Divadelní noviny > Kritika

Jak ctnostná a krásná, leč chudá dívka k neštěstí přišla

Činohra Divadla J. K. Tyla po velmi zdařilém, i když plzeňským publikem pramálo přijímaném Vojckovi (může-li být vůbec tato Büchnerova nedokončená hra inscenována divácky dosti vstřícně) uvedla další klasiku. Úklady a lásku – nejhranější drama Friedricha von Schillera – zde režíroval Marián Amsler. A do repertoáru plzeňského divadla přibyla další úctyhodná inscenace.

Hra Úklady a láska (původně nazvaná podle hlavní hrdinky Luisa Millerová) měla premiéru v mannheimském divadle roku 1784. Pětadvacetiletý Schiller své (teprve třetí) drama napsal jako měšťanskou truchlohru, což byl tehdy oblíbený žánr (můžeme jmenovat například předchůdkyni – Lessingovu Emiliu Galotti, 1772). Spadá do období Sturm und Drang, kdy nesouhlas se společenskou situací, osobní svoboda a boj proti konvencím byly stěžejními tématy. Na pozadí tragické lásky Ferdinanda a Luisy se střetává svět šlechty s rodinou chudého hudebníka. Vysoká politika zde ovšem neovlivňuje pouze životy lidí – a to doslova, především se snaží ovládat i city.

Vytahují se pistole, netasí kordy

Režisér Marián Amsler (v současné době umělecký šéf slovenského divadla Astorka Korzo ’90) společně s dramaturgem Vladimírem Čepkem (jenž přešel do Plzně z ústeckého Činoheráku) text v překladu Josefa Balbína výrazně neupravovali a neaktualizovali. Hra je pouze krácena, na jednu stranu ji tím zbavili jisté – dobové – uvzdychanosti, na druhé text o něco ochudili. Chybí zde širší společenský rozměr, který nesla především rozpolcená postava Lady Milfordové, jež byla ztělesněním obžaloby situace v druhé polovině 18. století v Německu. V této inscenaci je však Lady (po vyškrtnutí některých replik a především scény, ve které jí Komorník vypoví, jak přišel kníže ke šperkům, jež jí daroval) nakonec pouze intrikánkou a hysterkou. Na konci sice prozře a zřekne se všech dosavadních výhod, nevíme však, proč nastává tato změna, když v tomto podání všechny své lsti činila pouze z vlastního rozmaru, pro své potěšení. Samozřejmě se jedná o jisté zploštění postavy, ale mělo posloužit vyšším účelům. A Zuzana Ščerbová jí minimálně svou přitažlivou fysis poskytla jisté opodstatnění, i když v obrovském kole úkladů epizodní.

Bouře a vzdor jako by se tímto z plzeňské inscenace Schillerovy hry Úklady a láska vytratily, není to však úplná pravda – jsou obsaženy především ve vzpouře proti despotickému otci (jedno, že prvnímu ministrovi knížete) a nakonec proti všem, kteří nevěří. Marián Amsler vytvořil inscenaci velkých osobních dramat (jež jsou stejná po staletí – a není až tak podstatné, jaké jsou právě nyní překážky) a velkých divadelních obrazů. Inscenaci, ve které se vytahují pistole a netasí kordy. Vášně jsou silné, ale ne zbytečně honosné.

Když racionalita nesnáší emocionalitu

Tento příběh německého Romea a Julie samozřejmě potřebuje mladý herecký pár, který věrohodně ztvární Ferdinanda a Luisu. A v Plzni ho mají. Luisa nesmí být jen naivní, svedená a zaslepená – ač milující dívka. Právě naopak. Ona si je více než Ferdinand vědoma společenských překážek, jež brání jejich vztahu, ona zachraňuje rodiče, když je úskoky otce Ferdinanda zavedly do vězení. A přitom prožívá svou první lásku. Klára Krejsová je půvabná dívka s obrovskou energií a Luisu obdařila krásnou syntézou něhy a síly. Což není tak obvyklá kombinace, jak by se mohlo zdát! Ferdinand je postava mírně rozporuplná, nemusíme přímo pochybovat o ryzosti jeho citů, přesto především v konfrontaci s otcem tušíme, že jeho vzdor není zapříčiněn pouze citem k Luise. Brání se manipulaci celkově, chce bojovat – a nejen o Luisu. Ondřej Rychlý rozháranost a přitom rozhodnost mladého muže naplňuje, snad jen zpodobnění afektu – především ve vypjatých scénách s otcem (a se zmíněnými pistolemi) – není jeho nejsilnější hereckou stránkou.

