Divadelní noviny > Rozhovor

Jacob Erftemeijer: Všechno se děje, jak má

Nejčastěji můžete herce Jacoba Erftemeijera vidět ve Švandově divadle, kde pravidelně hraje už od roku 2015. Jeho zapamatovatelná tvář se ale objevuje i na dalších pražských scénách. V letošním roce oslaví třicátiny, a tak jsme se společně ohlédli za jeho dosavadní kariérou.

Jak se žije v Čechách s tak těžko vyslovitelným jménem?

Je to poměrně náročné… Od malička svoje příjmení hláskuju téměř při každé příležitosti. Ale už se to spousta lidí naučila, a někteří ho dokonce umějí správně vyslovit.

Víte, co vaše jméno znamená?

Nadneseně by se dalo přeložit jako „sedlák od řeky Erft“.

Ta řeka ovšem není v Holandsku, odkud pocházíte, ale v Německu. Znamená to, že vaši předkové byli přistěhovalci. Tedy cizinci v rodné zemi. Cítíte se víc jako Holanďan, nebo jako Čech?

Pro mne to není důležité, nedefinuje mě to. Nevěřím příliš na národní identitu, asi už proto, že sám jsem příkladem toho, jak je absurdní se to snažit určit nebo pojmenovat. Možná je tomu nejblíž to, jak jste řekla: „cizinec v rodné zemi“. Ale asi se mi víc líbí ten termín, než že by to přesně vystihovalo, jak se cítím. Rád říkám: Všude doma, dobře, nejlíp.

Možná i díky tomu, že vypadáte „trošku jinak“, jste jako herec dost žádaný. Jak jsem zjistila, máte za sebou na čtyřicet projektů, a to na scénách tak různorodých jako Divadlo na Vinohradech a A studio Rubín. Vybíráte si, nebo jdete do všeho?

Byly doby, kdy jsem šel do všeho. Ale v poslední době se už z časových důvodů, psychické i fyzické kondice učím i odmítat. Je toho čím dál tím víc, a když se to nepohlídá, můžu najednou zjistit, že na všechno nemám dost sil. Ale jsem rád, že jsem si vyzkoušel tolik různých možností, rozhlédl jsem se, jak všelijak se dá dělat divadlo. A že toho je ještě hodně k poznávání.

Začalo to Rychlými šípy

Vy jste nezačínal klasicky od raného dětství v divadelním kroužku, ale spíše jste sportoval. Jak jste se dostal k herectví?

To bylo skrze konkurs do inscenace Rychlé šípy, kde jsem jako desetiletý hrál. Až časem jsem se dozvěděl od mámy, že můj český děda, kterého jsem nezažil, chtěl být herec, ale nikdy se jím nestal. A já byl hodně divoké dítě, takže mi předpovídali, že budu určitě komik.

Proto jste se přihlásil na konkurs?

Já v té době rád četl Rychlé šípy a hodně se mi líbil i ten seriál. Máma zahlédla někde na plakátě, že je konkurs do divadelního představení. Vzala mě tam a oni mě přijali. I když to moje vystoupení asi bylo legrační, hrál jsem Černého jezdce, měl jsem první větu v představení a při tom jsem ráčkoval. Tahle moje první zkušenost byla se souborem Dětské opery, se kterou jsem pak dál spolupracoval. Tam jsem se seznámil se spoustou lidí, kteří se pak hlásili na konzervatoř na klasický zpěv. Ale mě spíše bavila próza, tak jsem se přihlásil na herectví. To už jsem naštěstí neráčkoval.

Jaké to bylo na konzervatoři? Zahrál jste si tam v mnoha různých inscenacích.

Na konzervatoři mě učili Jaroslav Satoranský a Jana Preissová. Poměrně často jsem hostoval u vyšších ročníků. Začalo to tím, že si mě Jiří Bábek, herec, režisér a tehdy ředitel divadla konzervatoře, vzal do inscenace Hodina mezi psem a vlkem. Tam hráli lidi, kteří byli dva ročníky nade mnou, třeba Štěpán Benoni, Matouš Ruml, Veronika Kubařová… Od té doby mě ve školních představeních využívali pravidelně. A u Bábka jsem pak hrál ještě v několika inscenacích v Komorní činohře.

