Jacques Joseph píše ze Skupovy Plzně (No. 4)
SKUPOVA PLZEŇ, DEN ČTVRTÝ
Již se pomalu blížíme do finále a na všeobecné únavě zejména festivalového štábu to začíná být znát. Dnes bylo neobyčejně chladno, ale alespoň nepršelo, takže nic nebránilo dostatečně oblečeným návštěvníkům užít si i předposlední den Skupovy Plzně.
Hon na jednorožce
I dnešní ráno zahajoval (podobně jako včera) režisér Jan Jirků, tentokrát inscenací divadla Minor Hon na jednorožce. I přes významné rozdíly oproti Marnotratnému synovi (dané zejména tématem), umožnila tato dvojice představení identifikovat i konstanty a oblíbené postupy Jana Jirků, zejména zálibu v jisté dávce (ne nutně špatného) patosu.
Hon na jednorožce vypráví příběh Luboše Jednorožce, komunistickým režimem nespravedlivě odsouzeného na 20 let nucených prací. Jednorožec po necelých dvou letech z tábora uniká a následuje divadelně svižné zpracování jeho příběhu, hnané dopředu rockovou kapelou. Jakési divadelní road-movie o úniku před „zákonem“ a cestě za hranice. Inscenace využívá moderních technologií, zejména projekcí na poloprůhledné plátno. Loutky jsou přitom umisťované na běžící pás, což umocňuje dojem neustálého pohybu, úprku. Pronásledující vojáci (s maskami vlků) se často pohybují i mezi diváky, rozdíl mezi jevištěm a hledištěm se tak stírá, v ohrožení jsou všichni stejně.
Po tomto ranním představení následovala delší pauza, během které měli festivaloví hosté možnost navštívit vernisáž výstavy Výpravy divadla bratří Formanů. Expozici bude možné v Západočeském muzeu vidět až do srpna.
Smůla na patách i v sádře
Dalším představením byla dětská taneční fantasy Putování smůly za štěstím kladenského Divadla Lampion. Spoluautorem byl i Martin Pacek, vedoucí divadelního souboru Veselé skoky, a jeho vliv byl znatelný. Inscenace by chtěla vyprávět příběh Smůly, nešťastného chlapce, který se vydává do světa, zažívá různá nevšední setkání a když se konečně vrátí zpět, již není tím smolařem a věčným terčem posměchu, kterým býval (a konečně také může získat dívku svého srdce). Archetypální pohádkový příběh je však degradován na nejnižší možný stupeň infantilní didaktičnosti a téměř úplně se rozpadá. Nejsme svědky žádného putování, ale pouze sledu zcela nezávislých dosti průměrných tanečních čísel. Inscenace připomíná přehlídku pestrobarevných kostýmů, doprovázenou nesourodou hudbou, zjevně vybíranou podle jediného kritéria: aby se malé děti začaly nadšeně pohupovat do rytmu.
Je mi jasné, že divadlo pro děti je třeba posuzovat jinými měřítky, nežli divadlo pro dospělé diváky, ale právě proto jsem zarytým odpůrcem inscenací, které svou lacinou podbízivostí dělají z dětí hlupáky.
Dalším odpoledním představením, tentokrát nesoutěžním, byla prezentace klauzur prvních a druhých ročníků KALD DAMU. Konala se pouze jednou, malý prostor zkušebny Divadla Alfa byl plný k prasknutí a neustále přidávané první řady na zemi sedících diváků zmenšily jeviště na samu hranici únosnosti.
Inscenace sestává ze dvou krátkých prací, Strip Show na motivy textů Sarah Kane a Sylvie Plath a Šťastného prince, inspirovaného stejnojmennou Wildovou pohádkou. Ani jedno samozřejmě není možné hodnotit jako plnohodnotnou inscenaci, ale pouze jako inspiraci či ukázku prací budoucí generace divadelníků. Obě části se vyznačovaly silnou vizuálností i silným režijním vedením a přitom jasně ukazovaly, že současné směřování KALD DAMU vede spíše k onomu „alternativnímu“ než k „loutkovému“. Obzvláště nápaditý byl Šťastný princ s projekci barevných roztoků na scénu.
A neboli Absence
Na tomto místě se musím svým čtenářům omluvit, neboť moje zpráva ze čtvrtého dne festivalu bude neúplná. Plzeň je (zejména poslední rok v souvislosti se svou kandidaturou na titul evropského hlavního města kultury) neobyčejně kulturně živá a já byl nucen věnovat svou pozornost i jinému kulturnímu dění. Nemohl jsem proto vidět představení Polévka stydne aneb vzlety mysli mistra Leonarda, a tak bude na tomto místě v mém blogu již navždy okno. Mohu to zkusit vynahradit nanejvýš tak, že zmíním zábavnou skutečnost: Word automaticky opravuje slovo „Leonarda“ na „leoparda“. S tím nejspíš Divadlo CIRKUS ŽEBŘÍK nepočítalo.
Zlatým hřebem večera byl Démonův pramen, druhá a poslední soutěžní inscenace pořádajícího Divadla Alfa, tentokrát v režii hostujícího J. A. Pitínského. Tradiční čínskou pohádku zpracoval svým typickým způsobem: na téměř prázdné scéně jsme svědky bizarní postmoderní směsi řady prvků, které by podle všeho neměly nikdy pohromadě fungovat, které ale přesto vytvářejí až neuvěřitelně soudržný celek. Inscenace na jednu stranu kopíruje (a trochu i paroduje) postupy, které přinejmenším na evropského laika působí jako postupy tradičního čínského divadla, zároveň se ale hlásí ke své evropskosti a k tomu, že zpracovávaný materiál je nám všem nutně kulturně cizí. Tento rozpor je základním klíčem inscenace a celou ji prostupuje, kostýmy (a výpravou obecně) počínaje, bizarní vsuvkou o Mozartovi na břehu Žluté řeky konče. (Recenzi lze nají též v DN 2010/12 – Cvrček předává své poselství, pozn. red.)
Slovo závěrem
Sám jsem překvapen, jak moc se mi dnes podařilo být stručný. Jediným dalším představením čtvrtého dne byla další repríza La Putyky, kterou si ovšem šetřím na konec a uvidím ji tedy až zítra. Souběžně s tím se ve festivalovém stanu představila plzeňsko-irská kapela Poitín. Přestože byli unavení diváci poněkud ztuhlí, alespoň v druhé půli koncertu se je podařilo irskými lidovkami pořádně rozhýbat. Přesto byl i tento večer celkově vzato překvapivě poklidný a ve tři ráno již bylo ve stanu k vidění pouze posledních pár statečných, v čele s panem Líbalem. Když jste mu nenápadně nahlédli přes rameno, mohli jste spatřit ocenění, chystaná na zítřek. O jejich udílení a převeselém následném rautu (na který dnes všichni bezpochyby sbírali síly) ale až zítra. Zítra naposled, všechno musí jednou skončit…
Komentáře k článku: Jacques Joseph píše ze Skupovy Plzně (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
