Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Time Out Petra Pavlovského z TER HK (No. 26/4)
Neděle, čtvrtý den přehlídky, je na čase si trochu odpočinout, jinak hrozí akutní otrava divadlem. Do podvečera „pauzíruji“, od pěti pak Moskva – Petušky ostravského NDMS ve Studiu Beseda. Nejdříve ale trocha teorie, ta nikoho nezabije:
Cooldramatika a cooldivadlo
In-yer-face theatre is any drama that takes the audience by the scruff of the neck and shakes it until it gets the message… (Aleks Sierz). Repro Theaterwissenschaft.uni-mainz.de
Pokud chceme tato angločeská pojmenování uchopit jako uměnovědné pojmy, jakkoli mladé (označují fenomén 90. let minulého století), zjistíme, že je na ně nutno uplatnit kritéria přinejmenším třech taxonomických řad: estetická, žánrová a funkční oblast; přičemž rozhodující je ta první.
Cooldramatika a cooldivadlo (dále CD) /v Anglii se používá termín in yer face theatre – pozn. red./ jsou především uměleckým směrem. Souřadně s impresionismem, symbolismem, dekadencí, neoromantismem, expresionismem, civilismem, poetismem, neorealismem atd. Projevuje se to především tím, že označení „cool“ ve sféře umění není sice asi úplně druhově univerzální (cool hudba, cool poezie, cool plastika, ačkoli i všude tam by možná specialisté adekvátní díla našli), ale rozhodně je naddruhové či mezidruhové, že cool díla lze identifikovat nejenom v divadle a filmu, ale i v literatuře prozaické i dramatické, a ovšem i ve výtvarném umění, především v malířství a grafice. Nejde tu tedy zdaleka pouze o to co se zobrazuje (kritérium obsahového žánru), ale především jak se to zobrazuje (kritérium žánru formového).
Repro Penetrator
Cooldivadlo lze právem označit za jakýsi neonaturalismus. S původním naturalismem, jakožto krajním realismem v užším, směrovém slova smyslu, tedy realismem konce 19. století, koresponduje již svým historickým umístěním na konec dalšího století. To bychom sice mohli ještě považovat za jakousi mystickou náhodu, ale řada dalších charakteristik je již racionálnější. CD se především snaží, aby jeho „obrazy“ byly co nejbližší reálu. Narozdíl od naturalismu se ovšem nesnaží dosíci toho tím, že na jeviště prostě přinese reál (řeznické půlky dobytčat v divadle A. Antoina, žebráci sebraní z ulice v divadle K. S. Stanislavského). CD na jeviště žádný reál nevnáší, ale dělá vše pro to, aby až iluzionisticky, a tedy manipulativně přesvědčila diváky, že to, co sledují, není znak, nýbrž skutečnost.
Pokud jde o samotnou Anglii, kde CD vznikla, lze ve „spolčení“ autorů a příznivců CD spatřovat i jakési nejenom umělecké, ale i nadumělecké hnutí, podobně jako jím byl a dodnes je surrealismus. Britští autoři, kteří se s CD identifikovali, tím protestně reagovali na „thatcherismus“, prosazovali levicová společenská řešení atp.
Z hlediska obsahově-žánrového je specifikum CD celkem jednoduché. Jestliže detektivka se soustřeďuje na proces odhalení zločince, krimi na proces stíhání již známého zločince, kovbojka na de facto kriminální příběhy ze života kovbojů, horror na zobrazování hrůzy atp., středem pozornosti CD jsou především fyziologické a psychiatrické lidské úchylky a jejich projevy: masochismus, sadismus, kanibalismus, mučení, vraždění, sexuální násilí a nejrůznější sexuální perverze, aplikace drog atd. Společenský marasmus nejspodnějších vrstev společnosti (až morbidně spojovaný se zánikem lidské existence), vždy ovšem kladený za vinu vrstvám „vyšším“ a bez špetky skutečné metafyziky.
Z hlediska funkce jde CD především o provokaci tzv. měšťácké společnosti (v tom v Anglii navazovala na tzv. Angry Young Men). Ve jménu zcela deklasovaných vrstev (Marxovým termínem lumpenproletariátu), jejichž příslušníky nebylo samozřejmě možné v hledištích předpokládat, útočí autoři CD na vrstvy střední a vysoké, které činí odpovědny za stav společnosti a světa vůbec. Vrstvy deklasované samozřejmě za stav světa neodpovídají – nemají pražádnou moc, ani tu, kterou hypoteticky měli proletáři Manifestu komunistické strany (1848). Je ovšem velice obtížné prokázat, že tzv. střední nebo vyšší vrstvy, narozdíl od nich, tuto moc mají. Svými krizemi se svět (především ten ekonomický) obrací znovu a znovu i proti nim, takže kdyby takovou moc měly, nebylo by možné vysvětlit, proč ji ke svému (a celosvětovému) prospěchu nepoužijí.