Jaké divadlo máte rád?

To nedokážu jednoznačně říct. Pro mě je asi nejdůležitější spolupráce s konkrétními lidmi, vzájemné naslouchání si a společný záměr. Pocit, že si rozumíme. Takže ani tolik nezáleží, co přesně zkoušíme, ale jaká se dá dohromady parta a co během zkoušení společně objevíme. Myslím, že při každém zkoušení bych se měl něco naučit, něco objevit, ať už jako tvůrce, nebo prostě jako člověk…

Vzpomenete si, jaký byl váš první velký divadelní zážitek?

Bylo to o Vánocích, kdy jsme s Dětskou operou zpívali v Národním divadle Rybovku a koledy. Hrál orchestr Národního divadla, zpívaly sbory obou oper, ale vystoupila i Vlasta Chramostová a další herci. Nakonec se zpívalo Narodil se Kristus Pán, dirigent se otočil směrem do hlediště a všichni vstali a zpívali. V tu chvíli jsem koukal, jakou to má sílu. Celé Národní stálo a zpívalo. To je můj první velký divadelní zážitek.

Zažíváte někdy v divadle stejný povznášející pocit jako tenkrát?

Samozřejmě, bez toho by divadlo nešlo dělat. Myslím, že je hrozně důležité, aby herec vždycky cítil energii diváků. To se nedá nahradit. Je to takový dialog, kdy cítím, co si ti lidi myslí, jak vnímají, jestli rozumějí. A kdy naopak vůbec.

Netrpěliví

S kamarády jste ovšem už na konzervatoři vytvořili vlastní projekt.

Měli jsme chuť dělat něco sami, byli jsme netrpěliví a měli přebytek energie. Můj spolužák Michal Hruška začal režírovat, a tak vznikl divadelní spolek Nevítaní. Nejprve jsme dali dohromady Obchodníka s deštěm v Rubínu a potom Sartrovo S vyloučením veřejnosti s Marikou Šoposkou a Terezou Voříškovou, na kterém jsme si poctivě vylámali zuby. Myslím, že nás to hodně naučilo.

Se spolužáky jste udělal mimoškolní projekt i na DAMU.

To už jsem režíroval já. Šlo o text Joea Penhalla Slyšet hlasy, který jsme nazkoušeli nejprve na půdě holešovického klubu Cross a teprve pak přenesli na DAMU. Tam jsme zažili krásných dvacet repríz a myslím, že na to všichni dodnes rádi vzpomínáme. Moc důležitá pro nás tehdy byla podpora našeho profesora Michala Pavlaty, budiž mu země lehká. Občas nás přišel na zkoušku „zkontrolovat“ a přinesl i nějaké občerstvení… myslím, že měl radost, že něco děláme z vlastní vůle. S Tomášem Havlínkem a Wiliamem Valeriánem jsme taky společně dělali muziku, já jako dýdžej dělal podklady a kluci hráli jeden na housle a druhý na saxofon. Trošku se nám to rozpadlo, když jeden šel do Mostu a druhý do Českých Budějovic, tak jsme se nemohli vídat.

K akcím mimo školu a mimo svůj ročník si odskakujete od počátku a pravidelně. Třeba s Kristiánem Kubákem k Čechovovi na Jaltě, kde jste si zahrál Čechova, k experimentu Grand Guignol v Disku nebo pak ke Golemovi ve VILE Štvanice. Co vám dala zkušenost s imerzivním divadlem?

Kukátkové divadlo je taková jistota, ale je dobré z ní občas vystoupit. Aby člověk pořád prověřoval své schopnosti. Imerzivní divadlo je složitější v tom, že si člověk neodpočine, neschová se. Ale určitě bych do toho šel znovu, i když je třeba si to rozmyslet, protože jsou to náročné projekty, jak psychicky, tak fyzicky. Třeba při čtyřhodinovém Golemovi jsem po celou dobu musel být venku.

