Divadelní noviny > Rozhovor

Iva Bittová: Pořád tančím na jednom provázku

Setkali jsme se pod slunným nebem na zahradě hotelu Art poblíž Letenské pláně. Ač jsme si na rozhovor vyhradili hodinu, nikam jsme nespěchali. Proč, když byl tak hezký den a mlčení tak příjemné. Pokračovali jsme v dialogu, který jsme začali kdysi dávno, byť v počátcích jsem byl divákem a ona Eržikou. A vždy jsme si tykali – v šatně Provázků, u ní v Lelekovicích, po jejích brněnských a pražských koncertech i nyní. Nedokázal bych jinak, vždyť jsme oba stejně staří.

Je 21. srpna. Pro naši generaci – oba jsme se narodili v roce 1958 – hodně důležité datum. Jak je dnes vnímáš?

Pro mne jako dítě byl 21. srpen 1968 vzrušující z toho důvodu, že jsem byla ve společnosti pěveckého sboru moravských učitelek s mojí maminkou a v ten den všechny ženy prožívaly hrůzu z války. Z oken hotelu v Mariánských Lázních jsme sledovaly projíždějící tanky s ruskýma posádkama a děsně se bály. Bylo to velmi emotivní, ale jako desetileté dítě jsem z toho nebyla příliš moudrá. Jen mi bylo smutno, že všechny přítomné ženy měly oči zalité slzama. Je to již spoustu let, přesto si uvědomuji, že ten pocit se znovu vrací. Žiju přítomností, ale ta vůbec není klidná a bezpečná.

Náš první rozhovor do Divadelních novin se shodou okolností taky z dnešního pohledu odehrával pod číslem 21. Je tomu totiž 21 let, co jsme se setkali u tebe v Lelekovicích. Rozhovor jsem pojmenoval Utržená z Provázku, protože tehdy jsi právě odešla z brněnského divadla. Od té doby ses ale utrhla i z Česka, a dokonce i z Evropy…

Utržená není správné slovo. Jsem vlastně pořád na jedné šňůře, tančím na jednom provázku. Provázku života. Jen směřování dnes míří – řekla bych – hlouběji do poznání hudby a sebe sama. Někdy to mohlo či může působit, jako bych ten provázek zauzlila, anebo jej natrhla, ale to, co celý život dělám, je velmi pomalá cesta a kroky. A je to právě hudba, která je pro mne prioritou. Nevím, jak dlouho tento směr bude trvat a kam mě ta cesta dovede, ale jsem na ní moc ráda a držím se jí.

Poslouchej vnitřní hlas

Měla jsi – nebo máš – nějaké vzory?

Upřímně řečeno, nemám a nikdy jsem neměla. Po celý život se řídím radou svého tatínka: Jsi talentovaná, poslouchej svůj vnitřní hlas a nikoho nekopíruj. A tak jsem celý svůj tvůrčí život odvíjela a odvíjím jen svým instinktem a přibývajícími zkušenostmi.

Jak moc do něj zapadá divadlo? Nelituješ – aspoň trochu – že jsi je před těmi více než 21 lety opustila?

Nelituji ve svém životě ničeho. Jsem moc ráda, že jsem divadlo poznala, a jsem moc ráda, že v divadle už dál nejsem. Jsem šťastná, že se můžu vyjadřovat hudbou, protože v ní cítím větší svobodu. Když se podívám zpátky, vidím, že jsem měla velké štěstí, když jsem zažila ten největší vrchol Divadla na provázku. Dnes už je to jiné divadlo a asi bych v něm těžko mohla být, vždyť v něm už je jen pár těch, se kterými jsem hrála, generačně se značně proměnilo. Ale v každém případě ze zkušeností – lidských i uměleckých –, které jsem tam zažila, stále čerpám.

Žiju ve vzduchu

Kde dnes žiješ? V USA?

