Jacques Joseph píše ze Skupovy Plzně (No. 1)
Chladný vítr, na obloze se prohánějí mraky, aby v nočních hodinách spustily roztomilou průtrž. Tráva se zelená a všude v okolí Divadla Alfa se tetelí svěžest začínajícího festivalu. I na tvářích teprve postupně se scházejících hostů je znát napjaté očekávání, co první den festivalu loutkového a alternativního divadla přinese.
■
A přinesl toho mnoho. Po krátké zahajovací řeči ředitele Tomáše Froydy, který přivítal diváky a přihlásil se k plzeňské kandidatuře na titul evropského hlavního města kultury, přišlo Labutí jezírko Naivního divadla Liberec. Autorkou textu je loni bohužel zesnulá významná česká autorka Iva Peřinová, která svými slovy a s humorem sobě vlastním převypravuje příběh známý především z Čajkovského slavného baletu. Inscenace je ostatně prodchnuta řadou drobných odkazů na baletní charakter předlohy, včetně hudebních motivů výborně přearanžovaných Vratislavem Šrámkem. Ten se spolehnul na hudební zdatnost ansámblu – herci většinou zpívají a capella, baví a objevují nové aspekty známých melodií. Je škoda, že s hudbou nepracovali inscenátoři ještě více.
Scény tančících labutí nebo závěrečné baletní duo ukazují, jaké báječné možnosti mají v baletu marionety. Až na několik drobných vsuvek však zůstávají nevyužity, inscenace jde spíše jde cestou klasicky vyprávěného marionetového divadla. A přestože se jedná o řemeslně velmi dobře odvedenou práci a inscenace tak v žádném případě není špatná, nesrší dostatečným množstvím ani textového humoru, ani vtipných inscenačních nápadů, aby zakryla relativní jednoduchost a přímočarost hlavní dějové linky. V posledku se tak nejspíš nezapíše po bok jiných „hitů“ inscenátorské trojice Dvořák–Nesveda–Peřinová, jakými byli a jsou například Jéminkote, Psohlavci nebo Bezhlavý rytíř.
Cestou ze sálu již na všechny čekal drobný uvítací raut a na dvoře Divadla Alfa se započal ten správný festivalový život. Všude pobíhaly děti a psi a festivaloví hosté doslova z celého světa (vedle Francie či Maďarska též např. z Izraele nebo z Japonska) se nad švédskými stoly čile seznamovali. Gril se pomalu rozjížděl a záhy bylo možné spatřit i první šťastlivce s klobásami. Pivo bylo až do večera zdarma, i když pouze Gambrinus.
■
Mezitím se ve zkušebně Divadla Alfa chystá další, tentokrát pouze „inspirativní“ představení přivezené z Francie: Polichinelle, pěkný ptáček (Poli dégaine) divadelního souboru La Pendue. Inscenace byla uvedena prohlášením, že Polichinelle (resp. Pulcinella), tradiční neapolský maňásek, není mrtev, což vzápětí dokázala v hodinovém výbuchu nabitém energií a 200% nasazením, v němž vyvolávaly salvy smíchu osvědčené postupy bavící diváky již několik set let, ne-li od nepaměti. Polichinelle se nám ukázal ve své původní, drsné podobě, jako líný hrbatý lump rozdávající rány a bzdící na všechny strany, lump, který přechytračí a zabije všechny, včetně roztrojené smrti. Herci Estelle Charlier a Romuald Collinet velmi dobře pracovali nejenom s loutkami, ale i s publikem, které si hned na začátku získali neuměle přeslabikovaným úvodním proslovem přeloženým do češtiny (s diváky ale komunikovali v průběhu celé inscenace).
■
Poněkud v kontrastu k těmto dvěma veskrze klasickým loutkovým počinům stály Buchty a loutky s inscenací Lynch (přestože se jejich rukopis ustálil před takovou dobou, že je svým způsobem již také klasický). Inspirací tentokrát byly filmy Davida Lynche: do amerického zapadákova přijíždí tajný agent Cooper, aby se pokusil rozplést tajuplnou záhadu mísící v sobě motivy Twin Peaks, Modrého sametu a dalších Lynchových děl. Jak však vzápětí pochopíme, příběh samotný příliš důležitý není, hlavním (a v zásadě jediným) cílem inscenace je parodovat Lynche. To by samo o sobě nebyl problém, kdyby k tomu nebyly zvoleny tak laciné prostředky. Buchty a loutky si vzaly co nejvíce „typicky lynchovských“ postupů (bizarnost, surreálnost, snovost, nepochopitelnost) a vyhnaly je do rádoby vtipného extrému, avšak bez toho, bez čeho žádná parodie nemůže dost dobře fungovat: ne-li láska, přinejmenším úcta k parodovanému materiálu.
Inscenace nabízí několik zajímavých režijních nápadů, využívá projekce na dvě malá plátna po boku scény, zmnožuje pódia (a také loutky) v různých velikostech, asociuje postavy s archetypy loutkového divadla (princ, četník, vodník…) a místy dokonce úspěšně navozuje „lynchovskou“ atmosféru. Na druhou stranu inscenátoři často neparodují, ale pouze zesměšňují, navíc humorem často zbytečně laciným a trapným. A schází i konzistentnější, sledovatelný děj, který by zabránil roztříštění celku na pouhý sled krátkých scének a skečů. Udržet pozornost v průběhu dlouhé a místy rozvleklé inscenace není vůbec snadné.
■
Posledním představením prvního festivalového dne byl Tmavomodrý svět (naruby) studentů 2. ročníku KALD DAMU. Jak název napovídá, inscenace je inspirována životem Jaroslava Ježka, není však pojata jako klasická biografie. Nabízí spíše sled vybraných scén z Ježkova života, jež jsou předvedeny „zevnitř“ – herci předvádějí různé aspekty Ježkovy osobnosti jako Talent, Ambici, Strach, apod. Inscenace vyniká nápaditými režijními postupy, jejich sled však neustále připomíná, že sledujeme školní představení. Na tom koneckonců není nic špatného: každý herec dostal dostatečný prostor a režisér Branislav Holíček si mohl vyzkoušet řadu různých, většinou velmi hravých postupů. Jednotlivé střípky se nakonec poskládají do mozaiky životního příběhu jednoho z nejvýznamnějších českých skladatelů 20. století. Nevýhodou „přerušovaného stylu“, v němž každá epizoda začne, vyvrcholí a skončí v rámci vlastního dramatického oblouku, značně komplikuje práci s temporytmem a gradací inscenace jako celku. Výsledek tak – zejména ke konci – působí trochu monotónně.
■
Cestou ze sálu již na všechny čekal velice hutný déšť. Ten ovšem bylo možné vnímat i jako pozitivum, protože posloužil jako výborný tmel sjednocující a upevňující morálku zúčastněných, skrývajících se ve festivalovém stanu. Zde pak mohli v dobré atmosféře vychutnat závěrečné překvapení, vystoupení hudebního tělesa Gdo příde… Skupina, sestávající výhradně z členů Divadla Alfa, nabídla výtečný hudební mix, z něhož – v tom nejlepším smyslu slova – vyčnívaly především šansony „Milušky“ Jelínkové.
I přes nepřízeň počasí všichni prokázali odhodlání si Skupovu Plzeň naplno užít. Předpokládám, že většina (přinejmenším mladších) diváků se tam kdesi veselí doteď, zatímco já doma usedám ke svému počítači a počínám psát tuto zprávu, uzamykaje ji tak v jakýsi zakletý kruh…
A zítra? Snad pokračování.
Komentáře k článku: Jacques Joseph píše ze Skupovy Plzně (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
