Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji (PRO A PROTI)
Umění, které bolí (pro)
Vladimír Hulec
Polský divadelní vizionář Jerzy Grotowski kdysi označil umění jako vozidlo (vehikulum), jež diváky převáží do cíle, který si tvůrci vytknou. Podstatou umění jako vozidla je vytvoření precizních performativních struktur, v nichž probíhá proces přeměny „hrubé“ energie v „jemnou“, jíž umělci komunikující s diváky rozšiřují dopad uměleckého aktu. Grotowski odlišil tento typ tvorby od konceptu umění jako „montážního centra“. V tomto případě se efektivita akce provedené umělcem přímo a plně týká především osob, které ji vytvářejí (Grotowski použil anglické slovo doer – muž činu), zatímco divákům je umožněno zažít proces přeměny energie díla pouze nepřímo, na principu „indukce“. Myslím, že přesně tento pohled na divadlo (umění) je třeba aplikovat jak na Gosselinovu inscenaci Extinction, tak na scénický projekt Mateusze Pakuły.
Inscenace Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji je scénickou symfonií o smrti a umírání FOTO OLENA OKUŇKÓVA
Koprodukční inscenace polských divadel Stefana Żeromského a Łaźnia Nowa se vzpírá jednoduchým interpretacím líbí–nelíbí, může se divákům jevit zdlouhavá, popisná, bez výraznějších akcí a dramatických situací. Autor a režisér záměrně volí důkladný, pro diváka (ale i jeho samého) drásavě bolestný popis posledních týdnů jeho těžce nemocného otce a obžalovává polskou (ale v zásadě i celou naši „civilizovanou“) společnost, že toto dopouští. Vytváří hlubinné (směřující do podvědomí), přitom dostatečně srozumitelné, razantní sdělení, jež ke vnímavým divákům doléhá s nesmírnou silou faktografie, apelativnosti, tematické hloubky a společenské aktuálnosti. Ne nadarmo Pakułova kniha i inscenace v Polsku rezonují nejen v divadelním či literárním světě, ale dotýkají se zásadních společenských diskusí, z nichž některé dokonce vyvolaly.
V zadní části jeviště se rozprostírá monumentální černočerná konstrukce z různě propojených, zauzlených umělohmotných trubek evokujících z jedné strany koupalištní tobogány, jež Pakułův otec-architekt navrhoval, a z druhé odumírající vnitřnosti člověka. Po takřka celou dobu na temném jevišti sedí na prostých černých židlích tři herci s hudebníkem za klávesovým nástrojem a brutálně detailními fakty popisují den po dni, situaci po situaci stavy umírajícího člověka vystaveného nedůstojným podmínkám. Mají mikroporty, a tak někdy jejich hlasy zněly jako ze záhrobí, jindy jako by šlo o věcné zprávy, občas nebylo patrné, kdo přesně mluví. Další, čtvrtý herec dění občas provázel mírně pikantními, výsměšnými, lehce groteskními miniakcemi, ale situace nikdy neztratily serióznost, vážnost, až patos vědomí, že se mluví o bolestném umírání člověka. Vybavil jsem si při té příležitosti obrazy vězňů z koncentračních táborů, jak je kreslili a vynášeli jako dokumenty ven sami postižení, drásavé autoportréty a obrazy smrti a milostných objetí Egona Schieleho anebo – snad nejvíc – Goyovy malby z konce jeho života. Takovému „cíli“ Pakułova vehikula se nešlo bránit ani mu unikat.