Sama to přesně nevím. Asi bych řekla, že žiju ve vzduchu. Většinu času jsem na cestách, ale vždy a pořád se snažím udržet si svoje zázemí, své soukromí. Je to pro mě hodně důležité.

Máš ale někde své „doma“? Potřebuješ je?

Žiju tam, kde mám nejvíc klidu. Důležitá je pro mne blízkost mé rodiny, synů a přátel, a kde jsem v blízkosti přírody. Mám teď dvě taková místa – Lelekovice a Hudson Valley. Mám tedy dva domovy, které rovnoměrně střídám dle možností a potřeb.

Lelekovice znám, to je malá vesnička u Brna. Ale Hudson Valley… Mohla bys toto místo trochu popsat?

Hudson Valley je pro mě něco jako americké Lelekovice. Je to prostředí, které je příbuzné mé situaci na Moravě, kde jsem taky prchala z hlučného Brna do klidu Lelekovic. Vzdálenost z letiště Vídeň–Brno–Lelekovice je v podstatě totožná se vzdáleností Letiště JFK–New York–Hudson Valley. Z New Yorku je to do mého domečku necelé dvě hodiny příjemným vláčkem podél řeky Hudson. Už samotný pohled při té cestě na řeku a na okolí, na přírodu mě zklidní. Přijedu do Hudsonu a jdu do lesa. Tam jsem schopná rychle dobít baterky a připravit se na další intenzivní práci. Mým nejniternějším domovem – v Evropě i v Americe – je příroda, klid, čerstvý vzduch. Tím, že v Americe jsou vzdálenosti mezi městy i celá země obrovské, cítím tam daleko víc než v Evropě, že tam můžu rozpřáhnout svá křídla a pořádně se nadechnout. Můžu… být opravdu volná, svobodná, klidná. To v Evropě, kde se staví těsně jeden dům na druhý, není možné. Pokud hledám klid, nacházím jej v Americe. Zní to jako paradox, protože mnozí spojují Ameriku s New Yorkem, což je nesmysl. V New Yorku bych žít nevydržela. Své aktivity tam – jako zkoušky a koncerty – nadšeně a ráda zvládám, ale na noc musím mizet do svého „hnízda“ v lese.

Chodím po Broadwayi…

Kde všude v New Yorku hraješ?

Všude možně. Možnosti jsou tam samozřejmě obrovské, protože v New Yorku má umění jako takové pořád obrovskou sílu, možná největší na celém světě. Je to energické, umělecky intenzivní město, kam se sjíždějí umělci z celého světa. Dá se tam nasát úžasná energie, je obrovsky inspirativní, vzniká tam řada projektů, člověk – pokud se jen trochu zavede – získává mnoho pozvání k různým koncertům a akcím. Pětkrát mě například sama od sebe pozvala Carnegie Hall, takže jsem tam hrála ve všech jejích sálech, od malého po hlavní. V posledních letech se v New Yorku otevřelo několik nových klubů, jako je (le) Poisson Rouge na Bleecker Street, kde průběžně vystupuju. Nebo je tam oblíbené, pro newyorskou alternativní kulturu důležité centrum Knitting Factory, kde taky hrávám. Pak jsou tam univerzity, kde vedle koncertů mám i workshopy. Vystupuju i v Bohemian National Hall, kde je zázemí české kultury. Pak jsou tam místa, která jsou zaměřená na jazz nebo balet, kde se účastním různých projektů a kam si mě zvou jako hosta.

Jací jsou američtí diváci? Liší se od evropských?

Diváci se nedají kategorizovat. Nejsem typ umělce, který by se zavděčil všem. Jsem náročná jak na sebe, tak v podstatě i na diváky. Někdo mě neskousne, někdo mě miluje. Jsem ale raději v této situaci, než abych byla ve své hudbě – své práci – jen napůl. Nechci se pohybovat v nevybočujícím středu, kde nic není absolutní a všeho je trochu. Jsem si toho naprosto vědoma. Vybírám si práci, která mě zajímá, a některé věci nemusím.

