenace je to rozhodně velmi vtipná, přitom zároveň poetická: Oldřich Kříž na jevišti skutečně rozehrál úsměvnou operní komedii, v níž je místo pro lyrická zasnění, ale hlavně pro vlídnou zábavu. Sympatie tu nebudí jen Nemorino, ale vlastně i jeho sok, voják Belcore (Filip Tůma): donjuán s květinou v ústech, hračička dojemně zamilovaný do svého tanku (ach, to je rána, když mu na něj vesničané namalují prasátko!) i do úžasného modýlku tanku na dálkové ovládání. A ani „doktor“ Dulcamara (Jiří Přibyl – v kožené bundě, fialové košili a vestičce, u krku zlatou kravatu) není žádný odsouzeníhodný vydřidušský šarlatán, ale milý pouťový komediant. K vidění je tu jeden báječný typ vedle druhého: mohutná, tak trochu buranská Gianetta (Lea Vítková) v montérkách tvoří pěkný kontrast k útlé, uvolněné, usměvavé Adině (Elena Gazdíková) v letních květovaných šatech. Nikdo tu nepřehrává, všichni věcně, s případnou groteskní nadsázkou rozehrávají komediální situace. Oldřich Kříž evidentně souboru „naočkoval“ herecký styl, kterým sám po léta baví publikum.
Byla by to skutečně výborná inscenace. Kdyby se hudební a pěvecké provedení alespoň blížilo kvalitě a přesnosti provedení jevištního. Interpreti bojují statečně, ale k bel cantu, tedy krásnému zpěvu, mají daleko. A tak sice Vlčkův projev nepostrádá citovou naléhavost, leč hlas zpěváka ve vyšších polohách zrazuje. Stejně tak pěveckému projevu Eleny Gazdíkové chybí větší elegance, její hlas leckdy zní nepříjemně ostře. A také Jiří Přibyl a Filip Tůma si vypomáhají silou. Snad i proto, že olomoucký orchestr řízený Tomášem Hanákem zní tentokráte zvukově předimenzovaně. A souhra s jevištěm se též na premiéře nedařila právě vždy. Originální a v dobrém slova smyslu „divácká“ inscenace tak na jedné straně ukázala snahu nabízet živé operní divadlo, na druhé obnažila i limity olomouckého souboru.
Moravské divadlo Olomouc – Gaetano Donizetti: Nápoj lásky. Dirigent Tomáš Hanák, režie Oldřich Kříž, výprava Jan Kříž, sbormistr Lubomíra Hellová. Premiéra 30. září 2011.
Komentáře k článku: Italská vesnička středisková?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
