Divadelní noviny > Kritika

Jak je důležité nebýti špindírou

Hru Králíček (Puputyttö) napsala v roce 2007 finská dramatička Saara Turunen a sama si zrežírovala její premiéru na Divadelní akademii v Helsinkách. O rok později inscenaci převzalo tamní městské divadlo Helsingin Kaupunginteatteri. Od té doby byla hra přeložena do deseti světových jazyků a stala se nejznámějším autorčiným dílem.

Do češtiny text přeložila Alžběta Štollová v rámci Překladatelské dílny DILIA. Poprvé zde byla hra za účasti autorky uvedena 9. prosince 2012 formou scénické skici Divadla Letí jako součást komponovaného večera Polární záře nad Prahou! (režie Petr Hašek) v prostorách Studia Hrdinů v Praze. Nyní tedy následuje regulérní inscenace, opět v provedení Divadla Letí, ovšem režie se ujala Natália Deáková.

Už zhruba v polovině představení jsem si uvědomil, že mé dojmy jsou výrazně ambivalentní. Přístup inscenátorů byl divácky přitažlivý, obdivoval jsem herecké výkony všech protagonistů, ovšem téma hry a jeho zpracování autorkou mi šlo docela na nervy. Jakou ponižující úlohu vnucuje společnost ženám a jak tím ženy trpí či netrpí, to už řešily emancipované spisovatelky v 19. a počátkem 20. století. Proč se mám tímto tématem zabývat v roce 2013, kdy už je všechno jinak: ženy zastávají nejvyšší manažerské pozice a mají úplně jiné starosti, než aby byly jenom čisté, upravené, voňavé, zcela šťastné, a hlavně dostatečně vstřícné vůči „pánům tvorstva“? Jsou romantické sny o kouzelných princích – osmahlých kosmatých horalech, televizních superstar či pilotech opravdu na pořadu dne? A cožpak „Pohledný muž“, v němž se nakonec představy o princích reálně zhmotní, musí vždy korespondovat s feministickými klišé o sebestředných sobcích, které zajímá jen vlastní život? Projevují „skutečný“ zájem o ženu opravdu jen slizcí staříci? To přece nemohu brát vážně! Jenomže hru napsala mladá inteligentní žena a patrně – jako skoro každý autor – do ní projektovala i své životní pocity či frustrace. A inscenaci připravil téměř veskrze ženský tým, rovněž s vysokým intelektuálním standardem. Je tedy nutno oprostit se od zúžené mužské optiky a pokusit se o jiný pohled!?

Již sama autorka používá celý romantický aparát s ironickým až parodickým nadhledem. Retrospektivy z dětství hlavní hrdinky (Já) podává jako úmorné lekce o tom, jak má vypadat a jak se má chovat správná žena. Hrdinka ovšem z těchto představ vybočuje. Romantické sny o princích či hrdinčině vytouženém sexappealu podává v nadsazeném stylu pokleslé literatury. Hrdince se ovšem žádný z těchto snů pochopitelně nesplní a o své přitažlivosti sama není vůbec přesvědčena. To vše je zarámováno téměř antickým chórem, který svými radami do života a komentáři působí rovněž velmi parodicky.

Inscenátorky vyznění předlohy posunuly k lepšímu. Textově hru zkrátily vynecháním těch hrdinčiných snů, které jen opakovaly týž motiv. Děj hry uzavřely do kruhu, když hned za „chórický“ prolog zkopírovaly scénu z konce hry. A několikerým opakováním jedné „chórické“ scénické poznámky posílily dojem jednoty místa a času. Takže inscenace postihuje kratičký moment v hrdinčině životě, během nějž se však seznámíme s jejími vzpomínkami, s její „výchovnou anamnézou“ i s jejími sny a představami. Počet postav inscenátorky zredukovaly tím, že propojily autorčin chór s vedlejšími aktéry jednotlivých epizod. Chór tak tvoří hrdinčin protipól. Jeho jednotliví členové zároveň vstupují do děje jako postavy ve všech rovinách hry: reálné, retrospektivní, snové i komentářové. Hranice mezi těmito rovinami se tak částečně rozostřují.

