Zrcadlo moci
Na první premiéru letošní sezony Mahenovy činohry jsem se vypravil s upřímným přáním úspěchu. Činoherní soubor ho má zvlášť zapotřebí po dlouhém období provizoria a k povzbuzení víry v čerstvě nastoupivšího uměleckého šéfa Martina Františáka.
Obludné portréty komunistických vůdců měly zřejmě asociovat současnost FOTO JAKUB JÍRA
Tomáš Vůjtek na základě novely Ladislava Mňačka Jak chutná moc připravil pro sál Reduty pod stejným názvem dramatickou variaci na téma moci. Dopustil se přitom podle mého názoru dvou omylů: text založil převážně na dialozích opřádajících pohřeb komunistického vladaře a věstících jeho následníka a ponořil předmět těchto dialogů do hloubi bývalého režimu, přesněji řečeno do jeho fáze zachovávající povědomí válečných a poválečných let.
Režisér Ondřej Elbel stál před přetěžkým úkolem: rozhovory pohřebního Ceremoniáře s osobami souvisejícími s pohřbem a rozmluvy a vzpomínky účastníků doprovodit retrospektivními záběry z vladařovy minulosti. Řešil to oponkou na horizontu, po jejímž vyhrnutí hrdina spolu s dalšími postavami ozvláštňovali své počínání trhavými pololoutkovými gesty, aby se tím odlišili od realistické stylizace dění ve veristicky vyvedeném zákulisí státního pohřbu.
Nerad chytám divadelníka za slovo citací věty z programu, ale nemohu se zbavit dojmu, že se inscenace spolehla na to, že Mňačkův starý příběh neztratil přímou apelativnost. Prý stačí se jen rozhlédnout kolem sebe. Obludné portréty komunistických vůdců měly zřejmě asociovat současnost, totiž neměnně zhoubnou povahu moci.
Tento předpoklad podle mě nevyšel. Po devadesát minut bez přestávky jsem sledoval převážně slovesně budovanou charakteristiku mrtvého superpapaláše, který hlavně zpočátku jevil určité lidské vlastnosti: byl primitiv, chtěl uskutečnit svět bez pánů, byl obdařen živočišnou chutí na ženské a ty na něj právem letěly, hodně pil nebo spíš chlastal a bezohledně si ničil zdraví, měl z dětství kamaráda-fotografa a jednal s ním hodně otevřeně, ale také si velmi rychle zvykl poroučet a zacházet s lidmi jako s věcmi, dokonce je v zájmu „myšlenky“ terorizovat. To, že po něm povládne daleko horší stvůra, bývalý nejvyšší policajt, odlidštěný suchar a notoricky podezíravý signatář zatykačů na spolupracovníky, jsem nechápal jako stupňování hrůzy, nýbrž ve znamení protektorátního vtipu komentujícího plakát s krvavým bolševickým pařátem nad siluetou Hradčan: My se nebojíme, my tam nebydlíme.
Ne že by soudobá moc neměla žádné společné rysy s mocí vůbec, a tedy ani s mocí komunisticky totalitní, a netrpěla přízračnými degenerativními chorobami. Ty se však v otevřené společnosti projevují za poněkud odlišných průvodních okolností, které jim dodávají původnost nebo aspoň její zdání a volají po samostatném dramatickém zobrazení. Sebedůkladnější evokace totalitních mocipánů a jejich světa jej nenahradí ani nevyvolá.
Herci dělali, co mohli. Hostující Václav Vašák propůjčil Ceremoniářovi dokonalou dikci a vytříbené chování občas účinně prolamované cynickými výroky a činy. Eva Novotná jako Blondýna, zprvu hrdinova milenka, pak nevěrná manželka a vdova, věrohodně předváděla hodnocení „svého chlapa“ z nejrůznějších zorných úhlů. Michal Bumbálek jako Tajemník pěkně sděloval zoufalou snahu zkušeného kolaboranta udržet se ve funkci i po smrti bezprostředního šéfa. Hostující Josef Polášek jako Fotograf a Michal Dalecký jako Fotografova mladistvá „verze“ úspěšně ztělesnili obě podoby tohoto přímého svědka ničivého vlivu moci i jejího „zadního dvora“.
Ale už na druhé premiéře, kterou jsem navštívil, prozrazovala četná prázdná místa v hledišti, že se po včerejším prvním uvedení stačili Brňané vzájemně informovat, že se věc nepodařila.
Národní divadlo v Brně, Divadlo Reduta – Ladislav Mňačko, Tomáš Vůjtek: Jak chutná moc. Režie Ondřej Elbel, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Zuzana Přidalová, dramaturgie Ilona Smejkalová. Premiéra 2. října 2014. (Psáno z druhé premiéry 3. října 2014.)
Komentáře k článku: Zrcadlo moci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