Švanďák

Mnozí mladí herci touží po angažmá. Vám se to povedlo hned.

Režisér Honza Holec, student Daniela Hrbka, přenášel z DAMU do Hereckého studia Švandova divadla představení Maryšo! Evo! Dom! a vypadl jim jeden kluk. Tak mě oslovil, abych to s nimi na dvě zkoušky nazkoušel. Po zdejší premiéře se mě Daniel Hrbek zeptal, jestli mám angažmá a jestli bych stál o to, být ve Švanďáku. A tím to začalo. Ale asi to bude i tím, že Daniel Hrbek učí na DAMU, takže mě viděl během studia v různých projektech a společně s Dodem Gombárem se byli několikrát podívat v Disku.

Hned jste dostával poměrně velké a zajímavé role. Tu první Dominica v gangsterce Daniela C. Jacksona Zabít Johnnyho Glendenninga. Máte rád černé komedie?

Mám rád McDonagha a právě ve Švandově divadle jsem kdysi viděl Poručíka z Inishmooru, to se mi moc líbilo. Mám rád humor, který není prvoplánový, ale je v něm něco navíc.

V režiích Doda Gombára jste ovšem hrál outsidery společnosti, Seppa Jörgena z Krysaře nebo Eliase v Bratrovi spánku.

Je pravda, že na podobný typ rolí mám docela štěstí. A Dodo Gombár mě do nich obsazoval asi proto, že jsem se mu tak jevil i v civilu. Že jsem takový jiný. Pracuje se na nich jako na každé jiné roli, pro mě je to o vnímání a pozorování společnosti, ve které se postava pohybuje.

Jak roli připravujete?

Určitě vycházím z textu a taky z vize režiséra. Snažím se všímat si, co v textu o mé postavě říkají jiné postavy, a rozumět i tomu, co se neříká. Takže číst mezi řádky. V případě Eliase jsem čerpal z románu Roberta Schneidera, protože není v rozporu s naší dramatizací. Je to velmi hutně, barvitě psaný román a mně to pomohlo dostat se do zvláštního Eliasova světa, přiblížit se mu. Snažím se vytvořit nějaký životopis postavy z toho, co o ní víme, a domýšlet, co se stalo jinde. A pak také záleží na tom, jak se dostanete na jeviště, když si oblečete kostým a vidíte scénu. Ve skutečnosti se to celé skládá z vizí mnoha lidí, které se někde musí protnout.

Máte raději volnost, nebo přesné režisérovy instrukce?

Asi mám rád obojí, když se to střídá. Záleží na tom, s kým spolupracuju. S Dodem Gombárem je to tak, že ťukne a dá mi velkou důvěru, abych si roli stavěl sám. Myslím, že na sebe po té době umíme být napojení a pracujeme tak trochu intuitivně. Ale stejně tak mám rád, když mi někdo přesně vysvětlí svou představu a já plním jeho vizi. Je pro mě dobře, když se to proměňuje.

Sepp Jörgen z Krysaře nebo Elias v Bratrovi spánku jsou postavy introvertní, málo komunikují s ostatními. A pokud ano, tak spíše nonverbálně. Pomohla vám v tom fyzická průprava ze sportu? Jste zvyklý hrát tělem?

To souvisí s konkrétní rolí. Někdy je příjemné být umírněný a jindy je zas potřeba hrát celým tělem, pomalu si utírat nos židlí.

Rozpohybovaný byl podnikatel Rovenio v inscenaci Dvě komedie v komedii v produkci Geisslers Hofcomoedianten.

To bylo velmi zábavné. Oni spolu fungují už více než třináct let, jsou na sebe hodně napojení a Petr Hašek je velmi hezky vede. Tahle věc se zkoušela na Kuksu na takovém letním táboře, kde se společně žije. Je to velmi intenzivní období, společná tvorba, kdy herci nabízejí možnosti a režisér si z toho vybírá a postupně se to skládá jako mozaika. Byl to velký zážitek. Měl jsem s nimi dělat další věc, ale bohužel nestíhám.