Hlavní změnu oproti předloze však lze spatřovat ve změně pohlaví většiny členů „chóru“. Hra je psána pro pět žen a dva muže, v inscenaci účinkuje kromě hlavní představitelky jediná žena (Matka, Královna atd.) a tři muži. Takže role Sester (ať již se tím míní rodné nebo nemocniční) hrají vesměs muži. Postavy „chóru“ jsou bíle nalíčeny a uniformně bíle kostýmovány, zatímco hrdinka je oblečena do výrazných růžových a purpurových šatů.

Scénu tvoří horizont z žaluzií, který slouží mimo jiné i jako projekční plocha pro obrazy, ironicky dokreslující atmosféru jednotlivých scén. Před horizontem je zóna bílého nábytku, určená pro výstupy chóru a doprovodných postav. Do středu scény umístil scénograf Lukáš Kuchinka restaurační stůl s barevným ubrusem, který stejně jako kostým hrdinky kontrastuje s „bílou zónou“. To je středobod, k němuž se hrdinka vždy vrací ze svých retrospektivních a snových výletů.

Nemohu si pomoci, ale na scéně se neobjevuje „špindíra“ mezi krásnými a správně uvažujícími lidmi, ale krásná dívka uprostřed uniformního, nehezkého davu, který paradoxně nejlépe ví, jaká by měla být. A neustále ji k naplnění této vize tlačí. Dívka trpí dilematem: vizi okolí naplnit nechce, ale zároveň ji to těžce frustruje. Pořád se cítí (v souladu s vloženou pohádkou jistého Králíka) být nechtěňátkem s „modrým uchem“, jež svou odvahu cokoliv změnit dobrovolně odevzdá potměšilému Černokněžníkovi. Svůj komplex pak vyvažuje uzavřeností a agresivními představami, jak problém své nedokonalosti v dokonalém okolním světě vyřešit. V úplném závěru hry se od představ násilí oprostí a svůj problém řeší směšnotruchlivým gestem, u nějž není zcela jasné, zda patří do roviny reálné, nebo završuje rovinu snovou. Ale to ani není podstatné – její závěrečné řešení je natolik submisivní, až to bolí. Anebo ne? Jeden drobný motiv v závěru inscenace totiž evokuje pointu Lustigovy novely Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.). Ale to už možná popouštím uzdu své fantazii až příliš.

Tato úprava klade větší důraz na pojmenování „komplexu nedostatečnosti“ u ženy-hrdinky než na vliv neblahé výchovy a na představy většinové společnosti o úloze ženy. Jako bychom byli konfrontováni s odvrácenou stranou emancipace. Na jedné straně požadovaná rovnost příležitostí a genderová vyváženost, na straně druhé možná atavistická, ale zřejmě stále živá touha po uznání ženství v jeho svébytnosti. Spornou otázkou také zůstává sociální zařazení hlavní postavy. Mám dojem, že tento problém se týká spíše intelektuálek či manažerek než uklízečky v nemocnici. Nebo že bych už zase podléhal své zúžené mužské optice?

Režisérka Natália Deáková Králíčkem tematicky rozvedla svou inscenaci Rozhovorů s astronauty /viz Když chlapi mluví z playbacku resp. Bublinky nad Všeněckem/, kde motiv života bez mužů jen doplňoval hlavní téma střetu kultur. Zde tento problém předkládá jako ústřední téma. A blízkou tematickou i inscenační souvislost vidím i s autorským projektem Parchant Marilyn /viz Parchant ze Smíchova/ inscenovaným Deákovou se souborem Švandova divadla.

