Divadelní noviny > Rozhovor

Ivan Lupták: A do Rokycan nepojedu!

Jeden divadelní zážitek na střední škole mu definitivně změnil život, a to když navštívil představení Richarda III. v kladenském divadle. Od toho okamžiku věděl, jakým směrem se chce vydat, a s pevným odhodláním šel za svou vizí stát se hercem. Když hned po DAMU dostal pozvání do stálého angažmá v Divadle Na zábradlí, myslel si, že jde o žert, jak neuvěřitelné se mu to zdálo. Na této scéně dokázal přirozeným způsobem míchat komično se smutkem a i v menších rolích byl nepřehlédnutelný. Divadlo Na zábradlí se mu stalo přístavem na dlouhých devět let. V minulé divadelní sezoně, kdy dosáhl Kristových let, pochopil, že neodvratně přichází čas zvednout kotvu. Již bez stálého angažmá se rozhodl vydat do divokých vln, které by mu přinesly zajímavější herecké příležitosti. Náš rozhovor ho zastihl v době, kdy překonal pochybnosti a začal věřit tomu, že své plachty nastavil správným směrem a nabral do nich silný vítr. Před Ivanem Luptákem se otevřely nové horizonty. V našem rozhovoru se ohlížíme zpět, ale i vyhlížíme věci příští.

ŠKOLNÍ LÉTA

Kdy padlo vaše rozhodnutí stát se hercem?

Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. V té době jsem studoval u nás na Kladně třetím rokem výpočetní techniku. Bylo brzy ráno a nechtělo se mi vstávat, i když zrovna nebylo vyučování, ale měli jsme jít do divadla. Protože mi bylo čerstvě osmnáct, uvažoval jsem, že si napíšu omluvenku. Potom mi ale došlo, že by byla škoda zůstávat doma, když divadlo mám tak blízko. Hrálo se představení pro školy – Shakespearův Richard III. s Hynkem Čermákem v titulní roli. Hlediště strašně hučelo, protože v něm seděli nejen studenti středních škol, ale i děti ze základky. Hrůza! Hynek nakonec těsně před koncem představení zastavil a povídá nám, že tuhle bitvu prohrál, že pro takové zlobivé publikum nemá význam hrát, a kdo bude mít zájem, ať dorazí na nějakou další reprízu. Navzdory náhlému konci jsem byl nadšený. Hned jsem věděl, že půjdu znovu. Při dalším, večerním představení jsem si potvrdil, co jsem začal tušit: že tohle chci dělat. Řekl jsem si, že stát na jevišti by mě bavilo. Ukázalo se, že tenhle zážitek úplně ovlivnil můj následující život.

Jak to pokračovalo?

Na naší střední si koncem školního roku musel každý najít čtrnáctidenní brigádu, aby získal nějakou praxi. Napadlo mě, že bych mohl zajít do divadla a nabídnout se na výpomoc v administrativě. Měl jsem štěstí, končila sezona a posila se jim hodila. Byla to úplná paráda, protože jsme jezdili s propagačním oddělením po školách a nabízeli předplatné. Jezdili s námi i herci a každý výjezd byl takovým radostným výletem. Na jedné z těch cest se mě vyptávali, co bych chtěl dělat po maturitě. Co by mě zajímalo. Když jsem jim řekl, že bych rád zkusil DAMU, nasměrovali mě na herce Jaroslava Slánského, který byl v té době v kladenském divadle ve stálém angažmá (a později tady působil jako umělecký šéf). Ten mě začal připravovat k přijímačkám.

Pustil jste se do přípravy s odhodláním.

Najednou jako bych chtěl dohnat všechen čas, který mi kolem hraní a divadla nevědomě utekl. Našel jsem si vedle hodin u Jaroslava Slánského jeden celkem vyhlášený kladenský dramaťák. Působilo to trochu podivně, protože mi bylo už osmnáct a děckám, která tam běžně chodila, teprve mezi třinácti až čtrnácti lety. Dramaťák vedla svérázná pedagožka Jana Neuradová, která se divila, co tam chci. Ale měla absolutní nedostatek kluků, tak mě nakonec vzala všemi deseti. Abych se pojistil ještě něčím dalším, přihlásil jsem se do přípravného kurzu Pražské konzervatoře, kde ale také byli čtrnáctiletí. Zkrátka, chtěl jsem hrozně moc uspět u zkoušek, tak jsem do toho vložil všechno svoje úsilí a vytěsnil pocit nepatřičnosti, že už jsem dětským kroužkům trochu odrostl.