In-Yer-Face Theatre: British Drama Today by Aleks Sierz, paperback, 256 pages. Published August 28th 2001 by Faber & Faber. Repro Faber.co.uk
Zbývá otázka po umělecké hodnotě CD, zvláště pokud ji – na způsob jiných uměleckých směrů – považujeme po dvaceti letech za již v podstatě ukončenou záležitost. Domnívám se, že obzvlášť divadelní realizace – představení – se umělecky obhajují obtížně. Alespoň ta, která jsem spatřil (a nebyla to jen česká), se pohybovala ze semiologického hlediska záměrně na samotné hranici umění. Ne snad proto, že zde nebyl vymezen rámec uměleckého znaku (jevištní prostor, prostor hry), ale proto, že v tomto rámci se odehrávaly akce, které zpochybňovaly ono konstitutivní divadelní „jako“, které až příliš vypadaly „doopravdově“, a tím – řečeno s Aristotelem – nebudily soucit, ale odpor. Empatický divák mohl mít chvílemi dokonce o herce strach, že si ublíží.
Mukařovského teze o nutné dominanci (pozitivní) estetické funkce v každém skutečně uměleckém díle byla již dávno teoretiky překonána, v praxi však dosud nebyl překonán předpoklad, že skutečně umělecké dílo nesmí dlouhodobě působit zhnusení percipienta – chce-li zůstat obecně přijímaným uměním. Z tohoto důvodu lze předpokládat, že jednotlivé opusy cool dramatiky přežijí dobu svého vzniku pouze v těch nečetných případech, kdy se dokázaly dominantnímu vymezení CD vymknout, jinými slovy kdy již tak úplně o cool divadlo nejde.
///
Cool po rusku?
Repro archiv NDMS Ostrava
A právě to je, po mém soudu, případ inscenace NDMS Ostrava Moskva – Petušky, Bible všech alkoholiků a jejích představení. Je to sice vystavěno nad naturalistickou prózou, téměř monologem Venedikta Jerofejeva (dramatizace Marek Pivovar), jejíž postavy jsou vesměs drogově závislí lidé, ale její platnost je rozhodně širší, zobrazuje daleko obecnější fenomén než pouze problematiku nějaké extravagantní menšiny. A není to jenom tím, že v Rusku „chlastají všichni“. Prostě Moskva – Petušky, podobně jako třeba Sigarevovo Černé mléko (inscenace pražského ND v Kolowratu, rež. J. Kačer), je sice o politováníhodném osudu obyčejného člověka dnešního Ruska postiženého kriminogenním prostředím, všeobecným alkoholismem, děsivým chováním mužů k ženám atd., atd., ale pořád to ještě není CD v užším slova smyslu.
Neotevřu-li urychleně jednu z přivezených lahví, zblázním se… Janusz Klimsza (Mitrič Semjonyč / Sfinga Anděl) a Tomáš Jirman (Venečka) v Moskva-Petušky. FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ
Osobní vzpomínka: Na jaře 1989 jsem přijel služebně do Moskvy s naším Ústředním loutkovým divadlem na tzv. Dny Prahy v Moskvě – Moskva byla z nařízení naším „družebním městem“. V SSSR právě platil Gorbačevův „suchý zákon“, omezující administrativně distribuci alkoholu, jakási poloprohibice. Věděli jsme, že budeme potřebovat mnohé „vzjatky“ /úplatky/, aby nám vycházely vstříc nejenom úřady, ale např. technikáři v divadle, ve kterém jsme měli hrát atp. Vezli jsme proto s sebou mezi kulisami i několik krabic Pražské vodky (tradiční šestistěnné lahve). Já, jako zapřísáhlý vinař, který se napil piva jen zřídka a destilátu zásadně nikdy, jsem čtvrtého dne pobytu zjistil (stejně i ostatní), že neotevřu-li urychleně jednu z přivezených lahví, zblázním se. Vodka byla dobrá, občas se jí napiji i dnes, kupříkladu když mi ji, stejně jako mnohým dalším divákům, ostravští během představení panáka nabídli (rafinované uplácení kritiky na otevřené scéně).
Perverzní násilné krvesmilné vztahy v rodině – to je samozřejmě typické CD téma (Rodinná slavnost ostravského Divadla Petra Bezruče, v popředí Norbert Lichý v roli Otce). FOTO TOMÁŠ RUTA
To v pátek večer, v představení ostravského Divadla Petra Bezruče Rodinná slavnost (rež. Martin Františák) už o CD šlo, jakkoli autoři Thomas Vinterberg a Mogens Rukov nejsou Britové. Perverzní násilné krvesmilné vztahy v rodině – to je samozřejmě typické CD téma. Odporné praktiky vyšinutých jedinců mě prostě nezajímají a umění o nich také ne. Čímž netvrdím, že to není také společenský problém. Ale např. na divadlo o tzv. Kuřimské kauze bych nešel.
Chápu kolegy, kteří inscenaci Tomáše Jirmana, popř. i jeho sugestivní výkon v hlavní roli tipovali na různá ocenění. FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ
V tomto kontextu mohu konstatovat, že se mi představení Moskva – Petušky líbilo a chápu kolegy, kteří inscenaci Tomáše Jirmana, popř. i jeho sugestivní výkon v hlavní roli tipovali na různá ocenění.
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského z TER HK (No. 26/4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
