Jak mluviti pravdu?
Poslední premiérou sezóny v ústeckém Činoherním studiu byla adaptace románu Josefa Formánka Mluviti pravdu. Divadlo tak završilo sezónu, jejíž součástí byly inscenace více či méně se dotýkající lokálního koloritu, dílem na první pohled velmi patriotským: nasazení “nejslavnějšího románu nejslavnějšího ústeckého autora současnosti” už samo o sobě slibuje vyprodané první reprízy. Téma má ale k pouhému oslavování ústeckých rodáků či slavných obyvatel dost daleko.
Autor románu je po celou dobu inscenace přítomen.. Foto: Martin Špelda
Román vypráví příběh muže, který byl jako dítě nalezen vídeňským knězem, poté vyrůstal v sirotčinci, ze kterého se marně snažil utéct, v rané dospělosti se přidal k SS, shodou okolností se dostal do ženského koncentračního tábora, zamiloval se do židovské vězeňkyně Sophie, pomohl ji uprchnout, po válce dělal tlumočníka Rudé armádě, znovu se setkal se Sophií, vstoupil do KSČ, dotáhl to na krajského tajemníka, kvůli pokusu o emigraci skončil ve vězení, na žádost Červeného kříže byl propuštěn, našel ve Venezuele hrob svojí matky a zjistil, že byla Židovka. Ač se to může zdát neuvěřitelné, postava Bernarda Marese měla předobraz v blízkém příteli Josefa Formánka a kniha údajně popisuje jeho reálné osudy.
V ústecké inscenaci je autor románu po celou dobu přítomen. Komentuje dění, a protože se nejspíš nemůže oprostit od blízkosti, jež ho s předobrazem postavy pojí, pronáší své poslední repliky tváří tvář starému Maresovi (Josef Kadeřábek), a to značně dojat.
Mimo Formánka, který představuje sám sebe, je v Mluviti pravdu herectví výrazně odosobněné; účinkující, kteří často ztvárňují více rolí, si vystačí s pouhou demonstrací. Odklon od psychologizování, zvláště pokud jde o postavy vyskytující se v tak morálně hraničních situacích, dává divákům větší prostor k utvoření si vlastního názoru. Formánkův pozitivní vztah k Maresovi je více než jasný, inscenátoři ho ale nikomu nepodsouvají. Postava Bernarda Marese je díky tomu spíše indikátorem doby, někým, kdo se jí sice na první pohled přizpůsobuje, následně si ale pak vytváří svá vlastní pravidla.
První Bernardovo (Petr Uhlík) přizpůsobení přichází už v sirotčinci, kam je po nalezení a krátkém pobytu u sestry kněze umístěn. Uhlíkův Bernard je dětský a naivní, chtěl by si jen hrát se svým kamarádem Rudou (Lukáš Černoch) na Divokýho Billa a Dlouhána Dicka, jejichž dobrodružství znají z kradené knihy. Despotická sestra (Annette Nesvadbová), jež sirotčinec vede, jako by jim ale chtěla každou zábavu zkazit. Za trest drsně drhne Bernarda ve vaně, jejich malý mocenský souboj vrcholí ponižujícím sexuálním aktem.
V Uhlíkově Bernardovi ale naivita zůstane, stejně jako na scéně zůstává plechová vana ze sirotčince – jsou z ní válečné zákopy, Bernard nově přijatý do SS si o ni opřen užívá cigaretu a poprvé se tváří v tvář setkává se smrtí. Vana později znázorňuje i výslechovou celu, když dochází k vnitřním čistkám KSČ, či soudcovo zázemí, když je nad Maresem vynášen rozsudek.
Zákopy. Bernard (Petr Uhlík) a jeho kolega (Jaroslav Achab Haidler) vteřiny před střelbou. Foto: Martin Špelda
Pro pouhého pozorovatele zběžných událostí, ve kterých Uhlíkův Bernard často působí jako ten mamince ztracený malý bezradný chlapeček, není tak lehké rozsudek vynést. K tlumočení pro maršála Malinovského se dostává úplně omylem, sám rusky pomalu ani nesestaví větu, což je úsměvné. Na druhou stranu je pak ale na pováženou, jestli by se muž, jehož jednání je často motivováno strachem a doprovází jej mladická nerozvážnost, dokázal postavit nadřízeným v rámci SS a zinscenovat výbuch, který osvobodil Sophii a další židovské ženy, jež byly převáženy mezi koncentračními tábory.
Ve zmíněném momentu a v podobných emočně vypjatějších scénách (např. definitivní Bernardův rozchod se Sofií) zvolený brechtovský přístup k herectví trochu pokulhává – pouhá demonstrace situace působí nepatřičně, stejně jako když se emotivně hroutí postavy bez vykreslené psychologie. Jinak k dílu, jež obsahuje pár kontroverzních motivů (například z předlohy vycházející obhajování muže, jež byl přiznaně součástí hned dvou nejkrvavějších hnutí dvacátého století na našem území) skvěle sedí. Rušivě naopak působí promluvy, které odosobněny nejsou – tedy většina promluv autora románu Josefa Formánka. Ty konec inscenace posouvají směrem k dojemnosti, jež se zdá vzhledem k tématu díla – polemizování o vině, vůli žít a nebo se naopak nechat vláčet dějinami – trochu zbytečná.
///
Činoherní studio v Ústí nad Labem – Josef Formánek: Mluviti pravdu. Režie Filip Nuckolls, dramaturgie Jiří A. Trnka a Kateřina Součková, výprava Lukáš Kuchinka, hudba Ondřej Švandrlík. Premiéra 18. června 2022 (psáno z reprízy 20. června 2022).
Komentáře k článku: Jak mluviti pravdu?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