Tříkolové zkoušky na DAMU ale bývají dost náročné.

Na ta tři kola vzpomínám jako na něco neuvěřitelného. Že jsem tím prošel jako nůž máslem, že mě netýrali, že všechno šlo tak nějak samo. Doma z toho byli všichni překvapení. Nejdřív to brali s humorem, ale zároveň mě od první chvíle, kdy jsem se pro herectví rozhodl, podporovali.

Jak se vám studovalo?

První ročník jsem na tom nebyl moc dobře. Projevil se u mě stres z náhlé a razantní změny prostředí a lidí. K tomu jsem si vůbec nevěřil, chybělo mi zdravé sebevědomí. Na začátku, když vás vezmou, všichni podlehnou přesvědčení, že jsou na výjimečném místě, a berou se jako jedna rodina. Ale v průběhu doby se rozdrobí, až jsou z té prvotní party jen menší skupinky. V našem ročníku takhle například vznikl Cabaret Calembour Milana Šotka, Igora Orozoviče a Jiřího Suchého z Tábora. Koncem studií za mnou přišel právě Milan Šotek a řekl mi, že by chtěl pro Calembour napsat hru, kde by byla role i pro mě. Uběhly ale dva roky a nic se nedělo. Říkal jsem si, že šlo o takové ty studentské povídačky, kdy si slibujete, že na sebe nikdy nezapomenete… Jenže Milan se nakonec ozval s tím, že má pro Cabaret Calembour napsanou komedii Plejtvák o tom, jak se kostra velryby dostala do Národního muzea. A že je tam i slibovaná role pro mě. Jde o umanutého Doktora Strunu, který ani na chvilku nesleze z jeviště. Úžasně komediální a rozsahem textu snad i největší figura z celé hry. Plejtváka mám moc rád, s celou tou historií, jak ke mně doplul. V únoru uplynulo už sedm let od premiéry a je skvělé, že ho můžeme hrát v Ypsilonce dál před neustále vyprodaným hledištěm. (Plejtvák získal Cenu Alfréda Radoka za nejlepší původní českou hru 2013 – pozn. red.)

Vyskytl se na DAMU nějaký pedagog, o kterém můžete říct, že vás ovlivnil?

V té době působil na DAMU jako odborný asistent Filip Rajmont. Právě jeho empatie a dobře míněné rady mi mnohokrát pomohly překonat zábrany, kterými jsem v té době dost trpěl. Nakonec z toho byl i mnohaletý partnerský vztah.

DEVĚT SEZON DIVADLA NA ZÁBRADLÍ

Vzpomenete si ještě na moment, kdy jste dostal nabídku stálého angažmá?

Koncem DAMU jsem byl v kontaktu s režisérem Davidem Drábkem, který mi nabízel, že bych mohl nastoupit do Klicperova divadla v Hradci Králové. Pamatuji si přesně celý ten den, každý detail. Drábek měl přijít do DISKu na naše absolventské představení Kazimír a Karolína (Ödön von Horváth, 2010) a já byl připravený, že mu angažmá odřeknu, protože jsem po nekonečných diskusích s přáteli dospěl k tomu, že bude lepší zůstat v Praze. Byl jsem tedy připravený nabídku s velkým poděkováním odmítnout, i když se mi nic jiného nerýsovalo. Po představení jsem ho vyhlížel, ale nikde nebyl. Najednou se přede mnou místo Davida Drábka zjevil David Czesany s tím, že by si se mnou rád popovídal. A nabídl mi angažmá v Divadle Na zábradlí. Vůbec jsem nechápal, co se děje! V té době jsem již sice hostoval ve dvou představeních Divadla na Vinohradech a obešel i několik pražských divadel, ale nikde se netvářili, že by mi angažmá v nejbližší době nabídli. A najednou přišlo Zábradlí. Úžasná chvíle! Večer jsme se z veliké radosti se spolužákem Tomášem Klusem strašně opili, takže druhý den jsem nemohl uvěřit, že se to doopravdy stalo. A když se David Czesany celý další měsíc neozýval, začal jsem pochybovat, jestli dohoda platí. Zcela vážně jsem si začal říkat: On mě fakt nemohl vzít, zblbnul mě a udělal si jen bohapustou srandu. Po nějaké době jsem se šel podívat do Divadla Na zábradlí na nové představení. Pak jsem dlouze postával na Anenském náměstí, až mi najednou David Czesany mávl na pozdrav s tím, že už smlouvu připravil. A tak to před deseti lety začalo.

