Ivan Pinkava
(1961) Fotograf. Od roku 1988 průběžně vystavuje v Čechách i v zahraničí. Dosud nejdůležitější českou výstavu uspořádal v roce 2004 v galerii Rudolfinum v Praze, v zahraničí pak přehledovou výstavu Remains v Katzen Art Museum ve Washingtonu v roce 2012. Jeho fotografie jsou zastoupeny v českých i světových sbírkách a jsou publikovány v řadě knih a katalogů. Je zahrnut do německé encyklopedie světových fotografů 1900 bis Heute. V současné době žije poblíž Prahy a je dvorním fotografem Národního divadla Brno.
Co vás přivedlo k divadlu/umění
Asi potřeba nějakého přesahu, který jediný nás dokáže částečně uspokojit (nebo o to usiluje) i mimo naše racio.
Největší divadelní/umělecký zážitek
Z poslední doby to bylo operní představení Modrovousův hrad od Bély Bartóka a Schönbergovo Očekávání v režii Davida Radoka v ND Brno. Z tanečních produkcí NDT2 tamtéž. Obé v roce 2016. Loni jsem skutečně zásadní zážitek neměl.
Z četby mne zasáhl román Letiště Mnichov od Grega Baxtera. Krutá reflexe prázdnoty západního nasyceného neukotveného člověka jen stěží vyvažovaná zákmity potlačované něhy. Kniha, o které tu skoro nikdo neví a kterou skoro nikdo nekoupil. K naší škodě.
Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste rád zašel na kus řeči
Ve skutečnosti po takovém setkání netoužím. Jako typický voyeur bych přirozeně rád viděl mnohé z osobností v jejich době a prostředí, ale o čem bych si, proboha, s těmito lidmi povídal? Čím bych je unavoval? Jít na kus řeči je nanic a na přátelství je potřeba volby obou stran. Také si uvědomuju, jak ošidné bývá očekávání vyvolané silným prožitkem z uměleckého díla, které může být na hony vzdálené charismatu jejich autora. Takže na kus řeči rád zajdu obyčejně s někým, koho dobře znám a s kým se mi dobře povídá. Třeba s Bohdanem Chlíbcem.
Umělecké disciplíny, žánry či formy (výtvarné, literatura, film, divadlo, hudba…), které máte rád a kterým se naopak vyhýbáte
Nezříkám se ničeho. Dechovku, muzikál a operetu ovšem z odpovědi vyjímám. A politický angažovaný videoart je jednou z věcí, která mne v umění opravdu nezajímá. Nijak proti němu nebrojím, i tam se jistě občas objeví výjimečné dílo, ale z Oleška kvůli tomu do Prahy, natož třeba do Madridu, nevyrazím. Za dobrou výstavou současné malby nebo instalace naopak ano. A velmi rád.
Historická či současná osobnost, divadelní/filmová/literární či reálná postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená
Postavy z filmů Ingmara Bergmanna. Třeba Alexander z Funny a Alexander, když je právě před Vánocemi (abych k sobě nebyl tak úplně krutý).
O těch skutečně vzdálených z logiky věci nic nevím nebo nechci vědět, natož jejich jména vyslovovat a špinit jimi papír. A není ani potřeba chodit rovnou na Hrad.
Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete
Pivoňku. Pro její opulentnost a dekadenci, když se z vázy postupně hroutí na stůl. K měšťáckému biedermaieru samozřejmě nepostradatelná. A pak tulipány. Jakékoli, kdykoli.
Etické či jiné hranice, za které byste nešel
Přijde mi něčím nevkusné veřejně exhibovat hranice své morální integrity. Jsem dost poučený na to, abych si uvědomoval, že bych také mohl zklamat sám sebe. Samozřejmě že tyto hranice jsou pro každého, pokud není jen tupým červem, holou nezbytností, ale měly by zůstat privátní součástí každého jedince a veřejně bych je deklaroval raději postoji v životě než slovy.
Kým/čím byste byl, kdybyste se nevěnoval divadlu/umění
Smutným člověkem. Příliš by mi scházelo.
Plus: Zajímá vás umělecká kritika?
Ano, kritika mne zajímá. Snad proto, abych se vždy znovu a znovu naštval, že kritik byl na úplně jiném představení než já (nebo tam nebyl vůbec???). Myslím, že stav kritiky je tu v mainstreamových médiích tristní, spíše se jedná o PR články, popisy výstav či nesmyslné převyprávění děje. Někdy také pouze o vyjádření jakési sounáležitosti s praporem konkrétního tábora. Tedy s pouhým sebe-stvrzením pozice kritika na scéně. Když už se objeví kvalitní kritický článek, tak často bývá zcela znehodnocen kontextem nějakého jiného vedlejšího PR textu, který kritiku jen předstírá a dokonale relativizuje hodnotová měřítka. Další zdejší zoufalostí je samotná disproporce, s jakou se věnuje druhořadým projektům celostránkový rozsah, oproti významným počinům, které se odbydou notickou kdesi na doplnění stránky. Čtenář tak dostává zcela matoucí informace a nevzniká žádná tolik potřebná kvalitativní hierarchie, o niž především by kvalitní periodikum mělo usilovat.
Komentáře k článku: Ivan Pinkava
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