Takže vítězí tvá tvrdohlavost…

Ta část amerického publika, která rezonuje s mojí strunou, si nejvíc cení mé originálnosti. Maximálně ji podporuje. Nejen tak, že mi fandí a chodí na koncerty, ale tito diváci na rozdíl od evropských také tu originálnost aktivně propagují. Věří mi, shánějí podporu, vymýšlejí projekty, píšou do internetových sítí. Tím se má práce dostává do povědomí a dnes už jsem začleněna mezi prestižní newyorské umělce. Jsem jedna z nich, což je samozřejmě velmi příjemný pocit.

Na co jsi nejvíc hrdá? Na jaký projekt či koncert, s kým?

Cením si úplně všeho. Nějakým způsobem jsem měla vždycky štěstí na zajímavé spolupráce. Jedna z největších byla se společností Bang on a Can All-Stars, s nimiž jsem hrála před lety (11. a 12. září 2005 – pozn. aut.) i v pražské Arše. Ráda spolupracuju se soubory, které se zaměřují na moderní vážnou hudbu. V říjnu například vystoupím v San Franciscu s jedním z nejprestižnějších smyčcových kvartet, s Calder kvartetem. V posledních letech je pro mě nejdůležitější trio Eviyan, kde hraju společně s klarinetistou Evanem Ziporynem a kytaristou Gyanem Rileym, což je syn průkopníka amerického minimalismu Terryho Rileyho. Loni v prosinci jsme vystupovali i v Praze, v divadle Hybernia, v současné době vydáváme studiové album. Moc příjemný byl koncert s jazzovým perkusionistou Hamidem Drakem na festivalu v Calgary. Spolu vystupujeme v duu na různých festivalech po světě. Jak vidíš, nevyhýbám se žádnému žánru, trendu, žádnému oboru. Mám možnost spolupracovat s lidmi, kteří mě zajímají a kteří mi mají co dávat. Doufám, že oni přijímají i něco ode mne, čímž vzniká oboustranná pozitivní energie, která se pak kumuluje do našich vystoupení.

Ať vystupuju na jakýchkoli místech naší zeměkoule, snažím se oslovit a inspirovat jak své kolegy, tak i posluchače a diváky. Důležité je být pořád nějakým způsobem obdarováván a sám obdarovávat. To je ten, pro život důležitý dialog a komunikace, to je to, čemu se říká – nebo já tomu říkám – kumšt.

Pojďme si to užít

U nás se umění – či jak ty říkáš kumšt – bere hodně vážně. V Americe je to většinou spíš zábava. Nebo se mýlím?

To mě nadchlo hned na začátku, když jsem tam přijela poprvé. Nemyslím ani tak to, že koncert je tam pro diváky zábava, jsou spontánní a bývají i velmi fundovaní a znalí. Mám na mysli hudebníky a performery. Nejvíc mě uchvátily momenty předtím, než jsme šli hrát. Vždycky tam zaznělo: Pojďme si to užít. To u nás nebývá. U nás se říká: Pojďme jim ukázat, co umíme nebo Pojďme jim to nandat! A to je o něčem jiným. Čím dál tím víc, možná je to věkem, možná zkušenostmi, tohle americké Pojďme si to užít říkám i na svých dílnách. Je to, myslím, důležitější než jakýkoli jevištní či hudební perfekcionismus. Myslím, že hráči – ať je to v hudbě, nebo v divadle – mají být natěšeni a to, co dělají, dělat dobře a s radostí.

Druhá věc, které si u amerických muzikantů vážím, je, že oni na sobě stále dřou. Nikdy nejsou se sebou plně spokojeni, a to mají na celý život. Pořád musejí hledat, pořád se musejí zdokonalovat. Je to dáno i obrovskou konkurencí, která tam je. Může se stát, že jste slavný, máte skvělé recenze, ale za chvilku nastoupí někdo jiný a převálcuje vás. Tam musíte držet laťku stále vysoko. Vůbec to není jednoduché.