Herecky v Králíčkovi logicky dominuje představitelka hlavní postavy (Já) Pavla Beretová. Za zdánlivě naivní skořápkou je neustále cítit intelektuálku, k níž inscenátorky předlohu vnitřně posunuly. Nenápadný ale důležitý vrchol pojetí této postavy je v pěvecké etudě, během níž se produkce falešné a nejisté „star“ táborových ohňů promění ve dvou slokách v brilantní přednes finálního songu. Alespoň malá pozitivní peripetie před definitivním směšnotruchlivým koncem a vyzněním hry!

Ostatní herci (Marta Vítů, Václav Vašák, Tomáš Jeřábek, Tomáš Kobr) dostávají zásluhou inscenační úpravy příležitost předvést své umění na mnoha různorodých postavách, které zalidňují panoptikum hrdinčina okolí.

Inscenace nutí diváky k podstatným životním úvahám a několikerému přehodnocení optiky vnímání, aniž by však rozptýlila mé prvotní pochybnosti o hře samé.

Hodnocení:@@@ ½

Divadlo Letí, Centrum současné dramatiky Praha – Saara Turunen: Králíček. Překlad: Alžběta Štollová, režie: Natália Deáková, dramaturgie: Marie Špalová, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Daniela Klimešová, hudba: Jakub Kudláč. Psáno podle premiéry dne 25. dubna 2013 ve Studiu Švandova divadla.

///

Saara Turunen

Finská dramatička a režisérka se narodila roku 1981 ve východním Finsku. Vystudovala Divadelní akademii (Teatterikorkeakoulu) v Helsinkách a scenáristiku. Kromě hry Králíček napsala aktovku The Little Jesus (2009, premiéra v Theatre Lliure, Barcelona) a hru Broken Heart Story (2011, premiéra v Q-teatteri, Helsinki). Byla přizvána na mezinárodní fórum v rámci festivalu Theatertreffen v Berlíně, na fórum mladých dramatiků ve Wiesbadenu, na festival současných dramatiků v Kodani a na l’Obrador d’estiu de la Sala Beckett v Barceloně. V současné době pracuje na volné noze jako dramatička a režisérka střídavě ve Finsku i v zahraničí.

• Autor: Dušan Hübl
• Publikováno: 15. května 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jak je důležité nebýti špindírou

1. Kateřina Vlčková

   

   Vážený pane Hüble,
   Vaše „zúžená mužská optika“ (jak ji nazýváte) mě natolik zarazila (kromě mnoha jiných bodů v textu, které ponechám stranou), že si dovolím reagovat na premiérové uvedení Králíčka svým ženským pohledem.
   Máte pocit, že i když je dnes oproti minulosti „všechno jinak“, jak píšete, změnily se nároky na čistotu a upravenost ženy? Dnešní matky neříkají svým dcerám, aby byly čisté a neumazaly se, když si venku hrají, stejně jako to říkaly matky v 19. století? Doba se změnila, ale nároky na čistotu a upravenost jsou ještě vyšší než ve Vámi zmiňovaném 19. století. A to neplatí jen pro ženy.

   „Proč se mám tímto tématem zabývat v roce 2013, kdy už je všechno jinak: ženy zastávají nejvyšší manažerské pozice a mají úplně jiné starosti, než aby byly jenom čisté, upravené, voňavé, zcela šťastné…“ – s přihlédnutím k tomu, že každá lidská bytost touží po štěstí (s odlišnými představami, co štěstí je) se domnívám, že dnešní ženy šťastnými určitě chtějí být a velmi se otázkou osobního štěstí zabývají (stejně jako muži).
   Máte pocit, že téma krásných princů není aktuální, protože dnešní holčičky a teenagerky nemají své sny o idolech? Z médií se na ně valí ne pár pohádkových princů ale rovnou stovky přesně takových alfasamců (jako je postava Pohledného muže, kterého Turunen do Králíčka vložila), a na které si budou muset dát v životě pozor. Samozřejmě, že „Pohledný muž“ nemusí být vždy sebestředný sobec, nežijeme v černobílém světě, ale sebestředný sobec je pro ženu s tak drsnou výchovou, jakou zažila postava Já, mnohdy ten největší magnet. Na pohledného muže bez sebestředných sklonů totiž nemá sebevědomí a sebedůvěru.