V jaké inscenaci jste tam začínal?

První věc byla dost zvláštní a ojedinělá. Šlo o projekt Nebe nepřijímá, kdy v koprodukci Divadla Na zábradlí s Divadlem LETÍ vzniklo pět krátkých mini inscenací s tématem letiště, které reagovaly na rychlé životní tempo dnešního světa. Na realizaci se podílelo pět režisérů z Čech a Slovenska. Byl jsem obsazen do dvou aktovek, tu první režírovala Martina Schlegelová a na druhé jsem spolupracoval s Mariánem Amslerem. Představení proběhlo za plného provozu přímo v odbavovací hale ruzyňského letiště a bylo volně přístupné veřejnosti. Opravdu jedinečný a zvláštní zážitek. A vlastně i symbolický „vzlet“ mé začínající profesionální dráhy.

Právě Divadlo LETÍ vám nabídlo zajímavou hereckou příležitost. Slavné monodrama Po Fredrikovi švédského dramatika, herce a režiséra Mattiase Brunna o osudové lásce mezi dvěma muži a AIDS.

V té době jsem Po Fredrikovi považoval za svůj nejdůležitější divadelní projekt, kterému jsem chtěl podřídit úplně vše. Text jsem si vybral sám a na jeho realizaci jsem se domluvil s režisérem Petrem Haškem z Divadla LETÍ. Na jedné straně jsem to chápal jako obrovskou výzvu a další posun v mé herecké cestě, na straně druhé jsem cítil osobní a autorské zaujetí pro divadelní uchopení této látky. Inscenace Po Fredrikovi pro mě znamenala jedno z nejtěžších, ale současně i nejpříjemnějších a nejzásadnějších zkoušení a následně hraní vůbec.

V Divadle Na zábradlí byl vždycky soubor výrazných hereckých osobností. Jak vás přijali?

Hned v další inscenaci na mě čekala spolupráce se silnou hereckou partou, kterou Divadlo Na zábradlí v té době mělo – Jiří Ornest, Igor Chmela, Pavel Liška, Petr Čtvrtníček, Maruška Spurná, Kristýnka Beranová-Maděričová, Natálka Řehořová, Miloslav Mejzlík a Leoš Noha. V režii Davida Czesaného jsme nazkoušeli hru Ambrozie od současného německého autora Rolanda Schimmelpfenniga. Odehrává se v hospodě, která štamgastům slouží jako prostor pro splétání nejrůznějších fantaskních plánů. Zkoušení bylo pro mě hrozně těžké, na scéně byl velký stůl a hodinu a půl plynul jeden dialog za druhým. Překonával jsem strašný ostych. Přece jen na mě dolehla změna, kdy už jsem nehrál se svými vrstevníky, ale nakonec jsem si zvykl. Musím říct, že mě Na zábradlí přijali velmi přátelsky.

Jenže celkem záhy po vašem nástupu přišel z brněnské Reduty nový tým.

Když jsem se dozvěděl, že z Brna přijde jako ředitel Petr Štědroň s dramaturgyní a uměleckou šéfovou Dorou Viceníkovou a režisérem Janem Mikuláškem, byl jsem hodně zvědavý, co se bude dít. Těšil jsem se, že se posuneme z určité stagnace, kterou divadlo zrovna procházelo. Věděl jsem, že se chtějí věnovat hlavně autorskému divadlu. Musím říct, že všechno dali velmi rychle do pohybu a o Divadle Na zábradlí se zase začalo pozitivně mluvit. Jenže nějakou dobu mi trvalo, než jsem zapadl. Styl jejich práce a forma zkoušení byly pro mě absolutně neznámé. Inscenace, jako jsou Šedá sedmdesátá, AnderSen a Hamleti, tvořil režisér Mikulášek pouze prostřednictvím improvizací.

To je dost těžká disciplína.

Když máte vedle sebe lidi, které znáte a můžete jim důvěřovat, a nemusíte se tedy ostýchat, je improvizace skvělý adrenalin. Jenže soubor se najednou dost proměnil a já jsem nebyl schopný se v něm nějak výrazněji prosazovat. Navíc mě začalo trápit, že jsem vedle divadla neměl moc jiných příležitostí a tím pádem ani jiný příjem. I když jsem v té době už byl v Divadle Na zábradlí pět let, honoráře jsem měl na úrovni životního minima. Rozhodl jsem se, že zkusím dělat i něco jiného.

