Jak já to vidím
Jeden slavný režisér prý kdysi hercům, aby si vážili, že hrají v Národním divadle, nakázal nechodit na zkoušky vchodem pro zaměstnance, ale tím honosným hlavním. Vzal jsem tu metodu za svou, i když trochu v jiném smyslu, (nejen proto, že v Činoherním klubu máme vchod jen jeden) a na zkoušky i na představení chodím většinou pěšky. Nenechám se tedy vyplivnout z metra na Václavském náměstí v úplně jiné Praze, než jsem nastoupil, ale vystavuji se tomu kulturnímu šoku postupně. Dnes mám štěstí, nehraje se zrovna na Spartě žádný fotbal, sotva zabouchnu dveře od domu, můžu se poddat toku myšlenek, tedy, nejprve rozmotávám sluchátka iPodu, to trvá různě dlouhou dobu, většinou ale na Letenskou pláň vstupuju už s prvními tóny v uších. Nové album islandské umělkyně Björk Biophilia je na podobnou procházku ideální. Kolik večerů jsem proseděl u DVD se záznamem koncertu Vespertine Live z Londýnské Královské opery, častokrát jsem chtěl vidět jen kousek, ale neodolal jsem, otevřel další láhev vína a pustil to celé od začátku. Symfonický orchestr pod taktovkou Simona Lee, dva zvukoví performeři Matmos, pěvecký sbor Eskymaček – Björk jej sestavila na základě inzerátů vylepených po grónských supemarketech!, harfenistka Zeena Parkinks a Björk samotná. Vedle talentu úspěšně propojovat zdánlivě nepropojitelné má ale tahle severská diva ještě jeden talent, pro její kariéru možná stejně důležitý, souvisí také s instinktem a vědomím, že život je příliš krátký na to, aby člověk propadl nebezpečnému vábení a pudům, které úspěch přináší. Stojí-li každý z nás v určitý životní okamžik na pomyslné křižovatce, kdy se rozhoduje o našem dalším směřování, Björk se vydala správně. Mohla by být daleko slavnější, mnohem bohatší, ale nikdy ne tak jedinečná, jaká díky svému nekompromisnímu přístupu je. I když se její počiny čím dál víc vzdalují od mainstreamu, exklusivní postavení téhle hudebnice v šoubyznysu zůstává neotřesitelné, což dokazuje autenticitu, potvrzuje dobrou volbu a vylučuje nařčení z pózy. Teď ale musím zrychlit krok, doháním kopačák, který přiletěl od nějakých Italů, vždycky v takových chvílích znervózním, jestli míč přihraju správně, většinou totiž bůhvíproč selžu, uf, zvládnul jsem to… uspokojivě… Dívám se raději jiným směrem. Kdyby se stavěla Kaplického knihovna, na pana prezidenta si dnes ani nevzpomenu, ale že se nestaví, zase jsem si na něho vzpomněl. Trpké memento dostává tragičtější podtón, po tom mramoru, nad kterým se kdysi tyčila socha největšího masového vraha v dějinách, doslova přeběhnu, zběsilé sólo elektronických bicích v písni Crystalline ve sluchátkách nemohlo přijít v lepší dobu. A to už po masivních schodech sestupuju do hlubin města. Cosi mě napadne k tématu, na kterém jsem doma pracoval, přemýšlím, zda si to nepoznamenat, ale potom to zavrhnu, je-li to k něčemu, vzpomenu si na to. Je-li to k něčemu… Mít tak možnost požádat Gertrudu Steinovou o přečtení a posouzení, jako hlavní hrdina nejnovějšího filmu Woodyho Allena Půlnoc v Paříži ve znamenitém podání Owena Wilsona. Netušil jsem předem nic o zápletce a doslova se při jeho první půlnoční cestě do minulosti tetelil v sedadle kina blahem. A možná se dá najít i určitá spojitost s Björk, která mi ve sluchátkách určuje rytmus chůze. Nemá Woody Allen podobné postavení? Sveřepě si vede svou, filmy má od producentů předem finančně pokryté, ještě než vůbec napíše scénář – jinak nemyslitelné, hollywoodské hvězdy u něj ochotně hrají téměř zadarmo, protože ví, že práce s ním často zavání Oscarem, a to je podle svých slov moc nerežíruje, vlastně s nimi ani moc nekomunikuje, on si je hlavně pečlivě vybírá. Když ale není spokojen, klidně roli přeobsadí a znovu přetočí třeba třetinu filmu. A jak překvapil, když po úspěchu svých prvních komedií začal točit psychologická dramata, dokonce v nich ani nehrál, ve skvělé knize Hovory o filmu, které s ním průběžně vedl Eric Lax celých šestatřicet let, se mnohokrát vyznává ze své lásky k práci Ingmara Bergmana, však si také k několika filmům přizval jeho dvorního kameramana Svena Nykvista. A když už ho lidé neznalí bohatosti jeho tvorby začali osočovat, že točí pořád o tom samém, vyrazil jim dech volnou parafrází Zločinu a trestu Match Point, který považuju za jeden z nejlepších thrillerů vůbec. Woody Allen stejně jako Björk dokazuje důležitost instinktu v profesním životě každého umělce. On sám tvrdí, že svou práci má rozumově pod kontrolou, ale jak jinak vysvětlit, že se nespokojil pouze s tím, co mu jde nejsnáze – humorem a navzdory požadavkům filmových studií a možná i velké části jeho fanoušků tíhne k vážným tématům. Není přirozenost jako přirozenost. Woody Allen suverénně obstojí nejen jako legrační neurotik s brýlemi, ale také jako psycholog a velký filosof. (Což se nemusí vylučovat). Musím se prodrat skupinkou ruských turistů, v úzké uličce se proti mně hrdě sunou ve čtyřstupu, instinktivně zesiluju hudbu. Tady už jde do tuhého, Václavské náměstí, jiná Praha, úplně jiná Praha. Bezohledné návštěvníky z východu střídá pořvávající výkvět skotského dělnictva ve fotbalových dresech. Míří do stejné ulice jako já. Ulice Ve Smečkách je totiž světově proslulá několika bordely, mezi nimiž je prozatím trpěno také jedno malé divadlo. Po vzoru jiného klasika nechávám ten podivný svět venku spolu s blátem na rohožce před vchodem. Jak si toho vážím, že to divadlo tu ještě je. Jak si toho vážím…
Komentáře k článku: Jak já to vidím
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