S úžasem jsem obdivoval, jak je režisér ve své inscenaci (a zřejmě i knize) ke svému otci citlivý. Přes všechny tělesné hrůzy, jež popisuje a jimiž jeho otec prochází, je z jazykově vytříbeného popisu situací, důrazné, pomalé, precizní dikce herců a především ze samotné atmosféry inscenace včetně neustále přítomného hudebního doprovodu a citlivých změn svícení znát obrovský respekt (či dokonce možná obdiv) k němu a pobouřené zděšení z toho, čím si procházel. Inscenace/instalace je scénickou symfonií o smrti a umírání a obžalobou lidí, kteří mají odpovědnost za poslední okamžiky nás všech. V Polsku, v Česku, na celém světě. Jako převozník Charon nás vezla k intimním úvahám, ke kterým směřujeme všichni. A všichni si přejeme nejen pro sebe a své blízké, ale pro každého člověka, aby byl jejich/náš odchod z tohoto světa důstojný. U rodičů či prarodičů to mnozí z diváků zažili a víme, že paliativní péče a eutanazie jsou bolestnými, nedostatečně řešenými tématy, nad kterými často zavíráme oči. Pakuła nám svým divadelním skalpelem víčka odřezává.
Jak jsem neuvěřila Mateuszi Pakułovi (proti)
Radmila Hrdinová
Otci Mateusze Pakuły byla diagnostikována rakovina slinivky. Od té chvíle se rozbíhá léčba v klasickém kolotoči chemoterapií a dalších zákroků, jež ovšem nevedou k úspěšnému výsledku. Otec stále víc podléhá zhoubným procesům odehrávajícím se v jeho těle, které ústí v nekonečně dlouhé čekání na smrt. Jeho syn o tom napsal knihu a poté ji převedl ve vlastní dramatizaci a režii na jeviště. Dvouhodinová inscenace popisuje umírání se všemi drastickými detaily a intimitami, jež člověk obvykle nezveřejňuje.
Dílo rozdělilo plzeňské publikum na dva tábory. Jedni bouřlivě aplaudují režisérově odvaze, ve druhých vyvolává odpor. Patřím do té druhé a chci si pojmenovat příčiny, proč tomu tak je.
Míra vstřícnosti vůči otevřenosti, se kterou inscenace popisuje každý detail fyzického i psychického procesu umírání, je pro každého z nás jiná. Svou roli v tom nepochybně hraje i to, jestli má divák s tématem osobní zkušenost. Já ji bohužel mám a čelila jsem stejným otázkám jako Mateusz Pakuła, včetně té, zda a jak jsem schopna blízkou osobu zabít. To by paradoxně mělo vyvolat spíš pochopení pro jeho výpověď. A přesto mě jeho inscenace irituje.
Když pominu pro mě osobně nepřijatelný veřejný vstup do intimní sféry umírajícího člověka, vadí mi manipulace, kterou inscenace více či méně rafinovaně provozuje. Všechno to líčené utrpení směřuje přímočaře a agitačně k tématu legalizace eutanazie. A v duchu tohoto jistě pochopitelného cíle je dovoleno fakta nenápadně směrovat.
Nemyslím si, že všechna zařízení provozující paliativní péči (a to i v Polsku) připomínají kafkovský koncentrák. Ne všichni lékaři jsou necitelné bestie a jeptišky nevšímavé zahálčivé bytosti. A dokonce zdaleka ne všichni nemocní v konečném stadiu rakoviny touží po smrti. Ale nedosti na tom. Autor si potřebuje vyřídit účty i s dalšími tématy, včetně homofobie, kritiky státu a církve. Takže všechny ty drastické momenty, včetně kvílení umírajícího otce, jsou použity a zneužity autorským gestem. A to mi na tom vadí víc než nedivadelní tvar stojící na sdělování textu takřka rozhlasovým způsobem. V katolickém Polsku je inscenace možná odvážná, u nás minimálně sporná.
Divadlo Łaźnia Nowa, Krakov a Divadlo Stefana Żeromského, Kielce (PL) – Mateusz Pakuła: Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji. Režie Mateusz Pakuła, scéna a kostýmy Justyna Elminowska, hudba Zuzanna Skolias-Pakuła, Antonis Skolias a Marcin Pakuła. Premiéra 20. ledna 2023 (psáno z uvedení 15. září 2024 v Novém divadle v Plzni).
Komentáře k článku: Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji (PRO A PROTI)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