Vždyť jste v té době už měl za sebou filmové a televizní role…

Řekl jsem si: Ivane, pořád o divadle pochybuješ, neustále uvažuješ, že bys třeba dělal něco jiného, tak půjdeš a najdeš si „normální práci“. A uvidíš, co ti to přinese! V květnu 2015 jsem nastoupil jako prodavač do prodejny s oděvy řetězce H&M v Praze Na Příkopech. Byl jsem tam za obrovského exota. Pořád se všichni ptali, jestli nejsem herec. Nejčastěji jsem lidem rozdával čísla s počtem kusů, které si nesli na zkoušku do kabinky. Chodil jsem i na dvanáctihodinové směny. Často mě poznávali a nešlo o nic příjemného. Někdy jsem z prodejny pospíchal rovnou do divadla na představení a jindy jsem hned po představení běžel na noční čipovat oblečení.

Jak dlouho jste to vydržel?

Jeden celý dlouhý měsíc! Potom mi kolega Láďa Hampl dohodil jinou práci. Jezdili jsme nabízet Starou mysliveckou po všech možných hospodách v republice. Přijeli jsme, postavili paraván, udělali ochutnávku a domlouvali obchody. Šlo o lépe placenou práci než v prodejně, a tak jsem u toho nějakou dobu vydržel. Teprve za čas se to nějak zlomilo a začaly mi přicházet nabídky z televize. Nejprve role v Četnících z Luhačovic a potom moc pěkná role od režiséra Jana Hřebejka ve filmové trilogii Zahradnictví.

Přesto jste dál zůstával členem Divadla Na zábradlí. Kdo z režisérů byl pro vás nejvíce inspirativní?

Určitě Jan Mikulášek. On umí nenápadně herce dovést tam, kam potřebuje. Když dostanete roli, u které okamžitě víte, jakou cestou se máte vydat, tak nic moc neřešíte. Ale jsou role, u kterých od začátku do konce tápete, což je strašně nepříjemné. Ovšem když je nablízku takový režisér, jako je právě Honza, tak se uzel, který s tou rolí rozvazujete, nestane utrpením, ale dobrodružstvím. V tom je velký rozdíl! Dělal jsem s ním celkem pět inscenací, nejraději mám Hamlety a Cizince Alberta Camuse. To jsou dvě představení, v nichž jsem zůstal i po odchodu ze stálého angažmá.

A co se stalo, že jste z angažmá po devíti letech odešel?

Když přišel do Divadla Na zábradlí nový tým i s celou partou herců, se kterou hlavně chtěli pracovat, cítil jsem se na druhé koleji. Začalo mě štvát, že dostávám jen malé, maximálně střední role. Bylo mi třicet, trochu jsem bilancoval, co mám za sebou, a napadlo mě, že přišel čas zvednout kotvy. Jenže jsem se k tomu odhodlával strašně dlouho. A když už jsem si myslel, že jsem rozhodnutý, přišlo další ráno, kdy jsem si řekl: Ivane, to by byla blbost, jsi ve výjimečném divadle ve výjimečné partě, co by za to někdo jiný dal… Takhle se to ve mně několik let pralo.

Co bylo posledním impulzem k odchodu?

S režisérem Davidem Jařabem jsme začali zkoušet Sherlocka Holmese. Dostal jsem roli sluhy, který přijde na začátku na pět minut a potom se někde uprostřed objeví podruhé, aby oznámil, že někdo jiný přijde. Přesně si pamatuji, že byl pátek 28. srpna a já jsem si pomyslel, že musím dát výpověď hned, až dozkouším a slezu z jeviště. Protože jinak se mi všechno zase přes víkend rozleží a v pondělí přijdu normálně na zkoušku. Jenže v ředitelně nikdo nebyl. Říkal jsem si: Sakra, že by šlo o znamení? Ne, zvedneš telefon a zavoláš, přikázal jsem si. Ale ředitel mi to nebral. Že by další znamení? Když mi asi po hodině Petr Štědroň zavolal, s úlevou jsem mu řekl, že se s ním potřebuji sejít a dát výpověď. Stalo se tak přesně v den mých dvaatřicetin. A protože jsem dával výpověď na začátku sezony, dohodli jsme se, že v angažmá ji dojedu celou. Byl jsem na sebe svým způsobem pyšný, že jsem to konečně dokázal, i když jsem neměl nic jiného. Žádná hozená lana ani představu, kde bych chtěl být.

