Jak jsme hráli Kumšt Yasminy Rezy

Tedy: principál Honza Hrušínský, Honza Kačer a já, Honza Tříska.

Jan Kačer, Jan Hrušínský a Jan Tříska v inscenaci Kumšt FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

Hráli jsme Kumšt dvěstědvakrát. Říkali jsme na jevišti text, který se nám s každou přibývající reprízou zdál lepší a hlubší. Často jsme byli reakcemi diváků zaskočeni. Přicházeli jsme o přestávce do šatny a ve vzájemných pohledech jsme mezi sebou vyměnili nejeden němý údiv.

Ale také: v šatně na stolku čekaly lahůdky. Tajně podstrojené od majordomů Jezerky, Mirka a Radky. A kremrole od paní Zemánkové, maminky dvojčátek Elišky a Veroniky, která na Jezerce pracují. Kremrole nám zacpaly ústa. Hráli jsme Kumšt dvěstědvakrát, ale sami jsme si toho mezi sebou moc neřekli.

Avšak: kdykoli došlo na problém divadelní nebo politický, shodli jsme se okamžitě. Potom jsme mohli dál klidně mlčet. Utřeli jsme si ústa a šli hrát druhou půlku představení. Posléze jsme tiše žasli nad dojetím vděčných diváků.

Myslím, že táta Rudolf Hrušínský by z nás měl radost. Byl totiž mistrem mlčení. Mlčení jako ničím nerušené harmonie.