O obsazení dvou největších „záporáků“ – ministra von Waltera (Ferdinandova otce) a jeho tajemníka Wurma (bývalého nápadníka Luisy) – asi nebylo pochyb. Dva nejcharismatičtější herci Divadla J. K. Tyla, především svou vizáží a drsným hlasem provokující, Martin Stránský a Jan Maléř jsou skvělými interprety pro tyto zavrženíhodné postavy. Dodávají jim kouzlo, které musí nezbytně mít, aby nebyli jen směšnými figurkami, postavami z pohádky. Mají zkrátka sex-appeal a inteligenci.

Pochybuji však o poměrně přízemním pojetí manželů Millerových, tedy prostých rodičů Luisy (Jana Kubátová a Miloslav Krejsa), jsou až přespříliš ušlápnutí, lidoví. Což za každou cenu zdůrazňují také nepříliš kreativní, snad prostotu značící kostýmy. A konečně – dvorní maršálek von Kalb Antonína Procházky. Ten jako by vypadl z jiného století a jiné inscenace – důsledně minimalisticky vedenou koncepci Amsler v této postavě porušuje, samozřejmě je částečnou příčinou také Procházkova těžko krotitelná živelnost. Po pravdě jsem podstatnou část představení myslela na to, jak by někdo (zaslepený Ferdinand) mohl věřit, že by tento šílenec a šašek v paruce mohl být jeho sokem v lásce. Ale nakonec uznávám, že je to přinejmenším rozpor vzrušující a racionalita se s emocionalitou těžko snesou. Někdy si prostě úklady sami stvoříme. A Antonín Procházka je někdy opravdu vtipný.

Vznešené obrazy mrzkých

Režisér Marián Amsler se scénografem Jurajem Kuchárkem vytvořili velice neosobní (poměrně nadčasový) prostor. Půlkruh vytyčený kovově lesklou stěnou s lampičkami a parožím připomíná amfiteátr, v němž bude sveden lítý boj na život a na smrt. Protiklad k této chladnosti vytváří plyšové, pískově béžové potahy sedaček a koberce. Vše se odehrává v jednom prostředí, pouze přítomnost, či nepřítomnost honosného lustru proměňují prostředí – prostého a upřímného versus bohatého, vznešeného, avšak povrchního.

Inscenace má prazvláštní kouzlo – často si uvědomujete, že text a reálie (i když potlačené) jsou staré, přesto to není rušivý prvek. Samozřejmě ne všechno nutně musí zrezivět a inscenátoři přesně věděli, co je v Schillerově hře nadčasové. A o to silnější. Každý okamžik diváci pociťují, že jsou svědky velké touhy a lásky, které nemohou dosáhnout happy endu. Jakkoli to zní banálně a pateticky. V mnohém napomáhá perfektní svícení – ať už jsou to abstraktní stíny na podlaze, nebo odrazy na stěnách –, a také hudba Ivana Achera. Zneklidňující, burcující především, když je posílena živým zpěvem Andrey Mohylové (jindy komorné Žofie). Emoce zde inscenátoři dávkují přesně, neokatě. Přesto, či snad právě proto, je závěrečná tragédie – a opakuji i díky talentovaným mladým hercům – dojemná. Katarzi Amsler vyvolává ne­oká­zale, údernou divadelní zkratkou, a o to působivěji.

Úklady a láska jsou ve všech směrech tím nejlepším krokem, který plzeňská činohra na cestě za svou proměnou mohla udělat. Mám několik drobných výhrad, ale přesto se domnívám, že takto čistě vyložených inscenací je v současnosti na českých jevištích pomálu. Je přijatelná a poutavá pro nejširší publikum, není však podbízivá. Naopak – cením si vznešenosti a zároveň minimalismu divadelních obrazů Mariána Amslera a precizního, pronikavého herectví současného souboru.

Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Friedrich Schiller: Úklady a láska. Překlad Josef Balvín. Režie Marián Amsler, scéna Juraj Kuchárek, kostýmy Martin Kotúček, dramaturgie Vladimír Čepek, scénická hudba Ivan Acher. Premiéra 12. prosince 2015 ve Velkém divadle.

• Autor: Lenka Dombrovská
• Publikováno: 9. ledna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jak ctnostná a krásná, leč chudá dívka k neštěstí přišla

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