Iva Janžurová a Alice Nellis o Sarah Bernhardt
V inscenaci s názvem Božská Sarah se Iva Janžurová promění v divadelní ikonu přelomu 19. a 20. století – Sarah Bernhardt. V úterý 15. prosince 2015 má v pražském Divadle Kalich premiéru inscenace Alice Nellis o posledním létě této francouzské herečky a vyhlášené skandalistky.
Americko – kanadský dramatik John Murrell napsal hru s původním názvem Memoir v roce 1977, jde o jeho nejúspěšnější titul, přeložený do 15 jazyků a uváděný v bezmála 30 zemích světa. Autor text v průběhu let přepisoval, Divadlo Kalich uvede poslední verzi originálu v překladu režisérky Alice Nellis. Partnerem na jevišti Janžurové bude Kryštof Hádek nebo Igor Orozovič v alternaci postavy tajemníka Georgea Pitoua.
Iva Janžurová jako Sarah Bernhardt FOTO ROBERT VANO
V pravý čas na pravém místě (Rozhovor s Ivou Janžurovou)
O hře Johna Murrella jste uvažovala už před 20 lety, potkáváte se s ní až nyní. Z jakých důvodů cítíte, že právě teď budete „ve správný čas na správném místě“?
Být včas na pravém místě? To asi člověk nikdy neví, rozhodně ne dopředu! Já věřím na šťastné náhody. Hodně to shodím tímhle přirovnáním: Asi tak před třiceti lety, neboli nedávno, jsem si koupila boty, gaborky z měkké světlé kůže, a řekla si, že tak krásné boty, zaručeně pohodlné, už sotva kdy uvidím, tak jsem si pořídila rovnou dvoje. Po krátké chůzi jsem zjistila, že jsou mi těsné, a začaly dřít na citlivém nártu. Skončily ve skříni a později jsem jedny z nich darovala s úlevou mladší dceři. Před týdnem jsem při šmátrání po něčem jiném ten druhý pár našla, obula a tři dny nesundala z nohou, báječné nadčasové pohodlné boty…! To je samozřejmě jen příměr a jistě můj únik od otázky! S tou hrou jsem pomyslně i doslova hrála doma hry na škatulata, hejbejte se, až se ocitla v pravý čas na pravém místě, protože jiný než pravý čas neexistuje. Jen je těžší než jsem si představovala.
Považujete postavu herecké ikony a také skandalistky Sarah Bernhardt za výjimečnou hereckou výzvu?
Když já takhle neuvažuju. Potřebuji na roli dostat chuť. Když si ji vyberu sama, je to snazší, než když je mi přidělena. Jenže během práce a řady představení se může někdy tahle výhoda i nečekaně proměnit. Ačkoli výzva na souboj by to být mohla, dva proti sobě, já a role na koních s kopími, něco na té vaší otázce je, už si to představuji! Nebo všichni diváci proti mně s kopími na koních – a už abych se začala bát. Ne, ne, potřebuji hodně klidu na práci a hodně času, ale teď už trnu, že ho mám málo.
Hra jistě není „jen“ životopisným textem. Jaká témata vám v ní nejvíce rezonují?
Tahle verze hry poněkud potlumuje skandály, o to více dává šanci dostat se blíž do duše a srdce herečky a mně nezbývá, než kutat v těchto místech sama v sobě, pobízet své rádoby uzavřené nitro tak, aby nebylo jediné místo, které by nerezignovalo.
Postava Sářina asistenta Pitoua nemá od autora předepsaný věk. Vy jste společně s režisérkou Nellis vsadily na spolupráci s mladými herci. Proč?
