Jak Karel Schwarzenberg chodil do divadla
Když milý kníže, zvěčnělý Karel Schwarzenberg, přišel vloni v dubnu na premiéru hry Karla Steigerwalda Kdo sestřelil anděla? do Divadla Bolka Polívky, zmizel o pauze. Už byl na vozíčku, měli jsme strach, jestli se něco nestalo. Najednou, během večírku po premiéře, večírku, na který se tak těšil a kde býval ve společnosti jako ryba ve vodě, zvoní telefon. Zdrcený hlas: Promiň! Já jsem vůbec nic neslyšel, jsem úplně hluchej. To je konec, já z toho divadla nic nemám a už nikdy mít nebudu. Promiň, já jsem musel pryč. Omluv mne, prosím. A vypnutí telefonu.
To mi poprvé zatrnulo. Dolehla na mne jakási neodvratnost té chvíle. To slovo konec… Protože od návratu do země, odkud byl komunisty vyhnán a kterou tak miloval, Karel Schwarzenberg nasával českou kulturu jako houba. Jako by chtěl lačně dohnat vše, co mu bylo odepřeno. Byl na divadelních premiérách, koncertech, vernisážích, undergroundových festivalech, na fašanku i slavnostech na Horňácku. Když měl sedmdesát, hráli mu tam Plastici i Garáž, ale nejvíc lidí bylo na Muzice Petra Mičky z Horňácka. Moje žena si ráno prohlížela fotografie a pravila: Ten člověk, se kterým se držím kolem ramen před muzikou, vypadá jak Günter Grass… – To je Günter Grass. Byly to narozeniny Karla Schwarzenberga, ne Václava Klause nebo Miloše Zemana.
V Národním akademickém divadle Ivana Franka v Kyjevě jsem režíroval Havlovu Asanaci. Kníže přiletěl na premiéru v roce 2016 s Dášou a Ivanem Havlovými a hned vplul do atmosféry, která se tehdy kolem celého ukrajinského Roku Havla vytvořila. Považoval to za povinnost, pro Havla a jeho odkaz by dýchal.
Na představení Ceny facky, kterou hradišťské Slovácké divadlo hrálo na Festivalu smíchu v Pardubicích, vezl z Prahy autem Jana Rejžka. Byl poslední den přestupného února, děsivá sněhová vánice. Cestou Rejžek volal, že přijedou o něco později. Tak jsme trochu začali zdržovat začátek, což se nemá, ale když už se vypravili, tak jsme si přáli, aby to stihli. Vedení festivalu stálo za námi. Honza průběžně hlásil místa průjezdů. Když kníže vstoupil do hlediště, lidé začali tleskat. Po představení vládla frenetická atmosféra, nejenom proto, že režisér, ehm, zvládl záskok v roli starého vinaře. Vždycky se kolem knížete šířily vlny štěstí.
Letos jsem příliš nevěřil, že by při všech zdravotních potížích, které ho pronásledovaly, přijel do Divadla F. X. Šaldy v Liberci na inscenaci disidentských aktovek Havlovy Audience a Dienstbierova Příjmu. Přijal nad tím večerem záštitu, to ano, ale přece jenom: …jsem úplně hluchej, konec… Přijel, ve foyer se nadšeně vítal s přáteli od Petra Pitharta a Andulky Freimanové po androše Čuňase a Petra Placáka. Trpělivě sledoval představení, sice mu občas tradičně klesla hlava, ale s herci si dokonce zabručel: A podle litery, paragraf šavle, teď dumej o právu Havlíčku, Havle. Bylo to poslední divadelní představení, které viděl. Teď už sleduje shora tu naši lidskou tragikomedii a myslím, že se nepřestává divit nad našimi výkony.
Komentáře k článku: Jak Karel Schwarzenberg chodil do divadla
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)