Kolik tak představení měsíčně na domácí scéně hrajete?

Hraju momentálně v jedenácti inscenacích. Takže hraju skoro každý den.

Ale byly doby ještě hektičtější, když jste končil DAMU a zároveň zkoušel v Ostravě.

Měli jsme generálkový týden v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde jsem hrál Toma Buchanana ve Velkém Gatsbym, a zároveň jsme měli koulecí týden v DISKu, kdy se dohrávají všechna představení ročníku, každý den je derniéra. Ten týden jsem prožil ve vlaku mezi Prahou a Ostravou a nespal.

Jen pamatovat si paralelně takové množství různých textů určitě není snadné.

Už jsem došel k tomu, že si před každým představením musím sednout a projít si text. Což jsem dřív nemusel, naskočilo mi to hned. U náročnějších věcí, jako je Bratr spánku, musím přijít o hodinu a půl dřív, sám, říct si všechny dialogy a nějak se do představení dostat.

Bratr spánku je ovšem i psychicky náročný. Asi nejde po představení jen tak z role vyskočit… Jste schopný oddělovat divadlo od normálního života?

Zase záleží kus od kusu, ale zrovna u Bratra spánku mi trvá poměrně dlouho dostat se „ven“. Jsem třeba hodinku dvě asociální, nedovedu jen tak přepnout.

Jak je to při zkoušení, žijete pořád postavou?

V podstatě ano, tahám si ji do života a žiju s ní. Rád nad tím přemýšlím, často mi to doslova nedá spát. Snažím se koukat na svět jako ta postava. Někdy je to ale nezdravé a myslím, že se pak moc se mnou nedá žít, takže se snažím hledat nějakou rovnováhu.

Z postavy Eliase jsem měla trochu rozpačité, stísněné pocity.

Jistě, nemusí být všem sympatický, určitá rozpačitost k tomu patří, protože právě ten pocit podle mě ve společnosti Elias vyvolává. Nikdy nevíme, co si přesně myslí, takže před ním začne být člověk nesvůj, začne se ozývat svědomí. Ta postava zkrátka vyvolává a odkrývá v lidech různé nejistoty. Asi mimo jiné svou nadměrnou citlivostí.

Buď zodpovědný ke svému talentu

Příběh Eliase je také o tom, jak nevyzpytatelně je lidem nadělován talent. U kluka, který nic o ničem neví, se objeví genialita a nikdo neví, co s tím. Jak vnímáte talent – co to je?

Těžko říct. Asi je to nějaký dar. Vzpomínám si, co říkal náš pedagog z DAMU Michal Pavlata, když někdo z nás měl tendenci před něčím utíkat: Buď zodpovědný ke svému talentu. Takže talent asi člověka k něčemu zavazuje. Musí se snažit, aby ho nepromarnil, aby dal skrze ten talent něco ostatním.

Ale asi je potřeba mít talent i na život. Letos je vám třicet, nevede to k zamyšlení, jestli se vám daří tak, jak byste chtěl?

Já jsem vděčný za to, jak všechno je. Uvědomuju si, že mám velké štěstí, mimo jiné i na angažmá. Všechno se tak nějak děje, jak má. Alespoň teď to tak cítím. Uvidíme, co bude dál.

Nebyly chvíle, kdy jste chtěl s herectvím praštit?

To člověka napadá průběžně pořád. Protože herec, co nemá pochyby, jako by nebyl. Takže občas propadám nějakým úzkostem a pochybám, ale to je taky trošku o nějaké kondici a nějakém talentu na život, jak říkáte. Umět se s tím vypořádat, aby to s člověkem tolik nemávalo, popřípadě se vyvarovat věcí, které člověka dohnaly někam, kde mu nebylo dobře, a jít už příště jinudy. Netvrdím, že mám stoprocentní recept, ale snažím se svůj život zvládat.