Je pravda, že mezi divadly se dlouho nic neutají?

Skutečně, jen pár dnů po výpovědi se mi ozval umělecký šéf Městských divadel pražských Michal Dočekal. Ptal se, co mě vedlo k odchodu z Divadla Na zábradlí a jestli ještě chci divadlo dělat. Zda se může ozvat, když něco bude mít. Do toho volali ze Studia DVA. Přemýšlel jsem nad tím, že by se mi líbilo, kdybych dokázal vyvažovat komerční divadlo složitějšími a náročnějšími inscenacemi, které by byly mé krve.

Takové divadlo už jste ale dělal. Myslím, že Studio Hrdinů pěstuje ty nejprogresivnější divadelní formy.

Poprvé jsem si ve Studiu Hrdinů zahrál už v roce 2014 v režii Kathariny Schmitt v hudebně-dramatické adaptaci Krev Wälsungů podle Thomase Manna. A právě tam jsem začal zkoušet úplně první věc po své výpovědi z Divadla Na zábradlí. Umělecký ředitel Studia Hrdinů Jan Horák mi nabídl, abych naskočil do zkoušení inscenace podle Thomase Bernharda Zdání klame, kdy role bratrů žongléra a herce jsme měli dělat s Karlem Dobrým. Ten to nakonec odřekl a režiséři Honza Horák s Michalem Pěchoučkem z toho udělali monodrama. Před nedávnem jsme tam derniérovali takovou velice zajímavou, téměř filozofickou věc Pár vzkazů veškerenstvu a do loňského září jsme dělali se Zuzanou Stivínovou inscenaci podle povídky Franze Kafky Zpráva pro akademii. Baví mě, že se ve Studiu Hrdinů dělá náročná umělecká dramaturgie s důrazem na výtvarnou podobu jednotlivých představení.

Studio DVA se naopak profiluje jako scéna populárních herců proslavených v televizi. Jeho dramaturgie oslovuje nejširší veřejnost. Vy jste se tam loni objevil v muzikálu Starci na chmelu a později v komorní hře Oscar pro Emily s Petrem Kostkou a Carmen Mayerovou. Co vás tam čeká letos?

Když jsem ukončil stálé angažmá Na zábradlí, jako jedni z prvních mi zavolali právě ze Studia DVA a to mě příjemně povzbudilo. Protože soukromých divadel, která umějí přitáhnout velkou spoustu diváků a poskytnout jim zároveň špičkový servis, u nás není moc. Stejně tak profesionálně se starají o zázemí svých herců. Kamarád Braňo Holiček mi teď nabídl roli ve hře Ne za každou cenu, kterou Karolína Koubová napsala přímo pro Malou scénu Studia DVA. Jde o vtipný pohled za kulisy divadla. Právě zkoušíme s Martinem Pechlátem, Gábinkou Míčovou a Lucií Trmíkovou. Potkávat se s touhle partou je čirá radost.

KRÁL OTAKAR A NAHÝ HABSBURK

Tragédie Sláva a pád krále Otakara, kterou rakouský spisovatel a dramatik Franz Grillparzer psal na začátku 19. století, se prvního českého uvedení dočkala teprve loni na podzim. A tahle inscenace vám nabídla zajímavou hereckou příležitost.

Michal Dočekal se ozval, přesně jak slíbil. Zeptal se, zda bych chtěl spolupracovat s režisérem Michalem Hábou na inscenaci Sláva a pád krále Otakara. Musím se přiznat, že jsem o té hře vůbec nic nevěděl, snad jen to, že v ní hrál Karel Dobrý v režii Dušana Pařízka ve Vídni. Už samotné zkoušení byl zážitek – režisér, kolegové, text, živá hudba a celé svérázné prostředí divadla Komedie. Už dlouho jsem nezažil, aby mě něco tak moc bavilo.

Inscenace ovšem vzbuzuje řadu protichůdných emocí. Jak jste se vyrovnal s tím, že se v jedné scéně musíte svléknout do naha?