U nás panuje přesvědčení, že buď budeš dělat komerční umění, nebo se neuživíš. V Americe je to asi jinak…

Jsem člověk, který se nesnaží o ryze komerční úspěchy. Nedělám nic víc, než co má práce – umění, chceš-li – vyžaduje. Tím pádem nejsem člověk, který by pobíral honoráře jako populární hvězdy. Tak jsem se rozhodla a tak žiju. Udržuju si určitý životní standard tak, abych pokryla své potřeby. Snažím se hospodařit maximálně ekonomicky a dělat vše tak, aby to dobře fungovalo. Jsem samostatná, nejsem závislá na žádné agentuře ani agentovi, nabídky mi chodí samy. Diář mám dost zaplněný, takže musím spíš ochraňovat sebe sama, abych měla v tom svém věku dostatek energie, abych své diváky a nadšence uspokojila. Někteří mě nepřetržitě sledují už třeba pětadvacet let. Když se jich po koncertě ptám, zda to i po tak dlouhé době „funguje“, říkají, že ano, z čehož mám velkou radost. Ale přibývají i další, nová generace, mladí. Vnímám své hraní čím dál víc jako obrovskou zodpovědnost. Abych nezklamala, abych hrála dál, abych žila takový život, na jaký jsem se kdysi na Provázku, pak s Pavlem Fajtem, Vladimírem Václavkem a dalšími brněnskými hudebníky vydala a kudy dnes jdu spíše sama. To je pro mě důležitější než jakékoli majetky a materiální věci. Snažím se, aby ze mě vyzařovala dobrá energie, abych se udržela zdravá, abych se nezbláznila ze všech problémů, které se dějí ve světě. Prostě se snažím vnímat svět pozitivně a přenášet to dál. To je dostatečně silná motivace a velký úkol. Kdyby náhodou nějakým způsobem něco se mnou či ve mně selhalo, věřím, že instinkt ve mně zafunguje, že bych to zabalila a začala třeba učit. Dokonce o změně občas uvažuju. Mívám nabídky i na nějaké pravidelné práce, takže bych nemusela pořád jenom cestovat a koncertovat.

Bývá mezi těmi nabídkami i divadlo?

Malinko, ale užívám si je. Vesměs jde o tanec nebo nějaké druhy performancí jako nyní nový cirkus. Takový způsob vystupování je pro mě vítaným zpestřením. Intenzivně se celý rok pohybuju v hudebním světě, mám hodně sólových koncertů, takže takové příležitosti jsou příjemnými vybočeními, v nichž navíc můžu využít zkušeností z divadla.

Když jsem tě loni viděl vystupovat s Davidem Zambranem v holešovické Altě, vyzařovala z tebe obrovská chuť hrát, tančit. Jako by ti divadlo chybělo.

Nechybí. Ale vystupovat s tanečníky mě baví. S Davidem (Zambranem) jsme nedávno na vídeňském festivalu ImPulsTanz vyloženě vlítli na jeviště a hodinu improvizovali. Byla tam spousta radosti a humoru a sklidili jsme úžasné kritiky. Pohyb je ale součástí každého mého vystoupení. Vždycky jde tak trochu o performanci. Každý umělec postavený před publikum by měl být schopný probudit v sobě všechny složky svého já. Jak tělo a mysl, tak i vizuální, hlasové, hudební vrstvy. Taková je moje vize, takhle by to mělo fungovat.

V tichu lesa

Čteš kritiky? Ovlivňují tě?

Každé kritiky si cením a přemýšlím o ní. Snažím se mít od své práce odstup a mít nad ní nadhled. Zajímají mne názory přátel i pohledy takzvaně z druhé strany. Pomáhá mi to, i když samozřejmě mě žádná záporná kritika z cesty nesvede. Hlavně musím být přesvědčena, že mé rozhodnutí, jakou skladbu a jak budu prezentovat, je správné. Každý koncert, každá má hudební výpověď se rodí v mé hlavě. V tichu lesa.