Pokud jde o talent, bylo vám naděleno leccos. Kromě herectví jste zkusil režii, scénografii nebo hudbu. Máte na kontě několik sloupků v Lidových novinách. A taky malujete – to jste zdědil po otci, který je teoretik umění?

Asi ano. Navíc i moje máma, když byla mladá, malovala. Takže v rodině to máme. A já jsem se teď malování začal věnovat intenzivněji. Je to mimochodem dobré na vyvážení divadla. Protože člověku zůstane něco v rukou, zatímco divadlo žije jen ve vzpomínkách těch, co tam ten večer byli. Z toho občas vzniká frustrace. Je moc příjemné se z něčeho vymalovat, mít něco fyzického v ruce.

Inspiruje vás konkrétně některý malíř?

Teď jsme byli s divadlem v New Yorku a ve Washingtonu a tam jsem hodně navštěvoval galerie. Mám moc rád obrazy Marka Rothka, ty velké jednobarevné plochy. Když jsem to viděl na vlastní oči, velmi to na mě zapůsobilo. Neříkám, že se snažím malovat jako on, ale tahle newyorská škola mě hodně oslovila.

Jaké máte rád barvy?

Takové syté, hluboké. Určitě modrou a vínovou, maroon, tak se jmenuje anglicky. Ale slova jsou na to dost nešikovná, každý vidí barvy jinak. A průběžně se to proměňuje. Já se s každým obrazem učím, experimentuju, zkouším, co to vlastně dělá.

Jaké to bylo ve Spojených státech?

Byli jsme týden v New Yorku a týden ve Washingtonu. Ve Washingtonu jsme hráli v kampusu Georgetown university, v místním divadle, Protest/Rest, Pankrác ’45 a anglickou verzi Šoa, kterou nastudoval Daniel Hrbek s londýnskými herci. Takže to byl takový festival Švandova divadla v Georgetownu. Pak jsme přejeli do New Yorku, kde jsme hráli několik představení v Českém centru a kromě toho tam proběhlo v angličtině scénické čtení her Pohřeb až zítra a Pankrác ’45. Taky jsme vystupovali na galavečeru pro Madeleine Albrightovou. Největší zážitek byl, že za námi potom přišla a podala nám ruku.

Měli jste plno – kdo na ta představení chodil?

Byli to jednak lidi, kteří v různých obdobích emigrovali, jednak Američani, kteří mají vztah k Česku. Bylo to moc fajn, diskuse po představeních byly živější, než bývají tady. Měli velký zájem a plno otázek.

V jednom ze sloupků v Lidových novinách jste líčil lehce absurdní situaci, jak jste při premiéře Obrazu Doriana Graye před diváky s vrtačkou v ruce velmi svérázně opravil dveře, které nešly otevírat.

To byla extrémní situace. Bylo jasné, že s dveřmi v takovém stavu nepůjde hrát, a aby tam přišel během děje někdo z techniky, by bylo nevhodné. Tak jsem do toho spontánně šel. Mám v divadle takové situace docela rád. Je to adrenalin a člověk při hraní ještě musí přemýšlet, jak to vyřešit.

Jste tak rozhodný i v životě?

V životě to mám asi složitější.

Adrenalin na jevišti určitě je, když má herec „okno“. Už se vám to stalo?

Stalo. Je to zvláštní, ale já se v tu chvíli většinou začnu smát. Z té situace, že mám úplně černo a všichni čekají, až si vzpomenu. Ale chce to prostě zachovat klid. Třeba včera se mi to stalo v Rubínu v představení Honzy Kačeny stojím ve tmě, abych viděl světlo, dělám zlo aby dobro kvetlo MIRIAM. Tam je to velmi snadné, zamotat se v textu a ději. Ale dostali jsme se z toho.

Zrovna tohle představení je hodně divoké. Jak jste se dostal ke spolupráci s režisérem Kačenou?