Ale pozor, tohle ve scénáři nebylo! S tím jsem přišel sám. Nechci, aby to snad vyznělo, že se v nahotě vyžívám. Jen jsme nemohli vyřešit, jak se během monologu, než začne scéna s bitvou na Moravském poli, převléknu do bílého roucha. Napadlo mě, že se jednoduše svléknu přímo před Otakarem. Rudolf Habsburký tím gestem dá jasně najevo, že se krále Otakara ani trochu nebojí. Michal Hába jen poznamenal, že je to dobrý nápad. A jestli mi nahota nevadí, tak do toho jdeme.

Prý na jednom představení začal divák senior hlasitě křičet fuj, hanba!

Fuj, hanba a do Rokycan s tím nejezděte! Přesně tohle ten starší pán vykřikoval, když jsem se začal svlékat. Byla ve mně doslova malá dušička. Tahle role vyžaduje klid a soustředění, takže když Martin Pechlát coby král Otakar pohotově zareagoval, že proti Habsburkovi má křičet ještě víc a ať se přidají všichni v publiku, myslel jsem, že to nedohrajeme. No, přežil jsem to!

U takového typu představení je problém, že se diváci předem neseznámí s tím, na co vlastně jdou.

Chodím na tento výstup z foyer, kde nějakou dobu čekám. Představení je bez přestávky, takže se tam potkávám s těmi diváky, kteří znechuceně odcházejí ze sálu. Naštvaně mi říkají, že mysleli, že jde o klasické historické drama. Většinou starší dámy jsou strašně rozčílené, a tak je uklidňuju, že přece o nic nejde, že je to jen divadlo. Baví mě, když po chvíli pookřejí. Potom je pozvu na Plejtváka Cabaretu Calembour s tím, že to bude přesně pro ně. Ale nedávno se mi stala věc, která mě dost zarazila. Čekal jsem se sluchátky v uších na tramvajové zastávce, když mi zaklepaly na rameno dvě starší paní. Jedna přes druhou mi překotně sdělovaly, že byly v Komedii na Otakarovi. Buďte rád, že jsme vás po tom představení nepotkaly na ulici, protože bychom vám nafackovaly. Říkám jim, co se děje, proč? No, něco tak strašného jsme ještě neviděly. Vyřiďte režisérovi, že bychom ho nejraději zabily! Stihl jsem jim odpovědět, že přece nemohou někoho zabít kvůli divadlu. A jedna z těch dam odpověděla: Můžu, protože jsem důchodkyně! Tak jsem je zase s úsměvem pozval na Plejtváka Cabaretu Calembour. Říkaly, že nejspíš přijdou.

Já mám psát o Ivanovi?

Ještě nedávno by mě nic takovýho ani nenapadlo. A teď sedím a přemýšlím, jak vtipně, bez výčitek a přehnaného sentimentu napsat, jak moc Tě mám rád. Třeba jak jsi byl v prvním ročníku na DAMU, kde jsem měl ambici být pedagogem, a my se seznámili během zkoušení inscenace Jak je důležité míti Filipa. No a vidíš. Už to, že cituji název, by mohlo znít vyčítavě a sentimentálně. Nebo když jsem se do Tebe zamiloval, jezdil za Tebou do studentskýho bytu a netrpělivě čekal, než Tomáš Klus dohraje svoje písničky, abych s Tebou mohl být sám. Což je zase sentimentální… A ještě jsem po vás ráno drhnul sporák, protože jste si v noci dělali pudink. To je výčitka.

Mohl bych se také rozepsat o naší první dovolené u moře, kdes vzteky hodil do vody pádla od člunu, kterej jsem Ti koupil. O našem prvním lyžování v Alpách, kde ses mi posmíval, že neumím lyžovat.

Nebo jak jsme na Lipně jezdili na kolech a tys mi furt ujížděl, protože jsem jel moc pomalu. Nebo třeba jak se náš vztah časem vyvinul v oboustrannou závislost. Všechno to jsou výčitky. A jak intenzivní byl náš vztah, tak intenzivní byl i náš rozchod. Což by chvílema mohlo bejt i vtipný, ale výčitkám a sentimentu bych se ubránil těžko. Tím pádem mi nezbývá než jen jednoduše napsat, že po všech těch bemberiádách, kterými jsme si prošli, spolu dokážeme mluvit a mít rádi jeden druhého. To je přece základ pevnýho a kvalitního přátelství.

Tvůj Filip Rajmont, březen 2020

• Autor: Vladan Drvota
• Publikováno: 31. března 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ivan Lupták: A do Rokycan nepojedu!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