Hledejte člověka… režiséra Karla Nováka
Hledejte člověka. Za vším tím, co udělal, v jaké době to udělal, hledejte především člověka, kladla Vlasta Chramostová na srdce Ivě Mikulové při její práci na disertaci o divadelním režisérovi Karlu Novákovi (1916–1968). Přátelé a známí (…) o jeho životě mluvili téměř jako o životě „tragického, nedoceněného hrdiny“ (…), (který se) neuměl tak „prodat a drát dopředu“ jako například Otomar Krejča nebo Miroslav Macháček. Taková jsou Mikulové východiska a takové jsou vlastně i její závěry.
Psát o režisérovi půl století mrtvém, navíc předčasně zesnulém, který nadto nepatřil k protežovaným a mediálně sledovaným umělcům své doby, je značný historiografický problém. Novákova relativně nedlouhá kariéra se vine pěknou řádkou souborů – od protektorátní Jihlavy, Kladna přes Brno, Nový Jičín, Pardubice, Olomouc až po šedesátá léta, která Novák strávil v Divadle E. F. Buriana. Archivy jsou neúplné, dokumentace inscenací útržkovitá a vzpomínky pamětníků často zkreslené. Obraz Novákova uměleckého života bude tedy nutně roztříštěnou mozaikou. Mikulová se s těmito překážkami vyrovnává obdivuhodně a její kniha je hotovou studnicí historických detailů, znalostí a zjištění. Díky ní máme sepsánu jednu cennou kapitolu dějin mimopražského divadla, pečlivě zařazenou do dobového politického a společenského kontextu.
Jak bývá v naší divadelní historiografii časté, Mikulová má k Novákovi jako ke svému předmětu studia poměrně sentimentální vztah – kritický, ale velice laskavý, jako by bylo úkolem historiografa podat ucelený obraz v nejlepším možném světle. Není to výhrada vůči kritičnosti, spíš tuším, že autorka do některých základních konfliktů nejde – snad právě z ohledu k pamětníkům, kteří na Nováka vzpomínají výhradně v dobrém –, jak se zdá z Mikulové popisu. Ačkoli tento obraz nezpochybňuji, umělecká kariéra v tak třeskuté době (1941–1968) nutně musela ústit ve velké rozbroje. Novák tu vyznívá velkolepě, především lidsky (jak naléhala Chramostová) a vůbec smírně. Rýpavější historiograf by postihl a jistě i rozvedl více konfliktů.
Na samotném konci autorka shrnuje bez delší argumentace, že na základě výše uvedených faktů (…) došla k závěru, že Karel Novák byl kromě velmi dobrého režiséra (…) především citlivý divadelník, který měl nadání a smysl (…) pro uměleckou činnost, aranžmá inscenací a výstavbu mizanscén (…). Přestože to bude znít jako klišé, pochopení života kolem bylo (…) Novákovi výchozím bodem pro jeho uměleckou tvorbu, jejíž aktuálnost pramenila právě ze schopnosti sledovat život. Jako čtenář jsem se ocitl na stejných rozpacích jako autorka – jako by veškeré to mravenčí úsilí v archivech a knihovnách vyznívalo tak nějak banálně, jako šrot historie, pokladnice faktů možná zcela bezcenných, neuspokojivé klišé bez jakékoli transcendence, jen jakýsi macbethovský příběh (…) plný řevu, vzteku a jeho smyslem nic.
Tyto Mikulové i mé rozpaky pramení, domnívám se, z většího historiografického problému – smyslu dějin, zejména divadelních. K čemu jsou? Mikulová dokáže obdivuhodně sepsat sled událostí, jak se takřka jistě staly, ověřit je, zakotvit v kontextu – a přesto tento encyklopedismus nepřináší pocit uspokojení. Po čem to tedy lačníme? Nejde o nějaké teleologické nebo snad chiliastické čtení historie, abychom se naučili něco o tom, co jsme a čím budeme. To je (doufám) už překonaný výklad užitečnosti dějin. Ne: o dnešním divadle, o kultuře nebo o sobě se ze života Karla Nováka nedozvíme venkoncem nic. A přesto by bylo možné se mnoho naučit, domnívám se – například to, jak se umělec, intelektuál a citlivý člověk, na kterého jsou vázány další lidské osudy (souboru, kolegů, přátel, rodiny), může zachovat ve zjitřené době a jak může prostřednictvím vespolně vytvářeného divadelního umění obohacovat a zžitelňovat zdejší pobývání. To by bylo snad možné. K tomu by však bylo nutné jít mnohem analytičtěji do konfliktů, problémů a rozbrojů, které Novák zažil nebo vytvořil, a z nich – z toho banálního šrotu dějin (v arendtovském smyslu) – se pokusit extrahovat nějaké záblesky transcendence. A to je tresť, která mně osobně v knize schází.
Masarykova univerzita knihu krásně a bohatě vypravila – s desítkami neznámých fotografií a dokumentů, na křídovém papíře (drahý přepych?). Redakčně by bylo vhodné nejen text stylisticky vyladit, ale i knihu uspořádat jinak: bibliografie za jednotlivými kapitolami je nesmysl, podobně pořadí soupisů, synopsí a seznamů na konci knihy je poněkud nelogické. To ovšem nic nemění na tom, že v knize Ivy Mikulové máme zachováno pomíjející bohatství znalostí o významné režisérské osobnosti a třech dekádách českého divadla.
Iva Mikulová. Divadelní režisér Karel Novák (1916–1968). Masarykova univerzita, Brno, 2017.
Komentáře k článku: Hledejte člověka… režiséra Karla Nováka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