Jak vlastně vznikají tvé skladby?

Mívají často velmi dlouhý vývoj. První etapou je samotný vznik, kdy na nové skladbě hudebně pracuju, různě obměňuju a posouvám její možnosti, rytmy, afekty a akcenty. Tak asi po roce přichází rozhodnutí, že je čas ji poprvé prezentovat a vystoupím s ní na pódium. Tam zjišťuju reakce publika. Mám vyvinutý určitý smysl pro to, jak vycítit jejich vnitřní emoce, aniž bych podlehla sebeuspokojení. Na základě oněch reakcí začnu na skladbě pracovat ještě jinak. Tak to celé zraje a zraje. A pak tu skladbu nahraju, nebo se objeví další, a já ji přestanu hrát. Občas se sice stává, že některé písničky hraju spoustu let, ale pokaždé se snažím je nějakým způsobem obměnit. Je to vlastně prostředek, jak komunikovat s publikem a jak něco ze sebe či o sobě sdělit. I pevný tvar pokaždé interpretuju aspoň trochu jinak.

Takže – abych to shrnula – vznik nové skladby je dlouhá cesta. Je doba, kdy vzniká, doba, kdy zraje, a doba, kdy se usazuje. V cirkusovém představení tady na Letné je několik mých skladeb, které si akrobati vybrali z mých nahrávek. Byla jsem dokonce překvapená, že objevili motivy, které jsem už úplně zapomněla. I tak to byl pokaždé materiál, se kterým se dalo dál pracovat a na kterém se dalo stavět.

Choutky na akrobatická čísla

Na festival Letní Letná jsi přijela jako součást téměř rodinného představení nového cirkusu. Trochu překvapivé spojení.

Skupina La Compagnie du Poivre Rose si mě našla a vybrala sama. Její vedoucí Amaury Vanderborght je velmi vnímavý mladý človíček. Má hodně zkušeností a znalostí, s cirkusem zcestoval kus světa. Objevil si mě, oslovil a podařilo se mu mě přesvědčit. Byl to proces, který trval celý rok, a v Praze to mělo premiéru. Včera, kdy jsme inscenaci hráli potřetí, už to bylo celkem uvolněné. Bylo patrné, že ta skladba, ta performance, roste. Věřím, že ještě bude mít vývoj. Zítra v Praze končíme a hned jedeme do Curychu, pak do Francie a do Bruselu, takže těch představení před sebou máme dost. Jsou plány, že pojedeme i do Ameriky a Kanady.

Když mluvíš o vývoji. Může se podle tebe ta inscenace proměnit nějak výrazně, nebo jde a půjde spíš o jemné detaily?

Třeba já pořád mám choutky na nějaké akrobatické číslo. Ale nebyl na jeho nazkoušení čas. Výsledek je zatím trochu kompromis. Pracujeme na tom, aby ta „pepřem posypaná růže“ – poivre rose – měla ještě mnoho nových květů a trnů.

Za těch 21 minulých let mě z tvé kariéry nejvíc zaujal – či spíš překvapil – americký projekt Mozartovy opery Don Giovanni, kde jsi účinkovala v roli Elvíry. V roce 2004 měl premiéru v newyorské Carnegie Hall, podnikl turné po USA a v roce 2006 jste dvakrát hráli i ve Stavovském divadle. Ty a opera?!

Byl to projekt, do kterého jsem byla přizvaná a který vyvolal řadu polemických ohlasů a reakcí. V každém případě si myslím, že v jakémkoli uměleckém oboru je potřeba přinášet nové impulzy. A to byl případ toho Giovanniho. Akademický svět dlouho nepřijímal moje verze Leoše Janáčka nebo Bély Bartóka, ale já si myslím, že Janáček ani Bartók – jak jejich hudbu a přístupy znám – by mně nevynadali. Netuším sice, jak by mé zpívání ocenil Mozart, ale nebojím se nabízet jiné možnosti i tam, kde je to považované za nepřípustné.

