Jak je ten život krásný…
Divadlo u Valšů na svých webových stránkách píše, že se: snaží oslovit diváky nejen středního a vyššího věku. Na konci března tam byla uvedena premiéra hry amerického autora Israela Horovitze Drahá Mathilda. Inscenace svým tématem jistě osloví diváky „středního a vyššího věku“. Má však potenciál oslovit také diváky mladší?A usiluje o to vůbec režisér Otakar Kosek?
Drahá Mathilda je tragikomická konverzační hra. Pětapadesátiletý Američan Mathias zdědil po svém otci luxusní byt v Paříži. V něm ale žije čtyřiadevadesátiletá Mathilda s dcerou, od níž Mathiasův otec byt koupil a zavázal se jí platit doživotní rentu. Postavy postupně odhalují svou psychologii, dozvídáme se stále více z jejich minulosti. Nechybí definitivní katarzní skoro-happy-end s konstatováním, že: Život je krásný!/ Ne, je lepší!/ Ne, není lepší, je míň horší. Kdyby režisér neinscenoval text až do tohoto sentimentálního konce, vyzněla by inscenace o poznání lépe, s nadhledem.
Tématem je nevěra a její morální hledisko. Mathiasův otec Max byl totiž celoživotní milenec Mathildy. Mathias otce stále nenávidí, považuje ho za původce všech svých potíží, navíc kvůli Maxově utajované, ale zjevné nevěře se jeho žena patnáctkrát pokusila o sebevraždu, kterou nakonec spáchala přímo před Mathiasem. Hra je ale zahalená těžko snesitelným patosem, který až příliš útočí na divákovy city (především chudák Mathias, kterému se v životě nikdy nic nepodařilo). Druhé téma, které souvisí s výše zmíněným, je dramaticky i konverzačně nosný konflikt: za co všechno můžou rodiče. Režisér ho ale bohužel nechává jen místy vyplout nad problém nevěry a minulost postav.
Hra nabízí tři role, které vybízejí k hereckému koncertu (nebo spíše concertinu). Daniela Kolářová (Mathilda), Ilona Svobodová (Chloé) a Luboš Veselý (Mathias) ztvárňují své role realisticky a věrohodně. Neuchvacují, ale jsou precizní. Rozumí postavám, jasně a promyšleně odhalují jejich motivace. Daniela Kolářová je nenápadná, záměrně naivní, nonšalantní dáma. Svým minimalistickým projevem působí nejméně přepjatě. Postavu Mathiase, ačkoli je ztroskotancem a smolařem, hraje Luboš Veselý v první části s lehkou ironií. Ve druhé části už ale pláče a rve si vlasy, dává zbytečně důraz na utrpení postavy, což působí poněkud přehnaně. Nejméně výrazná je Ilona Svobodová, která stojí mezi ležérní Kolářovou a aktivním Veselým, především se cudně usmívá. Příběh se odehrává v Paříži a Mathilda s Chloé občas hovoří francouzsky. Proč, když ani jedna z hereček (Daniela Kolářová na tom však byla lépe) neumí pořádně vyslovovat francouzsky? V případě Mathiase, který je Američan a snaží se tu a tam mluvit francouzsky, to nevadí. Naopak jeho pokusy přinesly nejlepší komické momenty.
Inscenace nijak nevybočuje z řady jí podobných, ačkoli má potenciál – při výrazné dramaturgické úpravě – řešit témata, která by byla blízká i oněm mladším divákům. Jenomže režisér o to neusiluje. Vytváří zábavnou i dojemnou bilanční inscenaci pro diváky 50+. A nemyslím to pejorativně.
Divadlo U Valšů, Praha – Israel Horovitz: Drahá Mathilda. Překlad Alexander Jerie, režie Otakar Kosek, scéna Michal Hess, kostýmy Ivana Brádková. Premiéra 23. března 2016. (Psáno z druhé premiéry dne 5. dubna 2016.)
Komentáře k článku: Jak je ten život krásný…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