Popravdě? Ještě dřív než Alici jsem tenhle text podstrčila Igoru Orozovičovi, myslím už v době, kdy jsme spolu zkoušeli Ostrovského Les v Národním divadle. Když potom Alice udělala překlad poslední verze téhle hry Johna Murrella, trošku více mu podlehl a slíbil mi, že se zúčastni, ale jen v alternaci – má moc představení v Národním. Pak už jsme pátraly s Alicí po herci, který by nezpůsobil nutnost dvojího nastudování, a hezky nám vyšel Kryštof Hádek. Teď už si vůbec nedovedu představit, že by to mohlo být jinak.
Do zkoušení Božské Sarah jste se s Alicí Nellis pustily krátce po neobyčejném úspěchu vaší společné Audience u královny ve Stavovském divadle, předtím jste spolu natočily dva filmy. V čem vám spolupráce s ní vyhovuje?
S Alicí mě sblížily moje dcery. A od tehdy, už od filmu Ene bene, mi taky s ní je trochu jako s dcerou, i když se třeba dlouho pracovně nesejdeme. Ale aby bylo jasno, vychovala jsem své dcery velmi prozřetelně – aby mohly nade mnou vždy cítit příjemnou nadřazenost. Většinou je poslouchám jako hodinky a nečiní mi ani potíž poslouchat Alici. Je velmi inteligentní a nadaná – i tahle dcera se mi povedla.
Alice Nellis, Iva Janžurová a Igor Orozovič na zkoušce Sarah FOTO RICHARD KOCOUREK
Hledání lehkosti v těžkých situacích (Rozhovor s Alicí Nellis)
O hře Johna Murrella Iva Janžurová uvažuje už 20 let. Máte pocit, že teprve teď se s ní potkává v tom nejpříhodnějším čase?
Myslím, že Iva je člověk, který má velmi dobrou intuici, a díky ní ví, kdy a co dělat. Věřím, že tato role se pro Ivu v této chvíli a v této její pracovní i životní konstelaci výjimečně hodí.
Považujete postavu herecké ikony Sarah Bernhardt za výjimečnou hereckou výzvu?
Spíš než výjimečnou výzvou bych to nazvala výjimečným prostorem. John Murrell napsal tuto hru (a následně také přepsal) s velkým důrazem na prostor, ve kterém je místo jak na režijní interpretaci, tak na vklad samotných herců. To je na ní tak lákavé a zároveň zavazující.
Hra jistě není „jen“ životopisným textem. Jaká témata vám v ní nejvíce rezonují?
Téma subjektivní a objektivní pravdy, téma hledání sama sebe v poměru k věcem, které člověka přesahují. A také hledání lehkosti v těžkých situacích. A mnoho dalších.
Postava Sářina asistenta Pitoua nemá od autora předepsaný věk. Vy jste společně s Ivou Janžurovou vsadily na spolupráci s mladými herci. Proč?
Líbila se nám představa kontrastu – jak věkového, tak povahového. Věkový rozdíl mezi hrdiny pro mě dodává hře na určitém napětí, které je nejen dané rozdílným společenským postavením obou hrdinů, ale i generačním rozdílem. Hra je pak také o tom, jak se tyto „formální“ hranice v určitých mezních situacích ztrácí a místo nich nastupuje čistá lidská podstata, nezávislá na věku nebo společenské třídě.
Do zkoušení Božské Sarah jste se s Ivou Janžurovou pustily krátce po neobyčejném úspěchu vaší společné Audience u královny ve Stavovském divadle, předtím jste spolu natočily dva filmy. V čem vám spolupráce s ní vyhovuje?
S Ivou pracuji nesmírně ráda a vždy je to zážitek zcela nový a čerstvý. Iva je člověk otevřený světu, každé době, každé výzvě. Člověk s neuvěřitelnou vůlí. A k práci se staví s pokorou, která mě občas přímo dojímá. Ale právě tato pokora jí, myslím, umožňuje hledat nové polohy a nechat se inspirovat.
(Ptal se Jaroslav Panenka)
Komentáře k článku: Iva Janžurová a Alice Nellis o Sarah Bernhardt
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