Oslovila mě Dagmar Radová, známe se z Ostravy, kde jsem dělal ve Velkém Gatsbym v době, kdy tam byla dramaturgyní. Rozumíme si a máme se rádi, takže jsem do toho šel. Honzu Kačenu jsem poznával postupně při zkoušení a ještě pořád se poznáváme… Je to jedna z nejzvláštnějších věcí, ve které jsem kdy hrál. Něco úplně jiného, než jsem zvyklý hrát ve Švanďáku nebo kdekoli jinde. Musel jsem se zbavit naučených věcí a zkusit jen tak existovat vyloženě sám za sebe a to nemám na jevišti rád. Tak jsme se s tím prali a nakonec něco vzniklo.

Narodil jste se ve znamení Raka. Ten se rád schovává ve své skořápce, chrání si své soukromí. To může někdy vypadat jako namyšlenost…

Stává se mi, že se moje introvertnost zaměňuje za nějakou aroganci, ale pro mě je to opravdu jakési ochranné zbarvení. Jak jsem v intenzivním permanentním styku se spoustou lidí, tak se mi pak stává, že jsem trochu asociální. Stáhnu se do sebe, moc se s nikým nebavím a to může působit, že jsem namyšlený nebo arogantní. Ale samozřejmě takhle bych působil nerad. Když se s někým sblížím, tak snad pozná, jaký jsem. Já se taky snažím nemít vůči lidem předsudky.

Film a televize vás zatím dost míjejí.

To je pravda, mám za sebou jen pár menších rolí. Ale to se snad brzy změní. Právě jsem začal natáčet s Robertem Sedláčkem seriál Sever z policejního prostředí.

Policajt, nebo rošťák?

Uvidíme, kde se protneme.

Před pár lety jste v Hořícím keři Agnieszky Holland hrál kamaráda Jana Palacha. A ve filmu Jan Palach jste si znova zahrál Palachova kamaráda. Je to náhoda?

Ano, je to náhoda, ale s nadsázkou říkám, že jsem expert na Palachovy spolužáky a spolubydlící.

Nevíte, co dělat dřív, ale nemyslíte přece jen také na režii? Nebýt jen interpret, ale určovat vyznění celého kusu? Už jste to přece zkusil.

Asi by mě to bavilo, ale ne za každou cenu. Kdyby šlo o něco, čemu rozumím a co bych chtěl vyprávět, tak určitě ano. Ale nespěchám, práce mám dost a myslím, že na režii časem dojde. Režiemi jsem se hodně naučil pro svou hereckou práci. Rozhodně je dobré vyzkoušet si obě strany, protože to člověka učí nějaké pokoře.

Když Jacob přinese na zkoušku sýr…

… znamená to, že na ni jde pozdě. Samozřejmě, vkus má ten kluk dobrý, nizozemské vlivy se nezapřou. Tam jsem někdy zaváhal a říkal mu, že je potřeba vnitřně pracovat na pocitu odpovědnosti, na pocitu vztahu k celku, k ostatnímu dění. Jinak jsem ze srdce rád, že z toho výrazného mladého absolventa DAMU, kterého jsem přijímal do souboru, roste svérázný a charismatický herec, schopný hlubokého uvažování, připravený obsáhnout komplikovanost svých postav a světa zároveň. Nebo se o to alespoň naplno pokusit. Jacob mi je moc blízký i pro svůj vztah k jiným sférám odrazu lidského ducha. Jeho vztah k hudbě, výtvarnému umění nebo literatuře mě naplňuje nadějí, že ve chvíli, kdy bude zůstávat energie mladosti za zády, najde dostatek možností a inspirace, se kterými bude růst dál. Že zkrátka v době, když mu bude třeba čtyřicet, nebude spoléhat jen na svůj kdysi uhrančivý a mladický pohled – což u herců většinou bývá trapné a smutné –, ale přidá k tomu ještě něco víc. Odkud čerpat naštěstí má. On to vlastně přidává už teď. Má v sobě zvláštní křehkost, analytičnost, jistou lidskou zranitelnost a tolik vzácnou pochybnost o sobě samém. Držím mu na jeho cestách palce, mám ho moc rád.

Dodo Gombár

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 18. února 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jacob Erftemeijer: Všechno se děje, jak má

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