A operní interpreti? Jak tě přijali?

Na každé zkoušce si uvědomovali, že výpověď jedné a té samé árie byla v mém podání vždy jiná. Oni to vůbec nechápali. Divili se a obdivovali to. Myslím, že z mé strany to pro ně byl ohromně silný a pozitivní zážitek. Bylo vidět, jak jsou do té hry vtaženi a že je zajímá, jak zpěvák může vložit do hudby a představení svůj individuální přínos, svoji výpověď.

Proč sis operní hudbu vybrala? Tobě nevadilo, že je v podstatě daná a neměnná?

Já jsem si Giovanniho nevybrala, spadl mi do klína. Oslovila mě americká produkce a já byla ráda, protože něco takového by mě nikdy nenapadlo. Samozřejmě jsem si to musela od operního světa mnohokrát těžce skousávat. Bylo to těžké a nikdo mi nepomáhal. Nechali mě samotnou vedle těch operních zpěváků a já samozřejmě občas úplně propadla. Vždyť já takové árie vůbec neumím zazpívat! Byla jsem z toho nešťastná, ale zatnula jsem zuby. I když byly krize, produkce i režisér mně věřili. Věděli, proč mě obsadili. Chtěli, aby Dona Elvíra byla co nejvíc Iva Bittová. Tak jsem to nějak zvládla, krizové situace a kritiky překonala a stále z té zkušenosti čerpám. Rozšířil se mi hlasový rejstřík na čtyři oktávy a začala jsem se orientovat v úplně novém světě. Vyzkoušela jsem si něco, co jsem neznala, i když jsem vlastně vyrůstala v operách. Tatínek totiž hrál na kontrabas v orchestru opavského divadla a já tam vystupovala v dětských rolích. A vždycky jsem nesmírně obdivovala výkony operních zpěváků.

Elvíra byla pro mne velká – pěvecká i životní – zkouška. Některá představení vyzněla lépe, třeba v San Franciscu, jiná míň. Bohužel i to v Praze. Ale takový je život. Nestydím se za to.

Není čas na chmury

Působíš dnes až moc vyrovnaně a klidně. Copak tě nepřepadají nějaké smutnější, bluesovější okamžiky? Copak se nikdy bláznivě nezamiluješ nebo neopiješ?

Z toho jsem vyrostla a na smutek nemám čas. Soustředím se jenom na to, co je nejdůležitější. Měla jsem dost bouřlivé mládí a hezky jsem si všechno užila. Dnešní svět vnímám spíš zpovzdálí, nejsem zručná na současné technologie a ani mě moc nelákají. K životu je nepotřebuju. Spíš je cítím jako nějakého predátora, který ubírá životní energii a přináší negativní. Pro mne jsou důležité živé koncerty, kde se setkávám s lidmi. Musím hrát, abych se přesvědčila, že všechno ve mně funguje, jak má. Není čas na chmury, jedu dál.

Stále se tu bavíme o hudbě, o tvé práci. Co ale soukromý život? Nejsi až příliš sama?

Ne. Synové odrostli a máme krásný vztah. Starší Matouš studoval práva, žije v Čechách a ještě si hledá uplatnění. Mladší Tonda dostudoval v Americe kompozici a bude pokračovat ještě dva roky v magisterském studiu. V listopadu bude mít v Čechách menší turné. Hraje na piano, má krásné skladby a v Americe už má docela slušné posluchačské zázemí. Pro mě je rodina velmi důležitá. Maminka bude příští týden oslavovat osmdesátiny, je neuvěřitelně vitální a úžasná. Tatínkovi hraju denně na onen svět. Věřím, že všechno slyší. Takže umění a soukromí mám propojené. Je to pro mě jeden život, jedna tvůrčí práce, kterou si držím a kterou opečovávám. A jsem za to všecko ráda.