   Píšete že, „Hrdince se ovšem žádný z těchto snů pochopitelně nesplní a o své přitažlivosti sama není vůbec přesvědčena.“ Jejím snem bylo získat pohledného muže a její okolí nikdy nevěřilo, že to dokáže. Jejím druhým snem bylo být krásná a přitažlivá. Oba tyto sny se jí splnily.

   „Nemohu si pomoci, ale na scéně se neobjevuje „špindíra“ mezi krásnými a správně uvažujícími lidmi, ale krásná dívka uprostřed uniformního, nehezkého davu, který paradoxně nejlépe ví, jaká by měla být.“ Velice oceňuji invenci inscenátorů a kostýmní návrhářky Daniely Klimešové. Jejich odkaz na králíčka Playboye je nejen vtipný, ale také podtrhuje téma sexuality a hrdinčinu silnou sexuální frustraci. Inscenátoři přece nemusí hrdinku upatlat, aby bylo divákovi jasné, že se vždycky „pokecá“, to vyplývá z promluv a z jejího způsobu stolování…

   Píšete, že hlavní hrdinka nechce naplnit vizi okolí o čisté a upravené ženě. Z představení i z textu, podle mého názoru, jasně vyplývá, že hlavní hrdinka vizi okolí právě naplnit chce. Proč by si jinak představovala samu sebe v bílých šatech? Proč by se parádila na večeři do restaurace?

   Podle Vás inscenátoři podtrhli více komplex méněcennosti než neblahou výchovu hrdinky. Obě tato témata jsou spojená nádoba, bez špatné výchovy by nebylo hrdinčina komplexu méněcennosti a obě inscenátoři rozehrávají současně.

   V jakých momentech jste z Já Pavly Beretové vycítil intelektuálku?

   Postava Já (Pavla Beretová) po žádné dominantní ženské roli netouží. Chce být králíčkem, kterého si muž schoulí v náručí. To se rozhodně nepodobá smýšlení dominantních žen, které rády (muže) řídí (a i takovým ženám, čas od času, takové schoulení v náručí přijde vhod), proto submisivní vyznění konce ničemu neprotiřečí.
   Nemyslím si, že by bylo sociální zařazení hlavní hrdinky nutné, právě naopak. Postava Já chce být krásná, líbit se, být šťastná a mít se komu stulit do náručí (jak to v jejím případě dopadlo, na jejích touhách nic nemění). Dovolím si generalizovat, ale myslím, si, že tato přání jsou všem ženám, napříč všemi sociálními vrstvami, společná. Na závěru představení Králíčka oceňuji právě to, že v sobě snoubí tragično (hrdinka se vrací k deviantnímu partnerovi, který si jí neváží) s vítězstvím nad okolím, které si myslelo, že nemůže být nikdy tou správnou ženou a nemůže mít partnera. Splnil se jí sen – je sexy králíček playboy, který se mu stulí v náručí.

   15.05.2013 (14.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Dušan Hübl

     

     Vážená paní Vlčková,

     díky za komentář k mé recenzi. Naše pohledy na hru i inscenaci se samozřejmě musí lišit, protože mé vnímání jejich tématiky je „mužské“ a „ženská“ zkušenost mi chybí. Svůj text jsem také uvedl zjednodušeným a snad i lehce sebeironickým popisem, jak inscenaci prvoplánově vnímal muž. Pak už jsem se snažil dospět k jinému úhlu pohledu. Zda se mi to podařilo, to samozřejmě nevím.

