Jak jsem se v jídeláku nenajedl
Občas se mne různí známí ptají, co se vlastně na té Katedře teorie a kritiky učí. Nedivím se, jsem studentem velmi specifického studijního programu, který zní většinové veřejnosti až bizarně.
Obvykle se pokusím podat vysvětlení pomocí přeříkání části studijního plánu, ale po nedělní návštěvě Činoherního studia Ústí nad Labem k tomu možná začnu přidávat i něco konkrétního: mimo jiné se tam učíme, že divadelní kritika je vždycky subjektivní, protože v našem oboru prostě neexistují jednoznačně správné a špatné pohledy a odpovědi.
Píšu o tom proto, že právě tento fakt mi mnohdy usnadňuje vyrovnat se se situací, kdy obecenstvo kolem mne burácí smíchy a já vůbec nechápu, proč se tak děje – jak se mi to stalo na 1. repríze inscenace Jídelní vůz.
Autorská inscenace v rytmu jízdního řádu… – takovou třetí premiéru letošní ústecké sezóny slibuje tvůrčí tým v čele s režisérem Davidem Šiktancem a dramaturgyní Kateřinou Součkovou. Pomyslného jízdního řádu se inscenace opravdu drží. Na stěně za interiérem jídelního vozu běží projekce pohledu z okna cesty po železnici z Prahy do Ústí, a jakmile za tu přibližně hodinu a čtvrt vlak do Ústí dorazí, představení končí. Scénu (Nikola Tempír, Zuzana Štěpančíková) tvoří dva stoly se všemi typickými proprietami jídelních vozů společnosti JLV: červené polstrované sedačky, červeno-bílé prostírání a charakteristické, oku lahodící kulaté lampičky. Krom toho je tu ještě barový pult, dlouhá zářivka osvětlující prostor a vtipný scénografický nápad v podobě kovových dveří na fotobuňku.
Inscenace se skládá z řady drobných scének a skečů odehrávajících se v jídelním voze kdesi mezi Prahou a Ústím. Mají jednoho společného jmenovatele – Vrchního (Jan Plouhar), který situace nejen pozoruje, ale mnohdy do nich i vstupuje. Nejprve působí jako přísný šéf, když se zlobí na svou nešikovnou podřízenou Stewardku (Andrea Berecková), postupem času se však ukazuje, že právě on je jednou z nejsympatičtějších postav, které lze v „jídeláku“ potkat. Oplývá poněkud morbidním humorem, ale je empatický, úslužný a milý. Plouharův střídmý, příjemně civilní herecký výkon je jednoznačně hlavní předností inscenace.
Jeden z nejzdařilejších výjevů přichází záhy po začátku. Ve voze se na prvním rande objevuje pár složený z muže (Lukáš Černoch), snad maskujícího rádoby suverénním chováním svou nervozitu, a ženy (Annette Nesvadbová). Když jí muž prozradí, že na základní škole šikanoval svého spolužáka-šotouše (tj. železničního nadšence), protože měl rád vlaky, ukáže se, že i ona je šotouškou. Hororově laděný závěr scény, kdy je muž mezi zlověstně blikajícími světly ďábelským vlakovým personálem nucen k podpisu petic, třeba pro zachování hlasu Václava Knopa jako hlasu nádražních rozhlasů, patří mezi nejlepší momenty inscenace.
Nyní se však dostávám k nepříjemným háčkům, které Jídelní vůz pro mne má. Jedním z nich je repetitivnost. Představení rozhodně netrpí přehnanou délkou jako některé dnešní dvouhodinové bezpřestávkové opusy, ale i za tu hodinu a čtvrt jeho princip stihne omrzet. Popsaná strašidelná scéna je totiž svou nápaditostí spíš výjimkou, většina situací se vyznačuje různou mírou až banálních zjednodušujících dialogů. A stejně tak se záhy okoukají, respektive oposlouchají, i slovutným Václavem Knopem předčítané texty trampských písní oddělující jednotlivé scénky. Ale pravda, ještě jednu pozoruhodnou z paměti vydoluji: tu, v níž si Adam Ernest coby přiožralý hrubián naprosto nechutným způsobem namlouvá italskou turistku (Klára Suchá). Tvůrci v ní však – podle mého názoru – plně nevyužili možnost rafinovaněji vystavět místy až fyzicky nepříjemnou, postupně gradující přehlídku tupé mužské nadřazenosti, když výstup rozmělnili dalšími postavami sedícími či přicházejícími do vozu (Lukáš Černoch, Andrea Berecková, Anette Nesvadbová) a vnášejícími do situace poněkud nepatřičný humor.