Siddhartovská moudrost a smíření…

Daří se mi žít v rovnováze. Vím, že hudba je pro mě posláním, kterému se musím – a ráda – věnovat. Navenek to vypadá, že hraní je pro mě velmi jednoduché, ale za každým vystoupením je hodně práce a přemýšlení. Navíc denně cvičím na housle, příprava je pro mne nesmírně důležitá.

Jak tedy vidíš sebe a svět po těch 21 letech, co jsme se setkali v Lelekovicích?

Neřekla bych, že se tady moc věcí změnilo a mění. Na pohled jsme krásná země – zemský ráj to na pohled –, ale na život moc ne. Nechtěla bych zde trvale žít. Jsem přelétajícím ptáčkem. A zpívajícím. Důležité pro mne je soustředit se na sebe a najít svoje nitro, svůj vnitřní hlas. Být sama sebou. A až nebudu moct létat, zůstanu někde v přírodě, na klidném místě.

Papírový kornout

Je teplé, slunné zářijové odpoledne roku 2004. Sedím na schodech před brněnským nádražím a zkoumám každou přijíždějící tramvaj, protože jedna z nich by měla přivézt mou tlumočnici Irenu Přibylovou. Tramvaje přijíždějí a odjíždějí. Jako obvykle píšu a zároveň pozoruju. Načmárám si: Opilci se poflakujou kolem nádraží / každý si vyžebrává svou denní dávku chleba… (The drunks hang round the station / Each begs his “daily bread”)

Je pozdní červenec 2014 a já přecházím na tramvajovou a autobusovou zastávku před vídeňským nádražím Praterstern. Najednou začnu dělat cosi, co jsem nikdy předtím v životě nedělal. Začínám si zpívat jednu ze svých vlastních písní. Začíná: Opilci se poflakujou kolem nádraží… Tahle píseň – Papírový kornout (Paper Cone) – pro mě znamená desetiletou cestu. V Brně jsem seděl na těch schodech jako hudební kritik specializující se na improvizovanou ne-západní klasickou hudbu, abych udělal rozhovor s Ivou Bittovou. Její nakažlivá muzika zaměstnávala mou mysl od konce osmdesátých let. U ní doma jsme pak po jejím zdvořilém dotazu, jestli chci čaj, nebo kávu, začali. Ona a neznalec češtiny… Já, přátelé, a hrát slovní fotbal v češtině… Skončil jsem slovem sýkory a Iva vzápětí zatrylkovala jako pták.

Je říjen 2006 v Praze. Iva a já se setkáváme ráno poté, co se objevila v inscenaci Don Juan in Prague – titul byl v angličtině. Vzájemně si sdělujeme, co kdo z nás dělá, co se děje u nás doma a jaké jsou naše plány. Vyprávím Ivě o svém psaní textů pro několik dost dobrých (ironie, ironie, ironie) hudebníků. Její hnědé oči se ptají, jestli… To odpoledne U Osla v Kolébce, u oběda a tří piv, napíšu texty pro naše první dvě spolupráce. Je to začátek něčeho nového. Základ písní psaných speciálně pro ni v angličtině.

Papírový kornout je mé nejoblíbenější dítě. Je to text, který jsem začal psát v době, kdy jsem neměl ani ponětí, že Ivuška a já někdy budeme skládat společně. Je pro mě sestrou, kterou jsem nikdy neměl. Jak říkáme v klasické indické hudbě, je mou sestrou v hudbě. Co si přát víc? Co lepšího si přát? Věřte mi, nejsem vůbec předpojatý.

Ken Hunt (1951, v Londýně žijící kritik, rozhlasový redaktor, příležitostný textař a básník)

Z angličtiny přeložila Jana Soprová

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 22. září 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Iva Bittová: Pořád tančím na jednom provázku

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