     K některým vašim konkrétním výhradám. Nikterak nezpochybňuji dnešní nároky na čistotu a upravenost, ani právo na štěstí – v té větě je totiž důležité slovo „jenom“ („…jiné starosti, než aby byly jenom…“). Kromě toho tato věta ironicky parafrázuje charakteristiku playgirl podle Hugha Hefnera, jak je citována v programu k inscenaci: „Správná dívka Playboye (…) je nahá, čistě umytá vodou a mýdlem, a především je šťastná.“ V tomto kontextu se ovšem význam všech použitých slov trochu posunuje.

     Nevím, jaké sny o mužích mají dnešní mladé ženy, ale sny a vysnění princové ve hře Králíček jsou ironizováni již použitím nadneseného jazyka, a inscenace tento pohled ještě umocňuje velmi stylizovaným herectvím v těchto scénách. Otázka je, o čem dívka Já vlastně sní a co a jak se jí nakonec splní. Podle mě sní o „princích“ a ten ne zcela vydařený Pohledný muž se pouze zjeví v realitě a k jejím snům má hodně daleko. Vy sama si s těmi sny trochu protiřečíte: dívka si na tento typ mužů musí dát pozor (2. odstavec), snila o získání pohledného muže a splnilo se jí to (3. odstavec), vrací se k deviantnímu partnerovi a stulí se mu do náruče (závěr textu). Nezlobte se, ale v tulení k tomuto týpkovi splněný sen nevidím, to je hodně velká z nouze ctnost. Proto dívčino finální gesto (nechci prozrazovat pointu ani v komentáři) považuji za směšnotruchlivé, „až to bolí“.

     Nechtěl jsem, aby někdo hrdinku „upatlal“, a myslím, že významotvornost kostýmů jsem v recenzi dostatečně ocenil. Proto – alespoň pro mě – hra, a zvláště pak inscenace zdůrazňují především existenci komplexu nedostatečnosti a otázku jeho oprávněnosti. Jeho příčinou není to, že se hrdinka vždycky pobryndá. Co se sociálního zařazení hrdinky týče, napsal jsem svůj názor a netrvám na tom, že mám pravdu (režisérka Deáková to také vidí jinak než já). Ale recenze je vždycky subjektivní.

     Mé poslední připomínky k vašemu komentáři jsou terminologické. To že Pohledný muž a jeho přátelé masturbují při sledování porna, ještě není deviace. Mimochodem propojení playstation a sledování porna podobnou hereckou akcí je tvůrčí vklad inscenátorů, v textu hry taková scénická poznámka není. A „drsnou“ výchovu hrdinky jsem v inscenaci také nepozoroval, podle mě šlo spíše o úmornou buzeraci.

     Každopádně děkuji za připomínky – donutily mě o hře i inscenaci ještě jednou vážně zapřemýšlet.

     16.05.2013 (17.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Vladimír Hulec

     

     Případné zájemce
     upozorňuji na kulturní portál Kulturissimo, kde najdete autorčinu recenzi na tuto inscenaci: http://www.kulturissimo.cz/index.php?kralicek-divadlo-leti-recenze-hry&detail=1268

     16.05.2013 (20.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Vladimír Hulec

   

   Inscenaci
   jsem dnes viděl a z čistě diváckého dojmu (text neznám) bych ji interpretoval trochu volněji, méně važně, než oba mí předchůdci. Vnímal jsem ji jako sen osamělý holky v restauraci. S úlety, bizarnostmi, erotickými touhami, rodinnými děsy, existenciálními úzkostmi. Vše zasazeno do růžové barvy dětinského kýče, kterého se nemůže ona postava zbavit a který je jí vnucován okolním světem a výchovou. Je to takový freudistický „pink horor“, stylistické textové cvičení bez hlubších vrstev. Čekal jsem, že na konci uvidíme tutéž postavu už starou, ale se stejnými sny a ve stejné bezradné (existenciální) situaci. Typická postmoderní či dokonce postdramatická komedie adekvátně režijně, herecky, výtvarně i hudebně zpracovaná.

   20.05.2013 (23.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