Problém jsem měl s jistou – řekněme – podbízivostí inscenace. Neskrývanou sázku na domácí publikum jsem schopen pochopit, ba dokonce je příjemné, že tvůrci pomocí několika narážek a situování do místním důvěrně známého prostoru (nejen jídelního vozu, ale i okny skrze přesný záznam jízdy) pomrkávají na ústecké publikum. Mnohem problematičtější pro mne coby bývalého šotouše byla scéna, ve které režisér nechal postavy drážních zaměstnanců (Jan Plouhar, Andrea Berecková, Annette Nesvadbová, Klára Suchá, Adam Ernest) mluvit prakticky výhradně v absurdně přehnaném nádražáckém slangu. Zamrzelo mne, že lidé pohybující se kolem železnice jsou zase jednou vykresleni jako obskurní zvířátka v zoo, kterým se přes skleněnou stěnu smějeme, jak srandovně vypadají. Za vrcholně laciné – obzvlášť v současné době! – pak považuji kopnutí si do studentů humanitně zaměřených vysokých škol. Nutno ovšem uznat, že práce se stereotypy tvůrcům vyšla, publikum tuto narážku neopomnělo ocenit bouřlivým smíchem.
Vlak přijíždí do Ústí, Plouharův Vrchní a Černochův Herec si vyměňují poslední repliky o těžkosti života v tomto městě a naše cesta končí. Propukají ovace ve stoje. Zdá se, že Činoherní studio má na kontě divácký hit. Nedivím se tomu a přeji inscenaci zástupy spokojených diváků.
A nemyslím to vůbec ironicky. Jsem rád, že se do divadla chodí a lidé odcházejí spokojeni, třeba i s pomyšlením musíme do toho divadla přijít častěji! Akorát tenhle jídelní vůz prostě nevaří pro mne.
Tak si holt sednu do jiného vagonu. Stávají se i horší věci.
Činoherní studio Ústí nad Labem – David Šiktanc: Jídelní vůz. Režie David Šiktanc, dramaturgie Kateřina Součková, scénografie Nikola Tempír a Zuzana Štěpančíková, kostýmy Simona Pekařová, hudba Michal Vejskal, pohybová spolupráce Barbora Nechanická, asistentka režie Andrea Berecková. Premiéra 24. března 2023. Psáno z 1. reprízy 26. března 2023.
Komentáře k článku: Jak jsem se v jídeláku nenajedl
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Studenti KritikLabu
mě překvapili. Ostatní dva, se kterými do Ústí tuto sezonu jezdím, ještě své recenze neposlali, ale co jsem se s nimi cestou po představení bavil, ani oni se příliš v ústeckém jídelním voze nenasytili. Že by to bylo generační? Možná spíš divadelní zkušeností a představou, co od divadla chtít, co vůbec divadlo může a má.
Já se totiž – a co vím, i další kolegové, co se Jidelákem vezli – najedl náramně. A to mnoha velmi rozličnými chody. Už jen samotným nápadem a textem. Ale současně i jeho režijním, hereckým, výtvarným i hudebním zpracováním. A samozřejmě i živým diváckým dopadem, který byl v Ústí během celého představení famózní a zdaleka ne vždy – nejen tam – zažívaný. Vůbec nešlo – podle mne – o podbízivé, laciné, povrchní či jen tak nezávazné vtipkování, ale o divadelně i literárně poučenou, v zásadě hořkou sondu do duší věčných životních Ahasverů jezdících nejen vlakem Praha – Ústí, ale putujících životem na cestě odnikud nikam, věčně dopředu a současně strnulých stále na jednom místě, v jediném životním stavu „teď a tady“ a vlastně nikdy ne „teď a tady“. Jako by se právě za oním životem a bytím „teď a tady“ stále jen hnali a vlak (život) je nikdy do pevného cíle nedovezl. Nahlíženo a zpracováno je to až hrabalovsky, tedy s různými bizarními osudy, situacemi, příběhy či charakteristikami každé z postav, jež – ať je jakákoli – nese v sobě vždy i onu pověstnou „perličku na dně“.
Inscenaci jsme v právě vycházejících Dn 7/2023 označili Sukcesem a málokdy jsem tak jako tentokrát přesvědčen, že jím je oprávněně. A nebyl jsem zdaleka jediný z redakce a odborné veřejnosti, kdo tuto inscenaci takto viděl. Ústecká Špinarka či Průběžná O(s)trava krve, řekl bych.
Docela by mě zajímalo, jaký mělo představení divácký ohlas minulý pátek v Praze (v Divadle Komedie), kam jsem nemohl. Byl tam ze čtenářů i-DN někdo? Podělíte se o svůj zážitek? Jde jen o lokální zacílení a dopad (i to by stačilo), anebo má inscenace přesah i dál?
🙂
04.04.2023 (15.31), Trvalý odkaz komentáře,
,